Energetická bezpečnost a surovinová nezávislost na Ruské federaci jsou ve středoevropské bezpečnostní politice jedním z nejdůležitějších témat. Sousední Německo je bohužel téměř učebnicovým příkladem špatně zvládnuté energetické politiky. Až do Zeitenwende přehlížená surovinová závislost na Putinově autoritářském režimu nevedla k mnohdy proklamované demokratizaci ruského režimu, ale naopak k přenosu jeho vlivu na středoevropskou politiku skrze vznik klientelistické sítě s velmi závažnými dopady na bezpečnost regionu.

Mezi tyto dopady patří jak důsledky aktivit exkancléře Schrödera, tak zablokování přijetí Ukrajiny s Gruzií do NATO s důsledky, s nimiž se region potýká dodnes. V této souvislosti se nechvalně proslulým stal projekt plynovodů Nord Stream, jehož hlavním účelem bylo zajištění možnosti vydírat státy střední a východní Evropy odepřením dodávek. Současně šlo o to nepřipravit se o zisky z německého trhu. Úkolem Německa bude najít v dohledné době ideální energetický mix, který by měl zahrnovat jádro a obnovitelné zdroje. Domácí úkol pro střední Evropu pak zahrnuje vyvinutí co nejsilnější diplomatické aktivity, aby již nikdy nedošlo k obnovení provozu obou plynovodů Nord Stream. V opačném případě bude bezpečnost regionu iluzorní.

Cyklická snaha o alternativní zdroje a antijaderné hnutí

Německá energetická politika je z historického úhlu pohledu velice zajímavá. Charakteristické jsou zde zejména opakované snahy najít alternativní zdroje energie s cílem nahradit uhlí. Jenom v průběhu dvacátého a jednadvacátého století můžeme najít několik velmi podobných megalomanských projektů, které byly vždy představeny s nadšením, přesto se však nedočkaly plné realizace. Současná velmi diskutovaná Energiewende tedy není v rámci německé energetické politiky vůbec ničím novým, co by nás mělo jakkoliv překvapovat. S naprosto stejným entusiasmem jako Energiewende byla v průběhu dvacátého století představena také hydroenergie a jaderná energie. Mezi argumenty pro přechod k hydroenergii byla uváděna nezávislost na uhelných baronech a také geopolitické argumenty, které tento zdroj považovaly za národní aktivum, jež je dobré využít. Hydroelektrárny navíc velmi dobře fungovaly v USA, ve Švýcarsku a v Itálii. Z tohoto důvodu se tento plán jevil jako naprosto správný. Byl však natolik ambiciózní, že se nikdy nedočkal plné realizace.

Další podobnou euforii zaznamenala německá energetická politika v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, kdy pomyslnou štafetu propagovaného zdroje převzalo jádro. Jádro bylo vnímáno jako ta správná budoucnost německé energetiky. V jeho prospěch se vyjadřovali politici, vědci i novináři. Pomyslnou výkladní skříní tohoto nadšení byl „Atomplan“, který v roce 1956 představila německá SPD. Atomplan sliboval oslabení uhelné lobby v důsledku investic do jaderné energetiky. Následný jaderný věk měl přinést mírovou a svobodnou budoucnost. U tehdejšího hlavního zdroje energie (uhlí) se pak předpokládalo brzké vyčerpání. Jaderná energie byla naopak vnímána jako pokroková, levná a nevyčerpatelná. Na vrcholu jaderného věku bylo 30 % německé elektrické energie vyráběno právě v jaderných elektrárnách.

Tato zprvu velmi pozitivní vize však narazila na řadu limitů. Nejvážnější byla pak cena a potřeba tento zdroj dotovat. Další velmi nepříznivý faktor představoval, představuje a pravděpodobně vždy bude představovat odpor německé veřejnosti k jaderné energetice. Jaderná energie se mezi německou veřejností nikdy netěšila příliš velké podpoře. Toto nejlépe dokládá fakt, že již v padesátých letech si dvě třetiny respondentů v souvislosti s jadernou energií asociovaly jaderné zbraně a pro její civilní využití bylo pouhých 8 % respondentů. První vážnější odmítání jaderné energie se objevilo v souvislosti s protesty proti jaderným zbraním, které byly tou dobou na Západě běžné. Zajímavým zůstává beze sporu fakt, že tyto protesty hovořily téměř vždy výhradně o nutnosti jaderného odzbrojení Západu. O nutnosti odzbrojit také SSSR zpravidla cudně mlčely. Daleko silnější antijaderné hnutí bylo však založené na obavách z jaderné havárie. V sedmdesátých a osmdesátých letech dokonce kompletně přetransformovalo německou politiku. Velmi podobné obavy vyvolávala několik desetiletí nazpátek také stavba přehrad a její dopady na životní prostředí. Právě z tohoto důvodu tak v padesátých letech někteří environmentalisté stavbu jaderných elektráren přivítali. Přitom argumentovali daleko menším dopadem na krajinný ráz. Zásadním zlomem pro budoucnost německé jaderné energetiky ale byla nejprve jaderná havárie v Černobylu a poté ve Fukušimě, kdy bylo rozhodnuto jaderné elektrárny, které byly podle hodnocení IAEA jedny z nejbezpečnějších na světě, paradoxně uzavřít.

