Česká republika a její protivzdušná obrana

 17. 04. 2022      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Události posledních dní, především pak vypuknutí války na Ukrajině, probudily zájem o problematiku české protivzdušné obrany, a to jak mezi vojáky, tak i mezi širší odbornou veřejností. Právě ve světle současných událostí se česká protivzdušná obrana jeví jako naprosto nedostatečná, neodpovídající jak potřebám, tak i možnostem České republiky.

České ministerstvo obrany, resp. vláda ČR, si tohoto neutěšeného stavu byly vědomy, a proto již v minulém roce byl po dlouhých letech odkladů a jednání konečně podepsán kontrakt na zakoupení izraelského protiletadlového systému Spyder, který by měl vystřídat již zastaralé systémy Kub sovětské provenience. Právě tento kontrakt upoutal pozornost mezi odbornou, ale i laickou veřejností, když se v průběhu jednání resp. krátce před podepsáním kontraktu zdvihla cena této akvizice z původně předpokládaných 10 mld. Kč na konečných 13,7 mld. (obdobně jako v případě ve stejnou dobu uzavřeného kontraktu na dodání nových samohybných děl Caesar). Toto navýšení ceny však bylo dáno nikoliv nějakou korupcí, jak se někteří mylně domnívali, ale inflací, zvýšením cen vstupů atd.

9--layer-1512Foto: Spyder- Protiletadlový raketový komplet krátkého a středního dosahu (SHORAD) | Ministerstvo obrany ČR

Stejně tak se objevily pochyby, jestli právě systém Spyder coby systém pouze středního dosahu je pro Českou republiku tím skutečně nejlepším řešením, a zda by nebylo lepším řešením akvizice nějakého výkonnějšího systému s větším dosahem.

Srovnání s někdejším Československem a ČSLA

Určitým problémem je, že současnou protivzdušnou obranu České republiky často srovnáváme s protivzdušnou obranou bývalého Československa, které disponovalo stovkami protiletadlových systémů různých výkonů. Takovéto srovnávání je však naprosto nesmyslné. Tehdejší úroveň protivzdušné obrany je třeba vnímat v kontextu celkové velikosti ozbrojených sil, charakteru státu, a v neposlední řadě i v kontextu vojenských výdajů. Je přirozené, že tehdejší dvousettisícová československá armáda, navíc armáda budovaná podle sovětského vzoru, který na protivzdušnou obranu kladl vysoký důraz, měla zcela jiné potřeby než dnešní, relativně malá česká armáda – musela totiž chránit mnohem větší počet jednotek, resp. objektů. Také tehdejší komunistické, totalitní Československo mělo již z principu vyšší potřebu budování protivzdušné obrany než dnešní demokratická Česká republika. Proto tehdejší ČSLA disponovala velkým počtem protiletadlových systémů, sloužících jak k zajištění protivzdušné obrany vojsk, tak i k zajištění protivzdušné obrany státu, především pak některých klíčových objektů. ČSLA přitom disponovala nejen systémy krátkého a středního dosahu, ale i systémy dalekého dosahu, jako byl systém S-200 a v průběhu osmdesátých let zaváděný, ve své době špičkový sovětský systém S-300.

Svou roli samozřejmě hrála i zmíněná otázka finanční. Někdejší Československo totiž vydávalo na obranu, resp. na zbrojení obrovské částky, kdy oficiální vojenské výdaje přesahovaly 5 % HNP, a spolu s vedlejšími výdaji (obvykle skrytými pod hlavičky jiných ministerstev než ministerstva obrany) dosahovaly běžně na úroveň 7-8 % HNP. Pokud stát vydával tak vysoké částky na zbrojení, pokud budoval tak obrovskou, z dnešního pohledu až nesmyslně velkou armádu, pak je přirozené, že adekvátně tomu budoval i velmi silnou protivzdušnou obranu. Je nutno podotknout, že díky tomu se při výstavbě protivzdušné obrany dosáhlo celé řady úspěchů. Otázkou však je, za jakou cenu - především za cenu nižší ekonomické úrovně jak státu, tak i jeho obyvatel. Lze oprávněně pochybovat, že by takovýto přístup byl dnešní společností akceptovatelný. I proto je tedy srovnávání dnešní situace a někdejší ČSLA v podstatě nesmyslné.

