Zajímavá zkušenost z konfliktu mezi Arménií a Ázerbajdžánem

 17. 02. 2021      kategorie: Události

Konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií o Náhorní Karabach, který v poslední době plnil stránky světových médií, byl naštěstí díky zásahu Ruska a OSN již ukončen. Je samozřejmě otázkou, zda současné příměří vydrží, zda je v této oblasti vůbec možný skutečný mír, když tento konflikt v nějaké podobě proběhl již několikrát, a faktické příčiny konfliktu nebyly nijak vyřešeny. Spíš se zdá, že příměří obě strany vnímají jako jakousi přestávku, kterou využijí ke svému dalšímu posílení, a že v nějaké blízké budoucnosti může znovu dojít k vypuknutí konfliktu. I proto už nyní stojí za to si tento konflikt zanalyzovat, protože čistě z hlediska vojenského a technického přinesl některé velice zajímavé aspekty.

Předně lze konstatovat, že tento konflikt i přes všechnu jeho krutost nebyl tak rozsáhlý, jak by se dalo očekávat, a jak předpovídali někteří analytici. Ano, došlo k nasazení velkých vojenských svazků a k intenzivním střetům, k masivnímu dělostřeleckému ostřelování atd. Obě strany také utrpěly značné ztráty, a to jak vojenské, tak i civilní a ekonomické. 
Přesto je zřejmé, že intenzita bojů neodpovídala celkové velikosti zůčastněných armád a především obrovskému arzenálu zbraní, které oba státy nashromáždily. Ani jedna strana také nepřistoupila ke skutečnému frontálnímu útoku, přestože právě na něco takového se jak armáda Arménie, tak i armáda Ázerbajdžánu dlouhodobě připravovaly.

Důvodů, proč tento konflikt nebyl až tolik intenzivní a proč boje nebyly ještě krutější, je hned několik. Důležité byly důvody politické – každá strana se obávala politických dopadů konfliktu, a to včetně reakcí ze strany okolních či zainteresovaných států, Ruska a Turecka. Svou roli ale hrály i aspekty čistě vojenské a technické, síly obou států jsou totiž i přes všechny rozdíly poměrně vyrovnané. Jedním ze zdánlivě méně důležitých, poněkud přehlížených vojensko-technických faktorů, který přitom v konfliktu mezi Arménií a Ázerbajdžánem hraje významnou roli, jsou – salvové raketomety.

Salvové raketomety

Právě salvové raketomety byly v tomto konfliktu opakovaně použity, a to s velkým úspěchem. Tato zkušenost z konfliktu mezi Arménií a Ázerbajdžánem je tak jen v souladu se zkušenostmi z jiných dalších válečných konfliktů současnosti – např. občanské války v Libyi či Sýrii, ale i bojů na východní Ukrajině. Salvové raketomety jsou v současnosti na vzestupu, a jejich význam asymetrický charakter většiny současných konfliktů jen umocňuje (protivník se často objevuje nečekaně, je třeba reagovat velmi rychle, a protivníka doslova zahltit palbou). A i tento konflikt ukázal, jak významnou roli mohou sehrát salvové raketomety v moderním válečném konfliktu. Jak uvidíme dále, v případě konfliktu mezi Ázerbajdžánem a Arménií je to dokonce ještě významnější než leckde jinde, a to i přes to, že nasazení raketometů v nedávných bojích nebylo až tolik intenzivní. Stojí proto za to si povšimnout raketometů, které se v této oblasti vyskytují.

