Bezpečnost se v posledních letech přestává vejít do zarytých kategorií. Už dávno nejde pouze o obranu hranic, boj s kriminalitou nebo reakci na mimořádné události. Současné hrozby prostupují společností, oslabují důvěru v instituce, využívají zranitelné skupiny a působí dlouhodobě, často pod prahem otevřeného konfliktu. Pokud má Česká republika skutečně posilovat svou odolnost, nestačí pouze modernizovat armádu, policii nebo krizové řízení. Musíme začít mnohem dříve, a to u prevence, vzdělávání, duševního zdraví a schopnosti společnosti rozpoznávat rizika dříve, než přerostou v bezpečnostní problém.

Současné pojetí bezpečnosti se zásadně proměňuje. Na úrovni České republiky, Evropské unie i NATO se stále méně oddělují vnější a vnitřní hrozby. Válka, hybridní působení, organizovaný zločin, kybernetické útoky, dezinformace, sociální frustrace, závislosti nebo zhoršující se duševní zdraví mladé generace již nelze chápat jako izolované problémy jednotlivých resortů. Stále více se ukazuje, že bezpečnost není pouze schopnost státu reagovat v okamžiku krize, ale především schopnost společnosti dlouhodobě fungovat, adaptovat se na stresory a předcházet eskalaci rizik.

Právě proto se v bezpečnostním slovníku stále častěji objevují pojmy jako resilience, prevence a lidský kapitál. Nejde o módní výrazy, ale o popis reality, v níž slabiny společnosti mohou být stejně závažné jako slabiny armády nebo bezpečnostních složek. Stát, který má moderní techniku, ale slabou společenskou soudržnost, nízkou důvěru v instituce, přetížené školy, narůstající psychické obtíže mladých lidí a roztříštěný systém prevence, není skutečně odolný. Pouze přesouvá problémy do budoucnosti, kde budou dražší, složitější a bezpečnostně rizikovější.

Česká republika přitom netrpí nedostatkem strategických dokumentů. Naopak. Disponuje rozsáhlým a odborně kvalitním souborem strategií a koncepcí, které se dotýkají prevence, bezpečnosti, kriminality, hybridních hrozeb, kybernetické bezpečnosti, ochrany obyvatelstva, vzdělávání, duševního zdraví, závislostí i sociální stability. Lze identifikovat přibližně čtrnáct klíčových strategií řízených osmi resorty, přičemž témata prevence a bezpečnostních rizik se objevují v dalších navazujících dokumentech. Bezpečnostní strategie České republiky (2023), Obranná strategie České republiky (2023), Strategie prevence kriminality v České republice na léta 2022–2027, Koncepce ochrany obyvatelstva, Koncepce přípravy občanů k obraně státu (POKOS), Národní strategie kybernetické bezpečnosti České republiky, Národní strategie pro čelení hybridnímu působení, Strategie vzdělávací politiky ČR 2030+ a národní akční plány v oblasti duševního zdraví a závislostí – všechny tyto materiály v nějaké podobě pracují s odolností společnosti, prevencí, vzděláváním a prací se zranitelnými skupinami.

To je dobrá zpráva. Znamená to, že stát problém na úrovni dokumentů vidí. Horší zprávou je, že právě na této úrovni často také zůstává. Zásadním problémem dnešní české bezpečnostní politiky totiž není absence strategií, ale jejich roztříštěnost. Jednotlivé dokumenty jsou gesčně oddělené, řízené různými resorty, mají odlišné implementační mechanismy a často pracují se stejnými cílovými skupinami bez dostatečné návaznosti. Děti, mladiství, školy, obce, sociálně zranitelné skupiny nebo lidé ohrožení závislostmi se objevují napříč dokumenty, ale systém jako celek je často nevidí integrovaně.

