Český stát žádá občany, aby akceptovali rostoucí výdaje na obranu, důvěřovali bezpečnostním institucím a v případě krize převzali svůj díl odpovědnosti. Současně však značnou část rozhodování o bezpečnosti zahaluje mlčením. Vzniká nepříjemná otázka: je bezpečnostní politika České republiky skutečně veřejnou politikou demokratického státu, nebo se postupně mění v privilegovanou agendu úzkého okruhu politiků, úředníků a držitelů bezpečnostních prověrek? Odpověď není jednoduchá. Armáda nemůže zveřejnit rozmístění citlivých prostředků, zpravodajské služby své zdroje ani stát slabiny obranných plánů. Ale proč by občan neměl vědět, podle jakých pravidel se utrácejí jeho peníze, kdo kontroluje výjimky a jaký měřitelný bezpečnostní výsledek stát slibuje?

Utajení je legitimní nástroj obrany. Nesmí se však stát univerzální odpovědí na nepříjemné otázky. Demokracie totiž nestojí na povinnosti občana bezvýhradně věřit vládě. Stojí na možnosti vládu kontrolovat, vyměnit a požadovat vysvětlení. Čím větší část veřejných prostředků směřuje do bezpečnosti, tím důležitější je rozlišovat mezi ochranou skutečných tajemství a pohodlným skrýváním rozhodovacích procesů.

Bezpečnost není soukromý majetek státu

Bezpečnostní politika má zvláštní postavení: jejím cílem je ochrana svrchovanosti, obyvatel, demokratického řádu a základních funkcí společnosti. Právě proto v ní musí existovat prostor pro utajení. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky stanoví základní odpovědnost státu; zákon o ochraně utajovaných informací umožňuje chránit konkrétní informace podle rizika újmy. Listina základních práv a svobod a zákon o svobodném přístupu k informacím současně chrání právo veřejnosti informace získávat, byť s legitimními omezeními. Ani jeden z těchto principů nesmí pohltit druhý.

Základní problém tedy neleží v samotné existenci stupňů utajení, ale v hranici mezi informací a odpovědností. Technické parametry protivzdušné obrany, konkrétní zranitelnosti infrastruktury či identita informátorů mají zůstat skryté. Oproti tomu důvody použití výjimky ze soutěže, způsob posouzení hospodárnosti, agregovaná cena programu nebo závěr nezávislé kontroly nemusí být automaticky tajemstvím. Každý případ vyžaduje konkrétní posouzení, nikoli mechanické zveřejnění. Pokud však úřad nedokáže vysvětlit ani to, proč určitou informaci nemůže zveřejnit, vzniká podezření, že se chrání spíše instituce před občanem než stát před protivníkem.

Rozpočtová magie: dvě procenta, dvě reality

V debatě o obraně se procento HDP změnilo v politický fetiš. Veřejnost slyší, zda se splnila hranice dvou procent, ale mnohem méně se dozvídá, co se za ně skutečně pořídilo, zda fungují plánované schopnosti a jaké budou budoucí provozní náklady. Podkladová analýza upozorňuje na rozdíly mezi národním vykazováním obranných výdajů a odhady podle metodiky NATO. Pro rok 2026 uvádí přibližně 2,06 až 2,07 % HDP podle domácího vykázání, zatímco alianční odhad činí 1,78 %. Jde o údaje a odhady zachycené k říjnu 2026, nikoli o konečné účetní vypořádání roku.

Rozdíl sám o sobě neprokazuje podvod. Metodiky mohou odlišně zacházet s výdaji jiných resortů, infrastrukturou dvojího užití či některými personálními položkami. Pro občana je však nepřijatelné, aby stát komunikoval jedinou triumfální cifru a vysvětlení rozdílu přenechal odborníkům. Je-li část výdajů pro spojence neuznatelná, má být tato část výslovně označena. A je-li program formálně započitatelný, stále to neznamená, že je účelný. Rozpočtové procento není bojová připravenost; účetní operace neodradí protivníka a nezachrání životy při krizové situaci.

Když se utají zakázka, nesmí zmizet kontrola

V obranných akvizicích existují legitimní důvody pro omezení otevřené soutěže i zveřejňování informací. Zbraňové systémy mohou vyžadovat interoperabilitu, bezpečnost dodávek, ochranu citlivých parametrů či mezivládní režim. Právě tam však vzniká největší informační asymetrie. Občan financuje projekt, ale nevidí cenové srovnání, alternativy ani odpovědnost za odklad. Dodavatel a rozhodující aparát vědí podstatně více než ten, kdo účet platí. To samo neznamená korupci, ale zvyšuje nároky na nezávislou kontrolu.

