Konference Secure Prague přinesla zajímavý formát, v němž studenti nevystupovali jen jako publikum, ale jako aktivní spoluautoři bezpečnostní debaty. První ročník akce spojil experty z praxe, akademiky i mladou generaci s cílem hledat konkrétní doporučení pro posílení obranyschopnosti České republiky a zároveň vytvořit prostor pro vznik nové komunity lidí, kteří se chtějí tématu bezpečnosti věnovat dlouhodobě.

První ročník konference Secure Prague byl od počátku vystavěn na dvou hlavních cílech. Tím prvním bylo vytvoření uceleného strategického dokumentu, v němž mladá generace formuluje svá doporučení a konkrétní návrhy k posílení obranyschopnosti České republiky. Organizátoři chtěli studentům nabídnout možnost vyzkoušet si v praxi roli odborníků, kteří se podílejí na přípravě koncepčních materiálů a formulaci veřejných politik. Výsledný dokument přitom nemá zůstat jen akademickým cvičením. Je určen k následné distribuci předním bezpečnostním institucím v České republice, čímž dává hlas mladým lidem v odborné diskusi o budoucnosti státu.

Druhým cílem bylo vytvoření platformy pro setkávání a síťování studentů, kteří se aktivně zajímají o bezpečnostní problematiku a chtějí se jí věnovat i ve své budoucí profesní dráze. Secure Prague tak nefungoval pouze jako jednorázová konference, ale i jako pokus propojit talentované mladé lidi napříč akademickými obory a vytvořit komunitu budoucích expertů, analytiků a lídrů, kteří budou schopni spolupracovat i po skončení samotné akce.

Z hlediska organizace šlo o projekt, který byl ve své podstatě vystavěn na principu „studenti pro studenty“. Celou konferenci připravila a zaštítila skupina dobrovolníků z řad vysokoškolských studentů, kteří se rozhodli převzít iniciativu v diskusi o národní bezpečnosti. Právě tento aspekt patří k nejzajímavějším rysům celé akce. Nešlo o konferenci, kde by mladí lidé pouze naslouchali autoritám z praxe, ale o formát, v němž dostali prostor bezpečnostní debatu sami formovat, a to podle vlastních priorit, otázek a vnímání aktuálních hrozeb.

Ústřední otázkou prvního ročníku bylo téma: „Je Česká republika připravena na válku?“ Už samotné zarámování ukazuje, že organizátoři nechtěli vést abstraktní nebo odtažitou diskusi, ale otevřít velmi konkrétní a naléhavé téma, které se v evropském prostoru po roce 2022 stalo součástí širší bezpečnostní debaty. Program byl rozvržen do čtyř dnů, přičemž první den byl věnován slavnostnímu galavečeru a hlavní obsah konference se odehrával ve dvou hlavních konferenčních blocích v následujících dnech.

Celý program byl vystavěn na logice postupné gradace od teorie k praxi. Každý den začínal expertní debatou, která nastavila tematický rámec a pojmenovala hlavní problémy. Na ni navazovaly policy briefingy, v jejichž rámci experti společně se studenty identifikovali limity, slabá místa a institucionální mezery v současném systému. Závěrečnou fází byly studentské hackathony, během nichž účastníci samostatně rozpracovávali návrhy řešení, která se následně stala základem pro finální strategický dokument.

První tematický blok se soustředil na armádu a institucionální mechanismy obrany státu. V expertní debatě vystoupili plk. Ivo Zelinka, Jan Paďourek, Michael Romancov a Karel Ulík. Diskuse i následné pracovní skupiny se věnovaly připravenosti Armády České republiky, institucionálním mechanismům obrany státu, fungování NATO a širším strategickým slabinám českého i aliančního prostředí. Cílem této části bylo pojmenovat rozdíl mezi teoretickými plány a reálnou praktickou schopností státu reagovat na vojenskou hrozbu v podmínkách moderního konfliktu.

Mezi experty panovala shoda, že pro obranyschopnost státu je zásadní dodržovat závazky vůči NATO. V letošním roce je však Česká republika nesplní a rozpočet Ministerstva obrany tak nedosáhne ani hranice 2 % HDP. Plk. Zelinka zároveň upozornil na dlouhodobý problém: veřejnosti je sice opakovaně prezentována nutnost dosahovat výdaji na obranu úrovně 2 % HDP, avšak v kontextu současné mezinárodní situace by měly být podle něj výrazně vyšší. Průměr obranných výdajů členských zemí NATO v roce 2025 činí přibližně 2,76 % HDP, a očekává se proto, že Česká republika bude letos za svými spojenci výrazně zaostávat.

