Rozhodnutí o dalším pokračování projektu FCAS, evropského systému budoucího bojového letectva, zůstává odloženo na neurčito. Nejde o technickou epizodu ani krátkodobý skluz v harmonogramu, jde o projev hlubších strukturálních problémů evropské obranné spolupráce. FCAS měl nahradit Eurofightery a Rafale a současně posloužit jako důkaz evropské schopnosti společně vyvinout technologicky nejnáročnější vojenský systém současnosti. Pro prezidenta Emmanuela Macrona šlo dokonce o „test evropské důvěryhodnosti“, zda Evropa dokáže proměnit politické ambice v konkrétní schopnosti. Místo toho se projekt stal měřítkem politické vůle, průmyslové důvěry a ochoty sdílet suverenitu v oblastech, kde se rozhoduje o skutečné geopolitické moci.

Pro Českou republiku má tento vývoj zásadní význam v několika rovinách. České letectvo se sice rozhodlo zakoupit americké letouny F-35, ale v příštích dekádách bude řešit zapojení do budoucích leteckých programů. FCAS (Future Combat Air System) představuje největší evropské obranné výzkumně-vývojové téma, do něhož se tuzemský průmysl může zapojit prostřednictvím dodavatelů součástek, vývoje komponent a specializovaných schopností. Zároveň jde o konkrétní projekt, na němž se může poprvé reálně projevit často deklarovaná ambice hlubší integrace Česka do evropských obranných struktur. Nikoli formou politických proklamací, nýbrž prostřednictvím sdílených technologií, odpovědností a závislostí.

K opakovanému odkladu rozhodnutí o osudu FCAS nedošlo náhodou. Německá vláda na konci minulého roku oficiálně potvrdila, že „oproti původním plánům nebude do konce roku přijato žádné definitivní rozhodnutí o pokračování projektu“. Tím fakticky stvrdila pokračující vakuum ohledně budoucnosti FCAS. Oficiální vysvětlení odkazovalo na vytížený politický program a širší zahraničně-bezpečnostní agendu. Ve skutečnosti se projekt propadl v politických prioritách velmi nízko, protože Berlín a Paříž nedokázaly vyřešit své spory. Dassault Aviation trvá na posílení své role hlavního integrátora nového bojového letounu a požaduje větší pracovní podíl i rozhodovací pravomoci. Airbus, opřený o německý průmysl a rostoucí německé geopolitické ambice, tento požadavek odmítá.

Francouzsko-německý nesoulad se táhne již několik let a má kořeny v okamžiku, kdy Německo zpochybnilo princip takzvaného „nejlepšího atleta“ (tj. každý dělá to, v čem je objektivně nejlepší, bez ohledu na to, z jaké země pochází nebo jaký má podíl na financování projektu). Angela Merkelová na konci svého kancléřského mandátu otevřeně konstatovala: „Jde o projekt pod francouzským vedením, němečtí účastníci musí být ale uspokojení a získat kontrolu nad odpovídající částí projektu.“ Zároveň zdůraznila nutnost přesného vymezení otázek duševního vlastnictví, dělby práce a leadershipu. Právě v tomto bodě se FCAS dostal do slepé uličky. Francie vnímá projekt jako nástroj strategické autonomie a pokračování vlastní tradice bojového letectva. Německo jej chápe především jako průmyslový program, který musí přinést know-how na německé území a vést k rozšíření domácích výrobních kapacit.

Výsledkem zůstává paralýza s dopady přesahujícími francouzsko-německou spolupráci. Jakmile se ukázalo, že rozhodnutí o FCAS se odsouvá bez jasného pokračování, v Berlíně se otevřeně začalo mluvit o alternativách. Politické i průmyslové kruhy začaly pracovat s „plánem B“. Podle dostupných informací Německo zvažuje vstup do britsko-italsko-japonského programu GCAP (Global Combat Air Programme), známého pod označením Tempest, případně navázání užší spolupráce se Švédskem.

Právě švédská varianta postupně získává konkrétní obrysy. Saab otevřeně deklaruje připravenost vstoupit do hlubší spolupráce v případě definitivního zhroucení nebo dlouhodobého zmrazení FCAS. Generální ředitel Saabu Micael Johansson k tomu říká bez obalu: „Saab disponuje potřebnými schopnostmi. Jsme připraveni vyvinout společný bojový letoun s Německem, pokud bude existovat jasný politický závazek obou vlád.“ Zároveň stanovuje zásadní podmínku, která odráží zkušenosti z minulých evropských projektů: „Musíme si zachovat schopnost stavět bojová letadla samostatně a nepředat polovinu kompetencí jiné firmě. Spolupráce nesmí vést k úplné závislosti.“

