Od letošního dubna štábní praporčík Michal Baka zastává pozici vrchního praporčíka Velitelství pozemních sil AČR. Jaká je role vrchních praporčíků v Armádě České republiky, jaké jsou aktuální výzvy, kterým čelí, a jaký má význam budování poddůstojnického sboru? Odpovědi nejen na tyto otázky se dozvíte v dalším díle našeho diskusního pořadu CZ DIALOGY.

Video: Rozhovor s vrchním praporčíkem Velitelství pozemních sil AČR št. prap. Michalem Bakou / CZ DEFENCE

Jaká je náplň práce vrchního praporčíka pozemních sil a co je nejdůležitější částí jeho služby?

Poměrně těžká otázka na krátkou odpověď. Zkusím to popsat, jak nejlépe dovedu. Vrchní praporčík obecně je volné „libero“ velitele, který řeší úplně všechno, co velitel zrovna potřebuje. Náplň běžného pracovního dne vrchního praporčíka pozemních sil není úplně jednoduchá. Jsou tam mandatorní věci, ať už systém porad, kterých se člověk musí účastnit, tak samozřejmě odpovídám veliteli za individuální přípravu všech poddůstojníků, praporčíků a mužstva u pozemních sil. Ale samozřejmě jsou k tomu i personální věci, ať už to jsou nominace do kariérních kurzů nebo prevence rizikového chování. To je také součást práce vrchního praporčíka. Takže říct, že ta práce je jednoduchá nebo strojová, určitě nejde. Je to rozmanitá paleta úkolů, které člověk plní. A s tím souvisí i práce pro systém, pro rozvoj pozemních sil jako celku. Nějaký vzorec toho, jak rozvíjet páteř armády a budovat, posouvat, jít dál. Je to rozmanitá paleta všeho. Nejde jednoduše odpovědět, co je hlavní náplní. Nejdůležitější je pro mě osobně podpora záměru velitele. V momentě, kdy velitel chce mít vycvičené pozemní síly, řeší větší celky. Já se do toho snažím co nejvíc přispívat individuální přípravou, za kterou zodpovídám já.

Vaše pozice určitě není solitérní, ale bude záležet na tom, jak spolupracujete s dalšími vrchními praporčíky a týmem. Je to tak?

Ano, protože na úrovni velitelství pozemních sil už je člověk poměrně daleko od lidí na základních funkcích. Přece jen je mezi námi spousta stupňů. Já osobně cítím, byť jsem na pozici od prvního dubna, jak každý další měsíc, který jsem ve funkci, jsem dál od běžného života. Tím nechci říkat, že bych ztratil niť nebo že bych se nevěnoval práci tak, abych věděl, co se děje dole. Ale logicky ta paleta úkolů je malinko jiná a zůstat ve spojení s lidmi dole je poměrně klíčové a důležité. A k tomu využívám systém vedoucích a vrchních praporčíků. Bez toho by to ani nešlo.

Rozdíl mezi důstojníkem, velitelem a vrchním praporčíkem je přesně v tom, že vy máte za úkol provést nebo realizovat to, co je záměrem velení.

Přesně tak. A pro mě je to o tom, aby i podřízení velitelé správně chápali záměr mého velitele, respektive velitele pozemních sil.

Důležitá je úloha velitele, ať už čety nebo družstva. Jaké vlastnosti by takový velitel měl mít?

