Válka na Ukrajině, proměnlivý postoj k bezpečnostním garancím USA, tlak na strategickou autonomii EU a potřeba modernizace staré techniky – všechny tyto faktory v současnosti výrazně změnily bezpečnostní politiku Evropské unie. Jedním z nejsilnějších projevů těchto změn je růst výdajů na obranu ve všech členských státech.

Podle nejnovější výroční zprávy European Defence Agency (EDA) dosáhly výdaje EU členských států v roce 2024 rekordní výše 343 miliard eur, což je o 19 % více než v předchozím roce. Výdaje představovaly 1,9 % HDP EU.

EDA ve své zprávě zároveň upozornila, že v roce 2024 poprvé v historii přesáhly investice (výdaje na vybavení, techniku, výzkum a vývoj) 100 miliard eur, což představuje 31 % z celkových obranných výdajů. To je zásadní změna oproti minulosti, kdy drtivou většinou převládaly provozní výdaje (energie, platy, údržba) nad investicemi.

Nákupy techniky vzrostly meziročně o 39 % na cca 88 miliard eur. Výdaje na výzkum a vývoj vzrostly kolem 20 % na cca 13 miliard eur. Očekává se, že v roce 2025 dosáhne obranné zbrojení v EU 381 miliard eur a těsně překročí 2 % HDP. Tato čísla ukazují nejen na růst výdajů v absolutním vyjádření, ale i na posun ve struktuře — více kapitálových výdajů, více investic do budoucích schopností.

Regionální rozdíly a hlavní hráči

Růst výdajů není rovnoměrný. Mezi státy jsou významné rozdíly jak v absolutních částkách, tak v procentech HDP. Východní Evropa (Polsko, Pobaltí) a Finsko patří mezi státy s nejvyššími procenty HDP utracenými na obranu. Tyto státy reagují bezprostředně na bezpečnostní tlak blízkosti ruského působení. Naproti tomu některé státy západní Evropy rostou pomaleji, i když absolutní výdaje jsou značné. Uveďme jako příklad Španělsko, které v současnosti čelí hněvu Donalda Trumpa a jeho výzvám, aby byl tento západoevropský stát odejit ze struktur NATO.

V roce 2024 25 z 27 členských států zvýšilo své výdaje v reálných hodnotách; 16 států více než o 10 %. Německo, Francie, Švédsko, Polsko, a další se stávají lídry nejen kvůli velikosti ekonomiky, ale i díky ambicím modernizovat armády. Tyto regionální rozdíly mají nejen strategický význam, ale i politický — jsou zdrojem debat v EU o solidaritě, o sdílení zátěže a o efektivitě investic.

Česká republika: kde se nachází v tomto trendu

Po dlouhém období, během něhož Česko operovalo se značně nižšími procenty HDP, v roce 2024 definitivně splnilo závazek vydávat alespoň 2 % HDP na obranu. Celkem bylo pro obranu vyčleněno CZK 177,1 miliardy, skutečné výdaje činily CZK 166,8 miliardy, což představuje 2,09 % HDP podle listopadového odhadu Ministerstva financí. Předtím avšak Česko bylo výrazně pod kýženou hranicí dvou procent.

V roce 2023 schválil prezident Petr Pavel novelu zákona, která stanovuje, že Česko musí v rozpočtu od roku 2024 alokovat minimálně 2 % HDP na obranu. V březnu 2025 vláda premiéra Fialy oznámila plán postupného navyšování výdajů na obranu až na 3 % HDP do roku 2030, s ročním nárůstem cca 0,2 % HDP od roku 2026.

Česko investuje značné prostředky do modernizace techniky a infrastruktury:Objednávky stíhaček F-35 — jeden z největších akvizičních projektů v posledních letech. Díky němu se výrazně zvyšují kapitálové výdaje. Financování strategických projektů je nově upraveno zákonem o financování obrany, který umožňuje stabilnější plánování a alokaci prostředků i pro nákladné položky dlouhodobější povahy.

