Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu si vynutila zásadní přehodnocení evropské obrany. Zatímco členské státy EU a NATO přislíbily vyšší investice, hlubší spolupráci a dlouhodobou podporu Kyjevu, praktická reakce byla nerovnoměrná. Pobaltí, Polsko a skandinávské státy rychle posílily odstrašení a odolnost. Jižní a některé části střední Evropy postupovaly opatrněji. Tyto vlády zpochybňovaly potřebu dalšího zvyšování obranných výdajů (Španělsko) nebo vyjadřovaly pochybnosti o udržitelnosti dlouhodobé vojenské podpory Ukrajiny (Maďarsko, Slovensko). Další země, především Německo, se nacházejí mezi těmito póly. Sdílejí sice vyšší pocit naléhavosti, avšak v praktických krocích nebyly tak rychlé a rozhodné jako státy severní či severovýchodní Evropy.

Těmito rozdílnými přístupy se ve své nedávné studii věnoval německý think tank DGAP (Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik). DGAP definoval pět proměnných, které mají největší vliv na chování evropských vlád z hlediska obrany:

• Vnímání bezpečnostní hrozby ze strany Ruska.
• Možnost zvýšit obranné výdaje bez vyvolání rozpočtové krize.
• Hloubka a šíře veřejné a mezistranické podpory investic do obrany.
• Míra, do jaké země považují aktivní politiku tvrdé síly za legitimní.
• Síla integrace do obranných struktur NATO a EU.

Výše uvedené proměnné (se škálou 0-5, kde nula má nejnižší intenzitu a pětka nejvyšší) německý think tank následně aplikoval na tři případové studie. Na příkladu Litvy, Itálie a Německa se pokusil rozdělit evropské země do skupin, jež sdílí podobné bezpečnostní a obranné priority.

Pobaltská perspektiva: Litva

Pobaltské státy Litva, Lotyšsko a Estonsko se nacházejí na nejexponovanější hranici NATO, sousedí s Ruskem a Běloruskem. Od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 urychlily obranné reformy: navyšují rozpočty, znovu zavedly brannou povinnost a rozvíjejí modely totální obrany, které propojují civilní odolnost s vojenskou připraveností. Jejich bezpečnost stojí na relativně dobře rozvinutých, avšak omezených národních obranných schopnostech a na kolektivních zárukách NATO. S obdobnou perspektivou se v jisté míře setkáme také v případě skandinávských států a Polska.

Pobaltské státy si však zároveň uvědomují riziko opuštění, tedy obavu, že strategické přesměrování USA k Číně nebo domácí izolacionismus může oslabit transatlantickou solidaritu. Současně čelí hybridním hrozbám, od kybernetických a dezinformačních operací přes sabotáž, instrumentalizovanou migraci až po narušování vzdušného prostoru drony nebo balóny. Navzdory omezené fiskální kapacitě jim společenský konsenzus ohledně podpory obrany, rozhodné politické vedení a podpora spojenců umožňují udržovat ambiciózní obranné závazky a věrohodné odstrašující postavení.

Vnímání ruské hrozby (hodnota: 5)

Vnímání hrozby v pobaltských zemích dosahuje nejvyšší možné úrovně. Rusko zde není chápáno jako potenciální riziko, ale jako bezprostřední a existenční nebezpečí. Litevské zpravodajské služby popisují vztahy s Ruskem jako „šedou zónu mezi válkou a mírem“, charakterizovanou špionáží, sabotáží a dezinformacemi s cílem oslabit soudržnost NATO a důvěru veřejnosti. Vojenské uskupení v Kaliningradu zůstává klíčovým ohniskem napětí, schopným narušit pohyb spojeneckých sil. Bělorusko funguje jako prodloužená ruka ruského nátlaku. Minsk usnadňuje nelegální migraci, zadržuje občany pobaltských států a umožňuje využívání svého vzdušného prostoru pro ruské operace.

Rozpočtová flexibilita (hodnota: 2–3)

Navzdory omezenému fiskálnímu prostoru, danému malou velikostí ekonomik a omezenou schopností zadlužování, patří pobaltské státy mezi nejodhodlanější obranné investory v EU. V roce 2026 plánují historicky nejvyšší úroveň obranných výdajů: Estonsko má alokovat 5,1 % HDP, Lotyšsko 4,9 % a Litva 5,38 %. Pobaltské státy jsou rovněž významnými poskytovateli vojenské pomoci Ukrajině, přičemž každá z nich se zavázala věnovat nejméně 0,25 % HDP ročně. Tento závazek, jenž je ústřední součástí jejich strategické identity, zvyšuje tlak na domácí zdroje a může do budoucna prověřit ochotu veřejnosti, pokud by se zdálo, že jsou omezovány sociální výdaje.

