Vojenská střední škola je snem, za kterým uchazeči tvrdě jdou

 28. 05. 2021      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Moravská Třebová je pro mladé vojenské nadšence pojem. Působí zde vojenské lyceum a kromě běžných přijímaček požaduje i prokázání zdravotní způsobilosti a fyzické kondice. Přesto je zde obrovský přetlak uchazečů a mezi nimi není nouze o dívky. Jaké motivace a očekávání mají, nám poodhalila studentka prvního ročníku.

Mohla byste se čtenářům na začátek trochu představit?

Moje jméno je Karolína Vendolská, je mi 17 let. Studuji Vojenskou střední školu a Vyšší odbornou školu Ministerstva obrany v Moravské Třebové, obor Vojenské lyceum. Jsem žákyní prvního ročníku, avšak měla bych být už ve druhém. Mezi mé záliby patří jakýkoliv sport, kterým se dá říci, že dost žiju. Ale mezi největší záliby patří sportovní výcvik psů, tenis a nesmím zapomenout na můj nejoblíbenější běh a cvičení. Běh je pro mě relaxací, i když občas při každém kroku bojuji sama se sebou, abych nezastavila. Jsem naštěstí ranní ptáče a chodím si zaběhat už brzo ráno.

Hlavní
Foto: Karolína Vendolská je studentka Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy Ministerstva obrany v Moravské Třebové | Karolína Vendolská / CC BY-SA | Lubomír Jílek / CC BY-SA

Uvedla jste, že byste měla být už ve druhém ročníku, myslíte tím, že jste se po základní škole přihlásila a chodila na jinou školu a obor a poté jste přešla na vaše současné působiště?

Ano, rok jsem musela studovat jinou střední školu v místě bydliště. Vojenská škola byla mojí vysněnou školou už spoustu let, ale občas nejde všechno podle plánu a bohužel jsem se nedostala, ale hned jsem věděla, že to zkusím o rok později. Snažila jsem se připravit ještě víc, vyplatilo se a byla jsem přijata. Nelituji svého rozhodnutí, že jsem přišla o rok studia na jiné škole. Protože díky tomu jsem dostala šanci dělat to, co nejvíc chci, a to stát se součástí AČR, pomáhat tam, kde je potřeba, a věřím, že tohle je maličký krůček si ten sen splnit.

Jaký vlastně máte vztah k vojenství a armádě, vaše předchozí odpověď naznačuje, že vám tato oblast není lhostejná, ale mezi vašimi zájmy jste vojenství neuvedla?

Můj vztah k armádě nedokážu asi úplně popsat. Jak už jsem zmiňovala, jsem ráda, že bych díky armádě mohla pomáhat a podívat se i na zahraniční mise. Mezi mé zájmy jsem to nezmiňovala, ale jako malá a pak i ve vyšším věku jsem jezdila na akce, jako jsou Bahna, Cihelna nebo letecké dny v Čáslavi. Na těchto akcích jsem si uvědomila, co chci vlastně dělat.

Jako velmi mladá jste se účastnila armádních akcí pro veřejnost, takže vaši rodiče jsou fandové military, jezdily na tyto akce a brali vás s sebou?

Fandové jako třeba u hokeje, to bych úplně neřekla. Ale můj otec se snažil dvakrát dostat do armády, bohužel se nedostal. Takže, plním i trochu jeho sen. Ano, bral mě s sebou a je mým velkým podporovatelem a jsem za to moc ráda. Protože se na něho můžu spolehnout.  

Chováte a cvičíte psy, chcete v rámci armády působit jako kynoložka?

Tak tahle otázka je pro mě poněkud těžší. Jelikož si nejsem ještě úplně jistá, kam bych měla své působení směřovat. Ráda bych hlavně ve čtvrtém ročníku odmaturovala. A pak se uvidí, co bude dál, ale nebudu tajit, že je to taky jeden z mých plánů, nebo cesta, kterou bych ráda šla, neboť se psy vyrůstám odmala a výcviku se věnuji taky už nějaký ten rok.

Vendolská pes
Foto: Karolína se psy vyrůstá odmala a jejich výcviku se věnuje již několikátý rok | Karolína Vendolská / CC BY-SA

Proč chcete sloužit právě v armádě, jako kynoložka byste mohla působit i v jiném bezpečnostním sboru či jiné složce integrovaného záchranného systému?

Ano, mohla. Ale chci sloužit v armádě a vybrala jsem si tento směr. Armáda mě může, díky svým možnostem, hodně posunout a nabízí spoustu možností, ani já si nejsem stále jistá, jestli bych chtěla být kynoložka, nebo bych svůj směr směřovala na Fakultu vojenského zdravotnictví na Univerzitě obrany, jelikož mě tento směr taky dost láká. Ale věřím, že během studia na škole přijdu na to, kde přesně chci působit.    

