Nová Národní obranná strategie Spojených států představuje významnou revizi amerického přístupu k mezinárodní bezpečnosti a k rozdělení odpovědnosti mezi Spojené státy a jejich spojence. Evropa v dokumentu zůstává strategicky relevantním regionem, avšak již není považována za hlavní osu amerického obranného plánování. Washington otevřeně deklaruje, že jeho prioritou je obrana vlastního území a dlouhodobé odstrašování Číny, zatímco evropské státy mají převzít podstatně větší odpovědnost za bezpečnost svého kontinentu. Tento posun má zásadní dopady na fungování NATO i na budoucí podobu transatlantických vztahů.

Národní obranná strategie USA pro rok 2026 vychází z realistického hodnocení globálního prostředí, v němž Spojené státy čelí rostoucí konkurenci a omezeným zdrojům. Dokument proto klade důraz na hierarchizaci hrozeb a vymezuje Čínu jako jediného aktéra schopného dlouhodobě a systémově zpochybňovat americkou globální pozici. Obrana americké vlasti a odstrašování Číny jsou v tomto rámci definovány jako primární strategické úkoly, jimž musí být podřízeno rozdělení vojenských kapacit i alianční angažovanosti.

Evropa je v tomto kontextu hodnocena jako region, jehož relativní podíl na globální ekonomické a mocenské dynamice dlouhodobě klesá. Strategie z tohoto vývoje vyvozuje závěr, že dosavadní model bezpečnostní závislosti na Spojených státech není udržitelný. Washington se proto hlásí k pokračující angažovanosti v Evropě, avšak současně jednoznačně signalizuje, že její bezpečnost již nemůže spočívat na americkém vedení v plném rozsahu.

Základním poselstvím strategie je přesun operační odpovědnosti na evropské spojence. Spojené státy očekávají, že v případě hrozeb, které jsou pro Evropu bezprostřední, avšak pro USA strategicky méně zásadní, převezmou iniciativu právě evropské státy. Americká role má být omezena na poskytování klíčových schopností a podpory tam, kde je to nezbytné, nikoli na dlouhodobé nesení hlavního břemene obrany.

Tento přístup je opřen o explicitní argumentaci ekonomickou a strukturální realitou. Strategie konstatuje, že evropské členské státy NATO – i bez započtení Spojených států – disponují výrazně větší ekonomickou kapacitou než Rusko a nacházejí se tedy v objektivně silné pozici k převzetí primární odpovědnosti za obranu Evropy. Americká očekávání se tak neopírají o normativní apel, ale o hodnocení reálného potenciálu evropských spojenců.

Součástí této logiky je i důraz na spravedlivější sdílení břemene a na rozvoj evropských vojenských a průmyslových kapacit. Bez posílení obranné výroby, interoperability a schopnosti rychlého rozhodování zůstane evropská autonomie spíše politickým prohlášením než funkční realitou. Strategie tím nepřímo upozorňuje, že evropská bezpečnostní slabina nespočívá v nedostatku zdrojů, ale v jejich roztříštěném využití.

Do širšího obrazu zapadá i iniciativa prezidenta Donalda Trumpa na vytvoření nové mezinárodní platformy označované jako Rada míru. Podle zveřejněných návrhů má jít o silně centralizovaný orgán s dominantní rolí amerického prezidenta. Evropské reakce na tuto iniciativu poukazují na právní i institucionální napětí, které by mohlo vzniknout v případě paralelního rozhodovacího rámce stojícího mimo existující multilaterální struktury.

Z evropské perspektivy nepředstavuje nová americká strategie náhlé zpřetrhání transatlantických vazeb, ale jejich otevřené přenastavení. Spojené státy tím dávají najevo, že jejich angažovanost bude i nadále významná, avšak selektivní a podmíněná. Evropa je chápána jako region, který má dostatečné předpoklady k převzetí větší odpovědnosti, avšak dosud je plně nevyužívá.

Klíčovým problémem zůstává časový nesoulad. Americká strategie implicitně počítá s relativně rychlou adaptací evropských spojenců, zatímco evropská obranná realita je zatížena dlouhodobými strukturálními omezeními - od rozdílných strategických kultur přes fragmentovaný obranný průmysl až po závislost na amerických schopnostech v kritických oblastech, jako jsou velení, průzkum, strategická přeprava či protivzdušná obrana. Riziko proto nespočívá v americkém ústupu, ale v tom, že Evropa nebude schopna včas naplnit roli, kterou jí Washington přisuzuje.

Nová americká obranná strategie staví Evropu před jednoznačný test strategické dospělosti. Spojené státy zůstávají klíčovým partnerem, avšak již nehodlají fungovat jako hlavní garant evropské bezpečnosti. Pro evropské státy, včetně České republiky, to znamená nutnost přehodnotit dosavadní představy o aliančním komfortu a zaměřit se na budování skutečných obranných kapacit, nikoli pouze na formální závazky.

Americký signál je v tomto ohledu konzistentní a dlouhodobý: transatlantická vazba přetrvává, avšak její stabilita bude stále více záviset na schopnosti Evropy nést odpovědnost za vlastní bezpečnost. Otázkou již není, zda k této změně dojde, ale zda na ni bude Evropa připravena včas a v dostatečné míře.

Zdroj: media.defense.gov, euractiv.com, epc.eu, deutschlandfunk.de, icds.ee, whitehouse.gov