(Staro)Nové příležitosti pro český zbrojní průmysl

 05. 10. 2020      kategorie: Armáda ČR

Český zbrojní průmysl představuje velice zajímavý fenomén. V České republice v současnosti existují desítky firem, které se zabývají zbrojní výrobou; od malých, vysoce specializovaných firem až po velké podniky, schopné plnit i složité komplexní úkoly. Přesto se – i vzhledem k celkovému objemu výroby, hodnotě exportu atd. – může zdát, že český zbrojní průmysl nedokáže plně využít své schopnosti a že do jisté míry stagnuje. Je proto otázkou, zda by nestálo za to vyzkoušet i jiné možnosti a jiné cesty.

Určitým problémem je, že český zbrojní průmysl často porovnáváme se zbrojním průmyslem někdejšího československého zbrojního průmyslu – a to jak toho prvorepublikového, tak i zbrojního průmyslu bývalého komunistického Československa. Takový přístup je ale chybný. Zbrojní průmysl první republiky těžil z atypické situace, kdy se mohl opírat o rozsáhlé dědictví z rakousko-uherské monarchie, a kdy navíc část konkurence
(Německo) byla eliminována. Stejně tak atypická byla ale i éra komunistického Československa. Abnormálně velká domácí armáda sice vytvářela pro zbrojní průmysl mimořádné příležitosti, na druhou stranu vysoké výdaje na obranu ekonomiku neúměrně vyčerpávaly. Stejně tak pro ekonomiku byla neúnosná i všemožná podpora zbrojního exportu v podobě dlouhodobých úvěrů, které často ani nebyly splaceny. I sám zbrojní průmysl se postupně stával pro tehdejší Československo spíše přítěží. Tehdejší situace se proto nikdy nebude opakovat – a to i přes postupné, zatím jen velmi mírné zvyšování výdajů na obranu.

Přesto jak ona prvorepubliková éra, tak i komunistického Československa má pro dnešní český zbrojní průmysl značný význam. Byla vytvořena jedinečná tradice českého zbrojního průmyslu, a i když tradice je hodnotou jen těžko uchopitelnou, přesto má svůj význam. České, resp. československé zbraně mají stále ve světě dobré jméno – a na tom se dá i dnes stavět.

Celá devadesátá léta minulého století se nesla ve znamení útlumu zbrojního průmyslu. Změna politické orientace, rozpad sítě jednotlivých firem, ale i ztráta někdejších trhů – to všechno hrálo v neprospěch českého zbrojního průmyslu. Tento trend ale postihl i další státy, např. sousední Polsko, ale i vyspělé západní země. Není to tedy jen nějakým specifikem bývalého Československa! V případě Československa to bylo jen umocněno rozpadem společného státu, kdy většina zbrojních podniků zůstala na Slovensku.

I dnes se český zbrojní průmysl potýká s celou řadou obtíží, které jsou dány spíše prostředím, ve kterém se pohybuje. Na český zbrojní průmysl často doléhají různé směrnice a nařízení EU. Nutno ovšem říci, že se stejnými směrnicemi se musí vypořádávat zbrojní průmysl i dalších zemí EU – a někdy to činí úspěšněji. Příkladem může být bulharský zbrojní průmysl, který v posledních letech dosáhl celé řady úspěchů, exportuje do SAE, různých afrických států atd.

Stejně tak je ale český zbrojní průmysl omezován i celou řadou našich domácích zákonů a nařízení, které někdy působí až absurdně. Příklad společnosti ZEVETA (výroba pancéřovek RPG-75), která se splněním nařízení jednoho státního orgánu dostala do přímého rozporu s nařízením jiného státního orgánu, je typickým a bohužel ne ojedinělým příkladem.

V neprospěch českého zbrojního průmyslu působí i politika státu jako takového. Je bohužel smutným faktem, že politická reprezentace České republiky se k zbrojnímu průmyslu stavěla dosud spíše macešsky. Ve většině států včetně zemí EU je přitom zbrojní průmysl všemožně podporován. Nevýhodou je i relativně malá velikost domácích ozbrojených složek, které vyžadují jen menší množství zbraňových systémů. Mnohé země přitom podmiňují akvizici zbraňových systémů jejich zavedením do výzbroje AČR.