Dnešní česká protivzdušná obrana

Situace dnešní České republiky je ovšem zcela odlišná. Předně – Česká republika coby člen NATO je v jiné politické situaci. Česká republika, coby stát s neagresivní zahraniční politikou, nemá potřebu budovat tak velkou armádu, nemá tedy ani potřebu budovat tak silnou protivzdušnou obranu. Bohužel, tento stav část české politické reprezentace vedl k falešnému pocitu jistoty, že jsme v bezpečí, že nás nikdo nemůže přepadnout. Právě zkušenost z dnešního dění na Ukrajině nám ale ukazuje, jak byl tento pacifistický přístup mylný.

Především v důsledku onoho nešťastného politického přístupu, který se odrážel v nízkých výdajích na obranu, je relativně slabá jak AČR, tak i protivzdušná obrana. Jako nedostatečné lze vnímat počty jednotlivých systémů protivzdušné obrany, nedostatečný je ale i jejich výkon. De facto jediným moderním systémem, který si v posledních letech AČR pořídila, je systém RBS-70 resp. RBS-70NG. Ten ovšem představuje pouze systém krátkého dosahu, byť svými výkony převyšuje kategorii systémů MANPADS. Nejvýkonnějším systém je pak známý systém Kub (v kódu NATO SA-6 „Gainful“), který by měl nahradit již zmíněný systém Spyder, a to v počtu 4 baterií.

rbsng_TITFoto: Zkušební střelby ze systému RBS-70NG | Jan Juřica / CZ Defence

Ve výzbroji AČR pak zcela chybí systémy dalekého dosahu. Právě to je často terčem kritiky – a to jak ze strany některých příslušníků AČR, tak i bývalých vojáků, včetně bývalých příslušníků ČSLA, kteří tvořili obsluhy systémů S-300.

Systémy S-300

Je třeba připomenout, že pod mediálně oblíbeným označením „protivzdušný systém S-300“ se skrývá hned celá rodina protiletadlových systémů, de facto tří základních typů. Systém S-300 P tvořil systém protivzdušné obrany státu, vedle něj však existuje i systém S-300 V, který byl určen pro protivzdušnou obranu pozemního vojska. Navíc existovala i námořní varianta S-300 F. Takto bohatě rozvětvená rodina protivzdušných systémů byla symptomatická pro tehdejší Sovětský svaz, který si díky mimořádně vysokým vojenským výdajům mohl dovolit sestrojit pro každý druh vojsk specializovaný protiletadlový systém.

Systém S-300 P byl pak určen pro tehdejší spojence Sovětského svazu, státy Varšavské smlouvy. Pro ně se měl stát páteřním typem protivzdušné obrany. A díky tomu se systém S-300PS/PMU dostal i do výzbroje tehdejšího Československa.

Jako zajímavost lze zmínit, že i samotné zavádění těchto systémů do tehdejší ČSLA bylo spojeno s celou řadou kontroverzí. Podobně jako v případě ve stejné době zaváděných letounů MiG-29 byla část tehdejší politické reprezentace proti nákupu těchto výkonných, ale zároveň také drahých bojových systémů, které dál přispěly k nutnosti zvýšit vojenské výdaje, a tím zatížily už tak problematicky fungující ekonomiku. Nicméně po nátlaku sovětské strany byly tyto kritické hlasy umlčeny a nákupy systémů S-300 P byly realizovány.

Z hlediska čistě technického ovšem systémy S-300PS/PMU znamenaly pro tehdejší československou protivzdušnou obranu pokrok. Nešlo ani tak o samotný dosah – ten byl nižší než u starších systémů S-200. Systémy S-300 nabízely především mnohem lepší schopnosti detekce cílů, lepší schopnosti navádění střely na cíl. Samotné střely se vyznačovaly i vyšší manévrovatelností. Na svou dobu se systémy S-300 P vyznačovaly i vysokou úrovní software, byť v tomto směru systém S-300 P zaostával za západními systémy, jako byl systém Patriot. Nezanedbatelnou výhodou oproti statickým systémům S-200 byla i vysoká mobilita.

Právě zmíněné vysoké finanční náklady na akvizici a provoz těchto systémů ale způsobily, že jejich zavádění do výzbroje ČSLA bylo mnohem pomalejší, než bylo do té doby zvykem. Do výzbroje ČSLA se tak dostal pouze jeden systém! Samozřejmě, původně se předpokládalo, že Československo zakoupí větší množství těchto systémů, a že jimi postupně nahradí starší, již nevyhovující systémy. Nicméně právě fakt, že dodávky byly rozloženy do delšího časového období (což je oblíbený jev, který můžeme pozorovat i u dnešní AČR), způsobil, že do pádu komunistického systému byl dodán pouze jediný, byť zcela kompletní systém. Po listopadu 89, pádu komunistického režimu a následujících politických změnách ve východní Evropě pak byly další dodávky zrušeny.