Zmiňovaný environmentalismus šlo uchopit buďto konstruktivně, nebo jej zneužít jako formu subverze. Mezi příklady konstruktivního uchopení patří bezesporu vznik německé Strany zelených a vnesení tématu ochrany životního prostředí a další generace lidských práv do politiky. Mezi méně šťastné důsledky pak patří pokřivení této politické poptávky, charakteristické postupnou kultivací negativního naladění německé populace k jaderné energetice s velmi pravděpodobným cílem zvýšit závislost na dodávkách z Ruské federace. Tyto snahy v duchu takzvané Ostpolitik nabíraly mnohdy na velmi bizarní podobě, kdy bylo například argumentováno tím, že nákup surovin Ruskou federaci postupně zdemokratizuje. Tento výklad však vůbec nezohledňoval fakt, že Ruská federace energetické závislosti velice šikovně zneužívá k nátlaku na odběratele. Nelze se tedy nedomnívat, že cílem této postupné výchovy bylo udržet širokou veřejnost v představě, že energetika může stát téměř výhradně na obnovitelných zdrojích a na tak trochu méně vyzdvihované bridging technologii. Bridging technologie měla být vždy pouze dočasná; přesto se bez ní energetika neobešla a neobejde. Původně mělo roli bridging technologie sehrát právě jádro, ale s jeho útlumem se touto technologií postupně stával ruský zemní plyn. Za tímto účelem bylo nutné Putinův režim prezentovat jako německého strategického partnera (což bylo možné až do ruské invaze na Ukrajinu).

Nord Stream jako prostředek pro budování páté kolony

Plynovod Nord Stream patřil bezesporu k nejhorším možným geopolitickým rozhodnutím, jaké Německo v regionu střední a východní Evropy v této dekádě učinilo. Naopak pro Ruskou federaci šlo o výsledek prvotřídní vlivové operace, která zahrnovala jak mimořádně pečlivou práci s německým veřejným míněním, tak také práci s tamějšími politickými elitami. Tyto elity, zejména pak exkancléř Gerhard Schröder, neváhaly, a to i přes silný odpor sousedů, prosadit vybudování projektu, který ve skutečnosti představoval závažné ohrožení německé a středoevropské energetické bezpečnosti. Odpor spojenců v rámci regionu nejlépe dokládá postoj náměstka polského ministra zahraničí. Szymon Szynkowski vel Sęk neváhal Nord Stream 2 přirovnat k paktu Ribbentrop-Molotov. Toto přirovnání totiž velice dobře vystihlo zcela přirozené obavy středoevropských a pobaltských zemí z geopolitických dopadů projektu Nord Stream. Zprovoznění Nord Streamu, zejména pak druhé části, by totiž z ekonomického hlediska zcela znegovalo jejich snahu o snížení energetické závislosti na ruském zemním plynu.

Pro názornou ilustraci této teze se stačí podívat na trasu Nord Streamu a zamyslet se nad tím, z jakého důvodu byla navržena právě takto. Trasa obou větví plynovodu, jenž vede na dně Baltského moře z ruského Vyborgu a Usť-Luga do německého Lubminu, byla navržena tak, aby si Ruská federace ponechala možnost vydírat země střední a východní Evropy odepřením dodávek a zároveň se nepřipravila o zisky z německého trhu. V důsledku toho pak Německo zcela přirozeně ztratilo zájem o bezpečnostní a politický vývoj v zemích, které byly touto trasou obejity. Ukrajina pak přišla o příjmy z tranzitních poplatků a na následný geopolitický vývoj doplatila nejvíce. Takto navržená trasa plynovodu mimořádně zvýšila energetickou závislost Německa na nevyzpytatelném hráči. Ruská federace tak mohla téměř zcela libovolně nakládat s velice lákavou možností zneužití této energetické závislosti k modifikaci německých kroků na poli zahraniční a bezpečnostní politiky. Dalším cílem takto navržené trasy nebylo nic menšího než zabránit jakékoliv středoevropské spolupráci v oblasti energetické bezpečnosti.