Stejně tak jsou některé dnešní problémy českého zbrojního průmyslu ale dány i samotným jeho zaměřením - a to především rázu technického. Pokud je máme stručně shrnout, pak lze konstatovat jistý paradox, kdy z určitého pohledu je český zbrojní průmysl nedostatečně ambiciózní, ale stejně tak je často ambiciózní až příliš. Oba přístupy přitom představují určitý extrém.

Příkladem prvního přístupu byla především devadesátá léta minulého století. Tehdy došlo k útlumu některých tradičních, velkých firem – a na druhé straně se vyrojilo až nezdravě velké množství malých subjektů, které byly ovšem převážně rázu ryze obchodního a nikoliv výrobního. Tyto společnosti se zaměřily pouze na obchodování s četnými přebytky po ČSLA. Takový přístup sice přinesl krátkodobý zisk, ale jen relativně omezený. Nepřinesl ale nic nového, nedošlo k získání žádného know-how atd.

A na straně druhé je dnešní český zbrojní průmysl někdy neúměrně ambiciózní. Pouští se do projektů, které jsou organizačně a technologicky velice náročné, a které jsou také velmi drahé. Takové projekty jsou ale často pro zbrojní firmy spíše zátěží. Notoricky známými příklady příliš ambiciózních projektů mohou být např. program letounu L-159  či modernizace tanku T-72. Neúspěch těchto programů je ale především výsledkem nekoncepční politiky státu, který nedokázal jasně definovat koncepci obrany a tedy i potřeby české armády. V důsledku toho se parametry projektů měnily i v jeho průběhu (např. modernizovaných tanků T-72 mělo být původně 350-400 ks, postupně počet objednaných tanků klesl na pouhých 30 ks), což mělo samozřejmě neblahý vliv na ekonomičnost programu. Příslušné zbrojní firmy v těchto případech svá zadání zcela splnily, ovšem za cenu neúměrných nákladů ze státního rozpočtu. A i pro dané zbrojní podniky představovaly tyto projekty spíše ztrátu. Lze proto jen doufat, že i český stát jako takový se z těchto projektů dostatečně poučil. Podobných neúspěšných projektů, které ale již vycházely přímo ze zbrojních firem, je mnohem víc.

Vezměme si např. obrněné automobily. Je zřejmé, co příslušné české zbrojní firmy vedlo k vývoji těchto automobilů. Obrněné automobily jsou v současnosti ve světě žádané, jsou do jisté míry módní záležitostí. Na druhou stranu se do jejich vývoje pouští kdejaký stát, a v důsledku toho je dnešní trh s obrněnými automobily přeplněný. České výrobce patrně inspiroval i svého času plánovaný slovenský tendr na pořízení 404 obrněných automobilů. Od začátku ale bylo zřejmé, že tento slovenský projekt je nereálný, že to číslo je nesmyslně vysoké. Není divu, že tento tendr byl nakonec zrušen – s tím, že slovenské MO se k němu možná jednou vrátí, ale za jiných podmínek a především v nižším rozsahu.

Podobných případů by se možná našlo více. Nutno říci, že se stejnými problémy (neúměrně vysoké množství podobných projektů, nebo jejich přílišná náročnost) se potýkají i další státy – Polsko, Ukrajina. Také v těchto zemích to vedlo ke zbytečným ztrátám prostředků a energie. Jde možná o to poučit se jak z těchto cizích chyb, tak i chyb vlastních – a zkusit jít trochu jinou cestou.

Tradiční silou českého zbrojního průmyslu je stále technika, která je někdy poněkud posměšně označována jako východní. Technika, která zde byla po dlouhá desetiletí vyráběna, která zde sloužila v obrovských počtech a se kterou je dostatek zkušeností. Nesmí to být ovšem jen technika z různých přebytků ve své základní podobě. Ta slavila úspěchy v devadesátých letech, dnešní zákazník je ovšem obvykle náročnější. Většina rozvojových zemí (tedy potenciálních zákazníků) sice má zájem o tuto ověřenou techniku, vyžadovány jsou ale její modernizované varianty. Právě tyto modernizované systémy, obsahující i moderní prvky a případně i pokročilé západní technologie, bývají nejúspěšnější. Dané modernizace ale nesmí být příliš rozsáhlé a tedy ani ne drahé. Jde tedy o nalezení určitého technického kompromisu.

