Polská cesta k modernímu BVP

 09. 06. 2020      kategorie: Armáda ČR

Pokud si současné výběrové řízení Armády České republiky na nová BVP srovnáme s obdobnými akvizicemi v jiných státech, pak jedním z nejzajímavějších států je v  tomto směru sousední Polsko.

Polsko je nám pro svůj přístup k bezpečnostní problematice, otázkám obrany státu často dáváno za vzor - a to právem. Polská politická reprezentace totiž při rozvoji ozbrojených sil postupuje mnohem energičtěji a odpovědněji, než je v našem regionu obvyklé. Polská armáda má také vysokou podporu ze strany veřejnosti, což je dáno i historickou zkušeností a tradicí polského národa. Důležité je i to, že na rozdíl od České republiky a jiných států střední Evropy Polsko vydává na obranu 2 % HDP, tedy hodnotu doporučovanou NATO – a to navíc dlouhodobě. A v posledních letech dokonce polské výdaje na obranu 2 % HDP překračují, a podle některých plánů se mají vyšplhat až ke 2,5 % HDP.

Situaci polské armády navíc dál umocňuje i sama velikost Polska. Polsko, které má 38,5 mil obyvatel (tedy cca 3,7x více než Česká republika), má sice nižší HDP na obyvatele, v absolutních hodnotách jde ale o částku mnohem vyšší než v případě České republiky. To spolu s faktem, že Polsko vynakládá na obranu vyšší část svého HDP znamená, že polská armáda má k dispozici výrazně vyšší částky, což jí umožňuje realizovat i poměrně náročné akvizice.

Polská cesta k moderním BVP

Co se týče vybavení armády bojovými vozidly pěchoty, je ale situace polské armády obdobná situaci armády české. Také polská armáda se totiž opírá o starší vozidla sovětské řady BMP. Z určitého pohledu je dokonce polská armáda v situaci ještě horší, protože zatímco česká armáda disponuje vozidly BVP-2/BMP-2, polská armáda disponuje staršími vozidly BWP-1 (BMP-1), která mají oproti vozidlům BMP-2 méně vyhovující výzbroj tvořenou nízkotlakým kanonem 2A28 ráže 73 mm. Polská armáda má ovšem na druhou stranu k dispozici výrazně větší množství BVP, podle posledních údajů cca 1200 ks. To ale znamená i potřebu nahradit více vozidel – a tedy i nutnost většího počtu nových BVP.

BWP-1_Baltops_2016_0283
Foto: Co se týče vybavení armády bojovými vozidly pěchoty, je ale situace polské armády obdobná situaci armády české. Také polská armáda se totiž opírá o starší vozidla sovětské řady BMP. Z určitého pohledu je dokonce polská armáda v situaci ještě horší, protože zatímco česká armáda disponuje vozidly BVP-2/BMP-2, polská armáda disponuje staršími vozidly BWP-1 (BMP-1) (na snímku) | Wikimedia Commons

Potřebu nových BVP začala polská armáda pociťovat již na počátku devadesátých let minulého století. Bylo to dáno ani ne tak stářím vozidel BWP-1, jako spíše známými neduhy této konstrukce – nízká úroveň pancéřové ochrany, nedostatečný vnitřní prostor, nevhodná výzbroj atd. Tuto zkušenost navíc podtrhly zkušenosti z v té době probíhající války v Perském v zálivu, kde vozidla BMP irácké armády spíše zklamala. Stejně tak byla potřeba nových BVP motivována i snahou Polska přiblížit se západním bezpečnostním strukturám po politických změnách r. 1989 a následné změně politické orientace.

Přístup Polska k otázce pořízení nových BVP byl ovšem poněkud jiný než u většiny států středoevropského regionu. Polsko se totiž rozhodlo jít cestou vývoje vlastních bojových vozidel – a to včetně BVP. Bylo to do jisté míry dáno tím, že Polsko disponuje poměrně výkonným domácím zbrojním průmyslem. Zde je navíc nutno dodat, že v Polsku významná část zbrojního průmyslu zůstala v majetku státu, a i díky tomu si polský zbrojní průmysl získal značný politický vliv. Svou roli hrály i úvahy o zbrojním exportu, ve kterém Polsko i za komunistické éry dosahovalo výrazných úspěchů, a tradiční polská snaha o nezávislou politiku, blížící se politice regionální mocnosti. Cesta k novému BVP přesto byla až neuvěřitelně složitá.

