Generálporučík Ivo Střecha do konce července tohoto roku zastával funkci prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR. Předtím působil jako ředitel sekce rozvoje sil ministerstva obrany, kdy se v rámci této funkce zabýval mimo jiné modernizací AČR a významnými akvizičními projekty. Od října 2023 pak generál Střecha nastoupil jako vojenský představitel při NATO a EU v Bruselu. Na základě výše uvedeného jsme pana generála požádali o bilanční rozhovor.

Pane generále, vaše působiště se změnilo, v Bruselu působíte ve Vojenském výboru NATO. Je to pro vás úplně nové prostředí nebo jej znáte?

Základní úkoly vojenského výboru a jeho roli ve struktuře Aliance samozřejmě znám. Stejně tak znám i své povinnosti. Současně připomínám, že nejsem jen vojenským představitelem v NATO, ale zároveň jsem i členem vojenského výboru EU. V mezinárodním prostředí nejsem úplným nováčkem a všechny výzvy, které mne čekají, jsou mi celkem jasné. Na druhou stranu je to významná pozice, proto jsem se také na své působení v Bruselu připravoval s respektem a pokorou.

V čem vaše práce naváže na vašeho předchůdce (generálporučík Jaromír Alan) a v čem bude i optikou posledního summitu ve Vilniusu nová?

Generál Alan vykonával pozici v obtížných podmínkách. Krize spojená s COVID pandemií, ukrajinská krize a v neposlední řadě úkoly spojené s českým předsednictvím EU zvládl z mého pohledu velmi dobře. Implementace závěrů summitu bude bezesporu prioritou číslo jedna, ale musím být připravený řešit jakékoliv úkoly, které může přinést budoucnost. Vzhledem k širší škále krizí, kterými svět dnes prochází, jich může být více, než bych chtěl. 

Zůstaňme ještě u summitu NATO v Litvě, jaké nové úkoly má naše armáda před sebou?

Buďme upřímní, závěry summitu nejsou pro nás žádné velké překvapení. MO a AČR se spolu s partnery dlouhodobě podílí na jeho přípravě z hlediska formování závěrů, opatření, úkolů a stanovisek. Hlavy států se nesešly, aby otevíraly předem neprojednaná témata, ale aby odsouhlasily to, na čem různé úrovně civilního a vojenského řízení všech členů Aliance a jejich orgánů intenzivně pracovaly několik měsíců. 

My máme jasno, a jsem rád, že kroky, které Česká republika činí, a bude činit, jsou plně v souladu se závěry summitu. Mimo již probíhajících aktivit, jako jsou podpora Ukrajiny, posílení východního křídla Aliance, vyčlenění patřičných finančních prostředků pro obranu, jsou tato opatření součástí i právě zpracovávaných koncepčních dokumentů v podobě Obranné strategie nebo Koncepce výstavby AČR.

Na tomto zasedání zazněl plán na navyšování počtu vojáků a techniky s cílem větší bojeschopné vojenské síly pro odstrašení nepřítele. Jak k tomu může přispět AČR? Máme co nabídnout?

Víte, já jsem pragmatik a získané zkušenosti z minulosti mi ukázaly, že ambiciózní, dobře vypadající koncepce a plány, které nejsou postaveny na reálném posouzení možností ČR, jsou k ničemu. A to navíc, když se stále potýkáme, a ještě dlouho se potýkat budeme, s vnitřním dluhem vůči armádě, který se kumuloval desítky let. Nevidím cestu v nějakém robustním kvantitativním navyšování schopností armády, ale v dobudování stávajících schopností se vším co k tomu patří a co potřebujeme k vedení války. V neposlední řadě musíme posílit systém, jak tyto schopnosti dlouhodobě udržet i v době konfliktu. Výstavba „Potěmkinových vesnic“, jakkoliv může mít krátkodobě odstrašující efekt, je cesta do pekel. Nežijeme v bezpečném světě.

Základem všeho jsou finanční prostředky, které se jednotlivé země zavazují investovat do obrany. Jak rychle se uzákoněná 2 % HDP do obrany projeví ve vybavení armády? Jakou přípravu musí udělat AČR, aby investice byly smysluplné a perspektivní?

