Akvizice vs modernizace Armády České republiky

 21. 04. 2020      kategorie: Události
Přidat na Seznam.cz

Armády v Evropě, Asii, USA a Kanadě řeší aktuální otázku přezbrojování a naše armáda není výjimkou. Možností není mnoho, jsou v podstatě tři. První je akvizice nové techniky, druhá modernizace zavedené výzbroje a pravděpodobně nejrozumnější a nejekonomičtější řešení je kombinace obou předešlých s výdaji rozprostřenými na delší časové období. Ještě nikdy a nikde neuspělo z hlediska kvality i ekonomiky vyzbrojování vedené cestou uspěchané kampaňovitosti. 

64569215_2266082443606527_6025247226844938240_n
Foto: Armády v Evropě, Asii, USA a Kanadě řeší aktuální otázku přezbrojování a naše armáda není výjimkou. Možností není mnoho, jsou v podstatě tři.  (ilustrační foto) | army.cz

Nelze přehlédnout, že i zcela nová technika je v době zavedení do výzbroje a naplňování stavů v armádě již zastarávající. V zemích, které realizují dlouhodobou, systematickou a efektivní vyzbrojovací politiku se připravují modernizace už v průběhu vývoje, výroby a tržní realizace zbraňového systému. Zároveň probíhá paralelně vývoj nových typů. Systematické a zodpovědné vyzbrojování ozbrojených složek státu tvoří nepřetržitý cyklus, který je z hlediska výsledného efektu a vynaložených nákladů efektivnější, než skoky mezi prodlevami a promarněným časem. Výjimkou by mohlo být pouze využití revolučního technologického objevu. 

Systematické využití a modernizace zavedené výzbroje, která používá osvědčený technologický základ, není zanedbatelnou možností. Vyzbrojovat je třeba rozmyslně, odpovědně a ekonomicky a hledět si především vlastních zájmů. Dokazuje to praxe armád, které jsou větší, technologicky vyspělejší a mají větší váhu v globální politice, než armáda naše. Především se jedná o armády USA, Ruska, Británie, Polska, Německa a Izraele a v posledním období rovněž Číny. Hospodářská krize a coronavirus, který ji dočasně poněkud zakrývá, platební situaci evropských států nezlepší. Vyzbrojovat uspěchaně, za každou cenu a ve prospěch zahraničních výrobců a zahraničních státních rozpočtů, nebo dokonce na dluh, je velká nezodpovědnost. Než bychom zaplatili dluhy i s úroky, bude taková výzbroj zastaralá a výsledkem nezodpovědného vyzbrojování bude kolotoč rostoucích dluhů.

Zastarávání výzbroje je poměrně jasný faktor, viditelný u všech zbraňových systémů a s přibližně stejným vývojem. Stačí se podívat na tanky. Při zavedení nového tanku do výzbroje a zahájení sériové výroby je celkový systém zastaralý vůči nově vyvíjeným minimálně o 10 %. Důvodem je především délka vývoje a přípravy sériové výroby, která se pohybuje kolem deseti let. Do naplnění počtů ve výzbroji, vycvičení vojáků a uvedení útvarů do bojeschopného stavu v rámci armády se jedná o přibližně o dalších 30 %. Za třicet let po zavedení do výzbroje se jedná o 50 i více procent bojové hodnoty, nebo fyzické a morální životnosti. Z hlediska elektroniky se v devadesátých letech počítala generace na deset let, na přelomu tisíciletí pět let a v současnosti zhruba na dva roky. Nicméně, u specializované vojenské elektroniky je zastarávání zhruba o 30 % pomalejší, ale rovněž se generace zkracují. Zde je třeba zdůraznit, že příprava modernizace zavedeného tanku je nepoměrně kratší, než vývoj nového, obzvláště v situaci, kdy existují použitelné kapacity domácího obranného průmyslu.

