Letečtí návodčí (JTAC) patří k těm, jejichž práce zůstává veřejnosti většinou skrytá. Proto v našem rozhovoru oba hosty oslovujeme přezdívkami nadporučík Papa a praporčík Romeo. Na současném bojišti hrají letečtí návodčí zásadní roli – koordinují vzdušný prostor, propojují pozemní velitele s letectvem a rozhodují v prostředí, kde jde často o vteřiny i lidské životy. V rozhovoru se dozvíte, jak se jejich profese proměnila oproti minulým operacím, co obnáší příprava leteckého návodčího či jaké nároky tato specializace klade na odbornost i psychiku operátora.

Video: Na současném bojišti hrají letečtí návodčí zásadní roli / CZ DEFENCE

Jak byste popsali odbornost leteckého návodčího na současném bojišti? V čem je specifická?

Nadporučík Papa: Je to velký rozdíl oproti tomu, co jsme zažívali během posledních dvaceti let například v Afghánistánu nebo v Iráku. To nebyly klasické vojenské operace, ale spíš taková „policejní práce“. Chodilo se na patroly, byli jsme přímo v centru dění a v přímých kontaktech. Teď, s tím, jak se mění situace na bojišti a jak se to posouvá ke klasickému manévrovému boji, je JTAC spíš na vyšších úrovních velení, na praporu a výše. Z praporu je mnohem lepší přehled o tom, co se děje. Překlápí se to na nácvik koordinace vzdušného prostoru. V Afghánistánu bylo všechno pokryté AWACS, dnes je zodpovědnost ve 3D prostoru, nejen za levou a pravou hranici bojiště, ale i do vzduchu. Naší primární prací je tedy koordinace vzdušného prostoru tak, aby se prostředky nesrážely, aby je neohrozilo vlastní dělostřelectvo a podobně. Samozřejmě zůstává i navádění letounů na cíl, ale největší změnou je právě ta rozsáhlá koordinace vzdušného prostoru.

Promlouvá do toho nějak digitalizace nebo schopnost automatizace prostředí?

Nadporučík Papa: Dá se říct, že ano. Ale v našem prostoru, tím že nemáme radary a podobně, děláme jen to, čemu se říká procedurální řízení. To znamená koordinaci vzdušného prostoru na základě dohodnutých procedur. Spoléháme na to, že pilot a ostatní aktéři dodrží naše restrikce a pravidla, aby se letadlo s něčím nesrazilo. Pozitivní řízení založené na radarech nemůžeme dělat. Většina prostředků létá nízko a kolikrát se ani na radaru neobjeví. Vyšší stupně velení navíc často nevidí až na úroveň posledního vojáka nebo jednotky.

Když to shrneme, jaké jsou klíčové odpovědnosti JTAC při koordinaci letecké podpory v bojových podmínkách?

Praporčík Romeo: Už při plánování je důležité nastavit pravidla, která musí všichni aktéři dodržovat. Nejedná se jen o leteckou podporu, ale také o koordinaci paleb, protože do 3D prostoru nespadají jen letadla, drony a vrtulníky, ale také například minomety nebo houfnice. Musíme se dopředu pobavit se všemi klíčovými hráči a domluvit se na procedurálních pravidlech. Podle nich se potom všichni řídíme a zároveň musíme být flexibilní.

Proč jste si tuhle odbornost vybrali vy dva?

Praporčík Romeo: Konkrétně já si myslím, že práce leteckého návodčího je komplexní. Člověk neusne na vavřínech jen v jedné odbornosti, ale může se dál rozvíjet i v dalších. Pozice JTAC je v podstatě centrum informací a dění. Cokoli velitel chce nebo provádí, jde částečně i přes nás, protože často plníme jeho zadání. Musíme vědět o pohybu jednotek i o veškeré podpoře, která ty pozemní jednotky podporuje, a na základě toho rozvíjíme svoji práci – tedy podporu jednotek na zemi prostředky ze vzduchu.

