Ekonomické měřítko vojenské síly je jedním z nejčastěji používaných, ale zároveň nejproblematičtějších ukazatelů v mezinárodní politice. Zjednodušené výpočty, jako je procentuální podíl výdajů na obranu v rámci hrubého domácího produktu nebo absolutní částka vynaložená státem na armádu, bývají široce používány k hodnocení závazků členských států NATO, k odhadům hrozeb nebo k ospravedlnění zbrojních rozpočtů. Jejich výhodou je snadná srozumitelnost, přehlednost a mezinárodní srovnatelnost. Právě pro tuto jednoduchost se často stávají základním bodem veřejné debaty o „dostatečnosti“ obranných rozpočtů. Jenže realita ozbrojených sil je výrazně složitější – a spoléhání se na tato čísla může být nejen nepřesné, ale i zavádějící.

Síla armády není jen funkcí toho, kolik peněz do ní stát investuje, ale i toho, co za tyto prostředky skutečně získá. Stejně vysoký rozpočet může vést k velmi rozdílným výsledkům v závislosti na struktuře výdajů, efektivitě systému, domácí výrobě zbraní, cenové hladině v dané zemi nebo strategických prioritách. Při pohledu na prostá čísla tak snadno přehlédneme klíčové faktory jako paritu kupní síly, poměr mezi kvalitou a počtem jednotek, nebo schopnost armády skutečně operovat v komplexních podmínkách moderní války.

Ekonomická měřítka: procenta HDP vs. nominální výdaje 

Jedním z nejběžnějších měřítek síly armády je podíl výdajů na obranu na hrubém domácím produktu. Tento ukazatel se stal symbolem politické vůle, závazku k alianci a ochoty státu podřídit část svého hospodářství potřebám národní a kolektivní bezpečnosti. Zejména v rámci NATO je hranice dvou procent HDP (a v budoucnu až 5 %) vnímána jako jasné vodítko k tomu, zda daná země přistupuje k obraně vážně. Tento přístup má však své zjevné limity. Dvě procenta z HDP ve Spojených státech představují zcela jiný objem prostředků než stejný podíl v případě Portugalska či Rumunska. Tento podíl nic nevypovídá o reálné kupní síle těchto výdajů, ani o tom, co za ně armáda skutečně získá. V extrémních případech tak může relativně chudší stát jako Řecko vykazovat vysoké procento výdajů, ale kvůli omezené technologické bázi a strukturálním problémům armády nemít odpovídající vojenskou efektivitu.

Druhým často používaným měřítkem jsou absolutní, nominální výdaje, vyjádřené nejčastěji v dolarech. Tento údaj má výhodu v tom, že ukazuje hrubý objem prostředků, které stát do obrany alokuje, a umožňuje tak alespoň rámcově srovnat státy napříč světem. Právě z něj vyplývá dominance USA, následovaná Čínou, Indií nebo Ruskem. I tento ukazatel je však značně zavádějící, pokud ho nezasadíme do širšího ekonomického a strukturálního kontextu. Například miliarda dolarů vynaložená v USA má odlišnou hodnotu než stejná částka utracená v Indii – rozdíly v mzdových nákladech, výrobních kapacitách, daních nebo byrokratických překážkách znamenají, že za stejný objem prostředků lze pořídit odlišné množství a kvalitu vojenského materiálu. Extrémním případem může být následující nadsazené přirovnání, které je však principiálně pravdivé – to, co Američané vyrobí za jeden dolar, Rusové to samé vyrobí za jeden rubl.

Právě zde vstupuje do hry klíčový, ale často přehlížený pojem parity kupní síly. Parita kupní síly ukazuje, kolik reálného produktu lze za jednotku měny pořídit v různých státech. V kontextu vojenských výdajů to znamená, že státy s nižšími náklady na pracovní sílu (a mzdy vojáků), lokální výrobou a nižšími provozními náklady mohou za stejné peníze vybudovat větší vojenské kapacity. Typickým příkladem je Rusko, které má sice v porovnání se západními zeměmi omezený rozpočet, ale vzhledem k nízkým mzdám a silnému domácímu průmyslu je schopné udržet relativně rozsáhlé konvenční síly. Totéž platí o Číně, kde domácí zbrojní výroba podstatně zvyšuje efektivitu výdajů v porovnání se státy, které musí nakupovat ze zahraničí za tržní ceny.

