Evropa zbrojí tempem, jaké nemá v novodobé historii obdoby. Paradoxně přitom současně snižuje svou závislost na Spojených státech, a to i přesto, že objem amerických dodávek do Evropy prudce roste. Nová data ukazují, že nejde jen o odklon od Washingtonu, ale o hlubší proměnu vztahů.

Klíčovým faktorem, který tuto transformaci umožnil, je bezprecedentní růst evropských zbrojních nákupů po roce 2022. Ruská invaze na Ukrajinu vedla k zásadní revizi bezpečnostních priorit napříč evropskými státy NATO, což se promítlo do dramatického zvýšení objemu dovozu zbraní. Ve srovnání s předchozím obdobím došlo k více než trojnásobnému nárůstu importů, což představuje nejrychlejší tempo růstu za poslední dekádu a zároveň nejvýraznější změnu od období 2011–2015. Tento agregovaný růst skrývá extrémní výkyvy na úrovni jednotlivých států. Maďarsko například zvýšilo objem dovozu zbraní o 1454 %, Belgie o 1338 % a Polsko o 508 %.

Takto vysoké hodnoty nelze interpretovat jako standardní modernizační cyklus, jde o akcelerovanou expanzi vojenských kapacit, která odpovídá změně bezpečnostního prostředí ve východní Evropě. Současně je nutné zdůraznit, že tento růst není doprovázen snižováním absolutního objemu dovozu z USA. Naopak, dodávky amerických zbraní do Evropy ve stejném období vzrostly o 217 %. Tento zdánlivý paradox, tedy pokles relativního podílu USA při současném růstu absolutních dodávek, ukazuje, že Evropa neomezuje zbrojení ani spolupráci s USA, ale rozšiřuje spektrum dodavatelů. Transformace se tak odehrává na úrovni struktury trhu, nikoli jeho objemu.

Struktura závislosti: kde USA dominují a kde ne

Navzdory celkovému trendu diverzifikace, zůstává závislost evropských států na amerických zbraňových systémech výrazně diferencovaná podle jednotlivých domén. Zatímco v některých segmentech si Evropa udržuje vysokou míru autonomie, v jiných zůstává strukturálně závislá.

Nejvyšší koncentrace závislosti na Spojených státech se nachází v oblasti letectva. Právě zde americké firmy dominují díky technologickému náskoku, který se projevuje zejména v segmentu bojových letounů páté generace. Klíčovým symbolem této závislosti je program F-35, který se stal de facto standardem pro modernizaci evropských letectev. Ke konci roku 2025 mělo dvanáct evropských států NATO objednáno nebo předběžně vybráno celkem 466 těchto letounů, přičemž jen v průběhu posledního roku přibylo 39 nových objednávek či předvýběrů. V širším časovém rámci posledních pěti let evropské státy převzaly ze Spojených států více než 150 bojových letounů a přes 60 bojových vrtulníků, zatímco další stovky kusů zůstávají v objednávkách. Jedná se konkrétně o přibližně 472 letounů a 150 vrtulníků ke konci roku 2024.

Důvody této dominance nejsou pouze technologické, ale i strukturální. Spojené státy těží z ekonomie rozsahu, která snižuje jednotkové náklady a zkracuje dodací lhůty, zatímco evropské státy by v mnoha případech musely investovat do vývoje nových systémů. Zároveň nákup těchto platforem vytváří dlouhodobou závislost v oblasti servisu, modernizací a dodávek náhradních dílů, čímž se transatlantická vazba reprodukuje po celou dobu životního cyklu daného systému. V oblasti pozemních sil je situace zásadně odlišná. Evropské státy zde vykazují výrazně nižší míru závislosti na Spojených státech a preferují buď domácí produkci, nebo nákupy v rámci evropského trhu, případně od alternativních neamerických dodavatelů.

Týká se to především tanků, obrněných vozidel a dělostřeleckých systémů, kde evropský průmysl zůstává konkurenceschopný. Významnou roli zde hrají také dodávky z Izraele a Jižní Koreje, které dokázaly využít rostoucí poptávky a nabídnout kombinaci rychlé dostupnosti a technologické vyspělosti. Výjimku představují některé státy střední a východní Evropy, jako Polsko, Rumunsko či Chorvatsko, kde se nákupy americké techniky v této kategorii udržují, často z důvodů politicko-strategických, zejména snahy o posílení bezpečnostních vazeb se Spojenými státy. Celkově však platí, že pozemní síly jsou segmentem, kde je diverzifikace dodavatelů nejpokročilejší a kde Evropa dosahuje relativně vysoké míry autonomie.

Nástup alternativních dodavatelů jako kvantifikace změny

Pokles relativního podílu Spojených států na evropském trhu je přímo spojen s růstem významu alternativních dodavatelů, kteří dokázali využít prudkého nárůstu poptávky po roce 2022. Nejvýraznějším případem je Jižní Korea, jejíž podíl na dovozu zbraní evropských členů NATO vzrostl z 6,5 % na 8,6 %, přičemž objem dodávek se zvýšil o 130 % oproti předchozímu období. Korejský úspěch stojí na kombinaci relativně nízké ceny, rychlých dodacích lhůt a ochoty zapojit evropské státy do licenční výroby, což zvyšuje atraktivitu těchto kontraktů i z hlediska domácího průmyslu. Podobně dynamický růst zaznamenal Izrael, jehož podíl se zvýšil z 3,9 % na 7,7 %. Izraelské firmy se zaměřují především na technologicky specifické segmenty, jako jsou bezpilotní prostředky, systémy protivzdušné obrany, radary či protitankové řízené střely, tedy oblasti, kde evropská produkce nedokáže plně pokrýt poptávku.