Velmi dobrým příkladem takové modernizace jsou české samohybné raketomety RM-70 Vampire 4D. Tyto raketomety představují modernizaci starých raketometů RM-70 československé výroby, vycházejících ze sovětských raketometů BM-21. Z těchto letitých raketometů ovšem byl použit jen samotný raketomet 122 mm. Tento raketomet ale byl osazen na mnohem modernější podvozek TATRA 815-7, byla zmodernizována i elektronika atd. Výsledkem je velice efektivní a přitom levný salvový raketomet. Jde o poměrně oblíbený krok, podobné konstrukce se ostatně objevily i v Polsku, Ukrajině či Gruzii. Pravda, to hovoří poněkud v neprospěch RM-70 Vampire – obdobných konstrukcí je ve světě až příliš a ucházejí se o velmi podobné spektrum zákazníků. Přesto úspěšný export raketometů RM-70 Vampire do Indonésie a Ázerbajdžánu naznačuje, že jde o krok správným směrem.

Nejde ale jen o pouhé modernizace stávajících systémů. Zajímavým prvkem současného zbrojního trhu je, že často mají úspěch i takové zbraňové systémy, které jsou modifikovány pro zcela jiný účel, než jaké bylo jejich původní využití. Původně specializované protiletadlové kanony se stávají základem systémů palebné podpory atd. Právě takovéto jednoduché, pragmatické konstrukce a nikoliv pokročilé, ale náročné a drahé systémy jsou perspektivní cestou pro český zbrojní průmysl.

Armáda České republiky v blízké době plánuje vyřazení některých zbraňových systémů pocházejících ještě z dob ČSLA a které by mohly být základem takovýchto projektů. Vyřazeny budou např. protiletadlové systémy S-10 / SA-13 Gopher, které jsou nahrazovány systémem RBS-70 NG. Ve své původní roli protiletadlového systému jsou systémy S-10 zřejmě již nevyužitelné, jejich modernizační potenciál je vyčerpán. Přesto jednotlivé jejich komponenty lze dál využít. Zde lze připomenout, že např. v Rusku, ale i v jiných zemích, jsou starší protiletadlové rakety přestavovány na cvičné terče atd. Samozřejmě, s něčím takovým české firmy nemají zkušenosti, pro něco takového zde není žádná tradice. Přesto i zde se nabízí určitá cesta pro český zbrojní průmysl, byť by to byl běh na delší trať.

Zajímavé jsou ale i zkušenosti zbrojních firem z Ukrajiny a Běloruska, příp. i Srbska, zaměřující se na protiletadlové systémy. Tyto společnosti se často zaměřují na využití raket ze starších protiletadlových systémů – a je pozoruhodné, jakých výsledků konstruktéři těchto firem dosahují. Ze dvou starších raket lze udělat jednu raketu jinou, „novou“ atd. Zní to možná až poněkud paradoxně; je ale pozoruhodné, jaký je o takové rakety, resp. systémy zájem.

Obdobně si pozornost zasluhují i podvozky systémů S-10, tedy známý obrněný transportér MT-LB. I ten je přes své stáří dnes velice oceňován. Často je tento obrněný transportér nasazován skutečně jako APC, což je rozdíl proti praxi ze sovětské éry, kdy tento obrněný transportér sloužil hlavně jako nosič systémů. Pro roli plnohodnotného obrněného transportéru by stačilo MT-LB dozbrojit, např. velkorážovými kulomety či známým kanonem ZU-23. Zkušenosti jiných zemí (Ázerbajdžán) přitom ukazují, že výsledkem může být velice efektivní zbraňový systém, který by mohl oslovit potenciální zákazníky.

Podobných případů by se našlo mnohem více. Stačí se jen podívat na ty systémy, které zde jsou k dispozici – a třeba je zkombinovat do podoby nového systému, byť by to byl jen levný systém palebné podpory. Právě o takové je ostatně ve světě enormní zájem. Jak vidno, určité cesty pro další rozvoj českého zbrojního průmyslu tu jsou a jde tedy o to je případě využít.

 Autor: David Khol