Vývoj ukrajinských bezpilotních pozemních prostředků představuje jeden z nejvýraznějších kvalitativních posunů současného vedení války vysoké intenzity. Ruská agrese vytvořila prostředí, v němž se technologická adaptace stala existenční nutností, nikoli výsledkem dlouhodobého plánování v mírových podmínkách. Stejně jako v letech 2023 a 2024 došlo k prudkému rozšíření vzdušných a námořních dronů, také rok 2025 a začátek roku 2026 znamenaly systematický nástup bezpilotních pozemních vozidel, označovaných souhrnně jako UGV (Unmanned Ground Vehicle). Ukrajina se díky jejich masovému bojovému nasazení v této oblasti posunula do pozice globálního lídra.

Masivní nasazení UGV způsobilo změnu charakteru bojiště. Frontová linie se rozšířila do hloubky desítek kilometrů a nabyla podoby permanentních „kill zón“. Jakýkoli pohyb klasických vozidel či pěchoty je v nich rychle detekován a ničen kombinací průzkumných i sebevražedných dronů, dělostřelectva a přesné munice. V takovém prostředí se tradiční logistika i klasické pěší útoky stávají z hlediska lidských ztrát extrémně nákladnými. Ukrajinská odpověď spočívá ve snaze systematicky vytlačit člověka z nejnebezpečnějších úseků bojiště a nahradit jej strojem, který sice zůstává zranitelný, avšak ekonomicky i morálně nahraditelný.

Ukrajinský přístup k UGV se vyznačuje mimořádně těsným propojením frontových jednotek, vývojářů a výrobních kapacit. Drtivá většina systémů vzniká přímo na Ukrajině, často v malých a středních firmách, které jsou schopny během týdnů zapracovat připomínky vojáků přímo z bojiště. Výsledkem se stává velmi široké spektrum platforem, od jednoduchých logistických vozíků přes evakuační a ženijní systémy až po plnohodnotné bojové roboty s dálkově ovládanými věžemi.

Z technického hlediska lze UGV rozdělit na kolové a pásové platformy. Kolové systémy vynikají vyšší rychlostí, nižší spotřebou energie a jednodušší údržbou, což je předurčuje pro logistické úkoly na relativně pevném terénu. Typickým příkladem jsou platformy TerMIT nebo lehčí logistické varianty řady Veprik, schopné přepravovat desítky až stovky kilogramů munice, vody či potravin. Pásové UGV, jako Muracha, Muracha-Mini nebo těžší Karakurt, jsou naopak optimalizovány pro pohyb v rozbahněném terénu, přes krátery a zákopy. Tyto robustnější platformy dosahují nosnosti až několika set kilogramů a některé varianty jsou schopny překonávat vodní překážky.

Logistika je dnes hlavní oblastí nasazení UGV. Přibližně polovina všech misí těchto systémů směřuje k zásobování předních pozic a k evakuaci raněných. Racionalita tohoto řešení je zřejmá: zatímco ztráta logistického robota v ceně několika desítek tisíc amerických dolarů může být bolestivá, ale akceptovatelná, ztráta vycvičeného vojáka představuje nenahraditelný lidský i operační deficit. Řada ukrajinských jednotek dnes považuje jízdu klasického vozidla do první linie za nepřijatelný hazard a UGV se staly prakticky jediným způsobem, jak udržet zásobování v chodu.

Vedle logistiky se podle amerického think tanku Jamestown rychle rozvíjí bojové nasazení UGV. Ukrajinské firmy integrují na pozemní platformy standardní zbraňové systémy, včetně kulometů PKT ráže 7,62 mm, těžkých kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm nebo automatických granátometů MK-19. Typickým příkladem je Droid TW, pásový bojový robot vybavený dálkově ovládanou věží s kulometem, termovizí, denními kamerami a digitálním systémem řízení palby. Tento typ UGV dokáže zaujmout palebné postavení a setrvat v něm po dobu desítek dní bez nutnosti rotace, což zásadně mění dynamiku obrany.

