Akvizice bojových vozidel pěchoty ČR vs. Estonsko, aneb jak to dělají jinde

 07. 10. 2019      kategorie: Armáda ČR

V současnosti připravovaná akvizice nových bojových vozidel pěchoty (BVP) pro AČR vyvolává, vzhledem k svému rozsahu a především své ceně více než 50 mld. Kč, mezi odbornou (ale i laickou) veřejností celou řadu otázek. V takových případech je vždy velmi dobré podívat se, jak takový problém řeší jiné armády, jiné státy. Mimořádně zajímavým příkladem v tomto směru je Estonsko a jeho akvizice bojových vozidel pěchoty CV-90.

Předem je nutno podotknout, že Estonsko (pouze 1,3 mil. obyvatel) na schopnost zajištění své bezpečnosti klade velký důraz, což je dáno i jeho historickou zkušeností. Estonsko proto dlouhodobě vydává na obranu 2 % HDP, tedy hodnotu, která je doporučována NATO a kterou řada jejích členů včetně České republiky nesplňuje.

Estonian_Army,_Spain,_Combat_Camera_(22651727366)
Foto: Estonsko dlouhodobě vydává na obranu 2 % HDP, tedy hodnotu, která je doporučována NATO (ilustrační foto) | Wikimedia Commons

Přesto se estonská armáda při svých akvizicích orientuje především na starší, již užívanou výzbroj z přebytků různých armád – jak členských zemí NATO, ale i tradičně spřízněného Švédska a Finska. Je to dáno především právě vojenskými výdaji. Estonské výdaje na obranu jsou sice procentuálně vysoké, přesto v absolutních částkách, vzhledem k výši estonského HDP, jsou stále nízké. Nedovolují proto nákup moderní, často velice drahé výzbroje.

Tento přístup ale vychází i z estonských zkušeností z devadesátých let, kdy po etablování samostatného Estonska byla jeho armáda budována takříkajíc na zelené louce a neměla prakticky žádnou výzbroj. Tehdy se Estonsko při obstarávání výzbroje spoléhalo primárně na dodávky starší přebytečné techniky od vyspělých států. Tato cesta se Estonsku bezesporu osvědčila. Ukázalo se, že i starší technika má stále svou hodnotu a může být s úspěchem používána.

XA-180EST_in_Afghanistan
Foto: Obrněný transportér XA-180EST estonské armády v Afghánistánu | Wikimedia Commons

Estonsko si tak pořídilo např. finské obrněné transportéry XA-180 z přebytků finské armády v počtu 60 ks. Za tyto starší, ale ověřené obrněné transportéry Estonsko zaplatilo pouze 17 mil. USD! Obdobně si Estonsko pořídilo ze přebytků nizozemské armády i modernější obrněné transportéry XA-188 v počtu 81 ks. Estonská armáda tak má dnes k dispozici více než 130 obrněných transportérů. Je zajímavé si porovnat tyto počty s počtem obrněných transportérů Pandur provozovaných AČR, a s tím, kolik za ně ČR zaplatila (v zájmu objektivity je ovšem třeba dodat, že české Pandury byly zcela nové, technicky mnohem lepší a především silněji vyzbrojené).

Na druhou stranu si v současné době estonská armáda pořizuje špičková samohybná děla K-9 Thunder jihokorejské provenience (ve spolupráci s Finskem)  – a odmítla původně zvažovaná německá samohybná děla PzH-2000 z přebytků německé armády. To ukazuje, že estonská armáda se neorientuje jen na nákup starší přebytečné techniky, že jednotlivé případy posuzuje pragmaticky, ad hoc, a akvizici starší techniky realizuje jen tehdy, je-li to pro ni skutečně výhodné.

thunderK9
Foto: Samohybná houfnice ráže 155 mm K9 Thunder | Wikimedia Commons

Výrazem této zbrojní politiky byla i v současnosti probíhající akvizice bojových vozidel pěchoty CV-90. Předem je nutno zdůraznit, že o vozidla této kategorie Estonsko usilovalo dlouhodobě. Estonská armáda si je plně vědoma výhod moderních BVP a jejich významu v moderních konfliktech.

Po poměrně dlouhém a pečlivém výběru se pozornost estonské armády nakonec soustředila na nákup vozidel CV-90 z přebytků nizozemské armády. Přesněji řečeno na nizozemskou variantu tohoto vozidla CV-9035 NL, resp. CV-90 Mk III, vyzbrojenou kanonem 35 mm. Celkem 88 těchto vozidel totiž nizozemská armáda po škrtech v obranném rozpočtu označila v r. 2011 jako přebytečná a nabídla je k prodeji. 44 z nich si pořídila v r. 2014 estonská armáda.

Důvodů pro tento výběr bylo několik. Především – CV-90 splňuje požadavky na současné BVP, odpovídalo i představám estonské armády. Estonská armáda si navíc už od počátku chtěla pořídit starší, již používaný typ – a to především kvůli úspoře financí. Konečně nizozemská nabídka byla zajímavá i proto, že estonská armáda si již předtím pořídila z přebytků nizozemské armády velké množství vojenské techniky, např. již zmíněné obrněné transportéry XA-188 či nákladní automobily, a měla s touto technikou velmi dobré zkušenosti.

cv90NL
Foto: CV-9035 NL | CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication

Příklad akvizice BVP CV-90 byl ale poněkud jiný. Nizozemská armáda totiž nabízela vozidla stará pouze 5-7 let! Zde lze připomenout, že bojová vozidla pěchoty mají technickou a typovou životnost běžně cca 30 – 35 let, a leckdy i déle. Estonsko tak získalo typ schopný sloužit v delší časové perspektivě, nejde tedy o nějaké nouzové dočasné řešení. Tím je estonská akvizice v určitém protikladu přístupu sousedního Lotyšska, které si také pořídilo obrněná vozidla, zde šlo ale o britská vozidla řady CVR(T) stará téměř 40 let s velmi polemickou hodnotou.

