Návrat vysoce intenzivních mezistátních konfliktů, hybridní působení i rychlý technologický vývoj mění podobu bezpečnostního prostředí. NATO proto posiluje kolektivní obranu, modernizuje své síly a zrychluje rozhodovací procesy. Vojenský představitel ČR při NATO a EU generálporučík Ivo Střecha přibližuje, jaké hrozby dnes Aliance považuje za nejzávažnější a jak se na ně připravuje Česká republika.

Pane generále, jaké bezpečnostní hrozby považuje dnes Vojenský výbor NATO za nejzávažnější a v čem se liší od hrozeb, kterým Aliance čelila ještě před několika lety?

Od posledních dvou summitů NATO ke změně bezpečnostních hrozeb pro Alianci v podstatě nedošlo. Všech 32 členů stále jednotně definuje, co Alianci ohrožuje přímo nebo nepřímo vojensky a stejně tak co ji ohrožuje přímo či nepřímo nevojensky. Ještě v roce 2010 dával smysl výbor Aliance a Ruska, který se zejména po roce 2014 (okupace Krymu) stával méně relevantním, a to až do stavu, kdy Rusko je jednou z hlavních vojenských hrozeb pro Alianci.

Národně definované hrozby potom mohou více odrážet geografická specifika jednotlivých členských států, což je zcela pochopitelné a mají na to právo. Nicméně, Aliance je jako celek v tomto ohledu stále jednotná.

Na co se bude muset v příštích letech Aliance orientovat?

V perspektivě nadcházejících let se bude muset Aliance orientovat ve stále složitějším prostředí. Geopolitické napětí poroste a hranice mezi mírem, krizí a konfliktem se budou stále více stírat. Klasické vnímání/pohled na válčení se bude muset změnit nejen vlivem současného využívání hybridních útoků (včetně kybernetických), ale také z důvodu rychlého rozvoje moderních a přelomových technologií. S vysokou pravděpodobností hlavními vojenskými hrozbami pro Alianci zůstanou Rusko a terorismus. Již začátek roku 2026 stále více ukazuje na přechod od známého mezinárodního, doposud uznávaného, systému do fáze permanentní strategické nestability. Dominantní rysy jsou návrat mezistátní války vysoké intenzity, rozšíření zástupných konfliktů, eroze státního monopolu na násilí a oslabení multilaterálního krizového managementu. Čelíme souběhu hrozeb jako jsou konvenční válka na Ukrajině, destabilizace jižního sousedství, narušování globálních námořních tras a tlak na obranně-průmyslovou základnu. Mimo to čelíme i další hrozbám, které nebyly v minulosti až tak běžné. Hroutící se mezinárodní pořádek založený na pravidlech, nerespektování mezinárodního práva, návrat myšlení o sférách vlivu a dominance jsou jen některá z nich.

Jak zásadně změnila válka na Ukrajině způsob, jakým NATO uvažuje o kolektivní obraně, odstrašení a připravenosti ozbrojených sil?

Válka na Ukrajině především přiměla NATO regenerovat svůj postoj ke kolektivní obraně. Dlouhá léta hodnocení bezpečnostní situace posouvalo téma kolektivní obrany k méně prioritním úkolům. Ze tří základních úkolů Aliance – kolektivní obrana, krizový managment a kooperativní bezpečnost – jsme se několik dekád převážně věnovali těm dvěma posledním úkolům. Došlo k reorganizacím armád, redukci schopností a počtů, klesající zdroje byly použity na výstavbu schopností potřebných převážně na zahraniční mise a operace. A to právě na úkor prioritního úkolu kolektivní obrany.

