To, co se na počátku prezidentství Donalda Trumpa mohlo zdát jako provokativní či přehnané prohlášení, dnes nabývá mnohem reálnějších obrysů. Myšlenka odkupu Grónska od Dánska již není pouze mediálním výstřelkem, ale zapadá do širší strategie Spojených států, která kombinuje snahu o surovinovou bezpečnost, technologickou soběstačnost a posílení vojensko-strategické pozice v Arktidě – regionu, kde Rusko dlouhodobě disponuje výraznou převahou.

Za přední motiv amerického zájmu o Grónsko se často uvádí přístup k nerostnému bohatství, což může být samozřejmě pravda, neboť ostrov ukrývá významná ložiska titanu, mědi, niklu, železné rudy, grafitu, křemíku a dalších strategických materiálů. Zvláštní pozornost zejména přitahují méně známé, avšak kriticky důležité minerály, jako je gallium a germanium. Ty hrají klíčovou roli při výrobě nejmodernějších polovodičů, bez nichž se neobejde ani obranný průmysl, ani rychle se rozvíjející sektor umělé inteligence. V době probíhající revoluce v oblasti umělé inteligence je význam čipů větší než kdy dříve. Spojené státy zde však narážejí na zásadní problém: přibližně 98 % světových zásob gallia a 60 % zásob germania kontroluje Čína, kterou USA vnímají jako svého hlavního systémového rivala. Zajištění kontroly nad těmito grónskými nalezišti by tak bylo pro Washington mimořádně přínosné. Ovšem návratnost by nebyla ze dne na den, pakliže by Američané museli značně investovat do vybudování infrastruktury a vývoje technologií. Surovinový zájem není nakonec jediným či nejzásadnějším faktorem.

Pozice Grónska je totiž strategicky významná z geografického hlediska. Spojené státy mají v Arktidě přímý přístup prakticky pouze prostřednictvím Aljašky. Naproti tomu Rusko kontroluje více než polovinu pobřeží Severního ledového oceánu a systematicky zde buduje svou vojenskou i ekonomickou přítomnost. Grónsko je de facto bránou pro ruské námořnictvo do Atlantiku, a zároveň i pro Čínu coby rychlejší ekonomickou trasu. Suma sumárum je Arktida novým geopolitickým bojištěm.

Rusko jako arktická velmoc

Rusko je v současnosti největší arktickou mocností. Zatímco například Spojené státy mají k dispozici pouze dva ledoborce, Rusko jich provozuje přibližně 57, přičemž některé z nich mají dokonce jaderný pohon. Ledoborce jsou přitom klíčové jak pro vojenské, tak i pro ekonomické aktivity v Severním ledovém oceánu.

Rusko dlouhodobě vykazuje ambici učinit z Arktidy svou strategickou zdrojovou základnu. V Jamalo-něneckém autonomním okruhu se podle dostupných odhadů nachází až 75 % ruských rezerv zemního plynu. Právě proto Moskva již od minulé dekády masivně investuje do rozvoje projektů zaměřených na těžbu zemního plynu ve své arktické oblasti. V roce 2017 byl spuštěn projekt Jamal LNG a od roku 2024 je v provozu také projekt LNG 2. Oba se zaměřují na těžbu a následné zkapalňování zemního plynu.

Mezi tajícími ledy Arktidy se zároveň rozprostírá Severní mořská cesta, která Rusku umožňuje přesouvat zboží ze západní části země na její východ, případně exportovat vytěžený zkapalněný zemní plyn do Číny.

Rusko chrání svou zdrojovou základnu i Severní mořskou cestu sítí vojenských základen, jejichž počet i rozsah zbraňových systémů převyšuje kapacity Spojených států. Směrem ze západu byla v roce 2013 vybudována základna Temp na ostrově Kotělnyj, dále byla obnovena základna Rogačevo na Nové zemi a v roce 2017 také základna Nagurskoje v Zemi Františka Josefa. Letouny startující z posledně jmenované základny mají dolet až k americké základně v Grónsku.

Na jejich arktických základnách jsou rozmísťovány stíhací letouny, bombardéry a raketové systémy. V Severním ledovém oceánu pak operují ponorky, tradičně operující ze svých základen na poloostrově Kola.

Navzdory válce na Ukrajině jsou v Arktidě nadále rozmísťovány a testovány moderní ruské vojenské technologie. Příkladem je test hypersonické střely 3M22 Zirkon ze září loňského roku v Barentsově moři, tedy v blízkosti hranic NATO.

