Rychlý růst českého obranného průmyslu, akcelerující zejména po roce 2022, je možná největším příběhem české ekonomiky posledních let. Během krátkého období se jeho podíl na celkovém hospodářském výkonu naší země zněkolikanásobil a má potenciál alespoň částečně nahradit dosavadní význam jiných průmyslových odvětví. Ale nenechme se mýlit, stále nemáme nastavenou efektivní, dlouhodobou, udržitelnou a oboustranně výhodnou spolupráci mezi obranným průmyslem a státem, varuje ve svém textu Jan Jireš, bezpečnostní expert, bývalý náměstek ministra obrany České republiky a Senior Fellow Centra transatlantických vztahů CEVRO Univerzity.

Vedle svého přínosu k ekonomické a technologické úrovni České republiky představuje obranný a bezpečnostní průmysl klíčový prvek naší obrany. Jak konstatuje Obranná strategie ČR, „vyspělá a odolná národní obranně-průmyslová základna je předpokladem pro prosazování bezpečnostních zájmů státu a podílí se na zabezpečení operačních potřeb ozbrojených sil“.

Úspěch českých firem, nedávno korunovaný vstupem skupiny CSG na amsterodamskou burzu a jejím oceněním na zhruba 32 miliard eur, by ale neměl vést k představě, že je s českým obranným průmyslem všechno v pořádku. Stále nemáme nastaven základní rámec pro efektivní, dlouhodobou, udržitelnou a oboustranně výhodnou spolupráci mezi obranným průmyslem a státem.

Netratí na tom jen průmysl, který ke svému rozvoji často nemůže využívat nástroje, které jsou v jiných evropských zemích běžné. Tratí na tom především stát, který neví, zda a jak se může opřít o průmyslové kapacity při přípravě na obranu, v krizi a v konfliktu.

Na jednu stranu má český obranný průmysl řadu silných stránek. Patří mezi ně diverzifikované portfolio produktů, technologická vyspělost, kvalifikovaná pracovní síla, flexibilita a připravenost riskovat, mezinárodní konkurenceschopnost, akvizice významných průmyslových kapacit v zahraničí a vysoká míra ziskovosti.

Na druhou stranu jeho budoucí růst ohrožují četné slabiny. Některé z nich se týkají Evropy jako celku, jiné jsou specificky české. Mezi těmi prvními najdeme příliš svazující regulaci (kterou se nyní snaží Evropská unie zredukovat), fragmentovaný obranný trh, nedostatek kvalifikované pracovní síly, slabý kapitálový trh, neschopnost uživatelů rychle pořizovat a integrovat nová technologická řešení či závislost na dodávkách klíčových materiálů z problematických zemí.

Ty druhé – domácí – zahrnují absenci jinde běžných legislativních nástrojů na podporu exportních příležitostí pro obranný průmysl, nízkou míru investic do výzkumu, vývoje a inovací z rozpočtu ministerstva obrany, omezenou schopnost využívat obranných programů a fondů EU, neexistenci přímé komunikace a spolupráce mezi firmami a armádou a již zmíněnou absenci základního rámce pro začlenění obranného průmyslu do obranného systému země.

Potřebujeme dlouhodobě udržitelný systém spolupráce mezi státem a obranným průmyslem

V současné mimořádně špatné bezpečnostní situaci a v souvislosti s posilováním alianční kolektivní obrany a snahou urychleně zvýšit obrannou připravenost evropských zemí musíme tyto slabiny co nejdříve odstranit. Je možné zmínit hned několik změn, kroků a opatření, o nichž se již delší dobu diskutuje, jejich potřebnost je zřejmá a pomohly by řadu z výše uvedených slabin vyřešit.

Za prvé, je nutné vytvořit funkční a dlouhodobě udržitelný systém spolupráce mezi státem a obranným průmyslem. Obranný průmysl musí být ukotven jako plnohodnotný pilíř obrany České republiky, což kromě jiného obnáší vymezení povinností průmyslu vůči státu a zavedení systému kompenzací, na které bude mít průmysl ze strany státu odpovídající nárok.