Nadporučík Papa: Mně to tenkrát přišlo jako zajímavá práce. Jak říkal kolega, člověk se pořád učí. Dělám to už nějaký ten pátek, ale nemůžu říct, že bych uměl úplně všechno nebo že bych se nemusel dál vzdělávat. Po celou dobu služby v této odbornosti se pořád něco učím.

Jak dlouho trvá, než se stanete leteckým návodčím?

Praporčík Romeo: Řekl bych, že aby se vychoval kvalitní letecký návodčí, který má samozřejmě pořád co před sebou, tak je to podle mě zhruba pět let.

Když to srovnáme s okolními státy – je to srovnatelné, nebo se to tam děje rychleji?

Nadporučík Papa: Je to hodně podobné. Výcvik je náročný. I když člověk splní základní kurz, je to něco jako s řidičákem – papíry máte, ale to neznamená, že umíte řídit. Je to základ a potom vývoj člověka pokračuje další roky, než si je v tom opravdu jistý.

Jak hodnotíte spolupráci s taktickým letectvem?

Nadporučík Papa: V naší armádě si myslím, že to není problém. Tím, že jsme poměrně malá komunita, i co se týče pilotů, tak se navzájem známe. Cvičíme spolu intenzivně, takže u nás s tím nevidím žádný problém. Všichni se snažíme vyjít si vstříc a postupy, podle kterých pracujeme, jsou stejné jako na mezinárodních cvičeních nebo v operacích.

Pro případného zájemce o tento typ služby, jak probíhá profesní dráha leteckého návodčího od příchodu do armády? Jaké by měl mít předpoklady a co ho čeká v prvních letech?

Praporčík Romeo: Máme zájem o všechny vojáky, ideálně se zkušenostmi z bojových jednotek, kteří jsou fyzicky připravení a mají takzvaný mindset dělat tuhle práci. Následuje přijetí na výběrové řízení a jeho úspěšné absolvování. Potom je klasické kolečko v nemocnici, kde vám lékař potvrdí, že tuto práci můžete dělat. Musíte mít předpoklad pro získání prověrky „tajné“. Dále musíte mít klasifikaci schopen jako výsadkář. Teprve potom se rozjíždí cyklus kurzů, včetně angličtiny a odborné přípravy, abyste byl schopen splnit certifikaci leteckého návodčího.

A pokud jde o fyzickou přípravu a pohyb v terénu?

Praporčík Romeo: To je samozřejmě součástí výběrového řízení. Tato práce se dnes dělí na dva typy. Letecký návodčí může zastávat pozici pracovníka štábu, kdy sedí na místě velení, je součástí takzvaných warfighting functions a radí veliteli. Velitel ho využívá jako nástroj k dosažení svého plánu. Nebo může být letecký návodčí vyslán do terénu, kde spolupracuje s pozemní jednotkou. To znamená, že musíme být schopni fungovat jak na štábu, tak nést batoh, střílet z pušky a pohybovat se v terénu.

Jsou nějaké typické profese nebo směry, odkud k vám lidé přicházejí?

Nadporučík Papa: Nejčastěji z bojových útvarů – ze „čtyřky“, „sedmičky“, „čtyřicet trojky“. Máme ale také lidi od dělostřelců, byli u nás i lidé z polních nemocnic nebo absolventi středních škol. Nedá se říct, že bychom hledali vyloženě konkrétní útvary, odkud by lidé museli pocházet.

Co znamená „mindset“ u leteckého návodčího?

Praporčík Romeo: Především chladná hlava při rozhodování a vytváření plánů. Zároveň určitá flexibilita, protože pravidla, která se dopředu nastaví, se mohou velmi rychle změnit. Je potřeba nepodlehnout prvnímu plánu, který vás napadne, ale zároveň nad řešením nepřemýšlet příliš dlouho. Je nutná myšlenková obratnost, aby bylo možné dosáhnout cíle bezpečně, ale rychle.

Je to zároveň jeden z důvodů, proč někteří neuspějí?

Praporčík Romeo: Řekl bych, že zčásti ano.

