Armáda České republiky vstoupila v letech 2020–2025 do náročného období, kdy se prolínaly globální změny se specifickými domácími výzvami. Pandemie COVID-19 zasáhla do všech oblastí života a ovlivnila i způsob, jakým mladí lidé nahlížejí na práci a službu. Zároveň se naplno začala prosazovat generace Z – uchazeči a noví vojáci s odlišným pohledem na kariéru, motivaci i životní hodnoty. Pro armádu to znamená nejen upravit náborovou strategii, ale také změnit přístup velitelů a vnitřní kulturu.

Generace Z a její srovnání s předchůdci

Starší generace, které nastupovaly do armády v 90. letech a na začátku 21. století, přistupovaly k práci a službě jinak. Počítám se mezi ně, mezi tzv. mileniály. Byla pro nás důležitá především finanční jistota, stabilita a prestiž uniformy. Ochota k tvrdé práci byla brána jako samozřejmost a osobní život se službě často podřizoval. V armádním prostředí pak tuto fascinaci pro pracovní výkon ještě podporují bojové jednotky, rozhodně pak ty výsadkové. Zde je možné hledat i vznik fenoménu tzv. „samozáděru“.

Generace Z však vyrůstala v jiném prostředí – digitalizovaném, globálně propojeném a s širokými možnostmi. Jejich ochota k práci se proto projevuje jinak: neodmítají náročné úkoly, ale očekávají, že budou dávat smysl a že jejich úsilí bude mít konkrétní dopad. Ochota „odmakat hodiny navíc“ bez zjevného účelu u nich není samozřejmá. Moderní trh jim dává volbu – proto od služby čekají jedinečné zkušenosti, které jinde nedostanou. Chtějí, aby je práce bavila – v čemž nejsou jediní, ale tuto podmínku staví na vyšší místo v žebříčku svých hodnot.

Zkušenost covidu

Pandemie COVID-19 zásadně změnila způsob, jakým generace Z vnímá práci i službu. Lockdowny, omezený sociální kontakt a dlouhodobá nejistota vedly k posílení důrazu na psychickou pohodu, mezilidské vztahy a flexibilitu. Navíc se často jednalo o čerstvě samostatné jedince, kdy omezení volnočasových aktivit a pracovních činností vedlo někdy k těžko uvěřitelným pocitům „prázdna“.

Pro armádu to mělo dvojí efekt. Na jedné straně se ukázala nezastupitelná role ozbrojených sil při pomoci státu v krizové situaci – což posílilo prestiž AČR. Na druhé straně byla tato prestiž zaplacena zejména novými vojáky – izolace v kasárnách, doma nebo při nasazení v nemocnicích bez možnosti vyžití byla vnímána velmi negativně.

Náborové cíle a úspěchy AČR v letech 2020–2025

Armáda ČR se v tomto období potýkala s ambiciózními náborovými cíli – každoročně získat několik tisíc nových vojáků s cílovým stavem na 30 000 vojácích (NGŠ nyní zmiňuje až 37 500). Přestože pandemie a ekonomická nejistota proces komplikovaly, podařilo se stabilizovat zájem o službu.

• 2020–2021: vliv pandemie – omezení výběrových řízení, zpomalení přijímání nových vojáků, nižší rekrutační cíle
• 2022–2023: zvýšený zájem díky válce na Ukrajině a rostoucímu patriotismu, zároveň důraz na rychlejší a modernější komunikaci s uchazeči.
• 2024–2025: nábor drží stabilní trend, ale ukazuje se, že tradiční argumenty (plat, jistota, prestiž) už nestačí. Armáda musí více reflektovat hodnoty zejména generace Z.

Celkově lze říci, že armáda dokázala udržet početní stavy, ale pro růst musí inovovat způsoby, jakými oslovuje zejména mladé lidi. Finanční injekce v roce 2025 rozhodně pomohla, není však jisté, že bude stačit.

Lov ve stejném rybníku

Nezapomeňme zmínit jednu důležitou věc – kdo je vlastně tím hledaným nováčkem? Subjektivně si myslím, že právě změna výcviku, pokročilé technologie a „globalizace“ způsobily zúžení okruhu vhodných kandidátů. Popíšu moji myšlenku z úhlu pohledu bojových jednotek. 

Před 20 a více lety stačilo, aby byl nováček zdravý a průměrně fyzicky zdatný. Po základním kurzu následoval kurz odborný a pak dílčí výcvik na jednotce. Puška alias samopal vz. 58 neměl kolimátor, měl definovaný nástřel a střelec věděl kam mířit (pokud viděl). Noční vybavení takřka neexistovalo, spojení pomocí RF-10 nebo RF-13 bylo velmi jednoduché (navíc s českým návodem) a taktika se vlastně zaváděla („západní“ bojové drily apod.). Plus nebylo moc výstroje, pokud byla, tak přilba a bojový opasek. 