Vážnějším problémem však je, že lidé, občané států přestali uvažovat o klasické konvenční válce na teritoriu Evropy a zapomněli, že obrana státu není jen o armádách, ale je to celospolečenská záležitost. Obranný průmysl dlouhodobě chřadnul, potřebná infrastruktura se neudržovala, zastaraly procesy mobilizace, schopnost přechodu na válečnou ekonomiku a hospodářství. Krizové řízení se rozvíjelo jen v oblastech nevojenských krizí, případně bylo vnímáno pouze z pohledu IZS. Zkrátka nebyl důvod, nevnímali jsme vývoj v Rusku dostatečně pozorně a hrozba terorismu byla vnímána spíše jako konflikt mimo Evropu (daleko od nás) a migrační vlny byly často vnímány jako hlavní reálná hrozba.

Na druhou stranu, Aliance už zareagovala na válku na Ukrajině v roce 2014 a všichni spojenci si možnost konfliktu s Ruskem stále více uvědomují. Aliance má novou Koncepci odstrašení a obrany, nově zpracované obranné plány. Více než v minulosti je zohledněn geografický přístup. Akceleroval se proces obranného plánování, navýšily se rozpočty na obranu až do výše 5 procent HDP, zavádí se nové technologie, a to nejenom ty, které se vyvinuly během konfliktu na Ukrajině. Byly definovány nové domény válčení „cyber a space“ a požadavky na schopnosti při působení v nich. Změnily se velitelské struktury, pokračuje digitalizace systému velení a řízení tak, abychom byli schopni efektivně a synchronizovaně působit napříč všemi operačními doménami, tak zvané multi-doménové působení.

Válka na Ukrajině měla dopad na rozšíření Aliance o dva nové a vojensky silné členy, Finsko a Švédsko, prohlubuje se partnerství s desítkami států a organizacemi jako je EU. Roste obranný průmysl, věda a vývoj se zabývá novými technologiemi, je toho zkrátka hodně a vše je podřízeno tomu, abychom vytvořili dostatečný „odstrašující“ efekt a v případě potřeby se byli schopni efektivně bránit. NATO je v lepší kondici, než tomu bylo ještě před pár lety.

Lze říci, že je dnes NATO jednotnější než před rokem 2022, nebo se naopak projevují rozdíly v národních přístupech jednotlivých členských států?

Již jsem se k tomu obecně vyjádřil v odpovědi na první otázku. My vojáci se snažíme zachovat určitý nadhled a nepodléhat všeobecné panice. Ta je často způsobena každodenní mediální masáží o současných politických nebo ekonomických sporech, a to nejen mezi členy Aliance. Víme, koho a co reprezentujeme, jaké máme úkoly, co se od nás očekává a na tom chceme všichni společně pracovat.

Ve vojenském výboru máme stále naprosto korektní, až nadstandardně přátelské vztahy, vždyť jsme se potkávali po dobu našich kariér ve školách, při cvičeních a také v operacích, rodiny se znají. Nemáme potřebu analyzovat a reagovat na každý tweet.

Nicméně rozhoduje politika a tam se rozdíly v národních přístupech projevují. V kontextu základního poslání Aliance, kolektivní obraně, zde však panuje jednoznačná shoda.

Na druhou stranu si uvědomujeme, že nadbytečné politické hašteření vnímání jednoty a homogennosti Aliance neposiluje. Rozpad soudržnosti Aliance i EU je primárním cílem našich protivníků, kteří se snaží i z toho maximálně profitovat.

Jak se ve Vojenském výboru promítají rozdílné politické priority a domácí debaty v jednotlivých členských zemích do vojenských doporučení Alianci?

Hlavním úkolem výboru je poskytnout nezávislý vojenský názor k návrhu vojenského řešení problému. Bohužel i do jednání o nezávislém doporučení se někdy promítá politikaření více, než bych si přál. Intenzita vnímání hrozeb není u všech členů stejná. Souvisí to s mnoha faktory, jako je historie, geografická poloha, národní zájmy a tak dále. Společný konsenzus je náš základ, ale někdy se dosahuje prostřednictvím složitých kompromisů, které devalvují kvalitu nebo údernost vlastního produktu, tedy toho vojenského doporučení. Za celou dobu mého působení zde jsem snad zažil pouze jen jeden případ, kdy vojenský a politický názor z jedné země byl prezentovaný odlišně. Ale i v tomto ohledu Aliance na sobě intenzivně pracuje. Ve spojitosti s válkou na Ukrajině dochází k tak zvané debyrokratizaci a zrychlení pracovních a rozhodovacích procesů. Na pracovní úrovni jsou běžná civilně-vojenská jednání za účelem omezení případných třecích ploch ve schvalovacím procesu při maximální snaze zachování nezávislosti vojenského stanoviska.