Uzákonění 2 procent výdajů na obranu, stejně tak i celá škála změn ve financování obrany, je něco, co armáda dlouhodobě požadovala. Z hlediska plánování nejde o ty dvě procenta, ale o to, že máme daleko silnější garance v přidělovaném objemu zdrojů ve střednědobém a dlouhodobém horizontu a větší míru flexibility při čerpání rozpočtu. To nám umožní efektivněji plánovat a realizovat rozvoj armády, který je obecně dlouhodobějším úkolem. Věřte, že vím, o čem mluvím. Skoro pět let jsem zodpovídal za rozvoj valné části armády. A pokud jsem každý rok musel několikrát měnit plány, protože třeba nebudou slíbená 2 procenta, ale jen 1,6 procenta HDP do roku 2028 nebo 2029, tak ten rozdíl v daném čase reprezentuje desítky miliard. Když ještě zohledníte komplikovanost samotného akvizičního procesu, byly výsledkem někdy celkem časově nelogicky poskládané nákupy. Prioritizace již několikrát prioritizovaného nákupního lístku ani k ničemu jinému vést nemohla. Každopádně jsem rád, že i v  takových podmínkách bylo těch chyb minimum, veřejné prostředky byly vynaloženy efektivně a armádě realizované investice pomohly. 

Koncepce výstavby AČR 2030 již s dvěma procenty v daném období počítala. Stávající krize nás přiměla provést drobné změny z hlediska načasování jednotlivých nákupů, ale věcná podstata zůstává neměnná.

Z čeho mám trochu obavy, je schopnost armády kvalitně připravit a v součinnosti s ostatními celky MO realizovat akvizice ve všech fázích. Přes některá opatření, které armáda provedla v minulém období, jako byly reorganizace generálního štábu, posílení managementu rozvojových aktivit, výstavba několika akvizičních pracovišť, se jeví tato opatření jako nedostatečná. Nelze kvalitně realizovat akvizice v hodnotě 60 miliard ročně v podobné struktuře, kapacitě a s podobnými procesy, jako když armáda utrácela v investicích třeba jenom 10 miliard korun za rok. Že se nám to doposud daří, je zásluhou enormního nasazení personálu. Tímto bych všem těm tahounům a srdcařům chtěl vzdát hold. A nejedná se jen o příslušníky armády.

Podobné obavy mám v oblasti zabezpečení životního cyklu nově pořizovaných zbraňových systémů. Životní cyklus u dosud používané zastaralé techniky i zbraňových systémů nebyl téma z důvodu ohromných přebytků ve skladech po ČSLA. Pokud jsme pořídili něco nového, nastal problém, viz potíže s provozováním bojových vozidel Pandur II nebo modernizace tanku T-72. Těch plánovaných projektů v relativně krátkém čase je mnoho a moderní výzbroj, jako jsou BVP, SHORAD, 155mm dělo, nový bojový tank, nové dopravní letouny, nový nadzvukový letoun, si bude žádat poctivou kalkulaci nákladů na jejich provozování. MO a armáda již tento systém nastavuje a uvidíme, jak se nám tento potenciální problém podaří vyřešit.

Jak vnímáte pozici profesionálních vojáků v naší společnosti oproti například vojákům armád Spojených států nebo Velké Británie?

Tady se bavíme o něčem, co je vzhledem k historii a tradicím těžce srovnatelné. Každopádně musím říct, že postavení vojáka u nás je v současné době diametrálně odlišné od toho, co jsem zažil v začátcích své kariéry. Je to samozřejmě posun pozitivní. Profi armáda a vojáci si za ta léta svou činností vybudovali velmi dobré renomé a pravidelné průzkumy ukazují, že máme vysokou důvěru společnosti. 

Paní ministryně před časem řekla, že máme výborné vojáky, ale ne až tak dobrou armádu. S tím výrokem se absolutně ztotožňuji. Můj obdiv si zaslouží všichni příslušníci armády, nejen ti bojovníci, které vidíme na reklamních bannerech, ale i ti v podpůrných pozicích, logistici, spojaři, ajťáci, zdravotníci, důstojníci i stříbrný sbor, generálové i desátníci a občanské zaměstnance nevyjímaje. Měl jsem ohromné štěstí na personál, se kterým jsem měl tu čest spolupracovat ve všech svých funkcích. 

Když jsme spolu v dubnu tohoto roku hovořili v pořadu CZ DIALOGY, říkal jste, že rekrutace je klíč k fungující armádě. Jak se daří naplňovat úkoly KVAČR? 

Obecně to není jen o rekrutaci, ale o nastavení komplexního systému, který nám umožní přijmout a taky udržet personál v organizaci. Požadavky na vzdělaný personál a jeho následné vzdělávání se s novými technologiemi budou navyšovat, a to chce čas a taky patřičné zdroje. Nábor personálu je asi o trochu pomalejší než jsme si vytýčili v KVAČR, zejména v regionech kde armáda na trhu práce není až tak silná. Každopádně máme ještě několik let, abychom dosáhli stanovených čísel.

Aktivní zálohy jsou entita armády, která nabírá na stále větším významu. Záložáci slouží například v Mnohonárodním bojovém uskupení na Slovensku. Myslíte, že jejich role ještě vzroste?  Je to podle vás jedna z možností udržení vazby s profesionálními vojáky, kteří ukončí svůj závazek?