Letecký návodčí je složitá a sofistikovaná pozice. Jak často cvičíte a ověřujete své schopnosti?

Nadporučík Papa: Abych to dal do širšího kontextu – máme tři základní předpisy, ze kterých vycházíme. Je to alianční předpis ATP 3322 a potom americký předpis JTAC MOA, které určují minimální typy navedení a minimální periody přezkoušení. To jsou ale opravdu jen minimální požadavky pro udržení kvalifikace. Jinak se snažíme, aby minimálně každý měsíc probíhal nějaký výcvik takzvaného DRY CAS, tedy výcvik bez odhozu munice, a aby alespoň jednou měsíčně proběhly i letecké střelby. Nejde o to splnit minimum z předpisu a být spokojený. To minimum je jen základ, cílem je neustále se zlepšovat. Máme také národní předpis, který všechny tyto požadavky sjednocuje do jednoho balíku, protože jsme signatáři aliančních i amerických dokumentů a musíme vždy dodržovat to restriktivnější.

Navádíte pouze letouny Armády České republiky, nebo spolupracujete i se spojenci?

Praporčík Romeo: Pravidla jsou nastavená v celém světě velmi podobně, často úplně stejně. Francouzský pilot, německý nebo britský se musí řídit stejnou procedurální kontrolou. Tím, že hodně cvičíme v zahraničí, máme zkušenosti i s naváděním cizojazyčných pilotů. Na každého mluvíme anglicky, ale úroveň angličtiny není vždy stejná. Pokud se ale dodrží postupy, všechno funguje tak, jak má.

Jsou postupy sjednocené natolik, že můžete navádět jakýkoli alianční letoun?

Nadporučík Papa: Řídí se to dalším setem předpisů TTP (Tactics, Techniques and Procedures, pozn. redakce), které jsou v americkém i „naťáckém“ vydání a jsou víceméně shodné. Právě proto, aby Američan, Francouz nebo Brit pracoval podle stejných postupů.

Existuje v Alianci někdo, kdo je v tomto oboru „nejlepší“?

Praporčík Romeo: JTAC je v každém státě poměrně malá komunita. Tím, že spolu často spolupracujeme, se většina z nás zná osobně. Myslím si, že jsme výcvikově i mentálně hodně vyrovnaní.

Modernizace Armády České republiky se musí dotýkat i vašeho oboru. Jak rychle se snažíte zapracovávat nové technologie a s čím dnes nejvíce pracujete?

Nadporučík Papa: Umělá inteligence k nám zatím nijak zásadně nepronikla. To, na čem se hodně pracuje, je všeobecná digitalizace, včetně digitalizace blízké letecké podpory. Říká se tomu DA CAS. Jde o nastavení automatizace tak, abychom byli schopni v reálném čase sdílet informace mezi letouny, pozemními jednotkami a všemi, kteří jsou zapojeni do joint fire supportu. Je to běh na dlouhou trať. Už to není jen o tom zapnout rádio a mluvit. Dnes je tam spousta nastavování a práce s daty. Ale snaha tam je a myslím si, že už je v poměrně pokročilé fázi.

Jak byste porovnali práci před patnácti lety a dnes?

Praporčík Romeo: Dnes je to úplně něco jiného. V minulosti jsme maximálně nosili náhradní baterie do laseru nebo vysílačky. Dnes na sobě máme velké množství elektronických přístrojů – datová rádia, klasická rádia, datové terminály, noční vidění. Práce se změnila diametrálně. Dříve jste poznal leteckého návodčího podle mapy v ruce. Dnes už to podle vybavení skoro nepoznáte.

Jak do vaší práce promluvily bezpilotní prostředky?

Praporčík Romeo: Promluvily dost. V naší armádě je primárně používáme jako další prostředek, díky kterému získáváme informace o nepříteli. Vidíme také, že v současných konfliktech se drony používají přímo k ničení cílů. Z mého osobního pohledu to ale nenahradilo leteckou podporu, maximálně ji to v malém měřítku doplňuje. Nic zatím nenahradí letoun, který nese tisíce liber munice.