Do jaké míry mohou podle vás změny vlád v členských státech ovlivnit kontinuitu a předvídatelnost rozhodování NATO z vojenského hlediska?

Změny vlád probíhají permanentně a NATO prošlo všemi těmi změnami za dobu jeho existence bez většího zakolísání. Z vojenského hlediska je NATO obrannou politicko-vojenskou organizací, kde rozhodování probíhá na politické úrovni. Vojáci k rozhodování pouze přispívají svým stanoviskem, návrhem nebo doporučením. Všechny vstupy do takovýchto doporučení jsou předkládány na základě odsouhlasení na domácí politické úrovni.

Jinými slovy, politické změny v jednotlivých členských státech mohou mít zásadní dopad na kontinuitu a rozhodování Aliance. Změny vlád, zejména u těch největších zemí, mají samozřejmě dopad větší. Aliance bedlivě sleduje již předvolební vývoj, rétoriku možných vítězů voleb a pravděpodobné vlivy na Alianci. V některých případech, které nechci konkrétně jmenovat, dokáže přijímat i opatření, která pomohou některé negativní dopady eliminovat.

Jak funguje v praxi vztah mezi politickým vedením Aliance a jejím vojenským křídlem? Kde podle vás leží hranice mezi politickým rozhodnutím a vojenským doporučením?

Myslím si, že vztahy mezi vojáky a politiky tady ve velitelství NATO jsou korektní. Obě entity znají svoje role a odpovědnost, respektují svoje názory. Vojenský výbor ve spolupráci se strategickými veliteli navrhuje a Severoatlantická rada, politici, rozhodují.

Setkáváte se při jednáních Vojenského výboru s tlakem na „politické zadání“ vojenských řešení, nebo má vojenská expertiza stále dominantní váhu?

Jsme součástí politiky, nemůžeme vystupovat mimo mandát daný politiky našich států. S tlakem politiků z některých zemí, k různým tématům se občas setkáváme, ale zatím jsem nezažil nic tak vážného, co by ohrožovalo základní úkoly Aliance. Spíše se potkávám s tlakem politiků na větší zapojení domácích armád do podpory různých aktivit a misí. Ty požadavky jsou už někdy nad rámec současně dostupných kapacit. Rychlost regenerace schopností armád, za paralelně běžící podpory Ukrajiny, není taková, jak by si někteří politici přáli.

Jak hodnotíte dlouhodobou podporu Ukrajiny ze strany NATO? Je z vojenského pohledu nastavena správně a udržitelně?

Podpora Ukrajiny je neodmyslitelnou součástí našich strategií. Není to přímá podpora na bojišti, ale spíše asistenční působení prostřednictvím mise NSATU, která koordinuje materiální a výcvikovou podporu ozbrojených sil Ukrajiny z teritoria Aliance. Součástí podpory je i vytvoření tak zvaného JATEC, centra sběru poznatků z války na Ukrajině. Těch aktivit je více a podle mého názoru dělá NATO vše, co je dnes možné. Jsme si vědomi toho, že výsledek války na Ukrajině bude mít vliv na budoucí uspořádání bezpečnostní architektury nejen v Evropě.

Mění se nějak role menších a středně velkých členských států, jako je Česká republika, v rámci aliančního vojenského plánování?

V zásadě ne, připravujeme se na potencionální konflikt, je tam silnější geografický akcent, dochází k významnému navýšení požadavku na obranné výdaje, na výstavbu dalších jednotek a sil. Ale zdůrazňuji, není to proto, že chceme válku nebo že válka bude. Chceme být natolik silní a připravení, aby nikoho ani nenapadlo konflikt s námi si vůbec začít. Odstrašení je to klíčové slovo.