Tato slova míří přímo do jádra problému FCAS. Nejde pouze o technologii, ale i o kontrolu nad ní. Micael Johansson odmítá výklad, podle něhož by šlo o technologický protekcionismus. „Nejde o ochranu technologií, nýbrž o transparentnost,“ vysvětluje. „Rozdělení kompetencí musí vycházet ze silných stránek Saabu a Airbus Defence. Každá firma přinese to, v čem vyniká. Pokud mají obě strany přístup k tomuto know-how, zachovají si plnohodnotné schopnosti.“

Ředitel Saabu zároveň nabízí realistický časový rámec, který implicitně konkuruje FCAS. „Vývoj plnohodnotného bojového letounu vyžaduje zhruba deset let, operační nasazení by přišlo ke konci třicátých let,“ konstatuje. Současně upozorňuje na pragmatičtější postup: „Prvním krokem spolupráce mají být bezpilotní systémy. Zde se bavíme o horizontu čtyř až pěti let.“ Tyto schopnosti považuje za klíčové pro budoucí doplnění Gripenu i Eurofighteru a zároveň potvrzuje probíhající jednání o vývoji dronů s Airbus Defence.

Takový přístup ostře kontrastuje s původní koncepcí FCAS jako komplexního „systému systémů“, jehož šíře se postupně proměnila v hlavní slabinu. Švédsko volí postupný a technicky zvládnutelný postup. Švédský úřad pro vyzbrojování již Saabu zadal studii budoucího bojového letounu. „Z této studie vznikne program. Buď budeme pokračovat sami s řadou partnerů pod švédským vedením, nebo se spojíme s jinou zemí. Rozhodnutí padne do roku 2028, nejpozději do roku 2030,“ doplňuje Johansson.

Tato transparentnost a časová konkrétnost působí na pozadí váhání kolem FCAS téměř provokativně. Zároveň nastavuje zrcadlo menším státům včetně České republiky. Pokud se evropské velmoci nedokážou shodnout na jednom vlajkovém projektu, vznikne prostor pro nové koalice ochotných, které mohou definovat budoucí architekturu evropského bojového letectva mimo dosavadní osu Berlín-Paříž.

Pro Českou republiku se tím otevírá strategická otázka přesahující samotnou volbu letounu. Jde o rozhodnutí, zda zůstat pouhým zákazníkem hotových řešení, nebo se zapojit do jejich spoluvytváření. FCAS představoval potenciální vstupenku do nejvyšší ligy evropského obranného výzkumu v oblastech senzoriky, avioniky, datových sítí, simulací či podpůrných systémů. Dlouhodobé zablokování projektu však nutí všechny aktéry hledat alternativní cesty.

Plán B, o němž se dnes v Berlíně mluví stále otevřeněji, tak nepředstavuje výlučně německý problém. Jde o signál pro celou Evropu, že fragmentace může dále narůstat. Německý obrat směrem k Tempestu nebo ke švédsko-německému projektu bude fakticky znamenat konec ambice jednoho společného evropského/unijního bojového letounu (pomineme-li italskou účast na Tempestu). Paříž si totiž tak jako tak vyvine vlastní řešení na základě francouzských technologií a know-how. Zároveň se ovšem otevře prostor pro nové formy spolupráce, které mohou být pro středně velké státy přístupnější než původně zamýšlený francouzsko-německý model.

Významná zůstává Johanssonova širší úvaha o evropské obraně. „Evropa musí být suverénnější,“ říká s odkazem na americkou bezpečnostní strategii, podle níž má Evropa převzít větší odpovědnost za vlastní pilíř NATO. „Nelze tvrdit, že přebíráme odpovědnost, a současně všechno nakupovat v USA. Takový přístup si odporuje.“ Tato slova rezonují i v české debatě, která se často zjednodušuje na dilema mezi americkými nákupy a evropskými ambicemi bez hlubší reflexe vlastní role.

Odklad FCAS se stává momentem pravdy. Odhaluje limity současného modelu evropské obranné spolupráce a nutí státy přemýšlet o alternativních cestách. Pro Českou republiku to znamená jediné: strategická debata o budoucnosti letectva, průmyslu a evropské integrace musí probíhat nyní. FCAS měl sloužit jako „test důvěryhodnosti“ evropské obrany, jeho paralýza zatím působí spíše jako test schopnosti Evropy činit rozhodnutí. Pokud projekt zůstane dlouhodobě zmrazen, bude nutné hledat jiná řešení. Plán B, o němž dnes hovoří Německo a Švédsko otevřeněji než Francie o budoucnosti FCAS, může nakonec dát jasnější podobu evropskému bojovému letectvu než původní velkolepé vize.

Zdroj: Hartpunkt, Zone Militaire, FAZ