Myslím si, že každá správná knížka leadershipu to popisuje lépe než já. Pokusím se odpovědět lidsky a na základě vlastních zkušeností. Nejdůležitější vlastnost velitele profesionální armády je nikdy nebýt spokojený s výsledkem a mít správně nastavenou hranici, kdy budu lidi pořád posouvat dál, protože se pak bavíme o profesním vyhoření a tak dále. Jsem téměř přesvědčen o tom, že v armádě nejde profesně vyhořet, protože když se podívám na paletu technologií, vědomostí, znalostí, co voják profesionál musí neustále prohlubovat, tak pro někoho jako já je nepředstavitelné, že by to někoho přestalo bavit. Výcvik postavený na atraktivitě práce u nás je pro mě osobně na prvním místě. Samozřejmě, pokud budu jezdit na střelby v rámci šestihodinového zaměstnání pět hodin, padesát minut budu stát na větru a dešti, protože čekám, až na mě dojde řada, a pak třikrát vystřelím a zase jedu zpátky, tak to není atraktivní výcvik, ani výcvik, je to jenom zabití času. My s mým velitelem panem generálem Trojánkem máme společně odslouženou poměrně bohatou profesní dráhu. Já si moc dobře pamatuju, jak se coby velitel 4. brigády rychlého nasazení ve svých 51 letech postavil před celou brigádu a byl první voják, který splnil střelecké přezkoušení a pak nikdo nemůže říct nic. Splnil to velitel, splnil to hvězdičkový generál, tak do toho jdeme všichni. Myslím si, že každý člověk chce od přírody vítězit, ale málokdo z nás má vůli trénovat. To je podle mě rovněž jedna z klíčových vlastností velitele. Zkrátka neustoupit ze standardů a vědět: Toho chci dosáhnout a v momentě, kdy toho dosáhnu, dokážu najít cestu, jak lidi zase posouvat dál.

Zároveň dneska nám do toho hodně vstupuje empatie s lidmi, protože člověk je pro nás to nejdůležitější a byť je to v současnosti hodně skloňovaná fráze, pro mě osobně to fráze není. Já sám teď dojíždím 360 kilometrů do posádky, kde vykonávám službu. Vím, jaké to má konsekvence pro rodinu, ale znovu, když to spojím i s odpovědí na první otázku, je nutné správně to odkomunikovat, přijít domů, popovídat si o těch věcech. Bude to tak a tak. Velitel nastavil takové podmínky. Ta služba bude taková. Tak se nám to všechno spojí do jednoho celku. Ať už je to charakter velitele i s tou empatií. Sedím na denních hlášeních už poměrně dlouhou část své kariéry a poslouchám: Já bych chtěl založit rodinu, což je důvod k tomu, že se chce někdo přemístit z bodu A do bodu B. A pokud velitel je nastaven správně, je schopen hledat dialog. Dobře. Před námi jsou takové úkoly, já jsem schopen vás pustit k tomu a k tomu datu. A voják bude schopen přijít s tou informací domů a říct: Rodinu můžeme plánovat, já teď ještě budu půl roku, rok, rok a půl v posádce, kde sloužím, a pak budu doma. Pojďme takhle plánovat osobní život.

Jak se empatický přístup v armádě změnil během vaší služby?

Hodně. Nastupoval jsem do armády v roce 2005 s první profesionální vlnou. Sám vidím, že je to dlouhotrvající proces. Je potřeba obměnit lidi ve velitelských pozicích. Je k tomu hodně potřeba i vzdělání, které ne vždycky u velitelů družstev u stříbrných hodností bylo, ale posouvá se to, posouvá se to dopředu hodně. A změnili jsme to. Byť si někdo řekne dvacet roků, proč to nejde rychleji? Ale myslím si, že pro takový byrokratický kolos, jako je Armáda ČR, těch 20 let je super vizitka. Pamatuji si, když jsem byl na BMATT (British Military Advisory and Training Team) v roce 2011 a bavil jsem se tam s vrchním praporčíkem BMATT o tom, jak jsme implementovali od roku 2005 pozice vrchních vedoucích praporčíků do armády, tak on říká: No tak ještě 40, 50 let a bude vám to fungovat. Dneska už vím, co mi tím chtěl říct. Změnila se spousta věcí a je to vizitka toho, že armáda se zprofesionalizovala a není tam přístup armády, která tady byla kdysi.

V armádě je hodně viditelný technologický rozvoj. Změnil se nějak touto optikou přístup k profesnímu rozvoji poddůstojníků?