V rámci strategie NATO je Česká republika vnímána jako tranzitní země, s čímž se pojí i specifická bezpečnostní rizika. Jan Paďourek upozornil, že v případě rozsáhlého konfliktu by opačným směrem, tedy z východu, mohla přes české území proudit výrazná migrační vlna. I v tomto kontextu lze předpokládat, že případný konflikt s Ruskem, které je v obranných plánech označováno za jasného protivníka, by byl nám geograficky i bezpečnostně bližší, než se může zdát.

Dalším významným faktorem podporujícím argumenty pro posilování obranyschopnosti jsou kroky současné administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa. Podle Michaela Romancova začínají Spojené státy vnímat Evropu jako skupinu ideologicky vzdálených zemí. Tento fakt by měl být pro Českou republiku i celé evropské křídlo NATO varovným signálem.

Druhý blok posunul pozornost od státu a armády ke společnosti a nevojenským dimenzím obrany. Mezi hlavními řečníky zde vystoupili plk. Otakar Foltýn, brig. gen. v. v. Lenka Šmerdová, Petra Mlejnková a Tomáš Petříček. Debaty a pracovní skupiny se zaměřily na témata dezinformací a informační války, ochoty občanů bránit stát, nacionalismu jako mobilizačního nástroje či zahraničního vlivu na politické rozhodování.

Tato část konference zdůraznila, že připravenost na válku není pouze otázkou techniky, výzbroje nebo počtu vojáků, ale také odolnosti společnosti, informačního prostředí a psychologické připravenosti občanů. V tomto ohledu je nezbytné posilovat odolnost společnosti vůči hybridním hrozbám, neboť ta čelí silnému tlaku dezinformací. Obrana státu totiž není pouze záležitostí Armády ČR, ale celé společnosti, na což se často zapomíná.

Závěrečná část konference se věnovala širšímu mezinárodnímu a evropskému kontextu. Odborný pohled zde nabídli Eva Horelová, David Jelínek, Vojtěch Bahenský a Martin Riegl. Debata se soustředila na roli Evropské unie v bezpečnostní architektuře, na evropské nástroje reagující na měnící se bezpečnostní prostředí a na širší otázku, jak se česká bezpečnostní politika vztahuje k evropské a alianční dimenzi.

Konference byla ve svém formátu výjimečná především tím, že studenti zde nevystupovali jako pasivní publikum. Organizátoři zdůrazňují, že v rámci policy briefingů byli studenti postaveni na roveň expertům z praxe a dostali možnost podílet se na formulaci návrhů v prostředí, které připomínalo expertní focus groups.

Studenti měli v rámci hackathonů vymezený čas na formulaci konkrétních a realisticky dosažitelných doporučení pro armádu či vládu České republiky. V každém hackathonu se setkal vždy jeden zástupce českých a slovenských univerzit. Tentokrát již bez dohledu expertů byli studenti nuceni svá doporučení nejen formulovat, ale také je následně skupinově prezentovat před ostatními účastníky.

Tato metoda umožnila, aby do diskuse vstoupily nejen zkušenosti profesionálů, ale také nové pohledy mladé generace, která není zatížena institucionální rutinou a často přichází s odvážnějšími a méně konvenčními nápady. Práce v hackathonu se studenty, které většinou předtím neznali, je postavila před situace, v nichž museli pod časovým tlakem hledat nezbytné kompromisy ve svých návrzích.

Právě v těchto ohledech lze spatřovat hlavní přínos prvního ročníku Secure Prague. Nešlo jen o další konferenci v řadě, ale o pokus ukázat, že mladí lidé mají k otázkám bezpečnosti co říct a že nechtějí jen čekat, až budou jednou přizváni k jednacímu stolu. Jak sami organizátoři zdůraznili, jejich cílem bylo ukázat, že mladá generace si tento stůl dokáže vytvořit sama.

V době, kdy se otázky obranyschopnosti, strategické odolnosti a bezpečnostní připravenosti stávají stále důležitější součástí veřejné debaty, představuje podobný formát důležitý impulz. První ročník Secure Prague tak neukázal jen zájem mladé generace o bezpečnostní témata, ale také její ambici vstupovat do diskuse aktivně, věcně a s vědomím, že budoucí podoba české bezpečnostní politiky nebude formována pouze dnešními rozhodovateli, ale i těmi, kteří do ní teprve vstupují.