Kvantita vs. kvalita

Čisté počty vojáků, tanků nebo letadel byly dlouho vnímány jako nejviditelnější indikátory vojenské síly. Tento kvantitativní přístup má své historické kořeny v éře masových armád 20. století, kdy početní převaha často rozhodovala bitvy i celé války. Dnes však čelíme zásadní proměně charakteru konfliktů. Moderní válčení je technicky i logisticky náročné, operuje v kybernetickém i informačním prostoru a klade mimořádné nároky na flexibilitu, interoperabilitu a přesnost. V tomto kontextu se ukazuje, že samotný počet vojáků či zbraní nedává dostatečný obraz o skutečné síle ozbrojených sil. Rozhodující je kvalita – a ta se skládá z mnoha dílčích aspektů, které čísla samy o sobě nezachytí.

Zkušenosti z posledních let ukazují, že rozsáhlé armády s velkým počtem vojáků či techniky mohou selhat, pokud postrádají funkční strukturu velení, kvalitní výcvik a schopnost operovat ve složitých prostředích. Invaze Ruské federace na Ukrajinu v roce 2022 je příkladem, kdy armáda formálně disponující stovkami tisíc vojáků, tisíci tanky a rozsáhlým dělostřelectvem, nedokázala realizovat strategický cíl bleskové kampaně. Problémem nebyla nedostatečná numerická síla, ale neefektivní velení, špatná koordinace mezi jednotkami, selhávající logistika a podcenění odhodlání protivníka k obraně. Ruský příklad ukazuje, že velká armáda může být zranitelná, pokud není systémově připravená na moderní válku, která vyžaduje rychlé rozhodování, adaptabilitu a propojení mnoha složek.

Na opačné straně spektra stojí státy, které mají relativně malé ozbrojené síly, ale kompenzují to jejich vysokou úrovní profesionalizace, moderním vybavením, schopností rychlého nasazení a strategickým plánováním. Typickým příkladem je Izrael, jehož armáda patří mezi nejlépe vycvičené a nejefektivnější na světě, ačkoliv početně zaostává za mnoha svými regionálními protivníky. Dlouhodobá zkušenost s asymetrickými konflikty, pokročilé zpravodajské schopnosti a důraz na technologickou převahu z ní činí armádu s vysokým odstrašujícím potenciálem. Rozdíl mezi počtem a kvalitou se projevuje nejen na úrovni celkového výkonu armád, ale i v jejich schopnosti nasazení. Mnoho evropských států sice deklaruje určité počty brigád, letadel nebo plavidel, avšak skutečný počet jednotek, které jsou plně vycvičené, vybavené a schopné okamžitého nasazení, bývá podstatně nižší. Tento rozdíl mezi „papírovými“ a „reálně bojeschopnými“ silami je přitom klíčový pro hodnocení skutečné obranyschopnosti – a v krizových situacích může znamenat rozdíl mezi schopností reagovat a nutností spoléhat se na externí pomoc.

Vzhledem k těmto rozdílům by měly být kvantitativní ukazatele vojenské síly vždy doplňovány o kvalitativní analýzy. Ty by měly zohledňovat nejen stav výcviku a techniky, ale i schopnost velení, logistické zajištění, míru interoperability a adaptabilitu sil v různých typech konfliktů. Moderní armáda není silná proto, že má nejvíce vojáků nebo tanků, ale proto, že dokáže efektivně propojit lidi, techniku, informační toky a rozhodovací procesy. A právě v tom je často zásadní rozdíl mezi armádou, která existuje na papíře, a tou, která je skutečně připravena čelit reálné hrozbě a efektivně ji eliminovat.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, Armáda ČR, NATO