Zde lze připomenout, že k rozsáhlému nasazení salvových raketometů došlo již v první válce mezi Arménií a Ázerbajdžánem, která vypukla na počátku devadesátých let minulého století v návaznosti na rozpad Sovětského svazu. Tehdy ovšem byly použity pouze obligátní sovětské raketomety BM-21, které Ázerbajdžánu i Arménii zůstaly coby dědictví po sovětské armádě – tedy typ relativně zastaralý a s omezeným dostřelem (v této době se zde nevyskytovaly sovětské raketomety vyšších ráží, typy BM-27 Uragan a BM-30 Smerch). Přesto se raketomety BM-21 se v tomto konfliktu až překvapivě osvědčily, a to i proto, že boje probíhaly v horském, často velice nepřehledném terénu. Vysoce byla ceněna i schopnost díky vysokému náměru zasahovat plošné cíle na relativně krátkou vzdálenost, tedy úkol, který obvykle přísluší spíše minometům. Pro obě strany bylo důležité i to, že raketomety obecně představují levný, nenáročný zbraňový systém, k jehož obsluze stačí i méně vycvičení vojáci. I proto se zde salvové raketomety tak rozšířily.

1280px-Kuwait_BM-30_Smerch_launchers,_2011Foto: Velkorážové raketomety ráže 300 mm, jako je např. ruský, již relativně zastaralý typ BM-30 Smerch, dosahují obrovského dostřelu, běžně 120-150 km. | Public domain / Angelique N. Smythe, U.S. Air Force

Ázerbajdžán již od svého etablování kladl vysoký důraz na ozbrojené síly, a realizoval proto velmi intenzivní zbrojení, umožněné mj. i rozsáhlými zásobami ropy. Pro ázerbajdžánskou armádu je navíc typické, že diverzifikuje zdroje své výzbroje, a díky tomu obvykle slouží hned několik typů daného zbraňového systému, často i stejné ráže a podobných výkonů. Týká se to i jiných zbraňových systémů (např. samohybná děla či obrněné automobily), dobře je to vidět i v případě salvových raketometů. I proto je složení raketometů ázerbajdžánské armády až neuvěřitelně pestré.

Základním typem salvového raketometu armády Ázerbajdžánu je dosud starší typ BM-21, který zde zůstal coby dědictví po sovětské armádě (některé prameny hovoří o nákupu dalších BM-21 z přebytků běloruské armády). Je možná příznačné, že raketomety BM-21 jsou v armádě Ázerbajdžánu dosud rozsáhle používány, a to i přesto, že pro Ázerbajdžán není problém koupit nějaké modernější raketomety vyšších ráží. I příklad ázerbajdžánské armády tak ukazuje, jak jsou salvové raketomety univerzální – běžné, střední typy ráže 122 mm (jako je právě BM-21) se výborně hodí pro palebnou podporu pěchoty na úrovni brigády či divize, zatímco velkorážní raketomety jsou určeny na ostřelování vzdálenějších, strategických cílů, a jsou podřízeny vyšším stupňům velení, či přímo generálnímu štábu.

1280px-BM-21Foto: Základním typem salvového raketometu armády Ázerbajdžánu je dosud starší typ BM-21, který zde zůstal coby dědictví po sovětské armádě (některé prameny hovoří o nákupu dalších BM-21 z přebytků běloruské armády). | CC BY-SA 3.0 / Dmitry A. Mottl

V ráži 122 mm ale ázerbajdžánská armáda disponuje i mnohem modernějšími typy, především tureckým raketometem T-122 Sakarya. Tento raketomet může používat starší (a výrazně levnější) ruské rakety, ale i modernější turecké rakety o dostřelu až 50 km. Výhodou je i moderní podvozek automobilu MAN. Těchto raketometů ale Ázerbajdžán nakoupil jen poměrně málo, pouze jeden oddíl (zřejmě 18 ks).

RoketsanIDEF2015_(7)Foto: Turecký raketomet T-122 Sakarya | Wikimedia Commons / CeeGee / CC BY-SA 4.0

Pro českého čtenáře může být zajímavé, že i Česká republika přispěla dodávkami svých salvových raketometů. Jde o typ RM-70 Vampire, modernizovanou variantu známého raketometu RM-70/85, po dlouhá léta sloužícího v české armádě. Akvizice těchto raketometů byla pro Ázerbajdžán velmi výhodným krokem, protože tyto raketomety mohou používat starší typy raket 122 mm, a přitom díky použití zásobníku nabízejí oproti typu BM-21 vyšší palebnou sílu.