Souvisejícím krokem je začlenění obranného průmyslu do krizového plánování a do přípravy na krizové situace. Firmy by měly být adekvátním způsobem do krizového plánování zapojeny a měly by se účastnit společných konzultací a případně i cvičení se státními institucemi a bezpečnostními složkami.

Za druhé, stát by měl usilovat o dosažení co největšího podílu domácího obranného průmyslu na modernizačních projektech českých ozbrojených sil a bezpečnostních sborů. To znamená zavedení jasně definovaných a měřitelných pravidel stanovujících minimální úroveň zapojení českého průmyslu do akvizičních procesů, včetně transferu technologií, licenční výroby a zajištění celého životního cyklu pořizované techniky prostřednictvím českých podniků.

Za třetí, s ohledem na prudký technologický vývoj a současný způsob válčení, který vidíme zejména na Ukrajině, je nutné reformovat akviziční systém tak, aby byl schopen flexibilně reagovat na proměnlivé operační prostředí a umožňoval efektivní pořizování rychle se rozvíjejících vojenských technologií. Jinými slovy, některá technologická řešení a zbraňové systémy by měly být pořizovány spíše jako postupně vylepšované a průběžně poskytované „služby“, než jako hotové produkty léta ležící ve skladech.

Chybí prostupnost mezi soukromým sektorem a armádou

S tím souvisí rovněž potřeba umožnit přímou komunikaci mezi výrobci a uživateli, zejména armádou. Vývojáři a inovátoři v obranném průmyslu musí mít možnost svoje technologická řešení co nejrychleji otestovat a ověřit ve spolupráci s vojáky v podmínkách blížících se těm skutečným, tedy s využitím vojenských výcvikových prostor a zařízení.

Za čtvrté, je nutné usilovat o co největší zapojení českých výrobců do obranně-průmyslových a inovačních programů Evropské unie a NATO. V návrhu rozpočtu EU na období 2028 až 2034 je na obranné projekty určeno až 130 miliard eur, což je o řád víc než v předchozím sedmiletém období. Pokud by český obranný průmysl nedokázal na svůj rozvoj získat adekvátní část těchto finančních prostředků, silně by ho to na evropském trhu znevýhodnilo vůči etablovaným západoevropským konkurentům.

Hlavní odpovědnost zde sice leží na samotných firmách, které musí být na evropské úrovni aktivní, iniciativní a viditelné, ale bez systematické podpory českého státu se to neobejde. Zapojení České republiky do obranných projektů EU pomůže vytvářet příležitosti i pro český obranný průmysl. Pokud se naše země bude na formování evropské obrany a evropského obranně-průmyslového ekosystému aktivně podílet, přispěje tím nejen ke své obranyschopnosti, ale otevře dveře českým firmám. Česko by rovněž mělo důsledně podporovat vytvoření skutečného „společného evropského obranného trhu“, v jehož rámci budou odbourány překážky pro transfery vojenského materiálu a spolupráci podniků obranného průmyslu.

S uplatněním na evropském trhu souvisí i dodělání několika domácích úkolů v legislativní oblasti. Potřebujeme zákony, které umožní zahraniční obchod s vojenským materiálem v plnohodnotném režimu vláda-vláda, pořizování vojenského materiálu státem za účelem jeho následného darování a působení českých subjektů v roli „implementačního aktéra“ s cílem zapojení českého průmyslu do obranných a bezpečnostních programů financovaných Evropskou unií.

Výhodou uvedených změn a opatření je, že nejsou politicky kontroverzní ani ideologicky zabarvené. Navíc až na výjimky nevyžadují financování ze státního rozpočtu a peníze naopak České republice přinesou. Takže by nic nemělo bránit tomu, aby český obranný průmysl v úzké spolupráci se státem zařadil ještě vyšší rychlostní stupeň a české firmy se definitivně etablovaly jako nepostradatelní lídři evropské obrany.