Určitě. Adaptabilita na nové technologie je alfou omegou a dneska běžnou součástí vojenského života. Co můžu použít jako příklad, je modulární bojový komplet, který byl zavedený do pozemních sil nebo 4. brigády rychlého nasazení 43. výsadkového pluku. To jsou technologie, které se ze dne na den objeví v kanceláři nebo ve výstroji. A co s tím? Samozřejmě, kdo nic nedělá, nic nezkazí, když se na něčem cvičí, tak se tu a tam něco rozbije. To není úplně populární, když člověk novou technologii hned rozbije nebo zničí, ale posun jde dopředu a bez adaptability na nové technologie bychom ani nebyli schopni dneska na bojišti vůbec fungovat. Nebo prostředky nočního vidění. Já si pamatuju ještě ten před rokem 2010, byly tři prostředky nočního vidění na puškách, MEO 50S na samopalech, a to bylo všechno. Dneska má prostředky nočního vidění každý příslušník mechanizovaného družstva v nějaké podobě obdoby termokamery. Dodneška pořád vysvětlujeme rozdíl mezi prostředkem nočního vidění, který funguje na zesilování zbytkového světla, a termokamerou. Termokamera bude fungovat i ve dne, nejenom v noci a tak dále. Technologie jsou dneska běžnou součástí vojenského života a adaptabilita na ně musí být opravdu blesková, protože čas je ta nejcennější komodita. Dneska ani čas pro výcvik není. Když vezmu příklad mojí generace globální války proti terorismu a problematiku IDT nástražných výbušných systémů, tak v momentě, kdy my jsme se konečně přizpůsobili a našli nějaké protiopatření, druhá strana do měsíce, do dvou posunula zase tu svoji akci. Takže adaptabilita na nové technologie v armádě musí být blesková a posouvá nás to opravdu dál.

Schopnost vojáků rychle řešit situace a adaptovat se na nové technologie jsou přesně cíle soutěže Svatováclavský pohár, jejíž jste hlavním organizátorem. 

Určitě je to jeden ze základních pilířů, na kterém Svatováclavský pohár stojí. Ta adaptabilita, ať už na zbraňový systém, technologii. Letos jsme modulární bojový komplet využívali. Například vojáci na položce, kde se čistily zákopy, měli najednou nad sebou dron a k dispozici výstup z toho dronu, aby se v zákopech neztratili. Adaptabilita tam je a každý se s tím popere různě, ale je to pro nás základ. Tím, jak budujeme něco, co nemá minimálně v Evropě obdobu, tak bez adaptability by to nešlo. A pro mě je velice příjemné pozorovat, že 80, 90 procent týmů adaptabilitu má už víceméně v krvi.

Jak moc podle vás působí na psychiku vojáka fakt, že mu lítá nad hlavou dron?

Paradoxně drony nad hlavami létají posledních 20 roků, ale bylo to tak vysoko, že si to člověk neuvědomoval. Dneska, když to bzučení tam má, je to opravdu něco jiného a není to moc příjemný pocit. Když jsme soutěž připravovali, chtěli jsme drony zapojit v maximální možné míře, což se nám úplně nepovedlo s ohledem na počasí, které pak panovalo.

Svatováclavský pohár je dnes významná mezinárodní a meziresortní střelecká soutěž. Jak moc se daří úkoly, které se tam trénují a soutěží, vracet zpátky do armády?

Nám nikdy nešlo o soutěž jako takovou, nám šlo právě o ukázání, jak jde výcvik dělat jinak a atraktivně. Letos se zúčastnilo 58 týmů, téměř 120 střelců, a i organizační tým byl téměř stejně tak velký, bylo tam 150 lidí. Je fajn, že jsme to dotáhli do této podoby, kdy se na útvaru potká jak člověk, který položky připravoval, tak člověk, který položky střílel, protože soutěž do puntíku splňuje současnou legislativu a vojenské předpisy pro provádění výcviků, ale najednou prostě ten výcvik vypadá úplně jinak. Ovlivnění výcviku je díky tomuto závodu obrovské. Vojáci zjistí, že můžou ve dne střílet s prostředky na noční vidění úplně stejně, jako kdyby stříleli v noci a nemusí čekat na noční hodiny. Najednou se zjistí, že záměrný bod nastřelení zbraní může fungovat i malinko jinak. Vojáci mají rozšířené pole vědomostí, znalostí a dovedností k tomu, aby výcvik mohli stavět a provádět jinak.