Společenský konsenzus (hodnota: 4)

Nejisté strategické prostředí vedlo k mimořádnému souladu mezi vládami a občany v otázkách obranných priorit. Ruská hrozba je vnímána jako existenční, což generuje dlouhodobou veřejnou podporu NATO i trvalým vojenským investicím. Výsledky průzkumů z roku 2024 ukazují, že 54 % Lotyšů, 50 % Litevců a 41 % Estonců se domnívá, že by jejich země měla na obranu vydávat ještě více. Solidarita s Ukrajinou tento konsenzus dále posiluje. Pobaltské státy patří mezi největší evropské dárce Ukrajině v poměru k HDP a kombinují materiální pomoc s trvalou veřejnou podporou.

Strategická kultura (hodnota: 5)

Pobaltské státy vykazují strategickou kulturu založenou na realistickém přístupu tvrdé síly, závislosti na Alianci a proaktivním politickém vedení. Strategicky všechny tři země zdůrazňují silnou přítomnost USA jako klíčový pilíř odstrašení. Členství v NATO zůstává základním kamenem této orientace, doplněným úzkými vztahy s USA a viditelnými příspěvky do spojeneckých operací. Mobilizace celé společnosti prostřednictvím institucí, jako je Litevský svaz střelců, Lotyšská národní garda či Estonská obranná liga, tento přístup ukotvuje a zapojuje občanskou participaci do národní bezpečnosti.

Institucionální ukotvení a alianční vliv (hodnota: 5)

Integrace pobaltských států do NATO a EU jim poskytuje institucionální hloubku, která zesiluje jejich vliv i bezpečnost. Aliance je vnímána nejen jako obranná struktura, ale také jako civilizační a morální jistota. Průzkumy potvrzují mimořádně vysokou důvěru veřejnosti: 77 % Litevců, 65 % Estonců a 50 % Lotyšů považuje NATO za „velmi důležité“ pro národní bezpečnost. Článek 5 představuje klíčovou záruku proti převaze ruské vojenské síly, přičemž pobaltské státy zároveň posilují svou připravenost aktivní účastí v mezinárodních vojenských operacích.

Jižní perspektiva: Itálie

Tato část se zabývá veřejnou podporou obranných výdajů v zemích jižní Evropy. Krom Itálie zohledňuje však také Španělsko, Portugalsko a Řecko (některé podobné znaky vykazuje rovněž Francie). Navzdory svým individuálním charakteristikám sdílejí tyto čtyři země určité kulturní, sociální a bezpečnostní předpoklady, které je odlišují od jejich severnějších spojenců v EU a NATO. To je patrné zejména v otázce obranných výdajů a podpory Ukrajiny, které jsou komplikovány kombinací vysokého veřejného zadlužení, specifických volebních tlaků a odlišné geopolitické orientace.

Vnímání ruské hrozby (hodnota: 1–2)

Ve srovnání s Pobaltím, Polskem a skandinávskými státy vykazují země jižní Evropy výrazně méně intenzivní vnímání ruské hrozby. Podle údajů Eurobarometru z roku 2024 byl podíl respondentů, kteří považovali válku na Ukrajině za hlavní hrozbu pro EU, v těchto zemích značně nižší než evropský průměr (nejnižší hodnoty zaznamenaly Řecko a Itálie – 17 %, respektive 23 %, oproti průměru 31 %). Vzhledem ke své geografické poloze a specifickému historickému a politickému vývoji sledovaly země jižní Evropy tradičně zahraničněpolitické cíle a zájmy, které se nepřekrývají s prioritami střední či severní Evropy. Španělsko a Portugalsko jako dřívější koloniální mocnosti mají své zájmy spíše jižním a západním směrem. Řecko se z historických důvodů a kvůli územním sporům souvisejícím se Severním Kyprem a výlučnými ekonomickými zónami soustředí na východní Středomoří. Podobně Itálie tradičně směřuje svou pozornost k severní Africe, Blízkému východu a Balkánu, které vnímá jako významnější zdroj hrozeb v souvislosti s nelegální migrací, energetickou závislostí a terorismem.

