Otázka soběstačnosti v oblasti obranného průmyslu nabývá v posledních letech na aktuálnosti nejen v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině, ale i v kontextu evropských snah o strategickou autonomii, resp. snižování závislosti na USA. Česká republika, jejíž území bylo historicky průmyslovým jádrem Rakousko-Uherska a později zbrojní základnou východního bloku, disponuje v této oblasti pozoruhodnou tradicí. Od výroby ručních zbraní až po vývoj pasivních radarových systémů český obranný průmysl stále zůstává aktivní a v některých segmentech dokonce konkurenceschopný na globálním trhu. Otázkou však je, v jakém rozsahu může Česká republika dosáhnout soběstačnosti v rámci zbrojní výroby, zvláště s ohledem na moderní požadavky vedení boje, zahraniční technologickou závislost a ekonomické limity státu.

Co všechno (ne)vyrábíme: přehled podle typů výzbroje

Pro reálné zhodnocení možnosti soběstačnosti v oblasti zbrojní výroby je nezbytné rozlišit jednotlivé kategorie výzbroje. Česká republika je schopna pokrýt značnou část potřeb Armády ČR v oblasti lehké výzbroje, munice, pozemní techniky a specializovaných elektronických systémů. Výrazně horší je pak situace u těžké obrněné techniky, prostředků protivzdušné obrany a letecké výzbroje.

V oblasti lehkých střelných zbraní a munice má Česko pevné postavení. Česká zbrojovka Uherský Brod je schopna dodávat moderní zbraně pro pěchotu například v podobě útočných pušek CZ BREN 2 resp. CZ BREN 3, samopalů Scorpion EVO nebo pistolí CZ P-10. Výrobu munice zajišťují Sellier & Bellot (součást skupiny Colt CZ Group) a STV GROUP, které disponují kapacitami na výrobu nábojů různých ráží (STV GROUP v ČR vyrábí i velkorážovou munici) dělostřelecké munice, přesto však například výroba 155mm nábojů odpovídá zatím spíše exportní poptávce, než systematickému zásobování plnohodnotného domácího dělostřelectva. Schopnost výroby malorážové i velkorážové munice má také skupina CSG, která díky slovenské společnosti MSM Group a různým akvizicím vybraných zahraničních výrobců munice patří mezi klíčové světové hráče na trhu se střelivem. V rámci produkce lehkých dělostřeleckých systémů můžeme zmínit např. 60mm minomet ANTOS resp. ANTOS-LR vyráběný Vojenským technickým ústavem – státním podnikem resortu obrany. Do určité míry dokažeme u nás vyrábet i kulomety, zejména pak lehké pěchotní v ráži 5.56 mm i 7.62 mm.

V segmentu obrněných vozidel a těžké techniky má Česká republika k dispozici silné know-how, především díky společnosti Tatra Trucks, Tatra Defence Vehicle a Excalibur Army. Kolové platformy Tatra, Pandur II 8x8 (licence), TITUS jsou v současné době zavedeny v Armádě ČR. Tatra Defence Vehicle v roce 2024 představila nové obrněné vozidlo TADEAS, o které již projevilo zájem například Polsko. Na nedávném veletrhu IDET 2025 byl pak představen v rámci světové premiéry český obrněnec Pandur 8x8 EVO, který představuje zcela novou generaci pancéřovaného vozidla, jež přináší zásadní modernizační prvky odpovídající požadavkům moderního bojiště. Společnost Excalibur Army se může pochlubit například produkcí pancéřovaného vozidla Patriot 4x4 nebo schopností vyrábět kolové samohybné houfnice DITA či MORANA či modernizovaný salvový raketomet RM-70 Vampire. Excalibur Army se však zabývá také výrobou speciálních vozidel, jako je například vyprošťovací a odsunový automobil TREVA-30 nebo mostní automobil AM-70 EX na podvozku Tatra Force 8x8. Společnost SVOS se může pochlubit schopností vyrábět obrněné bojové vozidlo MARS 4x4. Právě tato platforma bude v budoucnu v naší armádě sloužit jako mobilní PVO díky integrovanému protiletadlovému systémemu RBS 70 NG.