V čem může Česká republika podle vás nabídnout Alianci přidanou hodnotu, nejen politicky, ale především vojensky? Můžeme využít například naší „historickou paměť“ z éry Sovětského svazu?

Česká republika pro Alianci přidanou hodnotu rozhodně má. Naši vojáci vždy dostáli svým závazkům a v rámci svých možností přispěli do aktivit Aliance. Přidanou hodnotou je samotná geografická poloha České republiky, která poskytuje určité výhody, se kterými je v obranných plánech počítáno. Poznatky a zkušenosti z doby Varšavské smlouvy a určitá znalost mentality Ruska jsou rozhodně něco, na co bychom neměli zapomínat, a naopak některé věci znovu připomenout. Pominu-li ideologický balast z dob Varšavské smlouvy, tak některé principy jsou univerzálně platné za jakéhokoli režimu. Například budování komplexního bezpečnostního systému, celospolečenský přístup a další. Stačí například porovnat to, co jsme měli u nás v éře Sovětského svazu s konceptem Totální obrany Švédska nebo obranným systémem Finska. V některých ohledech jsou si dost podobné nebo dokonce totožné.

Jaký význam má dnes rychlost rozhodování v NATO a je alianční systém schopen reagovat dostatečně pružně na dynamické krizové situace?

Ještě před pár lety jsme se utěšovali tím, že konflikt velkého rozsahu na teritoriu Evropy je vysoce nepravděpodobný, a pokud se tak stane, varovací doba bude deset až patnáct let. Respektive jsme to v roce 2014 nesprávně vyhodnotili a teď už je situace naprosto jiná.

Ze své podstaty rozhodování organizace, která má 32 členů a kde konsenzus je základním stavebním kamenem, je méně pružné. Aliance však má nástroje, jak překvapením předcházet a reagovat na ně. Má nově zpracovaný systém reakce na krize, nejvyšší velitel sil NATO v Evropě má pravomoci, síly a prostředky, jak reagovat okamžitě. V tomto ohledu se posouváme z doby 10-15 let na dny a týdny. Avšak představa, že bude reagovat na každý zbloudilý bezpilotní prostředek není správná.

Do jaké míry se NATO připravuje na scénáře, které nespadají do klasického ozbrojeného konfliktu, například hybridní či kybernetické hrozby?

Hybridní hrozby nejsou čistě vojenské hrozby. Jsou to aktivity, které záměrně nedosahují úrovně klasického konvenčního vojenského útoku a v delším časovém horizontu mohou mít dost podobný efekt. Jde o záměrné testování odolnosti států a popichování společnosti na výsostném teritoriu Aliance, a to různými formami. Propaganda, snaha ovlivňovat postoje politiků, obyvatelstva. Terorismus, sabotáže, diverzní akce, kybernetické útoky, útoky na klíčovou infrastrukturu, to jsou jen některé příklady. A tady je to otázka celospolečenského přístupu k obraně, otázka odolnosti státu, připravenosti jednotlivých resortů vlády, krajů, obcí, infrastruktury.

V tomto ohledu NATO přichází s konceptem kognitivního válčení, zvýšenou ochranou kritické infrastruktury, s intenzivnějšími vojenskými cvičeními, lépe koordinovanou strategickou komunikací, sdílením poznatků a zkušeností, revizí stávajících postupů a procedur a tak dále. Konkrétním příkladem jsou aktivity na ochranu podmořské infrastruktury, operace Baltic Sentry. Aliance poskytuje spoustu doporučení, ale je to především na nás, je to náš „domácí úkol“, který za nás nikdo jiný udělat nemůže.

Jak vnímáte budoucnost alianční soudržnosti v horizontu příštích pěti až deseti let, zejména v kontextu rostoucích globálních ambicí Číny a nejistot ve světové politice? Ovlivňují tuto soudržnost například prohlášení USA směrem k obsazení Grónska?