Zvlášť nebezpečné je zaměňovat utajovanou informaci s utajovaným procesem. Je-li tajný výkon radaru, nemusí být tajné, zda nákup prošel nezávislým ekonomickým hodnocením. Je-li citlivý rozsah operačních zásob, nemusí být tajné, zda auditor zjistil systémové chyby. Ochrana bezpečnosti nemůže být záminkou pro odstranění kontrolora jen proto, že nemá přístup k podkladům; stát má hledat právně a bezpečnostně vyhovující způsob kontroly. Potřebujeme především veřejně sdělitelné závěry: zda byly dodrženy postupy, zda existovalo odůvodnění ceny a kdo nese odpovědnost za zjištěné nedostatky.

Kdo hlídá ty, kteří vidí do tajemství?

Česká republika není zemí bez kontrolních institucí. Parlament vykonává politickou kontrolu, existují specializované komise pro zpravodajské služby, Orgán nezávislé kontroly zpravodajských služeb a Nejvyšší kontrolní úřad v rozsahu své zákonné působnosti. Národní rozpočtová rada posuzuje rozpočtové otázky. Slabina nespočívá v absolutní nepřítomnosti kontrolních orgánů, nýbrž v roztříštěnosti jejich pravomocí, různém přístupu k citlivým údajům a omezené srozumitelnosti veřejných výstupů.

Z pohledu občana je zásadní jednoduchý test: existuje nezávislý orgán, který směl vidět podklady, měl odbornou kapacitu je vyhodnotit a může veřejně sdělit alespoň výsledek kontroly? Pokud odpověď není přesvědčivá, vzniká deficit demokratické legitimity. Kontrola uzavřená v trezoru může být procesně správná, ale občanskou důvěru posiluje jen omezeně. Vhodným řešením je prověřená odborná kontrola, veřejná neutajovaná shrnutí a důvěrný parlamentní dohled s účastí opozice. Inspiraci nabízí například německé důvěrné rozpočtové grémium či britská praxe veřejných hodnocení velkých obranných programů. Přenos těchto modelů ovšem vyžaduje úpravu českých kompetencí, nikoli pouhé přejmenování existující komise.

Občan nevěří tiskové konferenci. Chce důkaz.

Výzkumy veřejného mínění citované v podkladové analýze ukazují nápadný rozpor: policii a armádě důvěřuje výrazně více lidí než vládním a parlamentním institucím. Analýza pro polovinu roku 2026 uvádí orientačně 81 % důvěry policii a 76 % armádě, zatímco důvěra politickým institucím je podstatně nižší. Přesná čísla závisejí na šetření a formulaci otázky; důležitý je především směr rozdílu. Občan může respektovat vojáka, a přesto nedůvěřovat politikovi, který rozhoduje o miliardovém kontraktu.

Zvyšování obranných výdajů nelze dlouhodobě obhájit pouhým morálním apelem. Každá koruna má alternativní použití ve zdravotnictví, školství, infrastruktuře či sociálních službách. Z tohoto pohledu není požadavek na hospodárnost protiválečným postojem, ale legitimní součástí odpovědného financování obrany. Stejně tak kritika konkrétní akvizice není automaticky útokem na armádu a požadavek transparentnosti není službou protivníkovi. Naopak: stát, který umí doložit účelnost výdajů, je odolnější vůči manipulaci než stát, který na každou otázku odpoví odkazem na tajemství.

Stát popisuje hrozby. Kdo občanovi vysvětlí ochranu?

České bezpečnostní a obranné strategie popisují geopolitické hrozby, ambice státu a rozvoj schopností. Výroční zprávy bezpečnostních institucí přinášejí veřejný obraz vybraných rizik. Praktická příručka „72 hodin“ přibližuje základní připravenost domácností. Mezi strategickou řečí státu a každodenní realitou občana však zůstává mezera. Lidé se dozvědí, že existuje riziko války, kybernetického útoku či dlouhodobého výpadku služeb. Méně zřetelně se dozvídají, co přesně mohou očekávat od státu, kraje a obce v jednotlivých typech krizí.

