Stát, který myslí binárně, se již nebude schopen bránit. Bezpečnostní prostředí Evropy i České republiky vstoupilo do fáze, ve které přestávají fungovat mentální modely 20. století. Válka na Ukrajině, systematické ruské operace vlivu, kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu, tlak na dodavatelské řetězce i postupná polarizace společnosti ukazují, že hrozby již nepřicházejí v podobě jasně identifikovatelného vojenského úderu. Přicházejí pomalu, neviditelně a často legálně.

Stát dnes není porážen tanky, ale rozpojením vlastních vnitřních vazeb. Nejde o obsazení území, ale o paralýzu rozhodování, zpochybnění legitimity a vyčerpání společnosti. Právě proto selhává binární myšlení, které stále dominuje politickému i institucionálnímu uvažování. Kategorie „válka–mír“, „vnitřní–vnější hrozba“ nebo „civilní–vojenské“ neodpovídají realitě hybridního prostředí. Konflikt se odehrává mezi těmito póly – v šedé zóně, kde stát často váhá, otálí a ztrácí iniciativu.

Triády představují jeden z mála analytických nástrojů, které tuto realitu dokážou zachytit. Nejsou teoretickým luxusem, ale nutností. Umožňují chápat bezpečnost jako systém vztahů, nikoli jako soubor izolovaných kapacit. Kdo dnes myslí binárně, reaguje pozdě. Kdo myslí triadicky, má šanci řídit vývoj.

Triáda je model tří vzájemně propojených prvků, jejichž napětí a rovnováha určují chování celého systému. Zatímco dualita nutí k volbě jedné strany a produkuje konflikt, triáda umožňuje konflikt udržet pod kontrolou. V prostředí hybridních hrozeb, kde se vojenské, ekonomické, informační a technologické nástroje prolínají, je tato schopnost klíčová. Stát, který analyzuje hrozby odděleně a sektorově, ve skutečnosti neanalyzuje vůbec.

Clausewitzova koncepce války jako interakce mezi lidem, armádou a státem bývá mylně považována za překonanou. Ve skutečnosti je dnes aktuálnější než kdy dříve. Jen změnila obsah. Lid již neznamená pouze obyvatelstvo, ale především informační prostředí, veřejné mínění a sociální dynamiku. Armáda není jen soubor konvenčních sil, ale zahrnuje kybernetické kapacity, nepřímé nástroje a alianční vazby. Stát není pouhý aparát moci, ale systém legitimity, rozhodovací schopnosti a důvěry.

Moderní útoky nesměřují primárně na armádu. Směřují na vazby mezi těmito třemi prvky. Cílem není porazit armádu v poli, ale oddělit ji od společnosti. Nejde o svržení vlády, ale o zpochybnění její schopnosti rozhodovat. Výsledkem je stav, kdy stát formálně existuje, disponuje institucemi i ozbrojenými silami, ale není schopen jednat rychle, rozhodně a s podporou veřejnosti. To je ideální výsledek hybridního působení.

Tento posun je nejzřetelnější na triádě hybridního konfliktu, kterou tvoří kinetická, kybernetická a kognitivní dimenze. Kinetická dimenze je viditelná, drahá a politicky citlivá. Kybernetická dimenze je levná, obtížně připsatelná a vysoce škálovatelná. Kognitivní dimenze je nejméně viditelná, ale strategicky rozhodující. Právě v ní se rozhoduje, jak společnost chápe realitu, komu věří a jaké oběti je ochotna akceptovat.

Státy, které se soustředí pouze na kinetickou a kybernetickou dimenzi, vedou válku minulosti. Konflikty 21. století se vyhrávají v hlavách lidí. Kdo ovládá kognitivní prostor, ovládá tempo, rámec i konečný výsledek. To není metafora, ale empirická zkušenost posledních let.

Pro Českou republiku má tento rámec mimořádně nepříjemné implikace. ČR není ohrožena přímou konvenční agresí, ale je vysoce zranitelná hybridně. Otevřená ekonomika, vysoká míra digitalizace, silná závislost na globálních trzích a historicky nízká důvěra v politické instituce vytvářejí ideální prostředí pro dlouhodobé, nenápadné působení. Cílem není kolaps státu, ale jeho postupná nefunkčnost.

Hybridní tlak v českém prostředí systematicky míří na vazbu mezi společností a politickým rozhodováním. Zpochybňování bezpečnostních hrozeb, relativizace aliančních závazků, útoky na legitimitu obranných výdajů či vykreslování armády jako nástroje cizích zájmů nejsou nahodilé. Nejde o svobodnou diskusi, ale o cílené narušování Clausewitzovy triády. Stát se dostává do situace, kdy armáda existuje, politická reprezentace rozhoduje, ale společnost přestává poskytovat souhlas. To je stav strategické paralýzy.

Z hlediska triády kinetické, kybernetické a kognitivní dimenze je situace České republiky nevyvážená. Konvenční obrana je díky NATO relativně silná. Kybernetická bezpečnost se zlepšuje, ale zůstává roztříštěná a reaktivní. Kognitivní dimenze je dlouhodobě podceňována, bagatelizována nebo zaměňována za marketing. To je strategická chyba. Právě zde se rozhoduje, zda bude stát schopen krizi ustát, nebo se rozpadne zevnitř.

Pro Armádu České republiky z toho plyne nepříjemná realita. AČR už není pouze nástrojem vojenské síly, ale politicko-společenským aktérem, ať chce, nebo ne. Její schopnost plnit úkoly závisí nejen na technice a výcviku, ale na kvalitě vazeb se společností a politickou reprezentací. Důvěra veřejnosti v armádu je vysoká, ale není nezničitelná. Hybridní působení může cíleně izolovat armádu, zpochybňovat modernizaci a vytvářet dojem, že obrana je luxus nebo cizí diktát.

Současně se mění i pojetí vojenské připravenosti. Kognitivní dimenze se stává operačním prostředím, nikoli doplňkem. Velitelé, plánovači i politické vedení musí chápat, že informační a společenský prostor je bojiště. Armáda, která tuto realitu ignoruje, bude sice dobře vyzbrojená, ale strategicky nepoužitelná.

Triadický pohled se promítá i do širší koncepce bezpečnosti státu, která nestojí pouze na odstrašení. Odstrašení bez odolnosti vede k eskalaci. Odolnost bez schopnosti reakce k vyčerpání. Reakce bez legitimity ke ztrátě důvěry. V českém prostředí je nejslabším článkem právě společenská odolnost. Bez ní se jakékoli krizové opatření mění v politický problém a bezpečnostní riziko.

Česká republika nebude testována masivním vojenským útokem. Bude testována dlouhodobě, systematicky a nenápadně. Testována v tom, zda dokáže udržet soudržnost, rozhodnost a schopnost rozlišovat realitu od manipulace. Triády v tomto smyslu nejsou akademickým cvičením, ale posledním funkčním kompasem v prostředí hybridních hrozeb.

Stát, který dokáže chránit vazby mezi společností, armádou a politickou mocí, má šanci obstát. Stát, který se soustředí pouze na zbraně, rozpočty a formální struktury, prohraje – aniž by kdy padl jediný výstřel.