Evropský i americký obranný průmysl dnes stojí na prahu hluboké strukturální proměny, která dalece přesahuje pouhou generační obměnu technologií. Jde o střet dvou ekonomických modelů a dvou představ o tom, kde vzniká skutečná vojenská přidaná hodnota. Tradiční obranný průmysl po desetiletí charakterizovalo několik velkých dodavatelů, dlouhé vývojové cykly a kapitálově mimořádně náročné programy. Ve Spojených státech se tento model po konsolidaci 90. let minulého století stabilizoval kolem obranných korporací, jako jsou Lockheed Martin, Raytheon či Boeing. Současně však vzniká nový obranný sektor, který tuto zaběhnutou praxi otevřeně zpochybňuje: místo desetiletých programů nabízí měsíční inovační cykly, místo miliardových platforem levné autonomní systémy vyráběné ve velkých sériích. Pokud se těžiště vojenské hodnoty skutečně přesune k softwaru, datům a rychlé výrobě, může se část tradičních průmyslových gigantů ocitnout v roli pomalých integrátorů hardwaru bez rozhodující přidané hodnoty.

V americkém Silicon Valley se zformovala nová generace obranných technologických „DefTech“ firem. Upřednostňují menší, levnější a autonomní systémy ve spojení s rychlým vývojem a softwarovým řízením. Tato řešení budou podle představitelů DefTechu lépe chránit Spojené státy i jejich spojence v moderním konfliktu. Nejde o úplné nahrazení tradičních platforem, ale o posun těžiště směrem k softwaru, datům, umělé inteligenci a schopnosti rychlé modernizace. Obrana se tak postupně posouvá od modelu jednorázového velkého programu k modelu průběžně vylepšovaného méně sofistikovaného výrobku.

Tento posun se zřetelně projevil ve válce na Ukrajině. Kyjev loni nakoupil až 4,5 milionu FPV dronů za více než 2,6 miliardy amerických dolarů, přičemž míra jejich ztrát se blíží ekonomice munice. Dron se stává spotřebním zbožím, jehož hodnota spočívá v kombinaci nízké ceny, masovosti a rychlé výrobní obnovy. Dochází tak k přechodu od logiky dlouhodobě provozované platformy k logice „chytré a dostupné masy“. Zatímco tradiční zbraňové systémy měly sloužit desítky let, nové systémy se optimalizují pro rychlou obměnu, časté softwarové úpravy a vysokou míru opotřebení v boji.

Současně je patrné, že i noví hráči přebírají některé rysy starého modelu. Firmy, které se prezentují jako startupy a jako draví narušitelé zavedeného pořádku, postupují podle podobného konsolidačního scénáře, jaký před třiceti lety vytvořil dnešní dominantní společnosti. Anduril Industries převzal Dive Technologies, Copious Imaging a Blue Force Technologies, zatímco Shield AI koupil Martin UAV a Heron Systems. Tyto akvizice jsou sice výrazně menší než historické spojení Lockheedu s Martin Marietta, fúze Northropu s Grummanem nebo propojení Boeingu s McDonnell Douglas, avšak jejich cíl je obdobný: obsadit nový tržní segment a integrovat klíčové schopnosti pod jednu střechu. Liší se především měřítko a časový horizont návratnosti investic, nikoli samotná logika koncentrace.

Zásadní rozdíl mezi situací ve Spojených státech a v Evropě neleží v technologii, nýbrž v institucionálním vývoji. Evropané zmeškali několik klíčových momentů ve slučování technologických inovací a vojenské moci. Zatímco Spojené státy dokázaly po takzvané „poslední večeři“ v roce 1993 provést rozsáhlou průmyslovou konsolidaci, která vedla k vlně fúzí, akvizic a vertikálních integrací a proměnila americkou obrannou průmyslovou základnu v koncentrovanější a schopnější celek, Evropa nedokázala navázat na impuls vytvořený skupinami Airbus, Leonardo a BAE Systems. Pokus o spojení EADS a BAE Systems v roce 2012, který mohl vytvořit skutečného nadnárodního šampiona, selhal kvůli neshodám mezi evropskými státy ohledně řízení, podílu veřejného kapitálu a požadavků na suverenitu a bezpečnost. Evropská integrace se tak vrátila spíše k programové spolupráci a společným podnikům než ke skutečné kapitálové konsolidaci hlavních dodavatelů.