Lze tedy konstatovat, že Estonsko ve vozidlech CV-90 získalo moderní typ BVP s dlouhodobou perspektivou, ale také výrazným modernizačním potenciálem. Vedle samotných vozidel byla součástí této akvizice i potřebná dokumentace, technické prostředky pro údržbu, sada náhradních dílů atd.

Příznačná je i relativně nízká cena tohoto kontraktu. Za 44 vozidel CV-90 (plus technické zázemí, plus podpůrná vozidla) Estonsko zaplatilo pouze 113 mil. Eur. Jednotková, ale i celková cena těchto zánovních BVP je tak velmi nízká.

Je zajímavé, že malé Estonsko i nadále posiluje své ozbrojené síly dalšími dodávkami bojových vozidel CV-90. Z přebytků norské armády tak bylo v r. 2016 zakoupeno celkem 37 BVP CV-90. Norská BVP jsou vyzbrojena jiným kanonem, jiné ráže 30 mm. Estonská armáda ale chce tyto ex-norské stroje přestavět na různé podpůrné verze ( velitelská, minometná atd.), což jsou ovšem verze přinejmenším stejně důležité jako verze bojová. Také v případě původně norských CV-90 jde o jednotky relativně nové, s dostatečnou životností.

Díky těmto akvizicím více než osmdesáti moderních BVP CV-90 se armáda malého Estonska dostala téměř na úroveň armády mnohem většího Slovenska. A to při velmi nízkých nákladech. Estonský přístup, kdy byla z různých přebytků zakoupena technika starší, ale ještě s dostatečnou technickou životností, lze proto označit za příklad chytrého řešení, kterými je tato malá země pověstná.

Ztracená příležitost pro AČR?  

Celková zdařilost estonské akvizice zákonitě vyvolává otázku, zda touto cestou nemohla postupovat i Armáda České republiky. Je zřejmé, že oněch 88 vozidel původně nabízených nizozemskou armádou by AČR nepostačovalo. Tvořila by ani ne polovinu plánovaného počtu nových BVP (210 ks). I tak je ale velkou škodou, že tato nizozemská nabídka nebyla Českou republikou využita. Když si navíc sečteme počet CV-90 nizozemské armády a zmíněných ex-norských CV-90, pak nám vychází číslo více než 120 moderních BVP. BVP, která byla v dobrém technickém stavu, která mají před sebou ještě dostatečnou technickou životnost – a která přitom byla k dispozici ze velmi výhodných finančních podmínek. Těchto 120 BVP by tak tvořilo více než polovinu plánovaných BVP České armády.

Nejde navíc jen o tento počet. Bylo by totiž možné skombinovat takto nakoupená přebytečná vozidla s dalšími vozidly CV-90 z novovýroby, kterých by tak AČR potřebovala jen cca 90. To by přirozeně znamenalo mnohem menší pořizovací částku.  Ona starší, původně nizozemská a norská BVP by bylo možno modernizovat na úroveň nových ( s technickou životností se někdy dají dělat divy, pro moderní BVP je příznačné právě to, že mají značný modernizační potenciál). I taková cesta je ve světě běžná, je dokonce čím dál oblíbenější. Tuto modernizaci by navíc mohla AČR realizovat vlastními silami, prostřednictvím svého Vojenského opravárenského závodu. I to by dál přispělo k celkovému snížení výdajů a ekonomičnosti akvizice.

Nizozemská nabídka již používaných, ale prakticky zánovních BVP CV-90 byla přitom do jisté míry unikátní, když Nizozemsko již o obdobném kroku neuvažuje. Také Norsko nehodlá dál redukovat počet svých BVP. Celkově lze konstatovat, že dnes, vzhledem k změně bezpečnostního klimatu v Evropě, celkovému trendu navyšování jak vojenských výdajů, tak i počtů bojové techniky, je situace zcela jiná. Je velmi nepravděpodobné, že by se podařilo najít na současném trhu nějaká vhodná, přebytečná BVP s dostatečnou životností. 

Dalo by se tedy říci, že Česká republika, resp. AČR zbytečně promarnily příležitost pořídit moderní kvalitní BVP za velmi přijatelnou cenu, rozhodně mnohem přijatelnější než v současnosti plánované výši 50 mld. Kč.

Na závěr chce autor upozornit, že cílem tohoto článku není zhodnocení BVP CV-90 jako typu. Cílem bylo spíše jen poukázat na určitý přístup – možnost nákupu starší, ale ověřené výzbroje s dostatečnou životností. Přístup, který se estonská armádě (a nejen té, obdobné kroky realizovaly i jiné evropské země) dlouhodobě osvědčil, a který AČR prakticky vůbec nepoužívá. Což je možná škoda.

 Autor: David Khol