Jak obstály naše týmy proti zahraničním?

Velice dobře. Měli jsme tady pět týmů z Anglie, pět týmů z Francie, dva týmy z Keni. No a když vám lidé z pěti anglických týmů řeknou, že tohle v životě nikdy neviděli a pět francouzských týmů to potvrdí, je to pro nás vizitka, že to neděláme špatně. A můj vlastní soukromý názor je, že co se týče střelecké přípravy, Armáda ČR má obrovské know-how a možná ne všichni ve světě to vědí. Z mých vlastních zkušeností málokterá armáda, když se budu bavit o té velké konvenční armádě, je na takové úrovni, co se týče střeleckých příprav, jako třeba naše armáda. A tohle je skvělá možnost se porovnat. Za dobu, co existuje Svatováclavský pohár, tak byť jsem teď zmínil Anglii, Francii a Keňu, už jsme tady měli týmy z Německa, týmy z Lotyšska a paleta mezinárodní účasti je širší, ať už na západ nebo na východ od nás v rámci partnerů NATO. A je tichým zahřátím na srdci pro celý organizační tým, že je soutěž hodnocená v očích mezinárodních účastníků tak vysoko.

Zmínil jste účast dvou týmů z Keni. V čem jsou jiní keňští vojáci než ti evropští?

Řekněme, že mindset je zkrátka jiný. Je to logicky odlišná kultura. Pro mě jako pro člověka, který to pozoroval z povzdálí, je super to, že i když ti chlapi měli odlišný mindset, na konci se všechno potkalo a je vidět, že pokud je duše bojovníka, jak já říkám, nastavená správně, je v podstatě jedno, z které části světa je, ale vždycky to bude na bojišti fungovat stejně.

Viděno optikou Svatováclavského poháru, jsou vojáci Armády ČR připraveni k ostrému nasazení na východním křídle, pokud by to bylo potřeba?

Kdyby to bylo na mně, rozhodně s klidným svědomím řeknu ano. Na druhou stranu k tomu musím dodat, že jako vrchní praporčík pozemních sil si plně uvědomuji to, že i kdybychom měli všechen čas světa a drilovali a pilovali všechno do nejmenšího detailu, stejně musím říct, že by se ještě hodilo pár dní, pár let, pár měsíců navíc. A cítím to tak, že voják profesionál není nikdy připraven.

Dlouhodobě se řeší téma rekrutace. Co udělat pro to, aby mladí vojáci, kteří teď přicházejí do armády, v ní vydrželi co nejdéle?

Myslím, že otevřeně komunikovat, to je důležitá věc. Když budeme pouze mlátit prázdnou slámu, slibovat a nikdo nic neuvidí, ztratíme důvěru. Víme, že důvěra se buduje roky, ale ztratí se velice rychle během vteřiny a my jako armáda se musíme přizpůsobit tomu, kdo k nám dneska přichází. Nemyslím si, že je to něco nového, tak jak se musela přizpůsobovat generace před námi tomu, když přišla nová generace vojáků. Změnil se ale pohled na věc i pohled na službu, to je fakt. Důležité je otevřeně komunikovat. Říct: Hele, děláme všechno pro to, abychom měli například batohy. Ale jsme až na konci řetězce. My si ty batohy neušijeme, my tu zakázku neuděláme, my do toho jenom nějak přispíváme. Ten systém je nějak postavený. A když ten člověk bude vědět, že jeho velitelé pro to udělali všechno, za nás je čistý stůl, ale nikdo nečekal, že se stane to a to, padnou zakázky nebo nebudou materiály. Odkomunikovat to správně a otevřeně. Udělali jsme maximum, ale nestačilo to. Poučili jsme se. Příště uděláme o ten pověstný krok navíc, abychom pochytili to, co nás dneska „vypastilo“. Takhle si myslím, že je potřeba komunikovat otevřeně. Udělalo se tohle a tohle a pojďme dál.