Problematiku energetické závislosti na Ruské federaci velmi dobře přiblížil George Friedman, geopolitický analytik ze Stratfor. Vladimír Putin podle jeho názoru dobře pochopil, že Ruská federace nikdy neuspěje v modernizaci svého průmyslu, a proto se rozhodnul zneužít závislosti některých zemí na dodávkách ruského zemního plynu ke svým mocenskopolitickým cílům. Situaci zemí závislých na dodávkách ruského zemního plynu přirovnává k závislosti na heroinu.

Vybudování a provoz ekonomiky závislé na dodávkách ruského zemního plynu je na jednu stranu lákavá možnost. Tato závislost však vede k tvorbě a posílení elit, které nemají zájem jednat v souladu s životními zájmy svých států. V praxi pak dochází k autocenzuře, kdy si ekonomické a politické elity jsou předem velice dobře vědomy omezených možností jakkoliv oponovat agresivním krokům ruské zahraniční politiky,  a tak na to preventivně také připravují veřejné mínění. Velice zajímavá pak bývá zejména následná kariéra politiků, kteří takto kontroverzní rozhodnutí, jež šly evidentně proti německé a unijní energetické bezpečnosti, učinili. Příkladem za všechny budiž bývalý spolkový kancléř Schröder, jenž hrál klíčovou roli právě ve výstavbě plynovodu Nord Stream 2. Schröder od roku 2017 zastával pozici předsedy výboru akcionářů společnosti Rosněft, kam jej jmenovala přímo ruská vláda. Důvěrník Vladimíra Putina Igor Sečin zvolení Schrödera do dozorčí rady přivítal s argumentem, že by Schröder mohl přispět k rozšíření podnikání Rosněftu v Evropě a dát tak nový impuls německo-ruským vztahům.

Problematice energetické závislosti a jejím dopadům na bezpečnostní politiku se podrobněji věnuje například také Edward Lucas, britský novinář a bezpečnostní expert. V této souvislosti Lucas používá termín „pipeline politics“. V praxi se jedná o strategii, kdy Kreml nechce mít vliv pouze na západní státy, ale hlavně mít své lidi uvnitř, jinými slovy udržovat si zde silné kontakty na byznysové a politické elity.

Pro úspěch této strategie je přitom zcela zásadní právě role energetického sektoru, který slouží jako jakási networkovací platforma pro budování páté kolony. Mezi těmito aktéry pak jsou zejména prokremelští bankéři a politici, kteří jsou připraveni svou zemi zradit. Německý byznys a energetický sektor pak patří k oblastem, kde je vliv kremelské lobby v EU velmi silný. Síla tohoto vlivu následně velmi významně deformovala německou zahraniční a bezpečnostní politiku. Mezi typické důsledky této lobby patřila prvotní neochota Německa jakkoliv významně podpořit Gruzii, Ukrajinu a pobaltské země proti ruské agresivní politice. Takto rostoucí závislost Německa na surovinových dodávkách z Ruské federace byla totiž jednou z více příčin, proč se Ukrajina s Gruzií nestaly členy Evropské unie a NATO. Německo (společně s Francií) přijetí obou zemí do NATO zablokovalo. Ukrajina a Gruzie  se později staly oběťmi ruské agrese. Vůbec by nás tak neměl překvapovat ani fakt, že jsou to právě politici se silnými vazbami na ruské energetické společnosti, kteří realizují a obhajují tuto takzvanou politiku středoevropské neutrality.

Nechvalně proslulým se na tomto poli stal právě německý exkancléř Gerhard Schröder, který společně s dalšími členy německé SPD neváhal tlumočit stížnosti Ruské federace na ochotu České republiky s Polskem vybudovat systém protiraketové ochrany s americkým radarem v Brdech. Není bez zajímavosti ani to, že dezinformační kampaň, která úspěšně obrátila veřejné mínění proti stavbě radarové základny v Brdech, byla s největší pravděpodobností financována právě ruským energetickým gigantem Gazprom. Signifikantní bylo i to, že se v ní aktivně angažovali čeští straničtí přátelé Gerharda Schrödera. Samostatnou kapitolou jsou pak výroky a postoje Schrödera, které i po ruské invazi na Ukrajinu z roku 2022 plně podporují pozici Vladimíra Putina. Zůstává tak otevřenou otázkou, nakolik tento vliv „metastázoval“ do německé politiky ještě hlouběji. Oddělit vliv energetické závislosti od starých zpravodajských struktur, které zůstaly aktivní zejména na území bývalé Německé demokratické republiky, určitě není jednoduché.