Oproti tomu dnes hledáme mladé muže a ženy, které hledají podobné sbory – hasiči, policie, záchranná služba. A chceme po nich o mnoho víc. Do začátku ideálně maturitu a angličtinu, alespoň STANAG úrovně 2. Protože spojení je daleko komplexnější, Harrisky jedou jen v angličtině a nerozumět rovná se nespojit se. Taktika dostala nový rozměr, víc vnímáme 3D prostředí, máme více možností, plánování je komplexnější a chce to víc než jen selský rozum. To samé boj v zastavěné oblasti nebo zákopech. Je to makačka na tělo i na hlavu. K tomu noční výcvik, vědět co a jak používat, jak se maskovat. A jako poslední zbraně – laserové značkovače, kolimátory, komplexnější střelecká příprava. Už nelze z nejsilnějšího a nejhloupějšího udělat kulometčíka, protože jinak na to bude trpět celé družstvo. 

Zjednodušeně – chceme více občanů do uniformy, víme, že jim průměrně klesá fyzická zdatnost, a přesto zvyšujeme požadavky – respektive doba si to žádá. 

Úprava myšlení velitelů – od kvantity ke kvalitě

Tradiční vojenský přístup stavěl na hromadné unifikaci – všichni vojáci se přizpůsobí systému, který funguje desítky let. Se všemi nováčky naložíme stejně, systém je protřídí. S příchodem generace Z a s menším přírůstkem nováčků je ale nutné posunout myšlení velitelů.

Mladí vojáci oceňují individuálnější přístup – vysvětlení smyslu úkolu, možnost rozvoje podle osobních předpokladů a respekt k jejich potřebám. To neznamená rezignaci na kázeň nebo vojenský řád, ale schopnost velitelů kombinovat tradiční tvrdost se schopností vést lidi moderním způsobem. Základem je snaha porozumět namísto posměchu. Chuť a ochota nabídnout pomocnou ruku těm, kteří ji chtějí a přijmou ji. Obětování času výcviku pro přípravu v menších skupinkách, mentoring staršího kolegy a sledování vývoje nováčka. To je nejvíce markantní v oblasti tělesné přípravy, která je velmi důležitá zejména u bojových jednotek.

Osobně jsem se celou dobu ve funkci velitele komanda snažil najít úspěšný vzorec na to, aby nováčci přišli, splnili povinné úkoly a dále sloužili. V letech 2021-2022 jsem držel a zapisoval tabulku nově příchozích, jejich úspěchy na VŘ, následném DIVu a poté služby u pluku nebo u jiného útvaru. Jako řešení jsem identifikoval odklon od hromadných řešení a příklon k individualitě. Zkrátka nováčků nechodí tolik, aby se jim nedalo věnovat. A pokud se jim nedaří, tak zkusit najít jinou pozici nebo jinou jednotku, kde využijí své znalosti třeba ze střední školy. U jednoho jsme hledali takřka 2 roky a podařilo se. To bychom ale před rokem 2020 rozhodně neudělali.

Pokud se podaří propojit armádní disciplínu s individuálním přístupem, vznikne prostředí, které dokáže dlouhodobě udržet motivované a loajální profesionály. A hlavně – toto řešení nás nic nestojí.

5 měřitelných kroků pro velitele

Níže jsou uvedeny body, které by velitel jednotky neměl při práci s nováčky podcenit:

• Kalendář na 90 dní dopředu sdílený do úrovně družstva (min. měsíční aktualizace)
• Mentor pro každého nováčka (jmenovitě, 30–60–90denní schůzky)
• Krátké hodnoticí cykly (týdenní nebo čtrnáctidenní, jasná kritéria)
• Individualizovaná TV příprava (vstupní přezkoušení + 2 cíle/čtvrtletí)
• Retenční vyhodnocení u každého odchodu – zejména důvody a návrhy opatření.

Zase ten work-life balance

Pro generaci Z není služba jen o finančním ohodnocení a nonstop nasazení. Hledají v ní hlavně rovnováhu mezi službou a osobním životem – chtějí mít čas na rodinu, sport i koníčky. I zde jsme došli k určité úpravě chování. 

Zaprvé je to reálně zpracovaný roční a čtvrtletní plán tak, aby vojáci nejeli ze cvičení na cvičení. Aby byl prostor pro přípravu, výcvik, následnou údržbu a výběr volna – kterého mají bojové jednotky nadbytek.

Zadruhé je pak nutné tento plán dobře distribuovat. Nemá smysl, když o něm ví kapitán, ale v podpalubí nemají ponětí. Sami pak nemůžou plánovat svůj volný čas. 

Závěr

Období 2020–2025 ukázalo, že nábor a udržení vojáků nelze stavět jen na jistotě platu či stabilní kariéře. Generace Z přináší nové hodnoty: důraz na smysluplnost, zážitky a rovnováhu mezi službou a osobním životem.

Armáda ČR proto stojí před úkolem: nejen modernizovat techniku, ale také modernizovat přístup k lidem. Klíčem k úspěchu je změna myšlení velitelů – od unifikace k individuálnímu přístupu – a schopnost nabídnout generaci Z prostředí, ve kterém najde nejen práci, ale i poslání.