První cestou, kterou se vydal polský zbrojní průmysl, byla modernizace stávajících vozidel BWP-1. Bylo to dáno nejen snahou o úsporu prostředků, ale také tím, že polský zbrojní průmysl měl s podobnými projekty zkušenosti.

Jedním z prvních pokusů se stalo vozidlo BWP-40. Základním prvkem této modernizace bylo nahrazení nevyhovujícího kanonu 2A28 modernějším výkonnějším kanonem 40 mm Bofors, použitým např. jako výzbroj švédských BVP CV-90. Zkoušky ale brzy ukázaly, že tento kanon je pro podvozek BVP až příliš těžký. Vozidlo BWP-40 proto ztratilo schopnost plavby - a následně bylo BWP-40 polskou armádou zamítnuto.

800px-BWP-40_NTW_10_93
Foto: Jedním z prvních pokusů se stalo vozidlo BWP-40 (na snímku), které bylo polskou armádou zamítnuto. | Tomasz Szulc, Wikimedia Commons

Právě otázka plovatelnosti je přitom v případě Polska zásadní, a táhne se prakticky po celou dobu hledání nových BVP. Polsko je totiž protkáno celou řadou vodních toků, a otázka plovatelnosti BVP proto pro polskou armádu hraje větší roli než v případě české armády. U relativně lehkých vozidel řady BMP bylo zajištění plovatelnosti bezproblémové. U moderních BVP s jejich mnohem většími rozměry a především vyšší hmotností je situace jiná, většina moderních BVP proto schopnost plavby postrádá. To vedlo v Polsku k rozsáhlým debatám, kdy část odborníků požadovala těžké a dobře chráněné BVP odpovídající západním typům, a část naopak vyžadovala lehčí typ schopný plavby. I proto byla dlouho upřednostňována snaha vytvořit nové BVP modernizací vozidel BWP.

Neúspěchem ale skončil i další pokus, kterým se stalo BWP-95. V tomto případě bylo vozidlo BWP-1 osazeno otočnou věží, do které byl umístěn kanon 23 mm (modifikace známého Zu-23) a bezzákluzový kanon SPG-9, technicky blízký kanonu 2A28. Při nabíjení tohoto kanonu se navíc musel střelec vyklonit ven z věže!  Vozidlo BWP-95 proto bylo spíše krokem zpět, a i z toho důvodu bylo zamítnuto. Negativně skončily ale i snahy osadit vozidla BWP nějakou moderní západní zbraňovou věží. Na BWP-1 byla např. pokusně osazena věž osazená např. věž Delco s kanonem Bushmaster ráže 25 mm, použitá na vozidlech LAV-25. Použití této poměrně rozměrné dvoumístné věže bylo hodnoceno jako nevhodné, jako nevýhoda této věže byla vnímána i její vysoká cena, která bránila modernizaci většího počtu BVP.

bwp95
Foto: Neúspěchem ale skončil i další pokus, kterým se stalo BWP-95 | archiv HSW

I na základě těchto zkušeností bylo zřejmé, že modernizační potenciál vozidel BWP je omezený, a že tedy nemohou být cestou k novému BVP. Polská vozidla BWP-1 proto prošla jen částečnou modernizací, která se ale netýkala výzbroje či podvozku, ale pouze výměny přístrojového vybavení (pozorovací systémy atd.).