Přitom občan nepotřebuje znát tajný operační plán. Potřebuje znát čtyři odpovědi: co mi hrozí, jak budu varován, co mám udělat já a co pro mě udělá stát? Zvláště poslední otázka bývá v komunikaci nejslabší. Nejde o slib absolutní ochrany; ten by byl nepoctivý. Jde o pravdivé vysvětlení možností a limitů veřejné moci, varovných kanálů, základních povinností a dostupné pomoci. Bez takového vysvětlení stát vyrábí strach rychleji než připravenost. Společnost, která zná pouze seznam hrozeb, ale nezná svou roli v odpovědi, není odolná; je pouze znepokojená.

Utajení má i svou entropickou cenu

Bezpečnostní paradox lze vyjádřit také systémově. Utajení snižuje informovanost protivníka, a může tak chránit vlastní schopnosti. Současně však zvyšuje nejistotu občanů, zákonodárců a kontrolních institucí. V analytickém entropickém modelu lze efektivní bezpečnostní potenciál schematicky chápat jako rozdíl mezi schopností systému a náklady nejistoty. Nejde o fyzikální zákon ani o empiricky změřenou rovnici, ale o užitečný myšlenkový rámec: tajemství je výhodné jen tehdy, když jeho bezpečnostní přínos převyšuje škody, které působí uvnitř společnosti.

Nejlepším řešením proto není odtajnit všechno. Je jím zveřejňovat takové informace, které snižují občanskou nejistotu, ale nepomáhají protivníkovi. Agregované rozpočty, pravidla rozhodování, nezávisle ověřené závěry, termíny přezkumu utajení a praktické návody pro domácnosti představují přesně tento typ informací. Bezpečnost není pouze součtem zbraní a peněz. Je také schopností společnosti důvěřovat institucím, rozumět rizikům a jednat koordinovaně v krizi.

Co změnit: od „věřte nám“ k „ověřte si nás“

První změnou musí být každoroční srozumitelná zpráva o obranných výdajích, která oddělí národní vykazování od metodiky NATO, vysvětlí rozdíly a spojí peníze s dosaženými schopnostmi. Nezávislé ověření má být jasně vymezeno a veřejně popsáno. Druhou změnou je agregovaný přehled zakázek zadávaných ve zvláštních režimech: počty, objemy, důvody použití výjimky a výsledky kontrol v míře slučitelné s ochranou utajovaných informací. Třetí je systematický přezkum délky utajení procesních údajů. To, co bylo citlivé při vyjednávání, nemusí zůstat citlivé po skončení kontraktu; automatické zveřejnění ale musí vždy předcházet zákonné bezpečnostní posouzení.

Čtvrtou změnou je účinnější nezávislý audit a parlamentní kontrola citlivých rozpočtových položek, včetně mechanismu, který dovolí zveřejnit bezpečné shrnutí závěrů. Pátou je každoroční Občanská bezpečnostní zpráva: stručná, srozumitelná a dostupná také v krajských verzích. Má vysvětlit proměnu hrozeb, připravenost veřejných institucí, postup varování, očekávání vůči domácnostem a kontakty pro pomoc. Takový dokument nemá být propagandou ministerstva, ale veřejně ověřitelnou službou občanům. Všechny změny musí mít konkrétního gestora, termín, měřitelný výstup a kontrolu splnění. Jinak skončí jako další dobře znějící strategie v zásuvce.

Závěr: Tajemství ano. Bianco šek nikoli.

Budoucnost české bezpečnostní politiky se nerozhodne pouze v rozpočtových tabulkách, aliančních závazcích nebo jednacích místnostech. Rozhodne se také v tom, zda občan uvěří, že stát s jeho penězi nakládá účelně, kontrolovatelně a ve veřejném zájmu. Tajné musí zůstat to, co by pomohlo protivníkovi. Veřejné musí být maximum toho, co umožní občanovi posoudit odpovědnost jeho zástupců. Mezi těmito dvěma principy neleží slabost, ale vyspělost demokratického státu.

Největším rizikem není občan, který se ptá, kolik obrana stojí. Největším rizikem je stát, který si zvykne, že na tuto otázku nemusí odpovídat. Daňový poplatník není nepřítel bezpečnosti a demokratická kontrola není bezpečnostní incident. Je-li bezpečnost skutečně věcí celé společnosti, nemůže být její politika výhradním majetkem těch, kteří mají přístup do utajované místnosti. Občan nemusí znát tajemství státu. Musí však mít důvod věřit, že stát netají vlastní selhání.