S výraznou akcelerací rozvoje a nasazení bezosádkových systémů – ať už pozemních, vzdušných, či námořních – na ukrajinském bojišti se v západním diskurzu začaly objevovat narativy, které zpochybňují význam budování pozemních sil z hlediska jejich velikosti. Tento narativ tvrdí, že není třeba většího počtu personálně naplněných bojových jednotek, protože nepřítele lze zničit pomocí bezosádkových systémů, které zároveň budou schopny střežit linii dotyku s nepřítelem. Ačkoli drony (jak již bylo mnohokrát zmíněno) představují významnou součást současného bojiště a přinášejí výhody v oblasti úderů, průzkumu, komunikace i logistiky, ukrajinská zkušenost jasně ukazuje, že bez dostatku bojových jednotek, zejména pěchoty, není možné vést úspěšný boj – a to ani obranný.

Limity vzdáleného boje

I když bezpilotní prostředky způsobují značnou část ztrát na technice i živé síle protivníka, pomáhají se zásobováním, průzkumem a naváděním tradičních prostředků nepřímé palebné podpory, přesto čáru dotyku mezi ukrajinskými a ruskými silami drží pěchota. A právě pěchota, podporovaná obrněnými vozidly, je tou, která území dobývá i brání.

Navzdory narovnání zásadního nepoměru v počtu dělostřelecké munice (z podstatné části díky tzv. české muniční iniciativě) a intenzivnímu nasazení dronů na ukrajinské straně se ruským silám daří pomalu postupovat. Zprávy ukrajinských vojáků přitom mluví jasně: hlavním důvodem je nedostatek jednotek – lidí, pěchoty –, která by frontu proti ruským útokům udržela, a absence dostatečných záložních jednotek, jež by umožňovaly častější rotace nasazených sil (což výrazně pomáhá morálce). Tato situace jednoznačně dokazuje, že bezpilotní prostředky nejsou všemocné. A nejde o překvapení – vyvíjejí se proti nim protizbraňové systémy, omezuje je počasí (mlha, vítr, déšť), prostředí (lesy, městská zástavba) a při ruském náporu menší počet ukrajinských jednotek nedokáže frontu vždy udržet, ani přes podporu dronů. I nadále probíhá boj v zákopech, budovách, remízcích, mezi sestavami pozemních sil a občas dochází ke střetům obrněné techniky. Drony s omezenou spolehlivostí nejsou náhradou za jednotku, která dokáže území získat a ubránit v přímém boji – stejně jako dron není schopen provádět některé druhy průzkumu (například sběr informací přímo z místa nebo HUMINT – zpravodajství z lidských zdrojů). Je tedy výrazným pomocníkem, nikoli náhradou.

Člověk ruku v ruce s technologií

Závěr se zdá být jasný a je podložen ukrajinskou zkušeností. Potvrzují to i další kroky některých zemí evropské části Severoatlantické aliance. Německo, Litva, Polsko a další státy pracují na nových modelech vojenské služby a budování vycvičených personálních rezerv, aby byly schopny v případě nejhoršího rychle rozšířit a doplnit své síly.

Umělá inteligence a bezpilotní prostředky je samozřejmě třeba nadále intenzivně rozvíjet – v mnoha případech dokážou šetřit lidské životy. Příkladem budiž analytická AI, která pomáhá zpracovávat obrovské množství dat, čímž odlehčuje štábům a velení a zrychluje rozhodovací proces. Nebo částečně autonomní logistické a průzkumné bezosádkové systémy, které šetří lidské zdroje. Stejně tak levnější přesné zbraně, jež „nahlodávají“ síly protivníka a usnadňují vojákům boj při obraně i útoku.

Přesto je nutné mít na paměti dvě věci. Za prvé, jak bylo řečeno výše, jde převážně o „force multiplier“ – tedy o násobení a posílení stávajících kapacit, nikoli o jejich nahrazení. Za druhé, větší počet sofistikovanějších bezpilotních prostředků bude zároveň znamenat vyšší nároky na servis, údržbu a zabezpečení systémů – a tam bude opět potřeba kvalifikovaný lidský personál.

Proto je nezbytné budovat personálně naplněné tradiční jednotky, včetně pěchoty a osádkových systémů, a teprve následně jejich celkový potenciál výrazně navýšit pomocí AI a bezosádkových prostředků, které zvyšují bojovou hodnotu a snižují ztráty na životech. Pouze tak lze vybudovat skutečně věrohodný odstrašující potenciál (deterrent). Protože nejlepší zbraně jsou ty, které se nemusí použít.