Ruská agrese proti Ukrajině vstoupila na počátku roku 2026 do pátého roku svého trvání. Válka se proměnila v průmyslový konflikt vysoké intenzity, v němž rozhoduje objem výroby, logistická odolnost, schopnost dlouhodobé mobilizace a technologická adaptace. Zatímco první fáze konfliktu byla charakterizována rychlými manévrovými operacemi a snahou o strategický šok, současná fáze představuje systematickou opotřebovací válku, která klade mimořádné nároky na obranný průmysl.

Vývojem ukrajinsko-ruské války se intenzivně zabývá nejnovější zpráva estonské zahraniční rozvědky (VLA – Välisluureamet). K hlavním pasážím zprávy patří analýza ruské průmyslové kapacity, která od roku 2022 několikanásobně zvýšila výrobu dělostřelecké munice. Tento nárůst umožnil ozbrojeným silám Ruské federace pokračovat v bojových operacích navzdory mezinárodním sankcím. V letech 2022–2023 Moskva dosáhla počátečního růstu především díky znovuzprovoznění nevyužitých kapacit (reaktivace zakonzervovaných výrobních linek, obnovení třísměnných provozů a prodloužení výrobních cyklů). Následná expanze však již vycházela z rozsáhlých investic do celého výrobního řetězce munice, od metalurgie přes chemickou výrobu až po finální kompletaci.

Spotřeba munice se během války výrazně měnila. Na jaře 2022 dosahovala během ofenzivních operací až 60 000 kusů denně. Postupně se stabilizovala na úrovni 10 000–15 000 kusů za den. Významný faktor předatovala existence strategických zásob, jež byly před invazí odhadovány až na 20 milionů dělostřeleckých granátů, raket a minometných střel. V prvních dvou letech války Rusové většinu těchto rezerv vyčerpali, což přinutilo kremelské velení racionalizovat spotřebu.

V roce 2025 dosáhla celková produkce přibližně 7 milionů kusů dělostřelecké munice. Struktura byla následující: dělostřelecká munice ráží 122 mm, 152 mm a 203 mm tvořila přibližně 3,4 milionu kusů, tanková munice a munice pro bojová vozidla pěchoty ráží 100 mm, 115 mm a 125 mm přibližně 0,8 milionu kusů, rakety pro vícenásobné raketomety ráží 122 mm, 220 mm a 300 mm zhruba 0,5 milionu kusů a minometné střely ráží 120 mm a 240 mm přibližně 2,3 milionu kusů.

Pořízení této munice stálo ruské ozbrojené síly v roce 2025 asi jeden bilion rublů (okolo 10,9 miliardy eur). Jednotková cena staršího 152 mm granátu zůstává pod hranicí 100 000 rublů (zhruba 1100 eur), což je několikanásobně méně než cena obdobných 155 mm granátů vyráběných v západních zemích. Nízké ceny jsou však dosaženy za cenu omezené ziskovosti státních podniků, které jsou závislé na subvencích a státní podpoře.

Kromě domácí výroby Rusko od roku 2023 dovezlo z Íránu a Severní Koreje odhadem 5–7 milionů kusů munice. Podle ukrajinských hodnocení tvořila severokorejská munice ve druhé polovině roku 2025 přibližně polovinu ruské dělostřelecké spotřeby na ukrajinské frontě. Díky kombinaci domácí produkce a dovozů je vysoce pravděpodobné, že Rusko dokáže i během pokračující války částečně obnovovat své strategické zásoby. Obnova a udržování těchto rezerv zůstávají z pohledu Kremlu klíčovým prvkem přípravy na potenciální budoucí konflikty.

Ruský vojensko-průmyslový komplex bude pokračovat ve snaze dále rozšiřovat výrobu a současně snižovat závislost na zahraničních dodavatelích. To zahrnuje i pokusy získávat západní obráběcí stroje (zejména CNC centra s vysokou přesností), lisy pro hluboké tažení a zařízení pro výrobu nitrocelulózy prostřednictvím zprostředkovatelů ve třetích zemích a schémat obcházení sankcí.

Zásadní paralelní linií ruské vojenské transformace tvoří systematická institucionalizace bezpilotních systémů. Ruská vláda zahájila Národní projekt rozvoje bezpilotních prostředků s cílem podpořit spolupráci mezi státním a soukromým sektorem a urychlit vývoj nových dronových technologií. Program počítá s vyškolením jednoho milionu specialistů do roku 2030, přičemž výuka zaměřená na bezpilotní technologie má být zavedena v 75 % ruských škol. Tento krok vytváří dlouhodobou personální základnu zahrnující operátory, vývojáře, konstruktéry avioniky, specialisty na datové přenosy i experty na umělou inteligenci.