V oblasti pásové techniky však již musí docházet k importní spolupráci s nadnárodními hráči – příkladem je akvizice pásových bojových vozidel CV90 ze Švédska, která mají být částečně vyráběna licenčně v Česku, avšak vývoj zcela vlastní konstrukce není realistický. To samé platí pro výrobu tanků, kdy je tuzemská výroba tohoto druhu techniky ekonomicky i technologicky nereálná. Jediným v současnosti vyráběným tankem na území Evropy je německý tank Leopard 2, který vyrábí společnost KNDS Deutschland. Tyto tanky ve starší verzi Leopard 2A4 již v naší armádě slouží a do budoucna Armáda ČR plánuje pořízení zcela nových tanků Leopard 2A8.

Výrobou ochranných prostředků a vybavení se zabývají například společnosti FENIX Protector nebo 4M Systems, které se zaměřují na vývoj a výrobu taktického vybavení – především balistických vest, nosičů plátů a dalšího nosného systému, který je navržen pro modulární použití a odolnost v náročném prostředí. Dalšími klíčovými hráči jsou společnosti Ray Service nebo TENEO, které se specializují na výrobu kabelových svazků a elektronických subsystémů pro vojenskou techniku – včetně komponent pro bojová vozidla, letectví nebo komunikační infrastrukturu. Významné postavení má i Meopta – optika, která je tradičním českým výrobcem optických přístrojů. Její puškohledy, kolimátory, dalekohledy či noční vidění jsou součástí výzbroje nejen Armády ČR, ale i zahraničních armád, a nacházejí uplatnění také v civilním sektoru. Protivzdušná obrana a radarové systémy jsou oblastí, kde český průmysl částečně přispívá. Společnost Retia vyvíjí radary ReGuard a ReTwis, zatímco společnost ERA nabízí špičkové pasivní systémy VERA-NG či DPET. Významným hráčem je také ELDIS Pardubice, jež vyrábí radary pro civilní řízení letového provozu i protivzdušnou obranu. Samotné prostředky aktivní PVO, jako jsou odpalovací systémy a řízené střely, se nakupují ze zahraničí.

V oblasti letectví a bezpilotních prostředků má Česko zkušenosti a výrobní kapacity, avšak s určitými limity. Společnost Aero Vodochody vyrábí podzvukové proudové cvičné letouny L-39NG (Skyfox), které již slouží budoucím armádním pilotům v Centru leteckého výcviku (CLV) v Pardubicích a které zaznamenaly také exportní úspěchy. Letouny L-159 Alca se sice stále provozují, ale bez perspektivy dalšího vývoje – navíc se plánuje jejich postupné vyřazení v rámci pořízení nových letounů F-35. Společnost Primoco UAV SE zas vyrábí středně těžký letoun One 150 a jeho variantu 150M, které dokážou nést až 30 kg vybavení a operovat ve vzduchu více než 15 hodin s doletem přes 2 000 km. Letecký průzkum a detekci CBRN hrozeb pokrývá firma LIAZ s modelem SkySpotter 150, bezpilotním vrtulníkem schopným nést těžké specializované senzory. UPVISION se zaměřuje na vývoj a provoz multirotorových platforem pro fotogrammetrii, infrastrukturu či krizové řízení, a zároveň spolupracuje na evropských inovačních projektech, jako je systém identifikace dronů CERTIFLIGHT. Výroba moderních nadzvukových letounů či vrtulníků je pro Českou republiku, stejně jako dříve zmíněná těžká pásová technika, nereálná.

Co je v silách ČR vyrábět? Srovnání a scénáře

Snahy o dosažení plné zbrojní soběstačnosti musí být zasazeny do kontextu velikosti státu, jeho ekonomické síly, technologické infrastruktury a schopnosti integrovat se do mezinárodních obranných programů. Pro stát velikosti České republiky, s přibližně 10 miliony obyvatel a obranným rozpočtem, pohybujícím se v roce 2025 kolem 2 % HDP (tedy zhruba 150 miliard Kč), není realistické usilovat o totální soběstačnost ve všech oblastech. Zkušenosti jiných států podobné velikosti ukazují, že je účelné zaměřit se na tzv. segmentovou soběstačnost – tedy na oblasti, kde lze s realistickými investicemi udržet a rozvíjet domácí výrobu. Příkladem může být Švédsko, které má díky dlouhodobé státní politice silné domácí kapacity v oblasti obrněné techniky (CV90), dělostřelectva (Archer), radarových systémů (Saab Giraffe) a dokonce i bojových letounů (JAS-39 Gripen). Klíčový rozdíl spočívá v tom, že Švédsko má silně propojený státní zájem s průmyslovou základnou, zatímco ČR se dlouhodobě pohybovala mezi volným trhem a ad hoc modernizačními vlnami. Pro ilustraci Izrael zas představuje extrémní příklad vysoké soběstačnosti v oblasti obrany – je schopen vyrábět tanky (Merkava), PVO systémy (Iron Dome, David's Sling), letouny, bezpilotní prostředky a výzbroj včetně munice a elektroniky. Umožňují to masivní státní investice, podpora USA a existenční imperativ v regionálním konfliktu.  Pro Česko je tento model neaplikovatelný, avšak způsob propojení výzkumu, průmyslu a exportních strategií může být pro nás inspirativní. 