Do osudu systémů S-300 P na našem území negativně zasáhlo i rozdělení bývalého Československa. V rámci dělení majetku bývalé federace připadl tento protiletadlový systém Slovensku, zatímco České republice zůstal systém S-200. Právě tento krok z dnešního hlediska vyznívá nejkontroverzněji. Vždyť Slovensko tento systém dodnes úspěšně provozuje, a tvoří nejvýkonnější systém jeho protivzdušné obrany, obdobně tak je tomu i v Bulharsku. A díky tomu, že tyto systémy (i přes fakt, že jsou staré více než třicet let) mají ještě dostatečnou životnost, budou zde patrně sloužit ještě nějakou dobu.

Nejde navíc jen o tyto země. Systémy S-300 byly úspěšně vyváženy i do různých rozvojových zemí. Rusko tyto systémy vyvezlo např. do Vietnamu, později se i přes různá embarga a dovozová omezení dostaly i do Iránu či Sýrie. Právě to, že se systémy S-300 dostaly do výzbroje problematických států, jako je Írán, jim dodalo takové proslulosti. Otázkou ale je, nakolik jsou systémy S-300 skutečně nebezpečné, a nakolik jsou účinné.

Systémy S-300 byly použity např. syrskou armádou. Jejich de facto první ostré nasazení však bylo neúspěšné, kdy systémy nedosáhly jediného zásahu, naopak některé prvky systému S-300 byly sami zasaženy. Nutno však podotknout, že systémy S-300 zde byly použity jen v omezeném rozsahu, a to proti technologicky vyspělejšímu protivníkovi, Izraeli. Otázkou je také stupeň vycvičeností syrských vojáků.

Nejde však jen o rozvojové státy, jako je Sýrie, u kterých lze předpokládat nižší míru vycvičeností obsluhy. Systémy S-300 P byly nasazeny i arménskou armádou během války mezi Arménií a Ázerbajdžánem v roce 2021. Zde je třeba zmínit, že arménští vojáci se vyznačovali dobrou úrovní výcviku, ověřenou na různých cvičeních, arménské systémy 
S-300 P byly udržovány ve výborném stavu a podle některých zpráv byly dokonce modernizovány. I proto se na systémy S-300 P arménská armáda hodně spoléhala; předpokládalo se, že právě tyto systémy dokážou vyvážit přesilu Ázerbajdžánu. Přesto lze konstatovat, že v této roli systémy S-300 P zklamaly. Naopak, došlo hned k několika zničením arménských S-300 P – a to ázerbajdžánskými drony. Na drony Ázerbajdžánu nedokázal zareagovat sám systém S-300, ale ani systémy, které byly určeny k jeho ochraně. Právě zkušenosti z Arménie tak ukázaly na zásadní nevýhodu systému S-300, tedy na jeho neschopnost vyrovnat se s podmínkami dnešního boje, s novými nebezpečími, jakými jsou právě drony.

Další, obdobnou zkušeností, jsou boje z dnešní Ukrajiny. Před zahájením války ukrajinská armáda disponovala poměrně velkým počtem systémů S-300, a to jak systémy S-300 P, tak i S-300V. Přesto tyto systémy dosáhly jen omezených úspěchů, a naopak mnohé z nich byly zničeny. Právě proto, že jde o tolik obávané systémy, ruská armáda na ně zaměřila svou pozornost primárně, a systémy S-300 se tak staly cílem opakovaných úderů hloubkového letectva či raket odpalovaných na vzdálenosti několika desítek kilometrů. Proti těmto vzdušným cílům se systémy 
S-300 P nedokázaly prosadit. Naopak některé z těch útočících letounů, a to včetně moderních letounů Su-34, byly sestřeleny zcela běžnými, nesrovnatelně levnějšími protiletadlovými systémy krátkého dosahu kategorie MANPADS.

