Bývalý vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě, generál ve výslužbě Philip Mark Breedlove, zavítal v září 2025 do Prahy na mezinárodní bezpečnostní konferenci EURAC. Jeden z nejvýraznějších amerických stratégů posledních desetiletí, který v letech 2013–2016 stál v čele aliančního velitelství SHAPE, vystoupil s příspěvkem zaměřeným na posilování transatlantických vazeb a na reakci Západu vůči rostoucímu tlaku Ruska a dalších autoritářských režimů. Jeho účast dodala pražskému setkání mimořádnou prestiž a připomněla, jak zásadní roli hraje vojenská zkušenost a politická prozíravost v současné debatě o budoucnosti evropské bezpečnosti.

Generál Breedlove ve svém projevu zdůraznil kritickou důležitost posílení interoperabilních schopností vzdušných sil v rámci NATO. V dnešní realitě, charakterizované revizionistickými režimy, je podle něj připravenost a schopnost rychlé reakce pro odstrašení potenciálních hrozeb klíčová. Generálovy zkušenosti z velení v SHAPE nabídly evropským vojenským představitelům hodnotné praktické i konceptuální východisko pro další rozvoj schopností aliančních vzdušných sil. Breedlove během svého projevu také odkazoval na čerstvé strategické analýzy: „Vidíte, co se děje ve velkých městech na Ukrajině. To samé by se mohlo stát i v některých velkých městech Evropy,“ upozornil generál na zranitelnost evropského vzdušného prostoru vůči ruským útokům. Breedlove přítomným velitelům i zástupcům ozbrojených sil doporučil pokračovat ve společném plánování, investicích do integrované obrany (IAMD), lepších sledovacích a průzkumných schopností a navrhl podpořit nadnárodní projekty jako ELSA, které hledají systémy s dostřelem přesahujícím 2 000 km.

Čtyřhvězdičkový generál ve výslužbě Philip Mark Breedlove následně poskytl CZ DEFENCE exkluzivní rozhovor, který si můžete přečíst níže.

Pane generále, jak se podle vás změnila bezpečnostní architektura Evropy od doby, kdy jste působil ve funkci, až do dneška?

Myslím, že v tomto směru převažují dobré zprávy. Ukrajina se stala terčem dvou útoků Vladimira Putina už na začátku roku 2014. Od té doby je NATO na cestě k vyšší připravenosti a větší schopnosti reagovat. Zpočátku byl tento proces pomalý, ale pozitivní. Dnes nabírá na rychlosti. Jsme lépe připraveni než dříve, máme větší schopnosti než dříve. A všichni také chápeme, že čelíme nepříteli. Když jsem v této oblasti začínal, Rusko jsme takto nenazývali. Ale Rusko dokázalo, že nepřítelem je, a NATO se nyní sjednotilo kolem nutnosti tuto hrozbu čelit.

Pojďme se podívat na Afriku. V době, kdy jste velel americkému letectvu v Africe, kontinent tehdy čelil hrozbě teroristických skupin. Jak vnímáte bezpečnostní situaci v Africe dnes? A na co by se mělo NATO a Spojené státy soustředit?

NATO je sice regionální aliancí, ale jeho zájmy mají celosvětový rozměr. Severní Afrika, Středomoří i Suezský průplav jsou klíčové pro obchod a fungování členských států. Proto si myslím, že NATO musí věnovat velkou pozornost vývoji bezpečnostní situace, zejména v severní Africe.

Pokud byste dnes stál v čele NATO, jaké kroky byste doporučil v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině?

Jedním z našich hlavních úkolů zůstává jednota. Putin se snaží alianci rozdělit, získat na svou stranu jednotlivé země a oslabit jejich spolupráci. Proto je pro nás naprosto zásadní udržet jednotu. Druhou prioritou je připravenost. Musíme si klást otázku, jak jsme připraveni bojovat, kdyby to bylo nutné dnes – a současně investovat do dlouhodobé připravenosti. Připravenost ale neznamená jen nákup nových tanků, letadel či lodí. Je to především o lidech, jejich výcviku a munici. A na to nesmíme zapomínat.

To je dlouhodobý proces…

Ano, dlouhodobá připravenost je vždy otázkou času. Ale i okamžitou připravenost – tu „na dnešek“ – nelze vybudovat přes noc. Je potřeba výcvik a systematické investice do lidí i prostředků.

Jak hodnotíte dosavadní vojenskou, ekonomickou a politickou podporu Ukrajině ze strany NATO a jeho členských států?

Začnu kritikou Spojených států a pak i NATO – ani jedna strana nedělá pro Ukrajinu dost. Tato válka trvá už 11 let. Ukrajina je terčem světové velmoci a nese hlavní tíhu boje za Evropu. Kdyby Putin neměl ruce plné Ukrajiny, zaměřil by se na jiné části Evropy. Proto jsem přesvědčen, že Spojené státy i evropské země musí udělat mnohem víc.

Jaké jsou podle vás největší výzvy pro NATO v příštích deseti letech?

