V posledních letech jsme svědky zrychlujícího se soupeření mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou, které se stále zřetelněji přesouvá z ekonomické a technologické roviny do oblasti tvrdé vojenské moci. Právě námořní síla se stává jedním z klíčových ukazatelů této rivality, a listopad 2025 v tomto ohledu představuje důležitý milník. Čína totiž oficiálně zařadila do služby svou dosud nejpokročilejší letadlovou loď Fujian (Type 003). Nejde jen o další kus techniky, ale o symbol hlubší proměny čínského strategického myšlení a ambice přepsat dosavadní balanc moci v Pacifiku.

Postavit letadlovou loď patří mezi nejnáročnější úkoly moderního vojenského průmyslu. Vyžaduje nejen obrovské finanční zdroje, ale především vyspělý technologický ekosystém, zkušenosti a schopnost integrovat složité systémy do jednoho funkčního celku. Pro Čínu jde už o třetí letadlovou loď. První, Liaoning, byla původně sovětskou konstrukcí, kterou Peking v 90. letech získal od Ukrajiny a využil především jako výcvikovou platformu. Druhá, Shandong, uvedená do služby v roce 2019, byla již první domácí konstrukcí, stále však založenou na zastaralejší technologii startu přes skokanský můstek.

Právě Fujian (Type 003) představuje kvalitativní skok. Po americké třídě Gerald R. Ford je teprve druhou letadlovou lodí na světě vybavenou elektromagnetickým katapultem (EMALS). Ten umožňuje start těžších letounů s větším palivovým i zbraňovým zatížením a zároveň snižuje opotřebení techniky. To je zásadní rozdíl oproti předchozím čínským lodím a jasný signál, že Peking směřuje ke schopnostem, které byly dosud výsadou amerického námořnictva.

S výtlakem okolo 80 000 tun se Fujian řadí mezi tzv. superletadlové lodě, schopné vést rozsáhlé námořní svazy a operovat daleko od domácích břehů (pro srovnání USS Gerald R. Ford má výtlak přibližně 100 000 tun a Shandong něco přes 60 000 tun). Během výcviku má loď operovat zejména s námořní verzí stíhacího letounu páté generace J-35, který má být čínskou odpovědí na americký F-35C. Na papíře se tak Fujian v mnoha parametrech přibližuje americkým letadlovým lodím.

Zásadní rozdíl však přetrvává: pohon. Fujian není jaderně poháněná. Na rozdíl od amerických letadlových lodí je odkázána na klasické palivo, což výrazně omezuje její operační vytrvalost. Při delším nasazení na otevřeném oceánu bude závislá na doplňování zásob, ať už prostřednictvím tankerů, nebo přístavů. Vzhledem k tomu, že jediná čínská zámořská základna se nachází v Džibutsku, zůstává čínská schopnost globální projekce síly stále omezená a v případě konfliktu zranitelná.

To však neznamená, že by Fujian nepředstavovala vážnou hrozbu. Právě naopak. V blízkém okolí Číny, konkrétně tedy v Jihočínském a Východočínském moři, může výrazně posílit schopnost Pekingu kontrolovat námořní prostory, podporovat operace proti Tchaj-wanu a komplikovat působení amerických a japonských sil. Fujian zapadá do širší strategie přerodu Číny z tradiční pozemní mocnosti na námořní mocnost, schopnou prosazovat své zájmy daleko za vlastním pobřežím.

Po skončení studené války se dominance USA v Pacifiku jasně projevila během třetí krize v Tchajwanské úžině v letech 1995 a 1996, kdy Washington vysláním dvou letadlových lodí fakticky znemožnil Pekingu vojenskou eskalaci vůči ostrovu. Tato událost se hluboce zapsala do strategického myšlení čínského vedení a stala se impulzem k dlouhodobému budování námořních kapacit, které by v budoucnu dokázaly americkou přítomnost vyvážit, nebo alespoň zpochybnit.