Jaká je náročnost studia na této vojenské škole, přijímačky jste udělala až na podruhé, dá se říct, že je to škola, kam se nedostane a kterou nevystuduje každý, co pro vás je či bylo nejobtížnější, ať už v průběhu příjímacího řízení či při studiu?

Na školu se hlásí opravdu hodně žáků, takže není lehké se tam dostat, škola je jedna z nejlepších a je výjimečná, že je jediná v ČR, ale od tohoto školního roku má pobočku i v Sokolově, kde otevřela obor strojírenství. Já k tomu potřebovala dva roky, abych se dostala, ač jsem si myslela, že jsem se připravovala dostatečně. Netroufám si říct, jestli je těžká nebo není, protože každý to zvládá jinak a všechno vnímá jinak. Hlavně jsem ještě nezažila klasickou školní výuku po delší dobu, jelikož v září, když se chodilo do školy, tak my jsme měli adaptační proces. Co se týče distanční výuky, je všechno složitější, a tento způsob výuky, doufám, že co nejdřív skončí.

Jak probíhá distanční výuka praktických předmětů, například boje zblízka?

Praktická výuka probíhala zatím distanční formou. A boj zblízka je pouze ve třetím ročníku.   

S čím si myslíte, že váš zájem o vojenství nejvíce souvisí, s nějakou zkušeností vaší rodiny či předků, ve vašem dětství, či z vašich minulých životů…?

Nejvíce souvisí, že se u nás doma o armádě mluvilo, jak se tatínek snažil k armádě dostat, takže jsem to maličko okoukala. A později po různých akcích jsem to byla já, kdo se chtěl stát součástí armády, vyhledávala si informace ke škole, a když se nás v 9. třídě ptali, kam chceme jít studovat, moje slova byla jasná. 

Už od raného věku se zajímáte o armádu, setkala jste se s komentáři, že máte spíše mužské zájmy?

Ano setkala, já se nad tím vždycky pozasměju. Nejvíce to slýchám od babičky, že jsem jako kluk a jestli toho nechci nechat. Ale myslím si, že už i ženy mají své zastoupení v armádě a že dokážou spoustu věcí jako muži a je to povolání jako každé jiné.    

Takže jste si v dětství hrála spíše s plastovými vojáčky než s panenkami, nebo s něčím úplně jiným?

Ani s jedním, prý jsem si nějak extra ani nehrála, jelikož jsem měla starší sestry, tak jsem byla hodně s nimi, ale jinak jsem si hrála právě s pistolkou a furt dělala různé bunkry, ale taky jsem velice ráda už v brzkém věku koukala na vojenské filmy, což se mamince zas tolik nelíbilo a nechápala, jak se na to můžu dívat, ale to už jsem byla o něco starší.

Co si vlastně myslíte, o tom, že některé činnosti, vlastnosti a způsoby jednání jsou považovány za typicky mužské a některé za typicky ženské?

Tak z nějakého důvodu to tak je a změnit se to nedá.

Takže jste přesvědčená, že vše má svůj důvod, respektive příčinu, důsledek a účel? 

Ano přesně tak.

V otázce, jestli je náš život předurčen či máme svobodnu vůli, se přikláníte spíše k osudovosti?

Od té doby, co se mně tak nějak nepovedly první přijímačky, jsem si začala říkat, že to z nějakého důvodu takto mělo být. Takže ano, přikláním se ke straně, že je předurčen a my ho můžeme ovlivnit jen z menší části.

Zmínila jste se, že máte ráda válečné filmy, čím jsou pro vás tyto filmy přitažlivé?

Ano zmínila, ale nehledala bych v tom něco extra. Jen to bylo myšleno, že si ráda pustím i tento žánr.

A který válečný film je váš nejoblíbenější?

„Železné srdce“ nebo „Americký sniper“.

Co považujete za největší přednosti české armády?

Hlavní předností české armády je a vždy bude co nejefektivnější a nejlepší zabezpečení obrany území České republiky, s využitím zásad kolektivní obrany. Také možnosti práce v zahraničí, ne každá práce toto nabízí.

Co považujete za největší slabiny české armády?

Myslím si, že nejsem ještě na takové úrovni, abych si mohla dovolit mluvit o slabinách. Zatím o žádných ani nevím.

Je něco, na co jsem se vás neptal, a chtěla byste to zmínit?

Jestli to chápu správně, tak jsme na konci rozhovoru. Tak bych jen ráda poděkovala a řekla pár slov. Pokud člověk chce něčeho dosáhnout, tak si za tím musí stát a udělat pro to cokoliv. Řídím se heslem „dala ses na vojnu, tak bojuj“. Uvidíme, kam se probojuji já.

Vendolská 2Foto: Řídím se heslem „dala ses na vojnu, tak bojuj“. Uvidíme, kam se probojuji já. | Karolína Vendolská / CC BY-SA

 Autor: Arnošt Zeman