Velmi znepokojující je i to, že Gerhard Schröder nebyl z německé SPD vyloučen, i to, že až do Zeitenwende Německo zastávalo přinejmenším velmi váhavý postoj k podpoře Ruskem napadené Ukrajiny. Plynovody Nord Stream 1 a Nord Stream 2 byly nakonec zničeny, němečtí vyšetřovatelé odpovědnost za útok přiřkli ukrajinské straně. Server Die Welt však upozornil, že o zapojení Ukrajiny existují pochybnosti některých německých zpravodajských činitelů a že se mohlo jednat o operaci pod falešnou vlajkou, za níž by byla odpovědná naopak Ruská federace.

Zeitenwende je možná jen s energetickou nezávislostí na Rusku

Zásadní zlom v takto velmi vstřícné politice vůči Ruské federaci znamenal až ruský vpád na Ukrajinu. Po takto bezprecedentním aktu agrese již nebylo z morálního hlediska dále možné neřešit energetickou závislost na hráči, který do Evropy vrátil dobyvačnou válku, při níž ničí jedno ukrajinské město za druhým. Kabinet sociálního demokrata Olafa Scholze se tak nakonec zasloužil o již zmíněnou Zeitenwende a o materiální a vojenskou podporu napadené Ukrajině, kterou ale zároveň opakovaně blokoval. Současný křesťanskodemokratický kancléř Friedrich Merz sliboval výraznější podporu Ukrajiny. V oblasti energetiky pak nastínil možnost znovuotevření německých jaderných elektráren.

Vliv prokremelské lobby na německou zahraniční a bezpečnostní politiku není bezvýznamný a můžeme jenom spekulovat o tom, nakolik by byla německá zahraniční a bezpečnostní politika před takzvanou Zeitenwende směrem k agresivnímu Rusku konstruktivní, kdyby Německo nebylo v důsledku své energetické politiky na Ruské federaci v takto klíčových momentech surovinově závislé. Pokud však vezmeme v úvahu naprosto základní pravidlo investigativní žurnalistiky „sleduj tok peněz“ a propojíme jej s tezemi novináře Edwarda Lucase a dalších investigativních žurnalistů, pak je možné tvrdit, že by německý zahraničněpolitický postoj byl rozhodnější a pozice Ruska ve střední Evropě by nebyla natolik komfortní. Bylo by třeba geopolitické postavení České republiky na Západě tématem každých voleb, kdyby lobby proti stavbě amerického radaru v Brdech s vazbami na Gazprom a na rudé křídlo německé sociální demokracie neuspěla? Řešila by Evropa vůbec napadení Gruzie a válku na Ukrajině, pokud by Německo nezablokovalo jejich přijetí do NATO?

Alternativní zdroje versus realita

Německou energetickou politiku dlouhodobě charakterizuje cyklická snaha nalézt alternativní zdroje, kterou ovšem vždy omezí střet s realitou. Podobný scénář se opakoval nejprve u hydroelektráren, následně u jádra a v současnosti u bridging technologie, bez níž se Energiewende neobejde. Německá energetická koncepce bude muset vyřešit dilema, v němž hraje roli snižování emisí oxidu uhličitého a energetická nezávislost na autoritářských režimech. Současně bude nucena vyřešit zachování dominance obnovitelných zdrojů a zároveň odmítavý postoj populace k jaderné energetice. Na první pohled je patrné, že takto složité dilema půjde vyřešit vždy jen za pomoci vypuštění jednoho z těchto kritérií u zmiňované bridging technologie. Jako nejsmysluplnější se tak v této souvislosti jeví zvolit mix s dominancí obnovitelných zdrojů s jadernou energií v pozici bridging technologie. Tato varianta by splňovala jak klimatickou neutralitu, tak energetickou nezávislost na autoritářských režimech. Otázkou však zůstává, nakolik by ji přijalo veřejné mínění. Nejhorší variantou by naopak byla varianta, v níž by roli bridging technologie s jakoukoliv argumentací opět začal hrát ruský zemní plyn. Geopolitické dopady této varianty na bezpečnost střední Evropy by byly nedozírné.

Úkolem střední Evropy je nepřipustit obnovení Nord Streamu

Otázkou také zůstává budoucnost poškozeného plynovodu Nord Stream. Zde musí středoevropské státy společně s Pobaltím, Skandinávií a Ukrajinou vyvinout na Německo co nejsilnější možný diplomatický a mediální tlak, aby k této možnosti nikdy nepřistoupilo. V případě znovuobnovení provozu Nord Stream by pak stály před nutností čelit Německu se zmodernizovaným Bundeswehrem, jehož politická reprezentace by však často jednala v souladu s Ruskou federací.

Zdroj: CEVRO ARENA