V rámci Evropy samotné posiluje svou pozici Francie, jejíž podíl vzrostl z 6,5 % na 7,4 %. Tento nárůst má širší význam než jen kvantitativní, odráží snahu o posílení evropského obranného průmyslu a větší vnitroevropskou integraci zbrojní výroby. Specifickým případem je Turecko, jehož podíl na evropském trhu zůstává relativně nízký, přibližně na úrovni 0,5 %. Přesto si dokázalo vybudovat pozici v určitých segmentech, zejména díky exportu bezpilotních prostředků Bayraktar TB2 a obrněné techniky. Jeho význam tak není dán objemem dodávek, ale schopností proniknout do specifických tržních nik a současně posilovat politicko-strategické vazby, zejména ve střední a jihovýchodní Evropě. Celkově lze konstatovat, že evropský zbrojní trh prochází strukturální transformací, v níž Spojené státy zůstávají dominantním, nikoli však již monopolním dodavatelem. Diverzifikace zdrojů se stává klíčovým rysem evropské akviziční strategie, přičemž její dynamika je přímo úměrná rozsahu současného zbrojního boomu.

Paradox: růst dovozu z USA při poklesu závislosti

Jedním z nejvýraznějších rysů současné transformace evropského zbrojního trhu je zdánlivý paradox mezi relativním a absolutním vývojem dovozu amerických zbraní. Přestože podíl Spojených států na evropských importech klesá, absolutní objem jejich dodávek naopak výrazně roste. V období 2021–2025 se exporty amerických zbraní do Evropy zvýšily o 217 %, což představuje mimořádně dynamický nárůst. Tento vývoj je třeba interpretovat v širším kontextu celkové expanze trhu. Evropské státy po roce 2022 dramaticky zvýšily své obranné rozpočty a objem akvizic, to znamená, že i při klesajícím procentuálním podílu mohou Spojené státy dodávat více zbraní než kdykoliv předtím. Relativní pokles tak není důsledkem ústupu USA z evropského trhu, ale výsledkem jeho rychlé expanze a vstupu nových dodavatelů.

Dalším klíčovým faktorem je válka na Ukrajině. Do statistik exportu se započítávají i zbraně, které evropské státy nakoupily ve Spojených státech, a následně je předaly ukrajinským ozbrojeným silám. Tyto tzv. sekundární transfery, zahrnující například řízené pumy či protiletadlové střely, uměle navyšují objem amerických exportů do Evropy, aniž by nutně odrážely dlouhodobou strukturu evropských akvizic. Z analytického hlediska je proto zásadní rozlišovat mezi relativním a absolutním vývojem. Pokles závislosti neznamená pokles dovozu, ale změnu jeho struktury. Evropa diverzifikuje, nikoli nahrazuje.

Dopad na Ukrajinu jako „stres test“ evropské autonomie

Válka na Ukrajině představuje praktický test schopnosti Evropy fungovat jako samostatný bezpečnostní aktér. Data ukazují, že v období 2021–2025 pocházelo přibližně 44–45 % zbraní importovaných Ukrajinou ze Spojených států, zatímco evropské státy NATO se podílely zhruba 47 %. Na první pohled se může zdát, že Evropa je schopna Spojené státy v roli hlavního dodavatele nahradit. Detailnější analýza však ukazuje zásadní limity. Evropské státy sice dokážou dodávat některé kategorie zbraní ve větším objemu, ale narážejí na nedostatky v klíčových oblastech.

Jedním z hlavních problémů je nedostatečná produkční kapacita v oblasti munice, která se ukázala jako kritická pro vedení konfliktu vysoké intenzity. Dalším limitem jsou schopnosti ISR (intelligence, surveillance, reconnaissance), tedy průzkum, sledování a zpravodajské zabezpečení, kde Evropa stále výrazně spoléhá na americké kapacity. Zásadní je také oblast strategické protivzdušné a protiraketové obrany, kde evropské systémy nedosahují plné ekvivalence amerických řešení. Ukrajina tak funguje jako empirický důkaz, že evropská autonomie má své hranice a že bez americké podpory by bylo obtížné zajistit komplexní vojenskou pomoc v plném spektru schopností.

Selektivní autonomie místo strategické nezávislosti

Současný vývoj ukazuje, že evropské státy NATO systematicky usilují o snížení závislosti na Spojených státech, avšak nikoli formou radikálního odklonu. Místo toho dochází k postupné diverzifikaci dodavatelů a paralelnímu posilování evropského obranného průmyslu. Celý proces má však jasně definované limity. V klíčových segmentech, jako je bojové letectvo, systémy protivzdušné obrany nebo další technologicky vysoce náročné oblasti, zůstává Evropa na Spojených státech nadále závislá. Tyto oblasti tvoří jádro moderních vojenských schopností a jejich nahrazení by vyžadovalo dlouhodobé a finančně náročné investice.

Výsledkem není vznik plně autonomního evropského obranného prostoru, ale spíše formování nového modelu, který lze označit jako „hybridní obrannou závislost“. Kombinuje pokračující vazbu na Spojené státy s rostoucí rolí evropských producentů a doplňkovým zapojením třetích aktérů, jako jsou Izrael či Jižní Korea. Evropa tak vstupuje do fáze, kdy její obranná strategie není definována snahou o úplnou nezávislost, ale o optimalizaci závislostí v prostředí, které je čím dál více fragmentované a bezpečnostně nestabilní.

Zdroj: Defense News, SIPRI