Balkán, region proslulý svou historií napjatých etnických a politických vztahů, zůstává i dnes oblastí, kde napětí a potenciál pro vojenský konflikt stále přetrvávají. Bosna a Hercegovina, rozdělena na tři hlavní etnické skupiny, čelí nejen vnitřním problémům, ale i hrozbám z vnějšku, které mohou vyústit v obnovení otevřeného konfliktu. Zvláštní pozornost vyžaduje sjednocená vojenská síla jednotlivých entit, které tuto zemi tvoří, stejně jako faktická neschopnost společné armády Bosny a Hercegoviny se prosadit v situaci, pokud by opět vypukla občanská válka. Jaký je vojenský potenciál zmíněných entit  v regionu a co by znamenalo případné vojenské vyostření pro danou oblast, ale i pro Českou republiku, si přiblížíme v tomto článku.

V posledních letech se bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině začala opět zhoršovat, přičemž klíčovým faktorem je zintenzivnění separatistických snah vedení Republiky srbské. Prezident této entity Milorad Dodik, dlouhodobě známý svými proruskými postoji (byl jedním ze tří evropských státníků, kteří se letos zúčastnili 9. května v Moskvě oslav vítězství nad nacismem) a nacionalistickou rétorikou, stále častěji otevřeně hovoří o možnosti odtržení Republiky srbské od zbytku Bosny a Hercegoviny (BaH). Kromě verbálních výpadů podnikl i konkrétní kroky, například vytvářením paralelních institucí v oblasti justice, obrany či daní, což přímo odporuje ústavnímu pořádku země. Nejsou to však jen Srbové, u kterých se objevují separatistické tendence. Se svým postavením ve státě nejsou spokojeni ani Chorvaté, kteří se cítí být na vedlejší koleji, z důvodu absence vlastní etnické entity v rámci BaH. Tyto aktivity a postoje systematicky narušují suverenitu centrální vlády a ohrožují samotnou existenci Bosny a Hercegoviny jako jednotného státu. Evropská unie navzdory deklaracím o zájmu o stabilitu západního Balkánu často působí nejednotně a její reakce na vývoj v Bosně a Hercegovině je v mnoha ohledech nedostatečná. Bez důvěryhodné vyhlídky na členství a bez silné diplomatické či ekonomické motivace ztrácejí evropské instituce v regionu vliv. Spojené státy americké se naopak v posledních letech snaží o určité oživení své role, ale jejich angažovanost je stále spíše symbolická. Mírové síly EUFOR, operující na základě mandátu OSN, sice udržují přítomnost v zemi, avšak jejich kapacity jsou omezené a bez politického řešení nemohou zabránit eskalaci hlubšího politického rozkladu.

(NE)síla bosensko-hercegovské armády

Ozbrojené síly Bosny a Hercegoviny (OS BiH) tvoří přibližně 10 500 vojáků v aktivní službě a dalších 6 000 v záloze. Jejich struktura je rozčleněna do tří hlavních složek podle typu bojové role: manévrové síly, bojová podpora a bojové zabezpečení. V čele armády stojí operační a podpůrné velení. Manévrové síly tvoří tři lehké pěší brigády, z nichž každá zahrnuje průzkumnou rotu, tři pěší prapory a jeden dělostřelecký. Bojová podpora je zastoupena jedním praporem tankovým a dělostřeleckým, který sdružuje také ženijní, logistické, vojensko-policejní a jednotky chemické, biologické, radiační a jaderné ochrany. Bojové zabezpečení zajišťuje logistické velení, pod nějž spadá pět logistických praporů.

Výzbroj OS BiH je z velké části sovětského a jugoslávského původu, případně západní studenoválečná výzbroj. V kategorii obrněné techniky disponuje armáda 45 tanky M60A3, dvaceti pásovými M113A2 (dalších 60 je v rezervě) a 79 vozidel HMMWV. Dále má ve výzbroji deset víceúčelových obrněných vozidel Dingo 2. Dělostřeleckou podporu zajišťuje stovka tažených houfnic D-30 ráže 122 mm, 24 raketometů APR-40 a sto minometů M-75 ráže 120 mm. Protitanková výzbroj (raketové stíhače tanků) zahrnuje 8 kusů 9P122 Malyutka; 9 kusů 9P133 Malyutka; a 32 kusů BOV-1; Protivzdušná obrana spoléhá především na přenosné prostředky MANPADS, jako jsou 9K32 Strela-2, 9K34 Strela-3 a 9K38 Igla-1. Mezi další prostředky protivzdušné obrany patří raketové komplety 2K12 Kub (20 kusů), doplněné taženými kanóny ráže 40 mm (31 kusů L/60 a 16 kusů L/70). Vzdušné síly a protivzdušná obrana, které čítají přibližně 800 příslušníků, disponují omezeným počtem vrtulníků a žádnými aktivně nasazenými letouny. Vrtulníkové jednotky využívají například 4 Mi-8MTV, 8 Mi-8 Hip 1 Mi-17 Hip H, 1 SA-341H Gazelle (HN-42), 3 SA-342L Gazelle (HN-45M), 6 Bell 205 (UH1H Iroquois), 3 Bell 205 (UH1H Huey II). Ve skladech se nachází i několik letounů, například J-22 Orao, J-21 Jastreb nebo G-4 Super Galeb, ty však nejsou v aktivním provozu. 