Většina základen byla funkční již v dobách studené války. V období nejvyššího globálního napětí byla Arktida vnímána jako klíčová bezpečnostní oblast. Po konci bipolární konfrontace se však situace změnila a region postupně upadl v zapomnění. Jak jsme již upozorňovali v jiných článcích, například v textu o budoucnosti tchajwanské otázky, mezinárodní řád se proměňuje a vstupuje do velmi nebezpečné doby.

Vrací se éra mocností a sfér vlivu. V takovém světě musíme Arktidu vnímat jako jeden z klíčových prostorů pro národní bezpečnost, a to nejen Ruska a Spojených států, ale také Evropské unie.

Proč na Arktidě záleží?

Jeden z největších klasiků světové geopolitiky, Alexander de Seversky, předvídal význam Arktidy již v roce 1950 ve svém díle Air Power: Key to Survival. Podle tohoto bývalého ruského letce s americkým občanstvím měl potenciální konflikt mezi USA a SSSR rozhodnout především letecký faktor, nikoli námořní síla, která byla po desetiletí předtím považována za klíč k dominanci nad světem.

Pod pojmem letecká síla si lze představit především strategické bombardéry nebo balistické rakety schopné nést jaderné zbraně. De Seversky upozorňoval na to, že druhou světovou válku v Pacifiku fakticky ukončilo svržení jaderných pum na Hirošimu a Nagasaki, což se stalo symbolem definitivní převahy letecké moci.

Bipolární konfrontace byla silně ovlivňována politikou jaderného odstrašení. Washington i Moskva řinčeli jadernými zbraněmi a bylo jasné, že kdyby vypukla válka, jaderné zbraně by byly vyslány na protivníka právě přes Arktidu, protože byl let raket i bombardérů přes tento prostor nejrychlejší a nejpřímější. Severní ledový oceán se tak stal oblastí intenzivních vojenských manévrů. Obě strany zde operovaly se svými ponorkami a Sověti budovali na arktických ostrovech vojenské základny.

Jak již bylo řečeno, USA nemají do regionu, s výjimkou Aljašky, přímý geografický přístup, a proto se musely spolehnout na své kanadské a dánské spojence. Na jejich území byly rozmístěny systémy včasného varování, které měly umožnit včas odhalit případný sovětský jaderný útok.

Na severu Grónska vznikla americká letecká základna Thule, která dodnes funguje pod jménem Pituffik a je spravována Vesmírnými silami Spojených států (Space Force). Přímá kontrola grónského území by USA nejen pomohla naplnit jejich zájem o surovinovou soběstačnost, ale také by výrazně rozšířila jejich vliv v regionu a posílila postavení vůči Rusku.

Kontrola ostrova by Washingtonu podle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) zajistila plnou suverenitu nad teritoriálními vodami v rozsahu 12 námořních mil od pobřeží. V dalších 200 námořních mil by USA získaly výlučnou ekonomickou zónu, kde by měly právo na těžbu nerostných surovin a rybolov.

Z vojensko-strategického hlediska by tak získaly významný nástroj k posílení kontroly nad klíčovou námořní oblastí Severního ledového oceánu a zároveň by mohly lépe balancovat ruský vliv v regionu.

Abychom to shrnuli, je třeba vnímat, že ačkoliv u snahy anektovat Grónsko hraje jistě roli osobní ambice Donalda Trumpa zapsat se nesmazatelně do dějin USA, z mocenského hlediska dává anexe ostrova smysl, ať už z hlediska surovinového, vojenského či symbolického.

Pokud by se USA podařilo zatlačit na Dánsko takovým způsobem, že by byl ostrov skutečně prodán, jednalo by se o obrovskou prohru pro Evropskou unii. V době nastupující multipolarity a rostoucího nebezpečí ve světě by mohlo být Grónsko významným opěrným bodem pro zájmy Evropské unie v celé oblasti. Ztráta ostrova by znamenala nejen ohrožení nalezišť klíčových nerostných zdrojů, ale i citelnou ztrátu prestiže a ukázku toho, že v novém světovém řádu, plném mocenského soupeření, Evropská unie nemusí mít své místo. Ačkoliv je prodej Grónska málo reálný, je stejně třeba se za Dánsko postavit symbolicky plnou silou.