Na podzim 2025 byl na příkaz Vladimira Putina vytvořen samostatný druh vojsk bezpilotních systémů. Kreml tím chce dosáhnout centralizace velení, řízení a dohledu nad bezpilotními prostředky, stejně jako konsolidovat množství improvizovaných jednotek vzniklých během války a zavést standardizované taktiky, techniky a postupy napříč ozbrojenými silami. Reforma má vést k vytvoření přibližně 190 praporů bezpilotních systémů. Ty budou integrovány zejména do pozemních sil, výsadkových vojsk a námořní pěchoty.

Technicky lze ruské bezpilotní systémy rozdělit do několika kategorií. První tvoří malé kvadrokoptéry a FPV drony s dosahem několika kilometrů, využívané pro přímé údery nebo navádění dělostřelecké palby. Druhou kategorii představují taktické průzkumné systémy s doletem desítek až stovek kilometrů, vybavené elektrooptickými a infračervenými senzory, schopné přenášet obraz v reálném čase. Třetí skupinu tvoří operačně-taktické bezpilotní prostředky s dlouhou vytrvalostí letu, schopné nést výbušnou munici. Významným trendem se rovněž stává integrace dronů do digitálního systému velení a řízení, kde jsou data z dronů přímo napojena na dělostřelecké baterie prostřednictvím automatizovaných systémů řízení palby.

Svou roli nadále hraje elektronický boj. Ruské jednotky investují do rušiček GNSS signálu, systémů pro potlačení rádiového spojení a prostředků pro převzetí kontroly nad nepřátelskými drony. Zároveň probíhá vývoj autonomních režimů letu využívajících inerciální navigaci a optické rozpoznávání terénu, což má snížit zranitelnost vůči rušení.

Plány na jednotky bezpilotních pozemních prostředků zůstávají méně rozvinuté, protože technologie UGV (Unmanned Ground Vehicle) se stále nachází ve fázi experimentálního nasazení. Ruské ozbrojené síly tyto platformy vybavují dálkově ovládanými zbraňovými stanicemi, robotickými manipulátory pro odstraňování min nebo logistickými moduly pro přepravu munice. V ženijních jednotkách najdou využití pro průzkum zaminovaného prostoru, detekci improvizovaných výbušných zařízení a dálkové kladení náloží.

Ani ruské námořnictvo v této oblasti nezahálí a buduje úderné jednotky bezpilotních hladinových plavidel ve všech loďstvech. Tato plavidla opatřuje výbušnými náložemi nebo senzory pro průzkum pobřežních oblastí a kombinovaným naváděním pomocí satelitního spojení a inerciální navigace. V Baltském loďstvu došlo k vytvoření pluku bezpilotních námořních úderných prostředků a rovněž pluku UAV (Unmanned Aerial Vehicle) pod přímým velením Leningradského vojenského okruhu. Tyto jednotky jsou postupně personálně doplňovány a technicky vybavovány. Očekává se, že v následujících letech vzniknou další pluky UAV a prapory bezpilotních systémů v rámci 6. kombinované armády (6ja gvardějskaja obščevojskovaja armija).

Tempo vytváření těchto struktur bude záviset na délce války na Ukrajině a na ekonomické udržitelnosti ruského zbrojního programu. Bezpilotní systémy však téměř jistě představují jednu z hlavních priorit ruské vojenské modernizace, protože umožňují relativně levným způsobem zvyšovat bojovou efektivitu a snižovat lidské ztráty.

Z hlediska bezprostřední bezpečnostní situace se estonská zahraniční rozvědka domnívá, že Rusko nemá v nadcházejícím roce v úmyslu vojensky napadnout žádný členský stát NATO. Obdobné hodnocení bude pravděpodobně následovat i příští rok. Evropa totiž přijala v oblasti zbrojení a bezpečnostně-politické emancipace kroky, které nutí Kreml velmi pečlivě zvažovat, co si může vůči Evropanům dovolit riskovat. I pokud dnes Moskva nemá v úmyslu zaútočit, musíme podle Estonců zajistit, aby tomu tak bylo i zítra a v budoucnu.

Vojenské reformy však v následujících letech zvýší schopnosti ruských ozbrojených sil. Aby byla tato dynamika vyvážena, je nutné pokračovat v investicích do obrany. Ruské kalkulace rovnováhy sil musí vždy vycházet ve prospěch Aliance. Skutečný odstrašující faktor představuje pouze stabilní a věrohodná vojenská připravenost. Jejím udržováním Evropa a NATO demonstrují vlastnosti, kterých se Rusko obává nejvíce: svobodu, odhodlání a odolnost, stejně jako schopnost činit vlastní rozhodnutí bez nátlaku či donucení.

Zdroj: Estonská zahraniční rozvědka