Prevence tak není řízena jako ucelený bezpečnostní systém, ale spíše jako soubor paralelně realizovaných politik. Ministerstvo vnitra se zaměřuje na prevenci kriminality, vnitřní bezpečnost a ochranu obyvatelstva, Ministerstvo obrany na zajišťování obrany státu včetně přípravy občanů, resort školství vedle vzdělávání zajišťuje primární prevenci rizikového chování a podílí se na podpoře duševního zdraví ve školním prostředí, Ministerstvo zdravotnictví odpovídá za oblast péče o duševní zdraví, zatímco sociální oblast se věnuje otázkám sociálního vyloučení a zranitelnosti. Další instituce se specializují na kybernetickou bezpečnost, čelení hybridnímu působení či problematiku závislostí. Jednotlivé přístupy jsou samy o sobě legitimní a odborně ukotvené, jejich souhrn však často netvoří dostatečně propojený celek. Výsledkem je omezená koordinace, slabší vyhodnocování dopadů a obtížnější strategické řízení.

Přitom samotné strategické dokumenty se v jedné věci shodují velmi výrazně: současné hrozby jsou dlouhodobé, komplexní a často působí uvnitř společnosti. Nejde pouze o jednotlivé incidenty, ale o systematické oslabování důvěry v instituce, sociálních vazeb, psychické odolnosti populace a schopnosti jednotlivců regulovat vlastní chování. Právě zde se bezpečnostní politika potkává s prevencí, vzděláváním a zdravotní perspektivou.

Zvláštní pozornost si v tomto kontextu zaslouží děti a mladiství. V bezpečnostní debatě bývají často vnímáni buď jako oběti, nebo jako riziková skupina. Ve skutečnosti je třeba uvažovat přesněji. Děti a mladiství nejsou primárně pachatelé závažné trestné činnosti, ale představují vysoce zranitelnou skupinu, kterou mohou využívat různí aktéři, konkrétně od drogových trhů přes organizovaný zločin až po hybridní a manipulační působení. Tam, kde selhává včasná prevence, vzniká prostor pro nábor, manipulaci, závislostní chování, rizikové jednání i postupné oslabování důvěry ve stát a jeho instituce.

Tato rovina má zásadní bezpečnostní význam. Organizovaná kriminalita dnes nefunguje izolovaně od širšího společenského prostředí, ale aktivně využívá jeho slabá místa – sociální nejistotu, psychickou zranitelnost, digitální prostředí, zadluženost, závislosti i pocit vyloučení. Obdobně hybridní působení pracuje s frustrací, nedůvěrou, polarizací a informačním zahlcením. Jednotlivé jevy, jako jsou drogy, dezinformace, násilné chování, digitální závislosti či ztráta důvěry v instituce, nelze směšovat, v konkrétních životních situacích mladých lidí se však často vzájemně prolínají a posilují. Právě tato kumulace a propojenost rizik představuje klíčový důvod, proč sektorově oddělené přístupy přestávají být dostatečné.

Zdravotní a vývojová perspektiva do této debaty přináší další zásadní rovinu. Dlouhodobý nárůst duševních obtíží, poruch chování a psychosociálních problémů u dětí a dospívajících nelze vnímat pouze jako zdravotní nebo sociální téma. Má přímé i nepřímé bezpečnostní dopady. Oslabená duševní pohoda snižuje seberegulační kapacity, zvyšuje zranitelnost vůči manipulaci, zvyšuje pravděpodobnost rizikového chování a v dlouhodobém horizontu oslabuje společenskou soudržnost. Pokud mladý člověk ztrácí pocit bezpečí, smyslu, důvěry a kontroly nad vlastním životem, stává se zranitelnějším vůči závislostem, radikalizaci, kriminalitě i destruktivním formám identity.

To neznamená kriminalizovat duševní zdraví. Právě naopak. Znamená to konečně pochopit, že prevence v oblasti duševní pohody, vztahů, školního prostředí, digitální gramotnosti a sociálních kompetencí má bezpečnostní význam. Škola, pediatr, metodik prevence, sociální pracovník, policista, voják, krizový manažer i akademik se v této logice nedívají na oddělené světy, ale na různé části stejného problému.

Současně je však třeba zdůraznit, že odolnost společnosti nevzniká výhradně na úrovni institucí, ale utváří se již v primárních sociálních prostředích, zejména v rodině. Ta představuje klíčový prostor pro rozvoj základních kompetencí, jako je seberegulace, schopnost zvládat stres, orientace v hodnotách či budování důvěry. Institucionální rámce mohou tyto procesy podporovat a rozvíjet, nikoli je však plně nahrazovat. Ve veřejné debatě o bezpečnosti přitom často dochází k implicitnímu přesouvání odpovědnosti na stát a jeho instituce, zatímco role rodiny a individuální odpovědnosti jednotlivce zůstává v pozadí. Tento nesoulad může oslabovat celkovou efektivitu preventivních politik, neboť právě kvalita rodinného a sociálního zázemí zásadním způsobem ovlivňuje míru zranitelnosti jedinců i jejich schopnost odolávat negativním vlivům.