Tady budu opět upřímný. Systém AZ je realisticky to jediné, co může primárně pomoci profesionální armádě v prvotní fázi potencionálního konfliktu. Masivnější mobilizace dalších záloh, vytváření větších jednotek, to není reálné, protože armáda tu kapacitu zkrátka nemá a její vybudování by stálo hodně zdrojů. Nejsem spokojený s tím, jak rychle vyzbrojujeme jednotky AZ. Je však potřeba si uvědomit, že paralelně řešíme zanedbanost profesionální armády a výstavbu nové kategorie vojáků, tedy sboru AZ. Tady bych chtěl naše fantastické vojáky AZ požádat ještě o trochu trpělivosti.

Ruská válka na Ukrajině trvá přes rok a půl, prezident Pavel na summitu ve Vilniusu hovořil o časovém omezení možnosti dokončení vojenské operace ukrajinských sil. Jak dlouho ještě můžeme materiálně podporovat bojující Ukrajinu?

Jednoduchá odpověď. Tak dlouho dokud tady bude vůle svobodného světa v tom pokračovat. Není to jen o České republice.

Válka na Ukrajině mění zavedené zvyklosti u evropských armád. Jak velký vliv má tento konflikt na samotnou AČR, na změny ve velení/řízení naší armády jako celku a její priority?

Kdybych řekl, že válka na Ukrajině totálně překopala naše plány, tak bych přiznal, že nestavíme armádu pro válku, ale tak nějak, aby existovala. To, že něco urychlujeme nebo doplňujeme z hlediska použití technologií nebo vyčlenění více zdrojů na munici či udržitelnost, neznamená žádnou zásadní změnu. Naším cílem vždy byla bojeschopná armáda, jen zdrojů se jaksi nedostávalo.

Jak vnímáte personální obměnu ve velení AČR? Je příchod nových velitelů podporou pro naplnění nových potřeb a schopností AČR?

Současný, v podstatě úplně nový management armády, ředitelé sekcí generálního štábu a velitelé sil, tvoří velmi vzdělaní a motivovaní lidé, kteří velice dobře chápou realitu dnešního dne. Jako určitou výzvu vidím fakt, že k tak masivní obměně došlo v horizontu několika měsíců a některým z nich tak chybí historické zkušenosti. Objevují objevené, dost dobře neznají příčiny toho, proč je aktuální stav v armádě takový, jaký je, a nemají praktickou zkušenost s celou řadou procesů, kterými se armáda řídí. Ale vzhledem ke kvalitě našich velitelů a ředitelů pevně věřím, že tento zdánlivě nepodstatný handicap rychle překonají a nebude mít tak velký vliv na další práci.

Ve společnosti se opět začalo hovořit o skoro zapomenutých termínech, jako je vojenská služba nebo mobilizace. Máme kromě možnosti účasti v aktivních zálohách také tzv. dobrovolné předurčení. Jak může AČR přispět k pozitivnímu vnímání těchto kroků, které si vynucuje nestabilita okolního světa?

Zapomenuté termíny jsou zapomenuté, protože jsme několik dekád žili v příznivém bezpečnostním prostředí. To ale neznamená, že potřeba „mobilizovat“ všechny dostupné zdroje společnosti v případě ohrožení naší suverenity zmizela. Resort MO podniká všechny dostupné kroky, abychom tohoto byli schopni. Co se týká armády, voják nikdy nebude rozhodovat o tom, jestli bude nebo nebude válka. Jeho úkolem je připravit armádu, aby v daném konfliktu uspěla a taky občas připomenout fakt, že obrana republiky je věcí nás všech, nejen armády. A k tomu je potřeba i aktivita dalších.

Když se ohlédnete za svým působením na generálním štábu, a to nejen v současné funkci 1. zástupce NGŠ, co se vám podařilo a jaké úkoly předáte svému nástupci?

Co se mi podařilo nebo nepodařilo, to není otázka pro mne, ale pro mé nadřízené v jednotlivých pozicích. Já jen za sebe mohu říct, že jsem práci v každé funkci dal vše, co jsem mohl. Měl jsem v mnoha ohledech štěstí na kolegy, podřízené, se kterými jsem spolupracoval, a taky na to, že do armády po letech začalo proudit více zdrojů. Nemuseli jsme pracovat, jak se říká „do šuplíku“, ale máme konkrétní výsledky v podobě podepsaných smluv na opravdu kvalitní výzbroj.

Velkou radost mi udělalo, že jsme po mnoha letech začali brát vážně přípravu armády na nejhorší možné krizové scénáře. Je vytvořen cyklický systém její přípravy a připravuje se na to, k čemu jsou armády primárně předurčeny.