Jakékoli predikce v tomto ohledu jsou velmi obtížné. Turbulence v mezinárodních vztazích a nejistoty ve světové politice přibývají geometrickou řadou. Aliance i EU jsou pod tlakem, je cíleně ohrožována jejich soudržnost. Obě organizace pracují na tom, aby identifikovaly možný vývoj hrozeb v příštích letech, a hlavně přijímají opatření, která je připraví na to, aby těm hrozbám byly schopny čelit. Mimo stávající přímé hrozby je potenciální strategickou výzvou i Čína a její ambice, vývoj vztahů Čína-Rusko, Čína-USA, Čína-Evropa a v neposlední řadě vývoj a budování vztahů s našimi partnery.

Pevně věřím, že naše spojenectví v rámci NATO a EU je spojenectví postavené na sdílení hodnot demokratického světa a ochotě tyto hodnoty bránit. To, že se občas dostaneme do názorových rozporů, jako je teď v případě Grónska, se stávalo i v minulosti. Je pravda, že způsob vzájemné komunikace mezi spojenci a partnery není zrovna ukázkový, mírně řečeno, ale na soudržnost Aliance to doposud nemělo, kromě mediálních diskusí, zásadní vliv.

A jak už jsem říkal, naše komunikace ve vojenském výboru je stále profesionální, stále jsme primárně zaměřeni na úkoly spojené s transformací Aliance do podoby, jakou bychom ji chtěli mít, a to Alianci schopné čelit současnými i budoucím hrozbám.

Jak z pohledu Vojenského výboru NATO hodnotíte tempo modernizace Armády České republiky? Odpovídá současným aliančním požadavkům a bezpečnostní realitě?

Upřímně musím říct, že tempo modernizace není úplně adekvátní současným potřebám u žádné armády, snad s výjimkou Polska a Pobaltských států. Příčinou je odlišné vnímání hrozeb a pocit urgence na ně reagovat. Apel na urychlení výstavby a modernizace sil tady poslouchám dnes a denně. Není to jen o penězích. Není to ani jen o odpovědnosti armádních plánovačů a ministerských nákupčích. Těch, co „chtějí a potřebují“, je dnes ve světě hodně a kapacity obranného průmyslu, zejména těch v Evropě, mají svoje limity.

Navíc de iure, jsme pořád v míru a procesy v akvizicích jsou stále stejné jako před deseti lety. Tedy komplikované, plné kontrolních mechanismů, byrokracie a nadbytečné administrativy. Jsem rád, že nový ministr obrany mluví o systémových změnách. Jsou nezbytně nutné.

Které schopnosti AČR považujete dnes za nejcennější přínos České republiky pro NATO a kde naopak vidíte prostor, kde musí ČR výrazně přidat?

Tak především, armáda má, vzhledem ke své současné velikosti, více schopností, než je schopna v reálném čase vybudovat, nasadit, a hlavně udržet v konfliktu. Ani předpokládané navýšení počtu profesionálních vojáků a aktivních záloh to podle mého názoru nevyřeší. Tak, jak pozoruji dění u mnoha našich partnerů, nějaká forma povinné nebo dobrovolné vojenské služby je u nich seriózním tématem. Nechci nikoho opomenout, ale asi nejviditelnějším příspěvkem jsou naše mechanizované brigády. Dále pak schopnost podpory nasazovaných sil hostitelskou zemí se vším, co to přináší, včetně ochrany vzdušného prostoru. Přidat musíme v podstatě všude, nejvíce však v logistice. Ona nebyla nijak super kvalitní ani v dobách Československé lidové armády, natož po více než 30 letech budování expediční armády.

Je Česká republika v současné podobě vnímána v Alianci spíše jako bezpečnostní konzument, nebo jako skutečný poskytovatel relevantních vojenských schopností? Co rozhodne o tom, jak bude vnímána v příštích letech?