Je zajímavé, že ázerbajdžánská armáda používá i jeden typ lehkého raketometu, a to navíc domácí výroby. Jde o 107 mm raketomet, konstrukčně zjevně vycházející z čínského Type 63, montovaný na podvozek osobního terénního automobilu. Jde tak vlastně o jednu z obdob vozidel technicals, tolik oblíbených v současných konfliktech. Přesto další dodávky salvových raketometů jednoznačně směřovaly k raketometům vyšších ráží a tedy i vyššího dostřelu. Jedním z prvních typů byl chorvatský raketomet RAK-12 ráže 128 mm. Je poněkud zarážející, že ázerbajdžánská armáda si pořídila raketomet ráže téměř stejné jako u BM-21, ale přesto zcela jiné, používající odlišné rakety. Tento raketomet tak lze hodnotit spíše jako jeden z prvních výrazů ázerbajdžánské armády o diverzifikaci výzbroje, kdy se Ázerbajdžán chtěl odpoutat od závislosti na dodávkách z Ruska, a dodávky od západních zemí mu byly kvůli válce o Náhorní Karabach zapovězeny. Raketometů RAK-12 ostatně slouží jen malé množství (nejspíš jen jeden oddíl).

Mnohem významnější jsou dodávky z Izraele, se kterým Ázerbajdžán spolupracuje čím dál výrazněji. Ázerbajdžán tak nakoupil izraelský raketomet LAR-160 v počtu cca 30 ks. Jde o moderní, výkonný raketomet, který se ale jak svou ráží 160 mm, tak i svými výkony nachází „někde mezi“ běžnými raketomety 122 mm a moderními velkorážovými raketomety. Patrně i proto si ázerbajdžánská armáda od Izraele pořídila i mnohem těžší a výkonnější raketomety Lynx (údajně 6 ks) disponujícími raketami Extra, které ovšem vzhledem k své ráži 306 mm, naváděcímu zařízení a dostřelu 150 km plní spíše úlohu taktických raket.

LAR-160
Foto: Mnohem významnější jsou dodávky z Izraele, se kterým Ázerbajdžán spolupracuje čím dál výrazněji. Ázerbajdžán tak nakoupil izraelský raketomet LAR-160 (na snímku) v počtu cca 30 ks. | Wikimedia Commons / Natan Flayer / CC BY-SA 3.0

Je pozoruhodné, že armáda Ázerbajdžánu si pořídila hned několik dalších typů velkorážních raketometů, a to navíc od různých zemí. Ázerbajdžánská armáda si tak pořídila známý ruský raketomet BM-30, ale jen v poměrně malém množství (24-30 ks). Dodávky z Turecka, navazující na typ T-122 Sakarya, představuje moderní raketomet T-300 Kashirga ráže 300 mm (pouze jeden oddíl). Zajímavé jsou dodávky z Běloruska, které dodalo svůj raketomet Polonez vycházející z čínského typu A-200 a používající běloruský podvozek MZKT. Těchto raketometů bylo zatím dodáno jen poměrně málo (údajně 10 ks), ale vzhledem k tomu, že dodávky zbraní do Ázerbajdžánu budou nyní pod mnohem větším dohledem, a Lukašenkovo Bělorusko je ochotno prodávat kdekomu, lze očekávat jejich další rozšíření.
 Celkovou sílu raketometného vojska ázerbajdžánské armády umocňují i známé raketomety TOS-1A Solncepok, střílející termobarické rakety. Tento typ, nabízející až abnormální účinek v cíli, ale dosahující jen poměrně malého dostřelu, ovšem není salvovým raketometem v pravém slova smyslu. Stejně tak je třeba zmínit i operačně-taktické rakety OTR-21 Točka.

Když si shrneme všechny tyto typy, pak vidíme, že ázerbajdžánská armáda provozuje až neuvěřitelnou směsici různých typů, různých ráží a od různých dodavatelů. Je až s podivem, že tuto směsici dokáže ázerbajdžánská armáda provozovat. Dále pak lze konstatovat čím dál výraznější nárůst početních stavů (vysoce překračující limity dané odzbrojovacími smlouvami KOS), ale i růst ráží a tedy i výkonů raketometů.

