Konflikty současnosti, ale stejně tak i prudký technický rozvoj, přinesly do vojenství velice zajímavý jev – čím dál větší rozšíření dálkově řízených systémů. Laická veřejnost má tuto kategorii nejčastěji spojenou s létajícími bezpilotními prostředky UAV (unmanned aerial vehicle) čili drony. Poněkud ve stínu létajících bezpilotních systémů jsou pak pozemní dálkově řízené prostředky, tedy UGV (unmanned ground vehicle). Tato vozidla se však již dostala do výzbroje celé řady armád, a také byla – byť zatím jen v menším rozsahu – již nasazena v několika válečných konfliktech. Díky tomu jsou již dnes patrné určité zkušenosti, které ovlivní jak samotnou kategorii UGV, tak i jejich postavení těchto vozidel ve výzbroji armád.

UGV dnes

Kategorie UGV je až neuvěřitelně pestrá; čítá desítky různých kategorií vozidel, které se liší nejen svými výkony, ale také určením. Značného rozšíření se dočkala např. UGV určená k zásobování, která vhodně vyplňují mezeru mezi možnostmi jednotlivce a klasickými osobními automobily. Oblibu si získala i průzkumná UGV, která na sobě mají nainstalované různé senzory a umožňují tak moderním armádám průzkum i v situacích, kde je to klasickými prostředky nemožné. Velkou popularitu si však získávají i ozbrojené UGV, které zatím dosáhly jen menšího rozšíření, zato nabízejí značné budoucí perspektivy.

To, že bojové pozemní roboty jsou jen jednou součástí široké rodiny bezpilotních vozidel, je hodně důležité, a je to třeba mít stále na vědomí. Jednotlivé kategorie vozidel se totiž mohou vhodně doplňovat. Např. vozidla určená k průzkumu mohou spolupracovat s ozbrojenými vozidly, jejichž úkolem je zajišťovat palebnou podporu atd. Bylo chybné snažit se směstnat obě dvě uvedené kategorie do jedné vytvořením jediného univerzálního vozidla, protože takové vozidlo by bylo příliš velké, špatně by se ovládalo, a v neposlední řadě by bylo také drahé.

Vozidla se mohou doplňovat také z hlediska konstrukčního a výrobního. Jednotlivá UGV různých kategorií tak mohou vycházet z jednoho konstrukčního základu, kdy mohou sdílet některé charakteristické prvky, případně i systémy řízení atd. a mohou tedy vytvářet celé rodiny vozidel UGV. Tento fakt usnadňuje jejich vývoj i výrobu, a samozřejmě napomáhá také snižovat cenu jednotlivých vozidel.

Ozbrojená UGV

Samotná kategorie bojových, ozbrojených UGV je široká, kdy je do značné míry určující samotná zbraň, která je na daném nosiči instalována. Na vozidla jsou v některých případech osazovány jen běžné útočné pušky ráže 5,56 mm či 7,62 mm a takováto vozidla de facto suplují běžného pěšáka. Značného rozšíření pak dosáhla UGV ozbrojená různými kulomety, např. PK či FN MAG. Objevila se však již i UGV ozbrojená malorážovými kanony, např. oblíbenými Zu-23. Značné obliby se dočkala také vozidla, která jsou vyzbrojena protitankovými systémy, např. pancéřovkami RPG-26, ale i klasickými PTŘS. Právě výzbroj má určující vliv jak na velikost takového vozidla, tak i pro řídící systémy.

Objevily i dálkově řízené obdoby klasických bojových vozidel, a to včetně tanků a BVP. Takovéto systémy však zatím prokázaly jen poměrně nízkou bojovou efektivitu a nedostaly se do výzbroje žádné armády (kromě pokusných vzorů). Jako mnohem lepší cesta se tak jeví použití specializovaných, od začátku k tomuto účelu zkonstruovaných UGV.