Bezpečnostní infrastruktura totiž není jen armáda, policie, hasiči, nemocnice nebo kybernetická centra. Je jí také rodina, škola, obec, komunitní síť, sportovní klub, poradenské pracoviště, zdravotní systém a další. Pokud tato měkká infrastruktura nefunguje, tvrdé bezpečnostní složky přicházejí pozdě – ve chvíli, kdy už problém eskaloval. Represe pak nahrazuje prevenci, a to je vždy dražší, složitější a méně účinné.

Současná česká debata o bezpečnosti se proto musí posunout. Nestačí se ptát, zda máme dost policistů, vojáků, zpravodajských kapacit nebo techniky. Musíme se ptát také na to, zda máme společnost schopnou odolávat dlouhodobému tlaku. Zda umíme chránit děti a mladistvé před zneužitím. Zda školy dokážou pracovat s riziky, která se do nich přelévají z digitálního prostoru, rodin, sociálního prostředí i širší geopolitické situace. Zda stát dokáže propojit data, zkušenosti a kompetence jednotlivých resortů. A zda jsme schopni vyhodnocovat, co v prevenci skutečně funguje.

Řešením přitom není vytvořit další strategii jen proto, aby přibyl další dokument. Hlavní výzvou současného období je převést již existující strategické rámce do konkrétních opatření a propojit je do funkčního systému. To znamená posílit meziresortní koordinaci, vytvořit společný jazyk mezi bezpečnostními aparáty a složkami, školstvím, zdravotnictvím a sociální oblastí, lépe sdílet poznatky z praxe a systematicky vyhodnocovat dopady preventivních programů. Jinak řečeno, stát musí přestat vnímat prevenci jako soubor projektů a začít ji řídit jako dlouhodobou bezpečnostní investici.

Integrovaný přístup by měl stát na několika principech. Zaprvé, bezpečnostní politika musí počítat s tím, že prevence začíná daleko před prvním trestným činem, radikalizačním projevem nebo krizovou intervencí. Zadruhé, školy musí být posíleny nejen metodicky, ale i personálně a odborně, protože na ně stát přenáší stále více očekávání. Zatřetí, zdravotní a psychologická péče o děti a dospívající musí být vnímána jako součást dlouhodobé odolnosti společnosti. Začtvrté, policie a bezpečnostní složky musí být do preventivní debaty zapojeny dříve než ve fázi represe. A zapáté, stát musí konečně měřit, zda jednotlivé programy skutečně snižují rizika, nebo pouze vytvářejí dojem aktivity.

Takto pojatá prevence není „měkká“ agenda. Je to tvrdý bezpečnostní nástroj s dlouhodobým strukturálním efektem. Pokud dokážeme snížit zranitelnost mladých lidí, posílit jejich schopnost orientovat se v informačním prostoru, pracovat s konfliktem, rozpoznat manipulaci, zvládat stres a důvěřovat funkčním institucím, snižujeme budoucí bezpečnostní zátěž státu. Pokud to nedokážeme, budou se stejné problémy vracet v podobě kriminality, závislostí, polarizace, radikalizace, nedůvěry a krizí, které budou vyžadovat mnohem tvrdší a nákladnější reakci.

Bezpečnostní politika 21. století proto musí začínat dříve než v okamžiku hrozby. Musí začínat ve škole, v rodině, v komunitě, ve zdravotnictví a v každodenní schopnosti společnosti zvládat tlak. Česká republika má dostatek strategií, dostatek odborných poznatků a dostatek institucí. To, co jí chybí, je propojení. A právě propojení bezpečnosti, prevence a vzdělávání bude jedním z klíčových testů toho, zda dokážeme budovat skutečně odolný stát. Pokud totiž bezpečnost chápeme pouze jako reakci, budeme vždy o krok pozadu. Pokud ji začneme chápat jako prevenci, vzdělávání a práci s lidským kapitálem, máme šanci být o krok napřed.