Rozpočtová flexibilita (hodnota: 2)

Země jižní Evropy čelí dlouhodobým makroekonomickým omezením (včetně vysoké nezaměstnanosti), značnému veřejnému dluhu, regionálním nerovnostem a opakující se neefektivnosti ve veřejných výdajích. Tyto makroekonomické základy spolu se zhoršující se demografickou situací významně ovlivňují stanovování priorit, zejména v oblasti veřejných sociálních výdajů. Obranné výdaje jsou často vnímány jako druhotné či dokonce nadbytečné ve srovnání se závažnými ekonomickými a sociálními problémy.

Společenský konsenzus (hodnota: 2)

Odlišné vnímání ruské hrozby a výše popsaný ekonomický kontext způsobují, že země jižní Evropy jsou obecně mnohem méně nakloněny zvyšování vojenských výdajů. Průzkumy z roku 2024 ukazují, že pouze Portugalsko (50 %) dosahuje hodnot podobných pobaltským zemím a Německu, zatímco veřejné mínění ve Španělsku (37 %), Řecku (33 %) a Itálii (31 %) je výrazně méně příznivé. Podobně i vojenská podpora Ukrajiny nachází podstatně menší podporu než ve zbytku Evropy. Skepticismus se vztahuje také na možnost vyslání vojáků na Ukrajinu v rámci mírové mise, což je varianta, kterou většina jihoevropských zemí spíše vylučuje.

Strategická kultura (hodnota: 2–3)

Postoje k obranným výdajům a obrannému postoji jsou silně ovlivněny historickými a kulturními kořeny, které tyto země formovaly ve 20. století. Podobně jako Německo jihoevropské státy zažily autoritářské režimy, jež zanechaly dědictví skepse vůči vojenským otázkám a používání tvrdé síly. Demokratické transformace navíc posílily antimilitaristické postoje, protože významná politická a společenská hnutí (katolická, socialistická či eurokomunistická) prosazovala internacionalismus a humanitarismus spíše než přístupy založené na národních zájmech či tvrdé síle.

Institucionální ukotvení a alianční vliv (hodnota: 3)

Státy jižní Evropy jsou pevně zakotveny v euroatlantickém institucionálním rámci. Itálie je zakládajícím členem jak NATO, tak Evropského hospodářského společenství, zatímco Portugalsko podepsalo Severoatlantickou smlouvu již při jejím vzniku. Španělsko a Řecko vstoupily do NATO poměrně brzy a spolu s Portugalskem se v 80. letech minulého století, po demokratických přechodech, zapojily do evropského integračního projektu. Itálie zaujímá v NATO obzvlášť významné postavení: hostí americké jaderné zbraně v rámci aliančního systému sdílení jaderných kapacit a nachází se zde několik klíčových velitelství a institucí NATO.

Navzdory dlouholetému členství však role těchto zemí v Alianci odráží výše popsaná omezení. Antimilitaristické tradice a omezená fiskální kapacita je (s výjimkou Řecka, vzhledem k jeho rivalitě s Tureckem) řadí mezi státy s nejnižšími obrannými výdaji v NATO. Významný personální příspěvek Itálie do aliančních misí pouze částečně kompenzuje její omezené finanční sdílení zátěže. Odlišné vnímání hrozeb navíc do určité míry přispívá k odstupu jižní Evropy od bezpečnostních priorit ostatních spojenců. Od roku 2022 NATO upřednostňuje posilování odstrašení na východním křídle, zatímco Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko volají po větší pozornosti věnované nekonvenčním výzvám přicházejícím z jihu. To vede k rozdílným zájmům a staví jihoevropské státy do citlivé pozice: musí udržovat silné vazby se Spojenými státy, které jsou zásadní pro jejich bezpečnostní ochranu, a zároveň podporovat evropskou integraci a bezpečnost, přičemž sledují stále výrazněji odlišné národní a regionální priority.

Střední perspektiva: Německo

Německo zaujímá specifické postavení, protože kombinuje charakteristiky jak pobaltských, tak jihoevropských zemí. Hraje klíčovou roli v rozhodování EU a NATO, opřenou o mimořádnou ekonomickou váhu a fiskální prostor. Zároveň je však německá strategická kultura silně ovlivněna historickým dědictvím 20. století. Ruská válka proti Ukrajině, umocněná ústupem USA z některých mezinárodních závazků a proměnlivostí zahraniční politiky během druhého prezidentství Donalda Trumpa, zpochybnila několik klíčových postojů Berlína. Tváří v tvář tomu, co tehdejší kancléř Olaf Scholz označil za Zeitenwende (historický předěl), zahájilo Německo rozsáhlé politické změny. Země se také přiblížila severským a východoevropským státům, pokud jde o vnímání hrozby a veřejnou podporu zvyšování obranných výdajů. Zda se tato změna ukáže jako trvalá, bude záviset na intenzitě vnímání Ruska jako hrozby, jak závažně budou vnímány „konkurenční“ hrozby a jak výrazné budou vypadat budoucí rozpočtové kompromisy.