Bojová UGV v moderních konfliktech

Bojová UGV již byla nasazena v několika válečných konfliktech, avšak toto nasazení bylo doposud poměrně omezené, a mělo spíše pokusný charakter. Armády si zjevně pouze zkoušejí, k jakým úkolům lze UGV nasazovat, jaké jsou jejich schopnosti/možnosti i jaké jsou jejich limity.

K ostrému nasazení bojových UGV došlo např. v Sýrii, kde je nasadila ruská armáda, účastnící se tohoto konfliktu. Primárně se jednalo o vozidla URAN v několika verzích a vozidla Soratnik firmy Kalašnikov. Pokaždé bylo nasazeno jen menší množství těchto ozbrojených UGV, avšak opakovaně. Zkušenosti z tohoto nasazení jsou, spolu s dalšími zkušenostmi ze syrského konfliktu, diskutovány v ruském odborném tisku a je zřejmé, že ruská armáda intenzivně studuje možnosti vozidel UGV a plánuje jejich větší rozšíření.

Obdobně byly UGV nasazeny také ve válečném konfliktu v Libyi, kde vozidla nasadily obě hlavní válčící strany – armáda oficiální vlády, tak i LNA. Tehdy byly nasazeny jak ruské UGV, použité jednotkami LNA a nejspíš obsluhované příslušníky Wagnerovy skupiny, tak  turecké, potažmo čínské UGV vládních jednotek (Turecko je největším podporovatelem oficiální libyjské vlády). Vedle těchto moderních UGV pak byly oběma stranami nasazeny také různé (spíše provizorní) UGV domácí výroby, což poukazuje na fakt, že mohou existovat i velmi jednoduchá a levná UGV, do jejichž výroby se mohou pustit i méně vyspělé státy.

K určitému nasazení UGV došlo i během nedávné občanské války v Etiopii, kdy vládní vojska disponovala menším množstvím bezpilotních vozidel čínské provenience (údajně firmy Poly Technologies). Přestože k tomuto nasazení existují naprosto rozporuplné informace, tento případ poukazuje na fakt, že se UGV dostávají také do výzbroje armád málo rozvinutých států, které je zapojují do válečných konfliktů.

Poměrně málo byla zatím UGV nasazena v ukrajinském konfliktu, což je trochu překvapivé, zvlášť uvážíme–li, jak je výroba UGV (různých typů, různých firem) v Rusku rozvinuta. Může to být však do jisté míry dáno atypickým charakterem ukrajinského konfliktu, jeho neobyčejným rozsahem i intenzitou.

Je patrné, že armády zatím plně nevyužívají schopností UGV, což je dáno především tím, že armády zatím teprve zkoumají, čeho všeho jsou vozidla UGV na bojištích vůbec schopna. Přesto již dnes můžeme pozorovat několik zajímavých zkušeností z bojových nasazení těchto vozidel.

Zkušenosti z bojového nasazení UGV

I přes jejich dosavadní minimální zapojení na světových bojištích je jasné, že UGV si získala pevné místo ve výzbroji mnoha armád. Bezpilotní vozidla jsou již brána nikoliv jako něco exotického, ale jako běžný bojový prostředek, obdobně jako je tomu v případě UAV, tedy dronů. Počty UGV navíc raketově stoupají a objevují se i noví výrobci, včetně těch z rozvojových zemí, což poukazuje na již zmíněný fakt, že UGV se mohou dostat i do výzbroje méně vyspělých, nedemokratických států, které jsou v rozporu se Západem, a se kterými se Západ – včetně České republiky – může v budoucnu střetnout. Ozbrojená UGV tak mohou stát i proti českým vojákům.