Pro české podmínky dává smysl usilovat o tři hlavní cíle: 1) Plná soběstačnost v základní výzbroji a logistice – tedy u ručních zbraní, munice, lehkých obrněnců, taktických radarů, komunikačních prostředků, UAV a logistických vozidel. Tuto úroveň již ČR v podstatě má a lze ji nadále posilovat. 2) Licenční výroba nebo hluboká účast v evropských projektech – například v rámci evropského programu Main Ground Combat System (MGCS) či evropského PVO systému (např. společné nakupování IRIS-T SLM nebo MEADS). Cílem není vyrábět vše doma, ale podílet se na výrobě klíčových komponentů a údržbě. 3) Exportní orientace a rozvoj duálních technologií – orientace na segmenty, které mají exportní potenciál (např. pasivní radiolokace, střelivo, samohybné houfnice, modernizace techniky), a zároveň civilní využitelnost, je dlouhodobě udržitelnou cestou, jak posilovat odolnost zbrojní výroby v ČR.

Je zřejmé, že úplná nezávislost na dovozu není v možnostech státu velikosti ČR reálná, avšak dosažitelným cílem je soběstačnost ve vybraných oblastech a aktivní účast v širších obranných strukturách, zejména v rámci NATO a EU. Klíčem k úspěchu je pak dlouhodobá státní strategie, která bude spojovat obrannou politiku s průmyslovou, výzkumnou a exportní agendou.

Perspektivy do budoucna: Investice, výzkum, export

Budoucnost české zbrojní soběstačnosti se nebude odvíjet pouze od technických kapacit nebo velikosti armády, ale především od schopnosti státu strategicky řídit vývoj, systematicky investovat a podpořit obranný průmysl jako nedílnou součást bezpečnostní infrastruktury. Po vypuknutí války na Ukrajině se obranný průmysl ČR dostal do popředí zájmu, kdy prudce vzrostla poptávka po munici, zbraňových systémech, modernizaci techniky i výcviku, což ukazuje, že výrobní kapacity lze rozšiřovat, pokud stát vytvoří předvídatelné prostředí.

Prvním klíčovým faktorem je dlouhodobé investiční plánování, jelikož dosavadní praxe nárazových modernizačních projektů bez návaznosti na domácí průmysl vede k promarněným příležitostem. Pokud bude stát konzistentně plánovat a zapojovat české firmy do každého většího nákupu formou off-setů, přímé účasti nebo alespoň servisu, lze pak dosáhnout stabilního rozvoje tuzemských schopností. Příkladem takového postupu je projekt CV90, do něhož se zapojuje více než desítka českých podniků, včetně státního podniku VOP CZ. 

Druhým pilířem je podpora výzkumu a vývoje, a to nejen v podnicích, ale i na univerzitách a výzkumných ústavech. Programy, jako obranný výzkum ministerstva obrany, by měly být podpořeny jasnými cíli: rozvoj elektromagnetických zbraní, umělé inteligence, kybernetické bezpečnosti, pasivních radarů nebo bezpilotních prostředků. Zde může ČR čerpat z evropských fondů, jako EDF (European Defence Fund), a zapojovat se do mezinárodních konsorcií.

Třetím faktorem je exportní podpora, která představuje nejefektivnější způsob, jak zajistit dlouhodobou životaschopnost zbrojního průmyslu. Společnosti jako CSG, Česká zbrojovka (Colt CZ Group), ERA nebo Aero Vodochody již exportují, avšak často narážejí na nekonzistentní podporu státu a nízkou koordinaci mezi diplomacií, ministerstvem obrany a průmyslem. Systém obdobný francouzskému (kde stát hraje roli aktivního garanta obranného exportu) by umožnil dosáhnout vyšších objemů i prestiže.