Důsledkem se stala strukturální slabina. Zatímco Spojené státy disponují obranným rozpočtem blížícím se 900 miliardám dolarů ročně a jednotným trhem, Evropa pracuje s roztříštěnými národními rozpočty a rozdílnými prioritami. Nové technologické firmy v Evropě sice vznikají, ale často narážejí na omezený domácí trh a na obtížné škálování výroby. Francouzský EarthCube, později přejmenovaný na Preligens, otevřel cestu zpravodajství urychlenému umělou inteligencí, než byl v roce 2024 začleněn do francouzské skupiny Safran. To sice svědčí o určité vyspělosti, ale také o omezené schopnosti růst samostatně. V oblasti senzorů zase vstoupila do komerčního kosmického monitoringu námořních aktivit společnost Unseenlabs. Firmy Alta Ares či Harmattan AI se snaží transformovat systémy velení a řízení, průmyslově rozvíjet autonomii a budovat kapacity v segmentu opotřebovacích zbraní v evropském měřítku. Také v Německu se od roku 2020 objevila nová generace firem, jako Helsing, Stark a Quantum Systems, které propojují software, autonomii a průmyslovou výrobu až k systémům pro průzkum a úder, často ve spolupráci s tradičními hlavními dodavateli. Zásadní otázkou je, zda tyto firmy získají dostatečný strategický a průmyslový prostor k růstu, aniž by byly předčasně pohlceny většími skupinami.

Modely „starých“ a „moderních“ aktérů přitom nejsou neslučitelné, podobně jako se speciální jednotky doplňují s konvenčními. V budoucnosti se ovšem bude řešit, kde se nachází hlavní vojenská přidaná hodnota: jestli v nehmotných schopnostech, tedy v softwaru, datech a algoritmech, nebo v samotných fyzických prostředcích. Pokud se těžiště přesune do nehmotné sféry, historické průmyslové skupiny se mohou stát zaměnitelnými dodavateli. Toto napětí vyžaduje promyšlené propojení obou přístupů prostřednictvím otevřených systémů a řízení, které dokáže sladit rychlý vývoj nových technologií s dlouhodobým plánováním velkých zbrojních programů.

Evropa nemá jinou možnost než propojit oba směry v obranném průmyslu: dlouhodobé platformy vysoké technologické úrovně s chytrou a dostupnou masou „spotřebních“ systémů. Nižší segment přináší objem, vyplňuje prostor, fixuje protivníka a rychle se obnovuje, zatímco vyšší segment přináší rozhodující účinek v kritickém okamžiku. Tato provázanost se zároveň projevuje v průmyslu: vysoce sofistikované systémy budují důvěryhodnost a technologickou prestiž, masově vyráběné prostředky zajišťují potřebný objem a odolnost pro případ dlouhodobého konfliktu.

V Evropě se dnes obranná ekonomika zakládá na souběžné existenci dvou odlišných trhů. Na jedné straně přetrvávají strategické zbraňové systémy s dlouhou životností, letecké, námořní a pozemní platformy, vysoce technologické, nákladné a koncipované na několik desetiletí. Na druhé straně vzniká nový trh charakterizovaný spotřebními kapacitami, masovou výrobou, nízkou jednotkovou cenou a rychlým inovačním cyklem, jehož nejviditelnějším symbol představují drony na Ukrajině. Budoucí válka se orientuje na saturaci, ekonomiku počtu a průmyslovou pružnost. Pokud Evropa nedokáže jasně propojit „staré“ a „moderní“, bude tříštit své úsilí, zpomalovat inovace a oslabovat svou konkurenceschopnost vůči mocnostem, které tuto syntézu již uskutečnily.

Umělá inteligence přitom sama o sobě žádný problém nevyřeší. Přináší skutečný efekt pouze tehdy, když je pevně začleněna do existujících výrobních, operačních a rozhodovacích struktur, někdy postupnou evolucí, jindy za cenu hluboké přestavby celých systémů velení a řízení. Pokud Evropa nedokáže propojit technologickou špičku s kapacitou masové výroby, hrozí jí, že v konfliktech vysoké intenzity zůstane závislá na jiných a ztratí schopnost samostatně určovat tempo i podobu moderní války. To vyžaduje aktivní roli veřejné moci, která nebude jen vyvažovat zájmy tradičních a nových hráčů, ale cíleně vytvářet podmínky pro jejich spolupráci a dlouhodobou průmyslovou odolnost.

Zdroj: ifri, Financial Times, War on the Rocks, Bain & Company