Musíme vyřešit „problém Putina“. On sám zcela otevřeně říká, že mu vadí přítomnost evropských sil na Ukrajině a že má v Evropě imperiální ambice. Musíme jeho snahám čelit. Druhou velkou výzvou je schopnost bránit se v tzv. šedé zóně, tedy v oblasti hybridních útoků. V oblasti strategického jaderného odstrašení jsme silní, ale v taktickém už méně. V konvenčních silách máme odstrašení uvnitř aliance, ale mimo ni prakticky žádné. A v hybridní sféře dokonce vůbec žádné – a to je nejhorší scénář.

Jak hodnotíte postavení Armády České republiky v rámci NATO?

Česká republika si zaslouží pochvalu. Investuje do sebe, do své dlouhodobé připravenosti, pořizuje moderní vybavení. Všechny ukazatele jsou velmi pozitivní. Samozřejmě – musela ujít dlouhou cestu, stejně jako další bývalé sovětské státy, které byly záměrně udržovány v zaostalosti. Ale dnes je vidět, že tato země dělá hodně věcí správně.

Jak se změnil váš pohled na Rusko od doby, kdy jste byl v aktivní službě? A jak by měla aliance reagovat na jeho současné strategie a taktiky?

Můj názor na Rusko se od roku 1983 nezměnil. Tehdy jsem poprvé přišel do Evropy jako pilot F-16 v rámci NATO a už tehdy jsem věděl, že Rusko je nepřítel. Svět se po pádu železné opony snažil dvě desetiletí udělat z Ruska partnera. Já jsem se nenechal zmást. Už v roce 2008 bylo jasné, že Rusko nemá zájem stát se součástí Západu. A od té doby ještě několikrát shromáždilo armádu, překročilo mezinárodně uznané hranice a napadlo sousedy. Pan Putin nikdy nebude partnerem v míru.

Kromě Ruska dnes musíme čelit i rostoucímu vlivu Číny. Jak by měla aliance vyvažovat své zdroje mezi Evropou a indo-pacifickou oblastí?

Naší hlavní prioritou je zvládnout hrozbu ze strany Ruska v Evropě. Ale NATO se zajímá o dění v Pacifiku už dlouho. Například už na začátku mého působení ve funkci vrchního velitele v Evropě jsem schválil účast sedmi evropských zemí na velkém cvičení RimPac v Pacifiku. Evropa má v této oblasti své zájmy, protože svobodný obchod a volný tok zboží jsou pro ni životně důležité. Proto není překvapením, že se o situaci v Pacifiku zajímáme i nadále.

Jak vnímáte snahy o posílení evropské obranné autonomie, například prostřednictvím iniciativ EU v oblasti obrany? Je to spíše přínos, nebo riziko oslabení NATO?

Tuto otázku dostávám často a mnozí čekají, že budu proti posilování EU. Ale já to vnímám přesně naopak. Většina států EU je zároveň členy NATO, takže každé posílení jejich obrany posiluje i alianci. Nejde o konkurenci, ale o doplnění. Rád uvádím dva příklady: operaci v Bosně a Hercegovině, kde EU vede misi, ale velí jí zástupce NATO, protože EU nemá vlastní kapacity v oblasti velení a zpravodajství. Nebo boj s piráty u Afrického rohu – když tam působilo jen NATO, piráti prostě čekali, až odplujeme. Společná operace NATO a EU ale spojila vojenskou sílu a schopnosti NATO s civilními nástroji EU, jako jsou vazby na policii a soudy. Výsledek byl jasný – pirátství výrazně kleslo. Proto bychom neměli hledat konkurenci, ale cesty ke spolupráci.

Které momenty během vašeho velení v Evropě byly podle vás klíčové pro současnou podobu NATO?

Ruské invaze na Ukrajinu v roce 2014 změnily NATO od základů.

Co byste doporučil mladým důstojníkům a velitelům v NATO, kteří dnes čelí novým bezpečnostním výzvám?

Je to těžká rada, protože začíná u amerického selhání. V minulosti jsme nebyli „joint“ – tedy propojení mezi jednotlivými složkami. A když jsme se pokusili o záchrannou operaci rukojmích v Íránu, skončilo to katastrofou, protože armáda, námořnictvo, letectvo a námořní pěchota nefungovaly jako jeden tým. Teprve legislativa nás donutila spojit síly. Dnes jsme tak propojení, že si už neumíme představit opak. Během kariéry jsem pracoval s armádou, námořnictvem i letectvem, velel společným operacím. Proto moje první rada zní: naučte se bojovat společně. Dnes se mluví o tzv. multi-domain operations, tedy vedení boje napříč doménami. Ale to je v podstatě „joint“ válčení na steroidech. Abyste zvládli to druhé, musíte být dobří v tom prvním. A v zemích, kde propojení jednotlivých složek ještě není samozřejmostí, doporučuji mladým důstojníkům: učte se bojovat bok po boku se svými kolegy z jiných druhů vojsk. To z vás udělá lepší vojáky po celý život.