Další pokusy polského zbrojního průmyslu proto směřovaly k vytvoření zcela nového bojového vozidla. Prvním takovým BVP bylo vozidlo BWP-2000. BWP 200 bylo pozoruhodné tím, že jako jeho podvozek byl využit univerzální podvozek MTS-P, sloužící v polské armádě v několika verzích, např. jako ukladač min SUM-Kalina. Tento podvozek byl následně osazován různými věžemi, mezi nimiž byla např. i izraelská věž s kanonem 60 mm. Praktické zkoušky ale ukázaly, že problém činí především vnitřní prostor, původně určený pro jiný účel než pro vezení výsadku. Vozidlo BWP-2000 se potýkalo i s dalšími technickými problémy. I proto bylo BWP-2000 nakonec polskou armádou zamítnuto, a to přes poměrně značný lobbing výrobce.

bwp2000
Foto: Další pokusy polského zbrojního průmyslu proto směřovaly k vytvoření zcela nového bojového vozidla. Prvním takovým BVP bylo vozidlo BWP-2000 (na snímku). | archiv OBRUM

Dalším pokusem o vytvoření nového polského BVP se stalo BVP Anders. Předem je nutno říci, že BVP Anders nevzniklo na základě výběrového řízení polské armády, ale vzešlo z iniciativy polského zbrojního průmyslu. I to genezi tohoto typu poněkud poznamenalo. Polské BVP Anders představovalo technicky zajímavý typ. BVP Anders totiž vzniklo odvozením od lehkého či spíše středního tanku Anders o hmotnosti 30 tun, vyzbrojeným kanonem 105 mm. Relativně nenáročnou úpravou korby a osazením bojovou věží Hitfist 30 s kanonem 30 mm vzniklo vozidlo, které odpovídalo soudobým západním BVP. Přesto se BVP Anders nedočkalo úspěchu. Během vývoje tohoto BVP se totiž objevily technické problémy, které se bohužel nepodařilo odstranit (problémy s převodovým ústrojím atd.). Anders narazilo opět i na výtky části odborníků, kteří mu vytýkali neschopnost plavby. To spolu s výše zmíněnými technickými problémy, ale i kvůli tomu, že polská armáda odmítla i sám tank Anders, nakonec způsobilo, že polská armáda o tento typ přestala mít zájem.

anders
Foto: Dalším pokusem o vytvoření nového polského BVP se stalo BVP Anders (na snímku). Předem je nutno říci, že BVP Anders nevzniklo na základě výběrového řízení polské armády, ale vzešlo z iniciativy polského zbrojního průmyslu. | archiv PGZ

Posledním a podle všeho definitivním pokusem o polské BVP je bojové vozidlo Borsuk. V případě Borsuk je zajímavé, že podle původních plánů se mělo jednat vlastně o vozidlo se dvěmi verzemi. První verzí byla verze těžká, o hmotnosti 42 tun, odpovídající moderním západním BVP, např. německému typu Puma. A vedle toho verze lehká, s nižší odolností, ale zato se schopností plavby. I v tomto se odrazily věčné polské diskuse o schopnosti plavby BVP. Je ale otázkou, zda něco takového je vůbec možné, zda lze zkonstruovat vozidlo o dvou tak diametrálně odlišných verzí na jednom základě. Zřejmě i proto se v poslední době hovoří převážně jen o lehké plovoucí verzi (je ale možné, že bude vyvinuta a zavedena do výzbroje i ona těžká verze).

Je příznačné, že po zkušenostech z předchozích BVP se polští konstruktéři u BVP Borsuk rozhodli jít cestou zcela nového vozidla na vlastním podvozku, a nikoliv odvozeném od nějakého jiného vozidla. V jeho konstrukci se pak obráží požadavek plovatelnosti. BVP Borsuk má proto na BVP poměrně nízkou hmotnost – cca 25 tun. Charakteristická je i nezvykle skloněná příď, umožňující vyjetí z řeky. Jinak má BVP Borsuk  všechny klasické rysy moderních BVP. Jeho výzbroj tvoří nová ZSSW-30, vyzbrojená kanonem 30 mm a PTŘS. BVP Borsuk má i klasické upořádání 3 členy posádky a 6 mužů výsadku.

borsuk
Foto: Je příznačné, že po zkušenostech z předchozích BVP se polští konstruktéři u BVP Borsuk (na snímku) rozhodli jít cestou zcela nového vozidla na vlastním podvozku, a nikoliv odvozeném od nějakého jiného vozidla. | archiv Huta Stalowa Wola

Přesto díky své schopnosti plavby je polské BVP Borsuk do jisté míry unikátní. Z moderních BVP mají schopnost plavat jen nové ruské BVP Kurganec, které se ostatně vyznačuje podobnými vlastnostmi a podobnou hmotností cca 25 tun, a dále poněkud jinak řešené jihokorejské K-21. I proto lze očekávat, že BVP Borsuk dosáhne nejen zavedení do polské armády, ale že může oslovit i armády dalších států.

