Pokud by někdo hledal další místo, kde se stále koncentrovaněji střetávají ambice, technologie, psychologie moci a limity odstrašení, je to Tchaj-wan. Ne proto, že by válka byla nevyhnutelná, ale proto, že právě kolem ostrova se testuje, kam až sahá ochota velmocí riskovat a co ještě považují za „únosnou cenu“. Zatímco válka na Ukrajině zásadně proměnila evropské i globální uvažování o síle, a Venezuela přináší určitý precedens, tak Tchaj-wan představuje další – a v dosti mnoha ohledech ještě náročnější zkoušku světového řádu.

Tchaj-wan není jen otázkou čínské národní identity nebo nedokončené občanské války. Je především geopolitickým a geoekonomickým uzlem, který propojuje vojenskou rovnováhu v Indopacifiku, globální obchod, technologické řetězce a důvěryhodnost amerických bezpečnostních záruk. Právě proto jej Peking vnímá nejen jako „ztracenou provincii“, ale jako strategický klíč, který mu otevírá anebo naopak uzavírá cestu k plnohodnotnému postavení globální námořní mocnosti a vize „jedné Číny“.

V debatách se dlouhodobě objevuje paralela s Ukrajinou. Ta je ale zavádějící, pokud se používá mechanicky. Ukrajina je rozsáhlé kontinentální bojiště se sdílenými hranicemi, zatímco Tchaj-wan je ostrov vzdálený zhruba 200 kilometrů od čínského pobřeží, avšak více než 10 000 kilometrů od kontinentálních Spojených států. Právě tato asymetrie vzdálenosti zásadně ovlivňuje strategické kalkulace.

Zatímco v Evropě mohou USA a NATO operovat z relativní blízkosti, v případě Tchaj-wanu by Washington musel projekci síly vést přes oceán, pod hrozbou čínských raketových a námořních kapacit. To je důvod, proč je Tchaj-wan v čínském myšlení úzce propojen s konceptem tzv. prvního ostrovního řetězce. Tedy systému amerických a spojeneckých základen, které Peking dlouhodobě vnímá jako formu strategického obklíčení.

Tato logika není nová. Už během třetí krize v Tchajwanské úžině v letech 1995–1996, kdy Spojené státy vyslaly do oblasti dvě letadlové lodě, si čínské vedení uvědomilo, že bez vlastních schopností projekce síly budou jeho ambice vždy omezeny americkou přítomností. Právě tato zkušenost stála u zrodu dlouhodobého čínského úsilí vybudovat moderní námořnictvo, jehož symbolem je dnes i letadlová loď Fujian, o které jsme psali minule.

Z hlediska mezinárodní politiky je Tchaj-wan výjimečný i svým právním statusem. Spojené státy se řídí zákonem Taiwan Relations Act z roku 1979, který je zavazuje poskytovat ostrovu prostředky k sebeobraně. Zároveň však Washington dlouhodobě udržuje politiku tzv. strategické nejednoznačnosti, kdy v praxi sahá k záměrnému nevyjasnění, zda by v případě čínského útoku vojensky zasáhl.

Tato nejednoznačnost má odstrašovat obě strany: Peking od útoku a Tchaj-pej od jednostranného vyhlášení nezávislosti. Problémem je, že v posledních letech tuto rovnováhu narušují politická prohlášení, a to i včetně opakovaných výroků prezidenta Joea Bidena, že by USA Tchaj-wanu při napadení pomohly. Pro Čínu to znamená jediné: okno strategické nejistoty se zužuje.

Jaké jsou možné scénáře?

Americká strategie odstrašení v rámci prvního ostrovního řetězce činí případnou čínskou invazi mimořádně riskantní. Významnou roli hraje také Japonsko, které v posledních letech obnovilo zbrojení a jehož představitelé naznačují ochotu podpořit Tchaj-wan po boku USA. Vzhledem k vysoké rizikovosti námořních vylodění by při zapojení jedné supervelmoci a jedné regionální mocnosti byla pravděpodobnost úspěšné invaze nízká.

Pokud by invaze nebyla úspěšná, znamenalo by to pro Peking nepředstavitelné ztráty, především pak ztrátu legitimity čínského komunistického režimu před vlastní populací, která již během pandemie covidu-19 projevila známky nespokojenosti, a v neposlední řadě i před mezinárodním společenstvím. Čína dlouhodobě usiluje o to stát se centrem světového systému a vytlačit Spojené státy z pozice dominantní globální mocnosti.

Selhání invaze na Tchaj-wan by zásadně ohrozilo čínské strategické ambice. Konflikt s USA by byl vysoce rizikový a případná námořní blokáda by tvrdě ranila čínskou ekonomiku. Přímá invaze na ostrov tak představuje více rizik nežli zisku.

