Nedávný summit NATO v Haagu na konci června 2025 potvrdil nový bezpečnostní směr a rámec Aliance. Členské státy se dohodly na navýšení obranných výdajů na celkových 5 % HDP, z čehož 3,5 % má jít přímo na armádu (tzv. jádrové obranné výdaje) a 1,5 % na tzv. související bezpečnostní položky (tj. např. podpora společenské odolnosti či modernizace kritické infrastruktury). Zároveň nově přijaté a velmi ambiciózní Capability Targets (CT) představují zásadní posun – nikoliv pouze ve výši výdajů, ale ve vnímání rozsahu bezpečnostních hrozeb, připravenosti společnosti a schopnosti Evropy nést odpovědnost za vlastní obranu. Pokračující ruská agrese proti Ukrajině, Trumpův tlak na transatlantické vztahy a měnící se geopolitická rovnováha přiměly státy NATO přiznat si, že dosavadní stav není udržitelný. Namísto symbolických 2 % přichází konkrétní požadavky na schopnosti, síly a odolnost. Jenže co vypadá dobře u vyjednávacího stolu a v excelových tabulkách, může v praxi narazit na limity, o kterých se v oficiálních komuniké mluví pramálo.

V České republice by navýšení obranných výdajů na 5 % HDP do roku 2035 znamenalo přibližně 600 miliard korun ročně, přičemž teprve na sklonku roku 2024 české výdaje na obranu dosáhly kýžených 2 % HDP – tedy zhruba 170 miliard. Zvýšení obranných výdajů o téměř 250 % během jedné dekády je v českém fiskálním rámci bezprecedentní. Otázkou není jen to, zda stát takové výdaje zvládne – ale jak, na úkor čeho, a hlavně – s jakou podporou veřejnosti. Podle průzkumů NATO z jara 2024 patří Česká republika mezi státy s nejnižší ochotou veřejnosti dále navyšovat obranné výdaje. Ačkoli se většina českých politiků ráda ohání loajalitou vůči NATO a odhodláním čelit ruské hrozbě, společenská ochota něco pro obranu obětovat – byť „jen“ v podobě rozpočtových priorit – zůstává limitovaná. Tento stav by se mohl změnit v případě, kdy politici veřejnosti ukážou jasně a srozumitelně cestu, jak kýžených 5 % dosáhnout. I občan, pro něhož je politika na posledním místě životních priorit, si totiž dokáže spočíst, že takto významné zvýšení obranných výdajů se neobejde bez obtíží.

CT navíc neznamenají pouze vyšší rozpočty. Znamenají především schopnost mít dostatek vojáků, zajistit jejich výcvik, připravenost, nasaditelnost a logistiku. A právě zde naráží Česko na svůj nejviditelnější problém: personální kapacity. Podle plánů Generálního štábu s ohledem na nové CT má armáda do roku 2030 disponovat přibližně 37 500 až 40 000 vojáky z povolání. Reálný stav k roku 2024 je kolem 24 000. Roční přírůstky jsou navíc velmi nízké. Za poslední roky průměrně přibylo kolem 1850 nových vojáků, ovšem zhruba 1300 jich armádu každoročně opouští. Čistý přírůstek tedy činí zhruba 550 osob ročně. Při tomto tempu by naplnění cíle trvalo dvě desetiletí – ne-li déle.

To ale není vše. Struktura českého rozpočtu na obranu je v evropském kontextu výrazně vychýlená. Zatímco průměrně většina států NATO vynakládá přibližně 36 % výdajů na personál, platy, výcvik a lidský kapitál, Česká republika doposud alokuje na tyto položky jen přibližně 23 % (při současném období rozvoje armády lze za optimální distribuci výdajů na obranu považovat poměr: 30 % mandatorních výdajů, 30 % běžných výdajů a 40 % do investic). Zbytek míří především na nákupy techniky – letounů F-35, pásových BVP, tanků či radarů. Jakkoli jsou tyto akvizice důležité, bez dostatečného počtu kvalifikovaného personálu zůstávají jen „železem bez obsluhy“. Vzniká tak strukturální napětí mezi modernizací armády a její udržitelností – a na horizontu se rýsuje velmi reálná hrozba, že budeme mít špičkovou techniku, ale ne lidi, kteří ji budou schopni smysluplně využít.