Je něco konkrétního, co byste udělal jinak v rámci rekrutace vojáků do armády?

Nevím, jestli bych dělal věci jinak já. Byť vím, že každý voják je svým způsobem rekrutér. Vlastně se vrátím zpátky, jde o charakter vojáka, velitele, komunikaci a otevřenost. Kdo dneska ví, co se děje za branami kasáren? Když se vás zeptám, vyjmenujte pět seriálů o policii, každý řekne od Případů 1. oddělení přes Kriminálku Anděl a Policii Modrava a já nevím co všechno, tak se to na nás chrlí.

Ale máme zase Chlapci a chlapi, Copak je to za vojáka…

Ale to úplně není odraz života vojáka z kasáren nebo v kasárnách dneska. A to si myslím, že nám trošku chybí, ta otevřenost. Říct, že v armádě to není jenom o tom, co vidíte ve filmech nebo co je počítačová hra. Je to o tom, že tady musí být nějaký řád, disciplína, abychom mohli fungovat. Já jsem tušil, když jsem oblékal uniformu, do čeho jdu. Ale máme dobrovolná vojenská cvičení a po třech a půl týdnech výcviků studenti středních škol, kteří přijdou k nám, se diví, že toto je život vojáka. Najdou nějaký rozvrh zaměstnání, rozvrh hodin se jenom transformuje do rozvrhu zaměstnání. Ale ta výuka, příprava, vzdělání, výchova, výcvik, jak tomu říkáme v armádě, funguje prostě dál. A pokud nemáte v blízkém okolí nikoho z armády, tyto informace nemáte.

Zmínil jste řád a systém. Má k nim dnešní mladá generace dál, než jste míval vy, když jste nastupoval do armády?

Nemyslím si, že k tomu má dál, než jsem měl já, když jsem nastupoval do armády. To rozhodně ne. Jenom potřebuje jinou cestu k tomu, aby pochopila proč. Minulý rok, ještě když jsem byl vrchní praporčík 4. brigády rychlého nasazení, jsem se aktivně podílel na dobrovolném vojenském cvičení. Když jsme lidem vysvětlili důvod, jsou schopni se kousnout v překonávání sebe sama nebo v plnění úkolů, v řádu a v disciplíně úplně stejně jako jakákoli jiná generace, která tady byla. A já věřím tomu, že když vy jste byl mladý, starší generace se na vás dívaly úplně stejnou optikou, jakou se dneska třeba tady díváme my. Ale také jsme se změnili. To je ta adaptabilita. My jsme se přizpůsobili tomu, abychom splnili úkol. A jestli to je na bojišti anebo je to v tom, že mladé generaci řeknu: „Podívejte se, tohle jdeme dělat z toho a toho důvodu, protože potřebujeme dosáhnout těchto cílů,“ tak se dokážou „kousnout“ úplně stejně – jenom potřebují, aby jim byla informace podána jinak.

Když já jsem byl mladý, nikdo se s námi moc nebavil.

Ano, tak to bylo a my jsme to tak brali. Já jsem vyrůstal v armádě za úplně stejných podmínek. Dostal jsem úkol, ten jsem šel plnit, neptal jsem se. Nemyslím si, že je špatně, že dneska lidé chtějí ten důvod znát. Vezměme si umělou inteligenci. Když se dneska podíváme třeba na školství, jak se změnilo. Já jsem strávil celý víkend ve čtyřech knížkách, abych napsal referát o Napoleonovi do dějepisu. Dneska je to otázka otevření chytrého telefonu, stačí třikrát kliknout nebo ani to ne, jede to samo. Ale tak to prostě je a to, že někdo ten důvod potřebuje vědět, je super. Pro mě je to přece to nejmenší. Koneckonců, když se člověk podívá na zadání úkolů 5 W, jak se v armádě říká, tak tam je, proč to jdu udělat? Jenom je dobré si uvědomit, že je potřeba to říkat víc.