Specifickou kategorií představují sebevražedné UGV, určené k ničení opevnění, bunkrů a obrněné techniky. Platformy typu Ratel-S dokážou nést nálož o hmotnosti až 40 kilogramů trhaviny nebo kombinaci protitankových min TM-62. Tyto stroje fungují jako pozemní ekvivalent útočných FPV dronů, avšak s výrazně vyšší nosností a schopností přiblížit se k cíli pod úrovní terénu, například v lesním porostu nebo v ruinách zástavby.

Zlomovým momentem ve vývoji se staly koordinované operace, v nichž byly UGV nasazeny společně se vzdušnými drony v plně robotizovaných útocích. Praktickou stránku plánování těchto akcí popisuje důstojník ukrajinských sil vystupující pod přezdívkou Šuhaj, který se podílel na přípravě jedné z prvních operací tohoto typu. „Když plánujete misi s vojáky, musíte počítat s celou řadou faktorů: bojovým stresem, šokem a dalšími psychologickými efekty,“ vysvětluje. „Pokud je ale operace složená výhradně z operátorů dronů, jde o úplně jiný scénář. Najednou je klíčové věnovat mnohem větší pozornost komunikačním systémům a hluboké znalosti terénu.“

Šuhaj zároveň upozorňuje na technická omezení pozemních robotů. „Pozemní drony vyžadují extrémně přesnou znalost krajiny. Jakákoli jáma, kráter nebo zákop pro ně může být smrtelně nebezpečný,“ říká. „Trasy proto musíme plánovat s velkým předstihem. Používáme snímky s vysokým rozlišením, ortofotomapy a detailní data o reliéfu. I jediný silnější déšť dokáže podmínky dramaticky změnit, takže aktualizace plánů jsou někdy potřeba téměř každý den.“ Tato zkušenost ilustruje, že robotizace boje neznamená jeho zjednodušení, ale přesun složitosti z roviny fyzické přítomnosti vojáků do oblasti plánování, dat a řízení.

Koordinované robotické operace měly nejen taktický, ale i výrazný psychologický efekt. Ruské jednotky, zvyklé především na hrozbu ze vzduchu, se někdy ocitly pod palbou pozemních platforem, které se přibližovaly bez přímého ohrožení ukrajinských vojáků. Z pohledu Ukrajiny však šlo především o ověření, že kombinace UGV a UAV je životaschopná i v prostředí silného elektronického boje.

Komunikace a odolnost proti rušení představují jeden z klíčových technických problémů. UGV využívají kombinaci rádiových spojů, opakovačů a v některých případech satelitních terminálů. Navigace často probíhá bez využití GPS, které je systematicky rušeno, a spoléhá se na inerciální senzory, vizuální navigaci a předem připravené mapové podklady. Ukrajinská praxe ukazuje, že i v těchto podmínkách lze dosáhnout přijatelné spolehlivosti, pokud jsou systémy navrhovány s důrazem na redundanci a jednoduchost.

Ukrajinská zkušenost má přímý význam i pro Českou republiku. Pro AČR je relevantní zejména nasazení UGV v prostředí rozsáhlých „kill zón“, kde se tradiční logistika a pohyb mechanizovaných jednotek stávají extrémně rizikovými. Integrace bezpilotních pozemních prostředků do struktury mechanizovaných a ženijních jednotek by umožnila přesun nejnebezpečnějších úkolů (zásobování předsunutých pozic, průzkum, odminování či první fázi útoku) na stroje, a tím zvýšit vytrvalost jednotek a snížit riziko ztrát.

Český obranný průmysl má pro tento směr rozvoje příznivé předpoklady. Zkušenosti s vývojem pozemních podvozků, dálkově ovládaných zbraňových stanic, optoelektronických senzorů a systémů velení a řízení lze relativně rychle adaptovat pro UGV, a to i v aliančním kontextu NATO. Ukrajinská praxe zároveň ukazuje, že klíčová je schopnost rychlého inovačního cyklu a akceptace systémů s omezenou životností, které jsou levné, opravitelné a nasazované ve velkém množství. Pro Českou republiku tak UGV nepředstavují okrajovou technologii, ale jednu z cest, jak při omezených personálních zdrojích udržet a zvýšit bojovou hodnotu pozemních sil.

Zdroj: Jamestown, New Voice, United24 Media