V případě Arménie je třeba podotknout, že vedle běžné arménské armády zde existuje i početná armáda samotného Náhorního Karabachu. Obě armády jsou ale úzce provázány, a to jak personálně, tak i výzbrojí, která je běžně sdílena. Proto v tomto přehledu tyto armády nebudou nijak rozlišeny.
  Arménie disponuje arzenálem výrazně slabším. Je to dáno i slabší arménskou ekonomikou, která zabraňuje větším akvizicím. Pro arménskou armádu je navíc typické, že na rozdíl od armády Ázerbajdžánu nakupujícího zbraně kdekoliv Arménie vojenskou techniku (včetně raketometů) kupuje téměř výhradně v Rusku, které Arménii výzbroj poskytuje za velmi výhodných finančních podmínek.

Základním typem salvového raketometu v arménské armádě je dosud typ BM-21. Raketomety BM-21 arménské armády ale prošly modernizací, mají nový systém řízení palby atd. Je pravděpodobné, že k dispozici jsou i nové rakety 122 mm vyráběné v Rusku, které mohou mít dostřel až 50 km. To ovšem význam těchto raketometů značně umocňuje.

Je možná příznačné, že jednou z prvních akvizicí ze zemí mimo SNS, realizovanou krátce po skončení války o Náhorní Karabach v devadesátých letech, byl nákup salvových raketometů. Šlo o čínský typ WM-80 ráže 273 mm. Raketomety WM-80 se ale v arménské armádě dočkaly jen velmi malého rozšíření, podle většiny pramenů bylo nakoupeno pouze 4-8 kusů. V nákupu dalších jednotek tohoto typu arménské armádě patrně bránil nedostatek prostředků; je navíc třeba podotknout, že samotné raketomety WM-80 jsou označovány za méně zdařilé. Tato akvizice ale byla významná politicky; byla odrazem let devadesátých, kdy se i Arménie pokoušela o diverzifikaci dodávek zbraňových systémů a částečný odklon od Ruska (tehdy došlo i k omezeným dodávkám vojenské techniky z Řecka). Tato doba a její politika je ale už pryč, dnešní Arménie se téměř stoprocentně orientuje na Rusko – a i proto další dodávky salvových raketometů pocházejí pouze z Ruska.

Arménská armáda tak v nedávné době nakoupila velkorážové raketomety BM-30 (max. 10 ks). Díky tomuto velkorážovému raketometu dosahujícího dostřelu až 120 km Arménie alespoň částečně vyvážila převahu Ázerbajdžánu. Vedle těchto velkorážních raketometů ale arménská nakoupila i termobarické raketomety TOS-1A Solncepok.

Je zajímavé, že Arménie vyrobila i vlastní termobarický raketomet N-2, využívající podvozek ruských automobilů Sadko. Jde spíše o provizorní konstrukci, vyrobenou jen v malém množství, a je zde zmiňován spíše jako připomínka toho, že i malá Arménie disponuje vlastním, byť poměrně omezeným zbrojním průmyslem. Někdy je zmiňován i nákup starších raketometů BM-27, a to z přebytků moldavské armády. Podle jiných údajů ale tyto raketomety nikdy do Arménie nebyly dodány. A pokud ano, pak jen ve velmi malém množství.

Pokud hodnotíme raketometný arzenál Arménie, pak lze konstatovat, že je počtem typů, ale i celkovým počtem raketometů výrazně slabší než arzenál Ázerbajdžánu. Tento handicap Arménie částečně vyvážila akvizicí moderních ruských raketových systémů Iskander (asi 8 ks), vedle kterých navíc vlastní i menší počet starších balistických raket Scud.