Dosavadní zkušenosti z nasazení ukazují, že se uplatňují různé kategorie ozbrojených UGV, a to i nejlehčí typy, ozbrojené jen běžnou či částečně upravenou útočnou puškou. Právě takto lehce vyzbrojená UGV byla často v minulosti zpochybňována, kdy bylo poukazováno na to, že vozidla (která přitom stojí nemalé částky) nemají žádnou přidanou hodnotu vůči běžným vojákům. Ukázalo se však, že tato vozidla vojáka mohou nahradit, byť ne zcela ve všech situacích. Především jej pak mohou zastoupit tam, kde hrozí vysoká pravděpodobnost ztráty života. Lehce ozbrojená vozidla UGV tak mohou být přínosem zejména západním armádám, které tradičně kladou vysoký důraz na záchranu života vojáků. Takováto UGV navíc mohou plnit celou širokou škálu úkolů (hlídkování, monitoring určitého území atd.).

Stejně tak se však osvědčila i silněji vyzbrojená UGV, vybavená velkorážovými kulomety či lehčími kanóny (20-25 mm), automatickými granátomety (např. na ruských UGV jsou osazovány i granátomety AGS-17/30), případně různými reaktivními zbraněmi, pancéřovkami atd. UGV se osvědčila coby vozidla palebné podpory jako součást klasické pěší jednotky, kde navíc pomáhají snížit hmotnost nesených zbraní a munice. Lze předpokládat, že právě tento druh vozidel bude nabývat na významu (především při boji v různých atypických oblastech).

Zkušenosti především ruské armády z nasazení UGV v Sýrii pak naznačují již zmíněný fakt, že nemá smysl se snažit vytvářet UGV, která by kombinovala hned několik zbraňových systémů. Obtížné je především samotné používání zbraní, kdy mnohem častěji dochází k různým defektům. Jako mnohem efektivnější se tak jeví mít pro každý zbraňový systém specializované UGV, případně ve vozidle UGV kombinovat pouze 2 zbraňové systémy (např. běžný kulomet a pancéřovky). Lze předpokládat, že v budoucnu pak budou UGV vytvářet celé samostatné jednotky, ve kterých budou jednotlivé typy nasazovány podle aktuálních potřeb bojového uskupení, pod které budou stroje spadat.

Dosavadní zkušenosti použití UGV na bojišti také odhalily, že jedním z významných problémů těchto vozidel je jejich ovládání, což je a bude pro konstruktéry zřejmě největší výzvou. Přestože při různých experimentech bylo prokázáno, že dálkově řízená vozidla lze ovládat i na stovky kilometrů daleko, je třeba brát v potaz fakt, že tyto pokusy probíhaly obvykle za optimální situace a mají tak jen malou vypovídací hodnotu. Podmínky na reálném bojišti jsou však často zcela odlišné ve smyslu nepřehlednosti, složitosti či zcela nečekaných událostí.

V rámci observační činnosti UGV samozřejmě disponují různými pozorovacími přístroji, jenže ty mají své limity, navíc jsou tyto systémy často vzhledem k nízké siluetě UGV umístěny nízko nad zemí a osazení pozorovacích systémů na různé teleskopické stožáry není vždy možné. Navíc toto řešení se vzhledem ke své rozměrové a hmotnostní náročnosti hodí pouze pro pozorovací UGV, u ozbrojených prostředků, u kterých většinu nesené hmotnosti vyžadují zbraňové systémy, je pak nelze vždy použít.

Jako určité řešení tohoto problému se může jevit těsnější kooperace pozemních ozbrojených UGV s létajícími bezpilotními prostředky. Drony, které se pohybují ve větší výšce, samozřejmě dokážou zajistit mnohem větší situační povědomí na bojišti, otázkou však je zajištění toku informací po linii UAV – operátor – UGV, a to ve všech směrech.