Zkušenosti z ostrého nasazení systémů S-300, a to jak systémů S-300P, tak i systémů S-300V, jsou proto poměrně rozpačité. Papírově, svými oficiálními výkony, především dostřelem, systémy S-300 P patří k nejvýkonnějším systémům. Je si však třeba uvědomit, že tyto systémy byly do výzbroje zaváděny v osmdesátých letech, a jejich vývoj probíhal v letech sedmdesátých. Úroveň systémů S-300 tak odpovídá tehdejšímu stupni technického vývoje. Je třeba vzít také v potaz, že celkové pojetí systémů S-300, jejich konstrukční filozofie, ale i filozofie jejich použití vychází z tehdejších podmínek protivzdušného boje, z prostředí studené války, kdy se předpokládalo použití těchto systémů primárně proti nadzvukovým letadlům, a to na velkou vzdálenost. Stejně tak se předpokládalo vysoké nasycení armád protiletadlovými systémy, použití velkého počtu systémů S-300. Situace na moderním bojišti je však zcela jiná.

Ony neúspěchy systémů S-300 nejsou dány jen jejich relativní zastaralostí. Jak bylo zmíněno, např. arménské systémy S-300 prošly částečnou modernizací, byť patrně ne všechny. Své systémy S-300P a S-300V nedávno nejen reaktivovala, ale také částečně modernizovala také ukrajinská armáda. Přesto byly jejich výsledky nízké.

Nízké úspěchy či spíše neúspěchy systémů S-300 tak lze hledat někde úplně jinde, a vyplývají spíše ze samotného charakteru protiletadlových systémů dalekého dosahu. Jsou tak platné i pro další obdobné systémy, a právě zkušenosti z nasazení těchto systémů v Arménii či Ukrajině tak zřejmě povedou k dalšímu vývoji této kategorie.

Systémy S-300 P i dnes představují určitou hrozbu, a to i přes výše zmíněné neúspěchy. Bylo by chybné takovéto systémy zcela zatracovat. Cena systému S-300, ale i jiných obdobných protiletadlových systémů je i dnes astronomická, proto si těchto systémů zákaznické země mohou dovolit jen menší množství. Tyto systémy tak obvykle nemohou pokrýt celé území daného státu, především se však nemohou vzájemně krýt, doplňovat. Je proto otázkou, zda do jaké míry může být skutečně efektivní pouze jeden systém S-300, a to i přesto, že doletem svých raket dokáže pokrýt většinu území daného státu, jak je tomu v případě malého Slovenska.

Dalším, částečně navazujícím, faktorem je fakt, že na tyto systémy se obvykle protivník zaměří jako první. Právě proto, že jde o účinné systémy, se je protistrana snaží zlikvidovat již v ranné fázi bojů. Stalo se tomu tak na Ukrajině, ale paralelu bychom našli i v případě syrských systémů S-300. Útočící strana proto na tyto systémy zaútočí větším počtem bojových systémů, a to různého druhu. Často se tak děje bez ohledu na ztráty, protože ty jsou přijatelné, s ohledem na zabránění ztrát vyšších. Pokud pak dojde k tak masivnímu nasazení útočných prostředků,  je pravděpodobné, že se jim dříve či později podaří tento systém zničit.

Možností, jak zničit systém protiletadlové obrany dalekého dosahu, je přitom poměrně mnoho. Jak již bylo zmíněno, systémy S-300 prokázaly nízkou odolnost vůči moderním prostředkům vzdušného boje, především pak dronům. Počty dronů na dnešním bojišti jsou přitom čím dál vyšší, objevují se také čím dál sofistikovanější bezpilotní prostředky. Drony lze navíc nasadit ve velkém množství, lze je použít coby klamné cíle atd. Nedá se však tvrdit, že by drony znamenaly smrt protiletadlových systémů dalekého dosahu. Přesto jsou pro ně největším nebezpečím. A to i přesto, že protiletadlové systémy dalekého dosahu jsou obvykle pečlivě chráněny, především protiletadlovými systémy krátkého dosahu. Avšak i jejich výkony jsou často pro tento druh boje nedostatečné, jak např. ukázalo nasazení systémů OSA arménskou armádou, která je používala právě coby ochranu systémů S-300.

Protiletadlové systémy dalekého dosahu se mohou stát také cílem velkorážních raketometů. Moderní velkorážní raketomety přitom dosahují dostřelu až 300 km, tedy hodnoty převyšující dostřel protiletadlových systémů. Protiletadlové systémy se navíc mohou stát terčem diverzních útoků, případně útoků různých extremistických jednotek. Proti takovému útoku jsou samozřejmě protiletadlové systémy bráněny příslušnými pěchotními jednotkami, tato ochrana však není nikdy stoprocentní. A na druhou stranu schopnosti extremistických teroristických skupin jsou čím dál vyšší. Celkově lze konstatovat, že obrana protiletadlového systému je složitější, než se může zdát, a vyžaduje obrovské soustředění sil a prostředků.