Vnímání ruské hrozby (hodnota: 3–4)

Invaze na Ukrajinu zásadně změnila vnímání hrozeb v Německu. Před rokem 2022 považovala Rusko za hrozbu pro národní bezpečnost přibližně třetina Němců. Od té doby toto číslo vzrostlo zhruba na dvě třetiny napříč regiony, pohlavími i politickými stranami včetně voličů krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) a levicově-konzervativního Bündnis Sahra Wagenknecht, byť u těchto skupin v mírně nižší míře.

Podle průzkumu z října 2025 považuje 48 % Němců rozsáhlý vojenský útok Ruska na některou zemi NATO či EU během příštích pěti let za spíše nebo velmi pravděpodobný. Německé zpravodajské služby varovaly, že k takovému útoku by mohlo dojít ještě před rokem 2029, zároveň však upozornily, že obyvatelstvo si dosud plně neuvědomuje rozsah této hrozby navzdory sílícím ruským hybridním útokům. Hierarchie rizik v očích veřejnosti se navíc výrazně liší od pohledu obyvatel Pobaltí, Polska či skandinávských států. Vojenské hrozby jsou stále častěji zastíněny obavami z ekonomické nejistoty (inflace, chudoba), migrace a organizovaného zločinu. Taková debata není cizí ani dalším středoevropským státům – České republice, Maďarsku, Rakousku nebo Slovensku (a v jisté míře dalším balkánským státům).

Rozpočtová flexibilita (hodnota: 4)

V reakci na Zeitenwende si Německo vytvořilo větší fiskální prostor pro obranu. Tři dny po ruské invazi oznámil tehdejší kancléř Olaf Scholz vytvoření fondu ve výši 100 miliard eur s cílem zvýšit obranné výdaje nad 2 % HDP. Po znovuzvolení Donalda Trumpa šlo Německo ještě dál: uvolnilo ústavní dluhovou brzdu pro obranné výdaje přesahující 1 % HDP a zavázalo se splnit nový alianční cíl ve výši 5 % HDP do roku 2029. Přesto však, stejně jako Česká republika, zaostává za svými severními a východoevropskými partnery, pokud jde o podíl obranných výdajů i vojenské podpory Ukrajině na HDP.

Německá fiskální flexibilita je podpořena veřejnou podporou. Po ruské invazi na Ukrajinu vzrostla podpora vyšších obranných výdajů téměř na 60 %. Zároveň však většina obyvatel podporuje také zvýšení výdajů na vnitřní bezpečnost, důchody, zdravotnictví a vzdělávání a odmítá upřednostnit obranu před sociálními programy. Dosud bylo toto napětí překryto tím, že se vláda spoléhala spíše na zadlužení než na přerozdělení rozpočtových prostředků.

Společenský konsenzus (hodnota: 3)

Německu chybí hluboký a stabilní společenský konsenzus v oblasti obranné politiky, jaký je typický pro některé skandinávské a pobaltské státy. Postoje veřejnosti k solidaritě s východními sousedy zůstávají roztříštěné. Přibližně polovina Němců podporuje dodávky zbraní Ukrajině, zatímco zbytek je proti nebo je jim tato otázka lhostejná. Tyto rozdíly probíhají podél stranických linií a zejména mezi východním a západním Německem. Obecně přetrvávají silné obavy z eskalace: 41 % se obává, že dodávky zbraní Ukrajině mohou válku prodloužit nebo ohrozit bezpečnost Německa. Tyto obavy stojí v pozadí sporů kolem dodávek konkrétních zbraňových systémů, zejména střel s plochou dráhou letu Taurus, jejichž dodání většina veřejnosti stále odmítá. Slabý konsenzus a přetrvávající strach z eskalace činí Německo zranitelným vůči ruské propagandě a dezinformacím.