Podobná logika se týká i české role v logistické infrastruktuře NATO. Ve strategických dokumentech se opakovaně objevuje ambice, že Česko bude plnit roli host nation, přes které bude možné přesouvat síly a materiál na východní křídlo. Jenže bez hluboké reformy územního plánování, stavebního řízení a meziresortní koordinace je tato vize spíše zbožným přáním. Výstavba nových muničních skladů, přepravních terminálů nebo vojenských základen naráží na horizonty schvalování v délce 5–7 let, absenci zrychleného režimu pro kritickou infrastrukturu a časté konflikty mezi resortem obrany, životního prostředí a dopravy. Pokud se nezmění legislativní prostředí a nevznikne silný koordinační orgán pro obrannou výstavbu, zůstane Česko papírovým uzlem – bez reálné schopnosti přijmout a podpořit spojenecké síly.

Další dimenze, která výrazně ovlivní realizaci nových CT NATO, je veřejná podpora obranné politiky. Jak ukázal výše zmiňovaný průzkum NATO z jara 2024, česká společnost dlouhodobě vnímá obranu jako doménu „někoho jiného“ – zpravidla NATO nebo USA. Přestože bezpečnostní situace v Evropě je nejvážnější za poslední dekády, ochota k navyšování obranných výdajů zůstává v české společnosti velmi nízká. V porovnání s dalšími státy EU patří Česko mezi země s nejnižší veřejnou podporou pro vyšší výdaje na obranu, přestože patří zároveň k těm, které dlouhodobě dávaly podprůměrné částky.

Tento rozpor mezi strategickými ambicemi a politicko-veřejným konsensem vytváří napětí. Pokud mají být nové cíle NATO naplněny, bude třeba vést upřímnou debatu nejen o prioritách v rámci státního rozpočtu, ale i o hodnotách, které jsme jako společnost ochotni chránit. Zde leží skutečný test pro české politické elity – najít způsob, jak propojit geopolitickou realitu s domácím narativem, který bude pro občany srozumitelný a přijatelný.

Neposledním prvkem, který by měl být součástí české debaty o plnění CT, je interoperabilita. Moderní konflikty – a to ukázala i válka na Ukrajině – vyžadují schopnost integrovat národní systémy do širších aliančních rámců. To se netýká pouze technologií, ale i komunikačních protokolů, logistických řetězců, zdravotnických a humanitárních kapacit nebo kybernetické bezpečnosti. Interoperabilita je však možná pouze za předpokladu dostatečné úrovně standardizace, sdílení dat a koordinace napříč resorty.

Závěrem je třeba dodat, že úspěch české implementace nových CT nebude spočívat pouze v dosažení číselného cíle ve formě procenta HDP. Skutečný úspěch bude měřen tím, zda dokážeme přetavit rozpočtové prostředky v konkrétní schopnosti – nejen ve smyslu nové techniky, ale i připraveného personálu, funkční infrastruktury a společenské odolnosti. Bez těchto komponent totiž ani největší armádní rozpočet nezajistí to nejdůležitější: bezpečnost a důvěru občanů v obranyschopnost státu. Model profesionální armády z počátku 21. století přestal fungovat. Debata o zálohách, občanské službě, obranném vědomí a celospolečenské připravenosti nesmí být tedy tabu. Implementace nových CT by neměla být pouze technickým úkolem, ale především hlubokým strategickým a politickým rozhodnutím. Nejde jen o to „dát víc peněz na armádu“, ale o to, jak tyto peníze využít tak, aby posílily skutečné schopnosti, zvýšily odolnost společnosti a upevnily pozici Česka jako důvěryhodného spojence. Pokud má být summit v Haagu skutečně přelomovým bodem v historii NATO, musí být i přelomem v našem vnitřním přístupu k obraně. Jinak zůstaneme jen u excelových tabulek a nerealizovatelných strategií.