Možnosti ozbrojené mobilizace Republiky srbské

V případě vyhrocení konfliktu by Republika srbská, ač formálně bez vlastní armády (ta byla rozpuštěna v roce 2006 v rámci integrace do jednotných Ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny – OS BiH), mohla poměrně rychle aktivovat paralelní ozbrojené struktury. Díky faktické kontrole nad personálním složením části OS BiH a silně loajálními záložními strukturami, má Banja Luka potenciál rychle vyčlenit a zformovat jednotky složené téměř výhradně ze srbského obyvatelstva. K tomu je třeba připočíst existenci polovojenských skupin, veteránských organizací a různých paramilitárních sdružení, které udržují kontakty s bezpečnostními složkami Srbska a Ruské federace. Podle některých odhadů by Republika srbská mohla krátkodobě nasadit 3 000 až 5 000 aktivně připravených bojovníků, s možností rychlé mobilizace dalších 10 000 až 15 000 mužů v rámci záloh, především bývalých příslušníků Armády Republiky srbské. Výzbroj by částečně pocházela ze zásob OS BiH dislokovaných na území RS a z tajně udržovaných skladů, nelze ani vyloučit logistickou podporu ze strany Srbska – zejména v oblasti lehké techniky, komunikačních prostředků a střeliva. Při destabilizaci ústřední vlády by mohla Republika srbská rychle obnovit vlastní řetězec velení, opřený o stávající paralelní bezpečnostní struktury, včetně „ministerstva obrany“ de facto připraveného pro okamžité zprovoznění. Tento scénář zvyšuje pravděpodobnost rychlé eskalace ozbrojeného střetu a vytvoření faktické vojenské fronty uvnitř státu. Ačkoliv potenciální síla Republiky srbské nepůsobí nijak velkým dojmem, je potřeba zdůraznit, že její největší síla nespočívá v jejích schopnostech, ale spíše v neschopnostech protivníka. Nízká úroveň armády BaH vytváří možnost rychlého a poměrně levného vyzbrojení takové separatistické armády, s níž by si bosenská armáda neuměla poradit.

Možné scénáře dalšího vývoje

Bezpečnostní a politická situace v Bosně a Hercegovině je v současnosti charakterizována křehkou rovnováhou mezi formálním mírem a latentním konfliktem. Vzhledem k současným vnitřním napětím a působení vnějších aktérů lze uvažovat o několika realistických scénářích vývoje, přičemž každý z nich má odlišné důsledky nejen pro samotnou Bosnu a Hercegovinu, ale i pro širší region západního Balkánu, a také pro Evropu jako celek, včetně České republiky. 

První scénář představuje pokračování současného stavu, tedy zachování statu quo. Politická krize by nadále přetrvávala bez přímého ozbrojeného střetu, ve kterém by centrální vláda zůstávala slabá, zatímco entity by si i nadále budovaly své vlastní mocenské struktury. Tento vývoj by znamenal faktickou federalizaci až konfederalizaci státu, bez mezinárodní legitimity a bez možnosti pokroku v evropské integraci. Tato varianta je relativně pravděpodobná, ale zároveň dlouhodobě neudržitelná, protože zvyšuje riziko náhlé destabilizace. V případě, že se naplní tento scénář, bude Česko i nadále čelit destabilizujícímu vlivu chronické nestability západního Balkánu. Situace by vyžadovala pokračování účasti českých ozbrojených sil v mezinárodních misích (například EUFOR Althea) a zvýšenou pozornost české diplomacie směrem k regionu. Zhoršující se bezpečnostní prostředí by rovněž mohlo negativně ovlivnit investice a obchodní aktivity českých firem v oblasti. 