Už jsme se jednou dotkli tématu atraktivity práce v armádě. Změnil se díky moderním vlivům nějak systém výcviku vojáků a důstojnického stavu?

Určitě ano. Moderní technologie, ať už jsou to různé simulátory, laserové střelnice, trenažéry zranění, všechno toto posouvá systém výcviku úplně někam jinam, i jeho atraktivitu a hlavně i finanční stránku. Když potřebuji trénovat osádku bojových vozidel ve střelbě protitankových řízených střel, kdy jedna stojí čtyři až osm milionů korun, není to úplně o tom, že bych si mohl dojet na střelnici a vystřelit jich deset za den s jednou osádkou. Bavme se o tom, že máme 52 vozidel na praporu. Výcvik není úplně proveditelný z ekonomické stránky bez trenažérů. I olympijský sportovec, když se chystá na olympiádu, fázuje formu tak, aby na ní měl její vrchol a pak to logicky začíná padat. Bavíme se o tom, že chceme mít 37,5 tisíc vojáků. Teď se řeší, v jakém stavu ti lidé budou. Je to i o tom, že simulátory a technologie nám pomáhají udržovat lidi v připravenosti daleko lépe a rychleji. V momentě, kdy jenom pozemní síly mají přes třicet praporů, ale máme tři výcvikové prostory, kde bychom třicet praporů potřebovali točit, tak je to svým způsobem nereálné, aby tam každý týden byl někdo a měl odstříleno a splněno všechno, co chceme. V tom technologie obrovsky pomáhají. A zároveň je tu i ta atraktivita.

Když už jsme zmínili třeba střeleckou soutěž, tak pokud si vezmu střeleckou přípravu, kdy máte takzvaný nácvik se zbraní, což je nácvik manipulace, je to bez ostré střelby, tak běžte někam na chodbu a tam dvě hodiny manipulujte se zbraní. To moc nikoho bavit nebude. Ale v momentě, kdy dotyčnému dáte nějaký laserový trenažer, člověk může vystřelit na nějaký cíl, už je výcvik úplně někde jinde. Pak mu to celé dokážete vyhodnotit. Otevřete si jednu aplikaci v telefonu a ukážete tomu dotyčnému nebo té dotyčné úplně všechno, co se zbraní dělá. To je za mě posun, že i ti lidé vidí zpětnou vazbu, což je také důležitá věc.

Změnila válka na Ukrajině způsob přípravy a výcviku armády?

Nemyslím si, že by změnila způsob, ba naopak. Řekněme, že vlila spíš novou krev do žil. Zmiňoval jsem válku proti terorismu a doplním nasazení v Afghánistánu, v Iráku – to byl tehdy hnací motor. Pro vojáky nasazení v zahraničních operacích mělo smysl, cíl, motivovalo je k neustálému prohlubování vlastních schopností a dovedností. A válka na Ukrajině najednou jako by byl zase ten zvednutý prst, neusněte na vavřínech. Ale nemyslím si, že by to změnilo způsob přípravy. Spíš jsme znovu začali otevírat skříňky adaptability. Jestliže dneska je bojiště přehlceno termovizemi, najednou běžná individuální schopnost maskování se u každého vojáka musí začít cvičit tak, aby přemýšlel i nad tím, jak se bude maskovat nejenom pro běžné oko pozorovatele přes nějakou optiku, ale i před termovizí, prostředky nočního vidění. Najednou maskování nabývá úplně jiných rozměrů v rámci výcviku. Válka na Ukrajině ukázala, že základní dovednosti pěšáka, které jsou definované v armádách, mají pořád smysl, nejsou překonané, jenom se na ně musí člověk dívat moderní optikou.

Armáda České republiky se postupně modernizuje, včetně změny technologií. Je něco, co byste uvítal u pozemních sil co nejrychleji?