Další protiletadlové raketové systémy dalekého dosahu

Pokud by si Česká republika chtěla pořídit nějaký systém dalekého dosahu, pak by zřejmě neměla moc na výběr. Snad nejreálnější možností, jak získat nějaký protiletadlový systém dalekého dosahu, je akvizice amerického systému Patriot PAC-3. Systém Patriot patří i dnes k těm nejlepším, jeho výhodou je především pokročilý software. Zásadní nevýhodou systému Patriot je však jeho vysoká cena. Česká republika by si tak mohla pořídit jen malé množství baterií tohoto systému, a je otázkou, nakolik by to pak bylo efektivní.

shutterstock_277210241Foto: Systém Patriot (na snímku) patří i dnes k těm nejlepším, jeho výhodou je především pokročilý software. | Shutterstock

Systém Patriot si nedávno pořídily např. Polsko a Rumunsko. Ale třeba právě v Rumunsku je tato akvizice stala terčem rozsáhlé kritiky. Kritizována je především vysoká cena, kvůli které rumunská armáda nemá prostředky na jiné, možná ještě potřebnější vojenské programy. I to ukazuje na složitost akvizice tak náročného systému, jako je protiletadlový systém dalekého dosahu a je třeba, aby taková akvizice byla v souladu s celkovým stavem ozbrojených sil. Bylo by nesmyslné mít nějaký moderní protiletadlový systém, zatímco by zbytek armády měl zastaralou výzbroj.

Další možností je americký systém THAAD, který svými schopnostmi předčí systém Patriot. Ovšem na druhou stranu se systém THAAD vyznačuje ještě vyšší cenou. Příliš vysoké jsou i provozní náklady. Takovéto systémy si mohou dovolit jen státy jako USA nebo Saúdská Arábie či Katar.

Hypotetickou možností je i akvizice jihokorejského systému KM-SAM. Ten se vyznačuje mimořádně dobrými výkony, jeho nevýhodou je však opět vysoká cena. Stejný faktor vysoké ceny by komplikoval i akvizici evropského systému SAMP/T s raketami ASTER-30.

Závěr

Obecně lze konstatovat, že pořízení nějakého protiletadlového systému dalekého dosahu nejvíce brání jejich příliš vysoká cena, která neodpovídá možnostem AČR, resp. České republiky. A to i tehdy, vezmeme-li v potaz, že nynější vláda se bude snažit o navýšení vojenských výdajů na požadovaná 2 % HDP.

Shrneme-li si výše zmíněné, tj. relativně nižší účinnost protiletadlových systémů dalekého dosahu proti moderním vzdušným cílům typu dronů, jejich vysokou zranitelnost, ale také vysokou cenu, pak se akvizice systémů Spyder jeví jako racionální řešení.

Systémy Spyder vzhledem ke svým výkonům na první pohled nepatří mezi nejvýkonnější protiletadlové systémy; nemohou se rovnat systémům, jako je např. systém S-300. Na druhou stranu se systémy Spyder vyznačují mnohem modernějším software, lépe přizpůsobeným pro podmínky moderního boje. Důležité je, že systémy Spyder jsou plně kompatibilní s již zakoupenými radary Elta EL/M 2084, které se vyznačují vysokou schopností detekce cílů, a to včetně cílů obtížně zjistitelných. To je mnohem důležitější než samotný dosah raket. Systémy Spyder, resp. použité rakety I-Derby a Python 5, se vyznačují také vynikajícími schopnostmi boje proti moderním prostředkům vzdušného boje, tedy bezpilotním prostředkům. V tomto směru se navíc systémy Spyder výborně doplňují se systémy RBS-70 resp. RBS-70NG provozovanými AČR, které mají také dobré schopnosti boje proti dronům. Česká PVO tak vytváří poměrně kompaktní celek.

Nezanedbatelnou výhodou jsou samozřejmě i nižší pořizovací a provozní náklady. Akvizici systémů Spyder tak lze hodnotit jako velmi dobré řešení, mnohem lepší než případný nákup systému, který by možná oficiálně nabízel vyšší výkony, ale jehož provozování by bylo nad možnosti AČR, a které by tak AČR neúměrně zatížilo.

Otázkou zůstává tak pouze počet těchto systémů, kdy mají být pořízeny pouze 4 baterie. I vzhledem k současné bezpečnostní situaci by zřejmě stálo za to zauvažovat, jestli by počet těchto systémů neměl být navýšen.

 Autor: David Khol