Zažili jste bojové nasazení. Jaký je rozdíl mezi výcvikem a realitou?

Praporčík Romeo: Z mého pohledu je rozdíl minimální. Výcvik máme nastavený tak, aby realitu co nejvíce simuloval. Instruktoři nás připravují tak, abychom si zvykli na diskomfort, a to nám pak pomáhá v krizových situacích.

Nadporučík Papa: U výcviku se snažíme dostat lidi do nestandardních a často složitějších situací, než jaké mohou nastat na bojišti. Chceme, aby dělali chyby při výcviku, ne v reálném nasazení. Pokud je někdo zvyklý, že mu při výcviku všechno funguje, je to pak problém. 

Je pozice leteckého návodčího spíše individuální záležitost, nebo týmová práce?

Praporčík Romeo: Rozhodně týmová. Aplikace blízké letecké podpory je práce všech. Je to práce velitele, který vyhodnotí cíl a zadá nám ho ke zničení. Je to práce moje, kdy koordinuji s pozemním velitelem, se zpravodajci konzultuji přesné místo cíle a následně s palebným důstojníkem řeším způsob ničení, jestli použijeme dělostřelectvo, nebo blízkou leteckou podporu. Výsledek je vždy dobrá týmová práce.

Nadporučík Papa: My jsme styčná osoba mezi pozemním velitelem a letounem. Plníme záměr pozemního velitele a překládáme ho do řeči letectva. Zároveň dáváme veliteli zpětnou vazbu o možnostech a limitech vzdušných prostředků.

Pracujete pod velkým časovým a psychickým tlakem. Jak se s tím vyrovnáváte?

Praporčík Romeo: Je to kombinace nastavení hlavy a dobrého výcviku. Pokud jsme zvyklí rozhodovat se rychle a správně, pak v ostré situaci fungujeme automaticky.

Jak minimalizujete riziko takzvané friendly fire?

Praporčík Romeo: Je to hlavně o komunikaci a udržování situačního povědomí o poloze vlastních jednotek. Na základě toho plánujeme směr náletu a použití prostředků. Letoun nemůžeme poslat přes vlastní jednotky, pokud k tomu není naprosto krajní důvod.

Setkáváte se s vyhořením nebo s tím, že někdo tlak nezvládne?

Nadporučík Papa: Myslím si, že spousta lidí do této práce šla právě proto, že nechtějí dělat nic jednoduchého. Ten tlak a časový stres je pro ně spíše motivace.

Praporčík Romeo: Když je u nás někdo dlouho, může se posunout například na instruktorskou pozici. Otevírají se mu nové možnosti a nový profesní vývoj.

Existují o vaší profesi nějaké mýty?

Nadporučík Papa: Často slýcháme, že navádíme letadla praporky na přistání. Nebo že jsme řídící letového provozu. To opravdu nejsme.

Vidíte v posledních letech změnu v motivaci uchazečů?

Praporčík Romeo: Myslím si, že mladá generace chce pracovat s moderní technikou. A právě to jim můžeme nabídnout.

Jak bude podle vás služba JTAC vypadat za deset let?

Praporčík Romeo: Věřím, že budeme nosit vysílačku jen jako zálohu a hlavní bude datová komunikace.

Nadporučík Papa: V naší armádě už teď probíhá spousta modernizačních projektů, které si myslím, že nejsou ani tak moc vidět, ale je to primárně digitalizace spojení mezi jednotkami. Chápu, není to tak vidět jako nové tanky a podobně, ale myslím si, že velení a řízení v armádě, co se týče spojení, jde hodně dopředu. Už teď jsme schopni přenášet data třeba od specialistů C4ISTAR, co jsou na praporech. Jsme schopni přenášet obraz prakticky v reálném čase, co oni vidí na bojišti. Do toho drony. Myslím, že budoucnost je taková velká zasíťovaná armáda, kdy budou pomalu všichni o všem vědět, mít sdílené informace a všechno se to zase neskutečně zrychlí.