Velkou výzvou je také zajištění kvalitního přenosu signálu (a tedy i informací) od operátora k samotnému UGV, které v současné době funguje bezproblémově převážně pouze za ideálních situací. Při nasazení v ostrém válečném konfliktu však opakovaně došlo ke ztrátě spojení mezi operátorem vozidla a UGV, což následně vedlo ke ztrátě samotného UGV. Náročnost tohoto spojení se samozřejmě znásobuje také vzdáleností, na kterou jsou UGV operátory ovládána, proto je pro konstruktéry UGV klíčové vyvinutí software zajišťujícího co nejlepší a zároveň nejrobustnější přenos signálu. V oblasti software pro UGV v současné sobě probíhá prudký rozvoj, a to zejména v USA. V tomto směru je třeba navíc počítat s faktem, že se čím dál častěji budou objevovat různé rušící systémy, které budou mařit přenos signálu mezi operátorem a UGV. Zatím se na bojištích objevily pouze jednoduché konstrukce, leckdy vycházející z rušiček určených pro boj proti dronům, avšak lze předpokládat, že se postupně budou objevovat čím dál dokonalejší rušící systémy.

Neméně závažným problémem je i technická poruchovost UGV, která představují poměrně složitý technický systém. Složitost se týká jak neseného zbraňového systému, tak samotného podvozku. Zde dochází k různým poruchám, defektům, a to při mírovém pokusném nasazení, tak v ostrém provozu bezpilotních vozidel, což se např. ukázalo při nasazení UGV v Libyi. Určitým řešením v rámci technické poruchovosti by mohl být doprovod UGV vojákem, který by v případě potřeby dokázal provést nápravu. Mohlo by se zdát, že by tak bezpilotní vozidla zdánlivě ztrácela svůj smysl, avšak i UGV mají své limity a nemohou pracovat zcela samostatně, ale v součinnosti s dalšími jednotkami.

Tato zkušenost vyvrací i některé původní představy o nasazení UGV, kdy někteří analytici v určité euforii nad objevením této platformy UGV předpokládali jejich nasazení v jakýchsi pyramidových formacích, kdy podle jejich představ měl jeden operátor řídit i více UGV, a případně přes tato vozidla řídit další bezpilotní vozidla. Tyto představy se však nyní ukazují jako naprosto naivní. Právě díky dosavadním zkušenostem z válečného nasazení UGV je zřejmé, že operátor je plně vytížen řízením jednoho vozidla UGV, a nemůže tak efektivně ovládat další bezpilotní prostředky, natož celé formace UGV. V budoucnu díky rozvoji umělé inteligence budou pravděpodobně UGV schopna některé úkoly plnit plně autonomně, avšak zatím nic nenaznačuje tomu, že by se tak mělo stát v dohledné době.

Každopádně dosavadní použití UGV již nyní naznačuje, jaké bude postavení těchto platforem ve světových armádách, a jakým způsobem budou nasazována. Je nereálné, aby se v blízké budoucnosti  válečné konflikty změnily v pouhé střety bezpilotních prostředků (UAV i UGV), zatímco by jejich operátoři seděli kdesi v bezpečí týlu. V hlavních bojových činnostech by se UGV a klasické jednotky složené z vojáků měly spíše doplňovat, kdy lze předpokládat, že každá pěchotní jednotka bude mít i svou část vyzbrojenou právě UGV, a to i na nejnižších organizačních stupních obdobně, jako tomu je u bezpilotních prostředků, kde je nyní tendence nejjednoduššími drony vybavovat i jednotlivá pěší družstva.

Ozbrojená UGV mají před sebou bezpochyby budoucnost, a jejich počty na bojišti se budou neustále zvyšovat. Tomuto trendu se nevyhne ani Armáda České republiky. Pro Českou republiku je z hlediska výrobního výhodou fakt, že český obranný průmysl již dnes disponuje rozsáhlými vývojovými a výrobními kapacitami, které lze využít právě pro vývoj i následnou výrobu UGV. Česká republika v tomto směru dosáhla již prvních úspěchů, např. v podobě bezosádkového vozidla TAROS.

Zdroj: Defense Technical Information Center, ResearchGate, The National Interest, Popular Mechanics