Jakožto vrchní praporčík pozemních sil a člověk odpovědný za individuální připravenost lidí, tak byť se bavíme o moderních technologiích, výstroji i výzbroji, bylo by dobré mít individuální balík, aby každý voják měl to, co má mít k tomu, aby byl schopný na bojišti působit. Aby měl prostředky maskování třeba proti termovizím, aby měl možnost fúzního pozorování bojiště, jak noktovizí, tak termovizí. Vím, že je nakupujeme. Vím, že je budeme dodávat. Vím, že je máme, ale rozhodně si myslím, že to je to, co nás posune zase o pověstný krok dopředu a pomůže nám se co nejrychleji dostat na bojišti na úroveň toho, že byť jako početně malá armáda budeme schopni obstát proti mnohem silnějším uskupením na základě právě technologické převahy. My logicky nikdy nebudeme mít statisíce vojáků, ale pokud se potřebujeme postavit hrozbě, právě technologie dopomáhají tomu čelit a kvantitu nahradit kvalitou. Logicky kvalita musí přijít zase s etapou výcviku a myslím si, že binokulární prostředky nočního vidění, které by fungovaly i ve fúzi s termovizí, kdyby měl každý příslušník pozemních sil, tak to by byl pro mě splněný sen. Když vidím a jsem schopen pozorovat bojiště, jsem schopen reagovat na všechny hrozby. V momentě, kdy nevidím a nevím, že je přede mnou nějaká situace, nejsem schopen ji řešit.

Jaká je vaše vize rozvoje praporčíků, poddůstojníků a mužstva AČR?

Moje vize je u našich lidí najít průnik tří sfér: přípravy – výchovy, vzdělání a výcviku, a to ve střech pilířích. Je to institucionální pilíř v pojetí Armády ČR, Velitelství výcviku-Vojenské akademie ve Vyškově, kde máme praporčickou školu s kariérovými kurzy, které mají zabezpečit to, že voják dostane nějaký vševojskový rozhled, nějaké penzum informací, aby byl schopen poprat se se systémem velké armády jako takové, aby věděl, jaká máme velitelství, aby věděl, jaké zákony třeba řeší vojáky z povolání a podobně. A pak máme operační přípravu, což je výcvik na útvaru. Ale logicky, když budu velitel družstva, ale nevím, co dokáže moje bojové vozidlo a nenaučím se to ve Vyškově, tak jak ten výcvik můžu provádět? A samozřejmě tím třetím pilířem je seberozvoj. Je to v podstatě už z názvu služební poměr. Voják z povolání má služební poměr, ne pracovní poměr. Seberozvoj, sebevzdělání je pro mě úplně stejně velká doména jako operační výcviková část přípravy lidí.

Pokud bychom čekali, až systém velké armády napíše příručku na použití termovizí, to se také nemusím dočkat. Ale dneska máme internet, otevřené zdroje a zdroje partnerů, máme spoustu našich lidí v rámci NATO na různých velitelstvích, máme i velitelství pro získávání zkušeností nebo využívání zkušeností z Ukrajiny, kde se člověk k informacím může dostat poměrně rychle a dokáže je šířit dál, aby se právě měnil výcvik, aby adaptabilita probíhala v kontinuálním procesu. Nemůžu si myslet, že budu dobrým vojákem, když mi bude chybět třeba seberozvoj, sebevzdělávání. A to může být v jakékoli podobě, že si jdu zacvičit po pracovní době, že si přečtu knížku. Když jsem jezdil do Afghánistánu, četli jsme knížky, které v té době už byly napsané, aby člověk věděl, do čeho jde. Zároveň jako vrchní praporčík pozemních sil chci třeba komunikovat i s vrchním praporčíkem Velitelství výcviku-Vojenské akademie o tom, jaká je skladba na praporčické škole, aktivně docházet na praporčickou školu a přednášet na kariérních kurzech, které tam máme. Aktivně se na tom podílet.