CombatLaunching2018-18Foto: Pokud hodnotíme raketometný arzenál Arménie, pak lze konstatovat, že je počtem typů, ale i celkovým počtem raketometů výrazně slabší než arzenál Ázerbajdžánu. Tento handicap Arménie částečně vyvážila akvizicí moderních ruských raketových systémů Iskander (na snímku) | Ministerstvo obrany Ruské federace / CC BY 4.0

Jak v případě Ázerbajdžánu, tak i u Arménie tedy můžeme pozorovat trend nejen růstu počtu raketometů, ale i trend k raketometům čím dál vyšších ráží a tedy i vyšších výkonů. A to je faktor mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát. Moderní velkorážové raketomety ráže 300 mm, jako je např. ruský, již relativně zastaralý typ BM-30 Smerch, totiž dosahují obrovského dostřelu, běžně 120-150 km. V případě zmíněného běloruského raketometu Polonez je to dokonce 200 km. A je pravděpodobné, že v návaznosti na technický vývoj se tyto hodnoty u 300 mm raketometů budou ještě zvyšovat.

V posledních letech se navíc ve světě objevily i raketomety ještě vyšších ráží, než je zmíněná oblíbená ráže 300 mm. Jde především o ráži 400 mm, ve které se objevilo hned několik typů, např. čínský typ WS-2, ale i nový srbský typ Šumadija. Tyto raketomety dosahují dostřelu ještě vyššího, až téměř 300 km. To je důležitá hodnota, protože tímto parametrem mezinárodní smlouvy MTR kontrolují rozšíření balistických, operačně taktických raket. Proto tyto raketomety většinou oficiálně dosahují hodnot těsně pod touto hranicí; je ale otázkou, nakolik jsou tyto údaje relevantní a zda ve skutečnosti nejsou schopny pálit ještě dál. Tyto velkorážové raketomety tak fakticky překračují kategorii salvových raketometů a plní úlohy někdejších taktických, resp. operačně taktických raket, jako byly např. již zmíněné balistické rakety Scud (jejichž základní verze také měla dostřel 300 km). Je tedy pravděpodobné, že i takovéto raketomety se v tomto regionu objeví, např. od Srbska, které dodává zbraně jak Arménii, tak i Ázerbajdžánu.

Vše dále umocňuje i obrovský účinek munice velkorážových raketometů. Jediná salva jednoho oddílu velkorážních raketometů dokáže srovnat se zemí celé středně velké město. Proti těmto raketám je navíc velice obtížné bojovat. Moderní typy salvových raketometů představují skutečně hrozivou zbraň, překračující hranici této kategorie, zastoupenou kdysi především legendárními „Kaťušemi“.

A díky tomu tyto raketomety získávají odstrašující potenciál. Proto jsou také takovéto velkorážní raketomety tak oblíbené, proto si je pořizuje čím dál víc států. V některých případech si je pořídí jen v počtu několika málo kusů, ale přesto je to pro tyto státy, resp. armády postačující, protože tak získají zbraňový systém, schopný odstrašit i mnohem silnějšího protivníka.

V případě Arménie a Ázerbajdžánu tyto velkorážové salvové raketomety hrají roli dokonce ještě vyšší než leckde jinde. Je to do jisté míry dáno i rozlohou a tvarem území obou států. Jak Ázerbajdžán, tak i Arménie jsou státy poměrně malé (Ázerbájdžán 86 800 km2, Arménie 29 800 km2, pro srovnání Česká republika 78 864 km2), navíc protáhlé a úzké, malou hloubkou území. Salvové raketomety obou armád tak jsou schopny ohrozit většinu území protivníka.

Vše dál umocňuje právě otázka Náhorního Karabachu. Jeho území se totiž zakusuje do území Ázerbajdžánu, a téměř jej půlí na dvě části. Díky tomu zmíněné rakety Iskander arménské armády odpálené z území Náhorního Karabachu jsou schopny ohrozit prakticky celé území Ázerbajdžánu. I proto je otázka Náhorního Karabachu tak klíčová! Zde nejde jen o otázku etnickou, byť ta samozřejmě hraje významnou roli. Pro Ázerbajdžán je otázka ovládnutí Náhorního Karabachu doslova existenciální otázkou. A i tím si lze vysvětlit, proč politické vedení Ázerbajdžánu na znovudobytí Náhorního Karabachu tolik trvá.