Dnes už nejde jen o jednotlivé lodě, ale o systémovou rivalitu. Čína v poslední dekádě masivně investovala do námořnictva a podle údajů think-tanku CSIS (z roku 2024) disponuje početně největším válečným loďstvem na světě, jelikož má 234 lodí oproti 219 americkým. Tento fakt už však není tak překvapivý. Carlos Del Toro, bývalý americký ministr námořnictva, v roce 2023 prohlásil, že Čína má k dispozici 13 loděnic, přičemž některé z nich mají větší kapacitu než všechny americké dohromady. Ještě důležitější, než samotné počty je však průmyslová kapacita. Čínské loděnice produkují válečné lodě v tempu, kterému Spojené státy jen obtížně konkurují. Zároveň se však stále ve prospěch USA ukazuje rozdíl v kvalitě, výcviku a schopnosti integrovat síly do komplexních bojových operací.

I přesto jsou plány Pekingu ambiciózní. Čína již nyní staví svou čtvrtou letadlovou loď a dlouhodobě hovoří o flotile až šesti lodí. Takový počet by byl nadbytečný pro pouhou regionální obranu a naznačuje snahu působit i za hranicemi prvního ostrovního řetězce, tedy v prostoru, který Spojené státy považují za klíčový pro udržení své dominance v Pacifiku. Podle analýzy Jing Jü Lina potřebuje Čína čtyři letadlové lodě, aby pokryla své severní velitelství poblíž Koreje a jižní poblíž Tchaj-wanu, přičemž další dvě by sloužily k výcviku a rotaci.

A právě zde se tedy střetávají dvě strategie. Na jedné straně americká koncepce zahájená už po druhé světové válce a rozvíjená až do současnosti, která spoléhá na síť základen, aliančních vazeb a námořní nadvládu, a umocněná strategickou otočkou „Pivot to Asia“ za Obamy. Na straně druhé čínská snaha tuto dominanci narušit prostřednictvím kombinace námořních sil, raketových systémů, protivzdušné obrany a technologického rozvoje. Výsledkem je klasické bezpečnostní dilema: každý krok jedné strany k posílení vlastní bezpečnosti je druhou vnímán jako hrozba, což vede k další eskalaci.

Otázka tedy nezní, zda Fujian sama o sobě vyrovná americké námořnictvo. To zatím nedokáže. Skutečná otázka zní, jak zapadá do širší mozaiky čínského vzestupu a americko-čínského soupeření. Fujian je méně o okamžité vojenské převaze a více o dlouhodobém signálu: Čína už nehodlá akceptovat status quo v Pacifiku a je připravena investovat politický, ekonomický i vojenský kapitál do jeho změny.

Pro balanc moci ve východní Asii to znamená jediné: období relativní stability, založené na jednoznačné americké převaze, se postupně vytrácí. Nastupuje éra tvrdé strategické konkurence, kde budou letadlové lodě, alianční vazby i technologická převaha hrát klíčovou roli. Fujian není začátkem této éry, ale jasným důkazem, že už dávno začala.

Co to znamená pro Evropu a NATO?

Na první pohled se může zdát, že čínské letadlové lodě jsou problémem výhradně pro Pacifik. Opak je však pravdou. Posilování čínské námořní síly má nepřímé, ale zásadní dopady i na Evropu a NATO. Za prvé, každé posílení čínské vojenské kapacity odvádí pozornost a zdroje USA směrem k Indopacifiku. To zvyšuje tlak na evropské spojence, aby převzali větší odpovědnost za vlastní bezpečnost, a to především ve vztahu k Rusku.

Za druhé, čínsko-americká rivalita zvyšuje riziko multipolárních krizí, kdy by USA mohly být nuceny řešit více konfliktů současně. V takovém scénáři by Evropa nemohla automaticky počítat s plnou americkou podporou.

A konečně za třetí, vývoj v Pacifiku je dalším lakmusovým papírkem budoucího charakteru války: od role dronů, přes integraci námořních a vzdušných sil až po význam průmyslové kapacity. To jsou lekce, které jsou pro evropské armády stejně relevantní jako pro USA.