Na celém programu je pozoruhodné i to, že dosud není jasné, kolik BVP polská armáda požaduje, a kolik si jich objedná. Nejčastěji se objevuje počet 800 kusů, často jsou ale zmiňována i čísla nižší (500 ks), a i čísla vyšší, až 1200 ks (proto je možné, že bude objednána i těžká verze). Polská armáda zřejmě čeká na výslednou cenu BVP Borsuk, je ale otázkou, zda je tento přístup skutečně efektivní. V tomto směru se např. český tendr, v němž je již dnes narýsována celá struktura a stanoven přesný počet konkrétních verzí, zdá mnohem vyspělejší.

Zkušenosti z polského výběru BVP

Polská cesta k novému BVP ukazuje několik zajímavých zkušeností, které mají obecnou platnost, a které tedy mohou být užitečné i pro AČR.

Předně se ukazuje, že fakt, že daná armáda disponuje dostatečnými prostředky ve výši  2% HDP ještě neznamená, že může realizovat úspěšné zbrojní projekty. To je důležité pro ČR, kde jsou mnohé problémy AČR sváděny jen na nízké výdaje na obranu. Příklad Polska, které při vývoji BVP utratilo miliardy, a to z velké části zcela zbytečně, naznačuje něco jiného. Jde přitom o zkušenost univerzální, netýká se to jen otázky BVP. Obdobně negativně skončily i některé další polské zbrojní programy, např. pokusy o vývoj nového tanku či program korvet Gawron pro polské námořnictvo.

Důležitou zkušeností je i to, že stejně tak zárukou efektivity není ani spoléhání na vlastní síly, na domácí zbrojní průmysl. To je zajímavé i pro AČR a Českou republiku, které je vytýkáno, že nejde cestou rozvoje domácího zbrojního průmyslu, a že klíčové zbraňové systémy nakupuje v zahraničí.

Na první pohled přitom orientace na domácí zbrojní průmysl vypadá přímo ideálně. Stát je schopen zajistit pro armádu výzbroj vlastními silami, není na nikom závislý. Vložené finance se z velké části vrátí do ekonomiky a neodtečou do zahraničí, zvýší se schopnosti průmyslu.

I z hlediska technického se to zdá výhodné, protože si armáda může nadiktovat vývoj vozidla podle svých vlastních představ, a nemusí se přizpůsobovat již existujícím typům. Příklad Polska ale ukazuje, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Často to vede i k zcela zbytečným nárokům, které z hlediska technického ani nelze splnit. Platí to třeba právě u vývoje tak složitých a náročných systémů, jako jsou moderní BVP. Ostatně, není to jen zkušenost Polska, obdobné problémy při hledání nového BVP zažilo i sousední, mnohem větší a bohatší Německo. V případě České republiky, jejíž armáda požaduje jen poměrně malé počty vozidel, by to bylo ještě výraznější. Je tedy zřejmé, že má smysl domácí zbrojní průmysl podporovat, ale jen v tom, co skutečně umí. Příkladů vysokých schopností českého zbrojního průmyslu je přitom celá řada.

Zkušenost z polského vývoje BVP také ukazuje, jak složité je namíchat ten správný mix vlastností, které by bojové vozidlo mělo mít. Zdánlivě druhotná otázka, zda vozidlo má mít schopnost plavby či nikoliv, se přitom může ukázat jako naprosto zásadní. Důležité je mít dopředu vše promyšlené do posledních detailů – a to i s využitím zahraničních zkušeností. Nutno říci, že se to netýká jen BVP, ale bojových vozidel obecně.

Českou republiku, resp. AČR přitom v blízké době čeká výběr hned několika kategorií bojové techniky – po stávajícím tendru na BVP to budou tanky, ale i klasické automobily atd. I proto bychom tuto polskou zkušenost měli mít na zřeteli.

 Autor: David Khol