V médiích se opakovaně objevují názory, že nemáme modernizovat zavedené tanky a BVP a místo toho nakupovat nové. Musíme si položit otázku proč. Tank už dávno není nejdůležitějším zbraňovým systémem na bojišti, takže nákup nových není akutním problémem. Proto není třeba spěchat. Kromě toho je tank určen primárně k vedení útočné bojové činnosti. Chystáme se na někoho útočit, jestliže NATO je oficiálně obranná organizace?  Chystáme se snad útočit, jako za druhé světové války v době, kdy hlavní bojové prostředky jsou dálkové hyperzvukové nosiče jaderných hlavic, protiraketová obrana a víceúčelové bojové letouny, to vše v rámci elektronického boje, informační války a robotizace na digitalizovaném bojišti? Nejsme přece stát na frontové linii. Je třeba preferovat obranu a výběrová řízení, která jsou ekonomicky výhodná z hlediska vysokého podílu českého obranného průmyslu, počínaje ručními zbraněmi, oblečením, botami, logistikou, municí, zdravotnickým, ženijním a chemickým materiálem, optikou a elektronikou. 

Z hlediska tanků je třeba zdůraznit, že už rovněž nejsou nejúčinnějším obranným protitankovým prostředkem na evropském bojišti. Nejpozději v sedmdesátých letech je nahradilo letectvo, které aktuálně představuje 60 % palebné síly moderní armády na současném bojišti. Druhé v pořadí je dělostřelectvo. Vzhledem k dominanci letectva je primárním úkolem při přezbrojování protiletecká, či protivzdušná obrana. Ta je tvořena bojovými letouny a pozemními protivzdušnými systémy obrany jak státu, obyvatel a infrastruktury, tak pozemních sil AČR. Kolikrát byly od roku 1990 někde nasazeny naše tanky?

Pro naše „válčení“ bohatě stačí modernizovat zavedené tanky T-72M a T-72M4CZ. Je na čase počkat na něco novějšího, než zavedené typy zahraničních tanků třetí generace, protože koncepce tanku se nezměnila od počátku čtyřicátých let minulého století, s výjimkou automatického nabíjení kanonu sovětské vývojové řady T-64 až T-90 a francouzského Leclerc. Tanky zavedené ve výzbroji NATO, EU a Ruska slouží kolem třiceti, některé kolem čtyřiceti let, konkrétně z hlediska roku zahájení sériové výroby: T-72 (1973), T-80 (1980), Leopard 2 (1979), M1 Abrams (1980), AMX56 Leclerc (1991), Challenger II (1993). Nakupovali bychom modernizované kusy, nebo rozpadající se starý šrot, zralý na modernizaci. Proč bychom měli za těžké peníze nakupovat techniku ze zahraničí, jestliže můžeme podstatně levněji modernizovat vlastní. Jinak budeme brzy cpát peníze do modernizací rádoby nové zahraniční techniky. 

Z hlediska obrany naší země a reálných ohrožení je třeba především dokončit akvizici radarů středního dosahu, protileteckých systémů a vozidel TITUS kategorie MRAP. V dohledné době jsou reálné rovněž přezbrojení a modernizace dělostřelectva, kde mohou naši výrobci dodávat ve spolupráci se Slovenskem celý zbraňový systém Zuzana, nebo realizovat v kooperaci se Švédskem kombinací domácího podvozku a zahraniční zbraňové nástavby ARCHER. Tím bude zároveň dodržena dlouhodobá koncepce samohybného dělostřelectva nižší hmotnosti na domácích podvozcích. 

Zároveň nelze přehlédnout, že z hlediska pomalosti a byrokratické nepružnosti méně výhodné akvizice v rámci EU, než mimo EU. Ekonomicky nevýhodné jsou především nákupy letadel a vrtulníků, kde je podíl domácích výrobců nulový, nebo reálně zanedbatelný (s výjimkou domácích typů L-39NG a L-410), a rovněž tanků, které akutně nepotřebujeme. V současné a dohledné ekonomické situaci je vhodné takové nákupy odložit na neurčito. Akvizici nových terénních automobilů, které nejsou domácího původu, ale nejsou kusově drahé jako letadla, lze realizovat dlouhodobým a rozprostřeným programem s vysokým podílem domácích firem. Zároveň je třeba hledat možnosti společných projektů mezi resorty obrany a vnitra, což by snižovalo náklady z hlediska provozu a oprav techniky. Z hlediska potřeby efektivního a transparentního vyzbrojování ozbrojených složek je třeba ustanovit především politicky nezávislý Národní úřad pro vyzbrojování, který existuje v každé vyspělé demokratické zemi. Absencí takového pracoviště jsme v Evropě exotickou výjimkou.