Druhým, podstatně vážnějším scénářem je otevřená eskalace konfliktu, která by mohla vzniknout například v důsledku bezpečnostního incidentu, politického atentátu nebo pokusu o jednostranné odtržení části území. V tomto případě by byla vážně ohrožena teritoriální integrita Bosny a Hercegoviny a s ní i stabilita celého Balkánu. Ozbrojený střet by mohl rychle přerůst hranice státu a vtáhnout do něj další aktéry, včetně Srbska či Chorvatska, což by vytvořilo novou bezpečnostní krizi v Evropě. Zejména Chorvaté v BaH důležitým jazýčkem na vahách mezi dominantními Bosňáky a Srby, avšak na rozdíl od událostí z 90. let by se tentokrát mohli připojit na stranu bosenských Srbů, protože s nimi sdílí odmítavý názor na současné uspořádání v zemi. Reakce mezinárodního společenství by musela být rychlá a rozhodná, jinak by hrozilo opakování chyb z devadesátých let. V případě eskalace konfliktu by Česká republika čelila vážnějším důsledkům. Především by se jednalo o novou migrační vlnu, přičemž zkušenosti z devadesátých let ukazují, že Česká republika se může stát tranzitní i cílovou zemí pro uprchlíky z oblasti bývalé Jugoslávie. Vzrostl by také tlak na účast české armády v případných krizových operacích pod velením NATO nebo EU, stejně jako na navýšení obranných kapacit v rámci kolektivní bezpečnosti. 

Třetí scénář, z hlediska dlouhodobé stability nejvíce žádoucí, předpokládá obnovení dialogu mezi etnickými a politickými skupinami v Bosně a Hercegovině, posílení úlohy EU a pokrok v oblasti reforem. Tento vývoj by vyžadoval nejen silnější přítomnost evropských institucí, ale i jasnou vizi integrační perspektivy, podpořenou konkrétními politickými a finančními závazky. V současné atmosféře cynismu a frustrace je však pravděpodobnost takového vývoje poměrně nízká. Scénář pozitivního vývoje, tedy obnovení dialogu a přiblížení Bosny a Hercegoviny k evropským strukturám, by České republice přinesl největší výhody. Stabilní a reformovaná BaH by znamenala zpevnění bezpečnostního prostředí v jihovýchodní Evropě, snížení rizik migrace i extremismu, a otevřela by nové příležitosti pro ekonomickou spolupráci, včetně rozvoje českých investic a projektů v oblasti infrastruktury, obrany nebo energetiky. Česká diplomacie by v tomto scénáři mohla aktivně přispět k mediaci a stabilizaci regionu, čímž by posílila svůj profil v rámci EU i NATO, na rozdíl od 90. let, nyní již ve skutečně humanitárním slova smyslu. 

Čtvrtým a zároveň nejnebezpečnějším scénářem je rozpad Bosny a Hercegoviny. Pokud by došlo k faktickému nebo právně uznanému oddělení Republiky srbské, mohlo by to vyvolat i jednostrannou separaci etnicky chorvatských oblastí. Mohlo by také dojít na řetězovou reakci v celém regionu – zpochybnění hranic, obnovu nacionalismu a destabilizaci sousedních států. Tento scénář by pravděpodobně vedl k nové vlně ozbrojených konfliktů (například v Kosovu), humanitárním krizím a zásadnímu přehodnocení bezpečnostní architektury v jihovýchodní Evropě. Rozpad Bosny a Hercegoviny by byl pro Českou republiku a celý evropský kontinent jedním z nejvážnějších bezpečnostních šoků od konce války v bývalé Jugoslávii. Hrozilo by šíření konfliktu do sousedních zemí, opětovné rozdělení Balkánu na etnicky homogenní celky a vznik šedých zón bez kontroly centrální moci, v nichž by mohly působit radikalizované nebo kriminální skupiny. Česká republika by v takovém případě musela reagovat nejen v rámci NATO a EU, ale pravděpodobně i samostatně posílením ochrany svých hranic, účastí na vojenských misích nebo humanitární pomocí. Z hlediska vnitřní bezpečnosti by přibylo riziko zvýšené polarizace ve společnosti v důsledku bezpečnostních i ekonomických dopadů takového scénáře.

Z výše uvedených možností vyplývá, že budoucnost Bosny a Hercegoviny zůstává velmi nejistá a bude záviset na kombinaci vnitřních rozhodnutí a vnějších zásahů. Klíčovou roli sehrají reakce Evropské unie, Spojených států a NATO, ale rovněž schopnost samotné bosenské společnosti vést i přes rozdílné zájmy civilizovaný dialog.

Zdroj: International Institute for Strategic Studies, N1.ba, Institute for National Strategic Studies