Výhody, rizika a ekonomické souvislosti

Vyšší výdaje na obranu mohou být pro ekonomiku EU a členské státy současně stimulující i zatěžující. Na prvním místě je důležité zmínit stimulaci domácího průmyslu: výroba zbraní, munice, obranné techniky, nové infrastruktury a rozvoj výzkumu. Za druhé je to růst zaměstnanosti v sektoru obrany a souvisejících průmyslových odvětví — což může mít místní i regionální význam v členských státech EU.

Na druhou stranu je potřeba upozornit na negativní faktory, které ovlivňují veřejné rozpočty. Například při zpomalení ekonomického růstu, při inflačních tlacích, nebo při nečekaných výdajích (např. humanitární krize) je zvyšování výdajů náročné. Nutnost zachovat fiskální stabilitu, zejména u zemí s vyšším veřejným dluhem. V českém kontextu je cíl na zvýšení výdajů do roku 2030 na 3 % HDP ambiciózní, ale realistický jen pokud bude každoroční růst rozpočtu dobře plánován, posílí se kontrola veřejných zakázek a minimalizují se neefektivní výdaje.

Je však důležité zmínit i rizika neefektivního utrácení. Fragmentace trhu a standardů: každá země má svoje požadavky, technické normy, někdy i vlastní „politiku“ diverzifikace dodavatelů, což může zpomalit akvizice a vést k zdvojení nebo zbytečnému utrácení. Závislost na dovozu vs. rozvoj domácího průmyslu: pokud je většina techniky nebo komponent dovážena, nahromaděné investice mohou vést k deficitu v místním průmyslu. Provozní vs. kapitálové náklady: technika se musí udržovat, provozovat, opravovat, školit personál – pokud tyto položky nejsou řádně plánovány, mohou kapitálové výdaje „pohltit“ vysoké provozní náklady.

A konečně politické a sociální aspekty. Růst vojenských výdajů se musí opírat o veřejné mínění – musí být transparentně prezentován účel a přínosy. Bez toho hrozí odpor, zejména pokud občané vnímají, že výdaje jdou na zbrojení, zatímco sociální nebo zdravotní služby trpí. Změny vlád, rozdíly mezi stranami v postoji k obranné politice mohou přinést nesoulad v implementaci plánů (například rozdíl, jak rychle navyšovat na 3 % HDP). Mezinárodní tlak a závazky: členství v NATO, EU iniciativy, mezinárodní dohody – to vše vytváří tlak, ale také prostor pro spolupráci. Významná je také mezinárodní konkurence o dodavatele, o smlouvy – státy soutěží nejen o bezpečnost, ale i o ekonomický prospěch.

Možné scénáře do roku 2030

Na základě současných trendů lze identifikovat několik možných cest, kterými se obranné výdaje EU / Česka mohou ubírat. Za prvé je to udržitelný růst a modernizace. Postupné navyšování výdajů v Česku směrem k 3 % HDP, jak je plánováno (0,2 % ročně od roku 2026). Pokud se splní, české ozbrojené síly by mohly významně pozvednout své schopnosti.

Druhou možností je strategická koordinace. Koordinace nákupů v EU, sdílení výzkumu a vývoje, společné projekty pro interoperabilitu – to pomůže ušetřit, snížit duplicitu a zrychlit dodávky. Silnější využití obranných fondů EU (EDF), společných projektů PESCO či CARD, aby se rozložila nákladnost mezi více států. A nakonec neudržitelné ambice. Pokud se ekonomická situace zhorší (krize, pokles HDP, vysoká inflace), může být obtížné udržet plánované roční nárůsty výdajů. Nedostatečná efektivita a byrokracie mohou vést ke ztrátě veřejné důvěry.

Zdroj: EDA, gnews.cz, Ministerstvo obrany ČR