Stejně tak to ale platí i opačně. Velkorážové raketomety ázerbajdžánské armády jsou schopny ohrozit prakticky celé území Arménie, a to včetně jejího hlavního města Jerevanu.  V případě možného útoku ázerbajdžánské armády navíc hraje svou roli i otázka Nachičevanu, exklávy Ázerbajdžánu, která se rozkládá de facto v zádech Arménie. I odtud může být veden překvapivý úder, realizovaný raketomety, které se zde oficiálně nevyskytují, ale které se zde mohou „nečekaně“ objevit.

Nebezpečí tak hrozí z obou stran, bytostně jsou ohroženy oba státy. Je proto možná příznačné, že přestože si oba státy v průběhu konfliktu vyhrožovaly použitím dalekonosných raket proti klíčové infrastruktuře protivníka, ani jedna strana se takového kroku neodvážila ve vyšší míře. Došlo sice k omezeným útokům z obou stran, ale jen v malém rozsahu a proti druhotným cílům (někdy zmiňované vystřelení ázerbajdžánských raket Točka proti arménské jaderné elektrárně a jejich následné sestřelení systémem S-300 není podložené), a to spíš jako jakási demonstrace síly. Důvodem této opatrnosti přitom zjevně není nějaká mírumilovnost, ale obava ze stejného kroku protivníka.

Vše navíc umocňuje i poněkud cynický faktor přímého ohrožení obou hlavních měst, a tedy i samotných politických elit těchto států. Pokud jsou běžnými raketami ohroženi pouze vojáci na vzdálené frontě, pak politické elity jsou ochotny připustit i poměrně velké ztráty. Pokud je ale přímo ohrožen jejich vlastní život, případně osobní majetek, pak vše rázem vypadá poněkud jinak. Obě strany se tak de facto vzájemně drží v šachu, a velice dobře o tom vědí. A klíčovou roli v tom hrají - právě ony někdy poněkud přehlížené salvové raketomety.

Moderní dalekonosné velkorážové raketomety se tak svým odstrašujícím potenciálem a politickým významem poněkud překvapivě přibližují jaderným zbraním. Jaderné zbraně samozřejmě tvoří zcela odlišnou kategorii. Svým obrovským účinkem v cíli představují skutečně strašlivou, nesmírně ničivou zbraň. Právě jejich nesmírný potenciál ale vždy do jisté míry bránil jejich ostrému nasazení. Dobře se to projevilo již za studené války, kdy jadernými zbraněmi disponovaly jak USA, tak i Sovětský svaz. Ani jedna strana se za celých čtyřicet let studené války neodvážila jaderné zbraně použít – a to jen ze strachu z okamžitého obdobného kroku druhé strany. Právě vědomí ničivého potenciálu jaderných zbraní protivníka a pocit možného vlastního ohrožení v případě neuváženého kroku tak de facto zabránil tomu, aby se ze studené války stal otevřený konflikt.

Prakticky stejnou situaci dnes lze pozorovat v případě Indie a Pákistánu. Obě znepřátelené velmoci vyvinuly jaderné zbraně. Ale přestože jimi disponují již léta a přestože za tu dobu mezi nimi proběhlo několik konfliktů, ani jedna strana se neodvážila jaderné zbraně použít. Důvodem je opět - strach z obdobného kroku ze strany protivníka.

A něco takového, byť v mnohem menším měřítku, lze pozorovat i v případě konfliktu mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Je nepravděpodobné, že by mezi Arménií a Ázerbajdžánem někdy zavládl skutečný mír. Stejně tak je ale nepravděpodobné, že by se nějaká strana pokusila o nějaké „definitivní řešení“, a to i přes rostoucí vojenský potenciál. Obě strany totiž i přes všechny disproporce mají přibližně stejný odstrašující, takřka vyděračský potenciál. A to především díky velkorážovým salvovým raketometům.

Také konflikt mezi Arménií a Ázerbajdžánem tak ukázal na čím dál rostoucí význam salvových raketometů. I proto bychom jim měli věnovat zvýšenou pozornost. V případě České republiky, která se svého raketometného vojska zbavila, to platí dvojnásob.

 Autor: David Khol