Poměr nákladů na nákup k nákladům na provoz, opravy a modernizaci tanků, ale i jiné pozemní a letecké výzbroje je 1:2-3. Proto se některým státům vyplatí prodávat materiál, především starší pod cenou, nebo dokonce předávat zdarma v rámci rádoby nezištné vojenské pomoci. Ovšem s podmínkou, že dodávky dílů a skupin, případně i opravy a modernizace bude zajišťovat výrobce v zemi dodavatele. Tím je pro výrobce zajištěna práce a sociální stabilita v obranném průmyslu na desítky let a příjmy z daní pro „nezištný“ stát na stejně dlouho. Vzhledem k nastupující globální krizi se každý výrobce snaží urychleně prodat vlastní produkci, nejlépe do zahraničí a vytvořit tak dlouhodobé a vymahatelné finanční závazky. Obvykle se to děje s podporou vlády, a zároveň různých lobystů v cílové zemi. Vzorovou ukázkou takové nezištné pomoci je americká vojenská pomoc Izraeli, který za ni musí nakupovat pouze americké výrobky a služby.

Nákupy finálních výrobků ze zahraničí vycházejí obecně dražší. Nicméně i v případě, že by byly srovnatelné s cenou domácích výrobců, je třeba preferovat domácí produkci, protože zajišťuje práci, sociální stabilitu a příjmy do státní pokladny, případně i transfer informací. Stačí se podívat na následky faktu, že za posledních třicet let byl z velké části zlikvidován textilní průmysl. I z hlediska primitivních roušek jsme závislí na dovozu z Číny a aktivitě jednotlivých občanů, o nepříliš složitých ventilátorech pro podporu dýchání a medikamentech nemluvě.

Počty výzbroje států NATO jsou stále menší a menší, protože nová výzbroj je stále dražší z důvodu délky vývoje, rostoucího podílu elektroniky a malé sériovosti. Cena roste za rok o 2-4 %, mimo inflace. Tank M1 Abrams stál roku 1995, ve verzi A2 celkem 2,39 milionu USD, roku 1999 stál 6,2 milionu, aktuálně stojí zhruba 8 milionů a ve verzi SEP 10 milionů USD. Srovnatelná je cena posledních verzí tanků Leopard 2, Leclerc (výroba už byla zastavena) a Challenger. Kupodivu nejlevnější a zároveň nejodolnější je izraelský typ Merkava IV (1979), s údajnou kusovou cenou kolem 5 milionů USD. 

Není žádným tajemstvím, že celé NATO se potýká se zoufalým nedostatkem náhradních dílů a skupin, přičemž se jedná o uzavřený kruh problémů. Je to dáno především omezenými kapacitami a tržním přístupem výrobců, kteří začnou vyrábět až v případě získání dostatečného objemu zakázek. Dále neochotou skladovat materiál mimo okamžité použití a rovněž malou sériovostí. Výrobci navíc preferují vlastní armády, protože obvykle získávají podporu od vlastní vlády, jednak z hlediska udržování výrobních kapacit, jednak i v případě exportů. V případě coronaviru v období od ledna do konce března 2020, stejně jako Turecké vojenské agrese na hranici s Řeckem jsme se přesvědčili, že na nějakou efektivní spolupráci a solidaritu ze strany EU můžeme zapomenout. 

Jako hlavní argument pro akvizice nové výzbroje se udává její vyšší účinnost ve srovnání s předešlou generací. Rozdíl je zhruba 30 %. Avšak praktické zkušenosti na bojišti mnohdy neodpovídají reklamním parametrům a prezentacím na veletrzích a polygonech. Dokladem jsou války v Iráku a Afghánistánu, kde byly za téměř dvacet let nasazena nejmodernější technika, bez výrazného efektu a dosažení jednoznačného vítězství. Naopak, mnohdy uspěla starší a jednodušší výzbroj. Dokladem jsou také války mezi Izraelem a okolními státy, stejně jako mezi Indií a Pákistánem. Izraelská armáda s postarší a modernizovanou výzbrojí opakovaně porážela armády protivníků vybavené modernější technikou. Nelze proto zapomínat na lidský faktor. Motivovaný, inteligentní a vycvičený voják dokáže mnohdy se starší výzbrojí víc, než nepřítel s moderní výzbrojí, který je nemotivovaný, odborně omezený, fyzicky a psychicky nedostatečně připravený. Navíc, značnou část izraelské armády na bojišti tvořili záložáci a značný podíl opravárenských techniků a logistiků ženy.