Strategická kultura (hodnota: 3–4)

Německou strategickou kulturu dlouhodobě poznamenává politická a vojenská zdrženlivost, silný závazek k multilateralismu a pečlivé vyvažování mezi atlantismem a evropským směřováním. Tyto rysy vycházejí ze zkušenosti země ve 20. století: porážky ve druhé světové válce, zločinů nacistického režimu a desetiletí rozdělení během studené války. Ruská válka a ústup Spojených států z některých závazků tyto základy zpochybnily a přispěly k tomu, co někteří označují za „krizi zahraničněpolitické identity“. Vláda Friedricha Merze přislíbila rozhodnější vedení v oblasti evropské obrany, musí však působit ve společnosti a politickém systému, kde je zdrženlivost hluboce zakořeněna. Rozpory uvnitř koalice (například ohledně možného znovuzavedení branné povinnosti) ukazují, jak přetrvávající historické instinkty komplikují snahu o razantnější vedení.

Institucionální ukotvení a vliv v aliancích (hodnota: 4)

Německo je pevně zakotveno v NATO i v EU a jeho ekonomická síla mu dává značný vliv při nastavování agendy. Bundeswehr vede bojovou skupinu NATO v rámci posílené předsunuté přítomnosti v Litvě a hraje klíčovou roli v odstrašující strategii Aliance. Jako největší ekonomice EU Německu rovněž připadá významná role v rozhodování celé Unie. Přesto se nestalo hybnou silou obranně-průmyslových iniciativ EU. Potřeba rychlého přezbrojení spolu s tlakem na investice do domácího obranného průmyslu zatěžuje tradiční berlínské proevropské směřování. Průzkum z října 2025 naznačuje, že veřejnost toto směřování stále více zpochybňuje: téměř dvě třetiny se domnívají, že Německo věnuje ostatním členským státům EU nadměrnou pozornost na úkor vlastních zájmů. Výsledkem jsou smíšené pocity mezi spojenci. Mnozí vítají zvýšené německé obranné závazky, někteří však pochybují o jejich trvalosti a jiní se obávají příliš dominantního Německa prosazujícího obranný průmyslový nacionalismus.

Odlišné priority, sdílená bezpečnost

Pobaltí (a do jisté míry i Polsko a skandinávské státy) obvykle dosahuje nejvyšších nebo téměř nejvyšších hodnot v oblasti vnímání ruské hrozby, společenského konsenzu a institucionálního ukotvení, což odráží jeho geografickou blízkost k Rusku, silnou veřejnou podporu odstrašení a hlubokou závislost na NATO a Spojených státech. Rozpočtová flexibilita je sice omezena malými ekonomikami, avšak silné politické vedení a opora v Alianci regionu umožňují ambiciózní obranné závazky. Stručně řečeno: intenzivní vnímání ruské hrozby, politická vůle a podpora Aliance kompenzují omezený fiskální prostor.

Itálie a širší jižní blok (Španělsko, Portugalsko, Řecko a částečně Francie) vykazují odlišný vzorec: slabší vnímání ruské hrozby, přičemž větší význam je přikládán migraci, energetické zranitelnosti a regionální nestabilitě; omezená rozpočtová flexibilita v důsledku vyššího veřejného dluhu a demografického úbytku; roztříštěný společenský konsenzus formovaný silnějšími antimilitaristickými proudy a volební citlivostí; a strategická opatrnost na úrovni elit. Institucionální ukotvení je smíšené, vliv NATO na prosazení rozsáhlého domácího přezbrojení zůstává slabší. Jižní Evropa tak vykazuje omezenou schopnost rychle navyšovat obranné kapacity a politicky trvalý odpor k přesouvání výdajů od sociálních potřeb směrem k obraně.

Německo lze nejlépe charakterizovat jako hybridní profil. Institucionální ukotvení i fiskální flexibilita jsou vysoké, podpořené hlubokou integrací do EU a NATO a relativně nízkým veřejným dluhem. Vnímání hrozby od roku 2022 výrazně vzrostlo, přičemž hodnocení elit zůstává stabilnější a konzistentnější než postoje širší veřejnosti. Naproti tomu společenský konsenzus a strategická kultura zůstávají podobně jako v České republice a širší střední Evropě ambivalentní. Historická zdrženlivost, konkurenční rozpočtové priority a sporné politické narativy vedou pouze ke středním hodnotám. Německé hodnocení tak odhaluje značnou strukturální kapacitu vedle přetrvávajících politických a kulturních omezení, která formují jak tempo jeho vlastního přezbrojení, tak rychlost a rozsah podpory Ukrajině.

Zdroj: DGAP, NATO, Eurobarometer