Neexistují explicitní kritéria, podle kterých je možné jednoznačně hodnotit vnímání ČR v rámci Aliance nebo i EU, tedy mimo výdajů na obranu. Přispíváme do operací a iniciativ obou organizací. Máme naše jednotky a vojáky na východním křídle Aliance, jsme v Iráku, v Kosovu, v minulém roce jsme velkou měrou přispěli do operace EU ALTHEA vyčleněním záložní jednotky v síle 150 vojáků, naši vojáci působí ve štábech námořních operacích EU IRINI a ASPIDES ve Středozemním moři a severozápadní části Indického oceánu. Podporujeme Ukrajinu zejména prostřednictvím velmi oceňované muniční iniciativy, jsme součástí misí EUMAM-U, kde primárně cvičíme ukrajinské vojáky, máme svoje zastoupení v alianční aktivitě NSATU. Dalším faktorem jsou výdaje na obranu. Dosáhli jsme požadovaných 2 % HDP v roce 2025 s výhledem nárůstu rozpočtu na 3 % HDP do roku 2030.

Z hlediska výstavby dlouhodobě podfinancované armády se podařilo uzavřít smlouvy na pořízení klíčových zbraňových systémů, jako jsou bojová vozidla pěchoty, F35, tanky Leopard 2A4 a 2A8, nová děla ráže 155 mm, systém protivzdušné obrany Spyder a další, méně viditelné projekty. Ve prospěch nového modelu sil NATO jsme pro kolektivní obranu vyčlenili významnou část ozbrojených sil. Takže, i dle výše uvedeného, bychom se neměli vnímat ani neměli být vnímáni jako pouzí konzumenti bezpečnosti. Na druhou stranu jsou před námi další úkoly, které nebudou vůbec jednoduché. Struktura armády, počty vojáků a personální práce vůbec, systém velení a řízení, digitalizace, udržitelnost, nové alianční cíle výstavby schopností, podpora hostitelskou zemí, implementace nových přelomových technologií, to je jen zlomek toho, co se musí řešit. Zkrátka adaptace společnosti, ozbrojených sil na novou bezpečnostní realitu bude to, co rozhodne o reputaci nejen armády, ale i celé ČR.

Co považujete za největší profesní výzvu své role ve Vojenském výboru NATO a co vám tato zkušenost dává jako vojákovi i jako zástupci České republiky?

Nikdy jsem nesnil a ani nepřemýšlel o tom, že budu někdy v Bruselu pracovat jako nejvyšší vojenský představitel AČR pro NATO a EU. Většinu své kariéry jsem strávil u jednotek a posléze na GŠ AČR, kde jsem se intenzivně věnoval rozvoji sil. Cíleně jsem se na tuto pozici nepřipravoval, priority jsem viděl jinde. Když padlo rozhodnutí o mém vyslání, nedokázal jsem si ani představit, a to ani na základě mých předchozích zkušeností ze zahraničí, jak moc budu vystaven všudypřítomné politické diskusi. Rychle jsem si uvědomil, že se budu muset detailněji naučit, jak fungují obě organizace, jejich struktury, procesy, způsob plánování, rozhodování a vždy důležité finanční toky. Musel jsem zapracovat na detailnější znalosti jednotlivých členských zemích, jejich historického vývoje, vzájemných vztahů tak, abych lépe chápal jejich současné postoje. Opět jsem se musel zamyslet nad systémem výchovy a vzdělávání našich vojáků obecně. Odborná připravenost je poměrně solidní, ale všeobecná znalost, kontext nám uniká.

Často jsme hodně zahleděni pouze do našich domácích příběhů a nevidíme a možná si ani neuvědomujeme širší, globální souvislosti. Jak praví pořekadlo, že přes jeden strom nevidíme celý les. Fantastickou zkušeností a zároveň školou pro mě byla koexistence s diplomatickým sborem, naším i tím zahraničním. Ani na konci své vojenské kariéry si nemyslím, že jsem všechno zažil a všechno znám. Tato zkušenost mi pomohla mnohem lépe porozumět komplexnosti bezpečnostního prostředí a rolím velkého množství aktérů včetně ozbrojených sil v jeho formování.