Čína se navíc nachází ve zcela jiném postavení než Vladimir Putin před invazí na Ukrajinu. Ten se cítil být přitlačen ke zdi, ruský mocenský status spíše stagnoval než rostl a invaze je proto v Kremlu vnímána jako pokus o návrat k někdejším mocenským ambicím. Čína nic takového nepotřebuje, neboť její nejlepší období může teprve přijít.

Zásadní posun v současném uvažování spočívá v tom, že otevřená obojživelná invaze už není vnímána jako jediná, ani nutně nejpravděpodobnější varianta. Analýzy se shodují, že by šlo o mimořádně riskantní operaci, logisticky náročnou a politicky devastující v případě neúspěchu. Čína má více možností než jen samotnou invazi. 

Mnohem reálněji se dnes diskutují jiné formy nátlaku:

• námořní a letecká blokáda,
• postupné obsazování menších přilehlých ostrovů,
• masivní raketové a kybernetické údery na infrastrukturu,
• kombinace vojenského tlaku s ekonomickým a informačním vydíráním.

Tchaj-wan je v tomto ohledu zranitelný. Je vysoce závislý na dovozech energie a surovin, na podmořských kabelech i na nepřerušeném fungování přístavů. Blokáda by mohla mít rychlejší a levnější efekt než invaze, a zároveň by Pekingu umožnila testovat reakci USA a jejich spojenců bez okamžité eskalace do totální války. 

Blokáda by Pekingu umožnila dosáhnout svých cílů, aniž by přitom „překročil Rubikon“. Šlo by o typickou hru na zbabělce. Lze si ji představit jako situaci, kdy proti sobě jedou plnou rychlostí dva automobily. Závod prohraje ten, kdo jako první strhne volant, protože bude označen za zbabělce. Druhý volantem neuhne a závod tak vyhraje. Pokud volantem neuhne ani jeden z nich, dojde ke srážce v plné rychlosti.

Při blokádě Tchaj-wanu by mohlo dojít k podobné situaci. Čína by zahájila blokádu a vyčkávala by, zda Washington „strhne volant“, což by v praxi znamenalo konec suverenity Tchaj-wanu. Spojené státy by však mohly reagovat vysláním své flotily. V tomto okamžiku by se naplno projevila hra o to, kdo ustoupí jako první. Pokud by neustoupil ani jeden z aktérů, svět by se ocitl tváří v tvář nejzávažnějšímu konfliktu od konce druhé světové války.

O takový výsledek však Čína neusiluje. Režim by tím riskoval vlastní existenci a dekády čínské strategie zaměřené na posilování globální pozice by přišly vniveč.

Spíše nežli se pouštět do přímé akce je momentálně pro Peking nejvhodnější vyčkávací strategie zaměřená na posilování vlastních kapacit a zároveň vlastní měkké moci. Měkká moc znamená schopnost ovlivňovat Tchaj-wan jako aktéra tak, aby Čína dosáhla požadovaných výsledků bez použití donucení (tvrdé síly), ale prostřednictvím vlastní přitažlivosti.

Peking se snaží ovlivnit vnímání mladých Tchajwanců, oslabit jejich nacionalistické postoje a budovat pozitivní obraz kontinentální Číny, což by mohlo vést k tomu, že si lidé začnou klást otázky ve stylu: „Proč je vlastně jeden národ rozdělen do dvou států?“

Peking využívá nástroje, jako jsou stáže v Číně, studium na čínských univerzitách či startovací granty pro mladé podnikatele. Mladí lidé se pak mají vracet na Tchaj-wan s pozitivními zkušenostmi získanými na pevninské Číně.

Nejdůležitějším prvkem čínské měkké síly vůči Tchaj-wanu je využívání sociálních sítí, jako jsou TikTok nebo Instagram. Tchajwanští influenceři jsou zváni do Číny, kde vytvářejí obsah prezentující život ve velkoměstech a budují u mladých Tchajwanců emocionální vztah k Číně. Přestože strategie působí jednoduchým dojmem, vzhledem k vlivu sociálních sítí představuje pro Tchaj-wan vážné riziko, které vyžaduje vlastní protiopatření.

Výhodou Číny je, že zatímco někteří aktéři vnímají otázku Tchaj-wanu jako sprint, Peking ji chápe spíše jako maraton a dlouhodobě posiluje svou sílu. Například již dnes disponuje třemi letadlovými loděmi, přičemž dlouhodobě hovoří o zisku až šesti.

Co z toho vyplývá? Pokud selže strategie měkké moci, mohou následovat silové nástroje, jako blokáda v nejvíce rizikovém scénáři, přes omezené útoky na strategické cíle, až po přímou invazi vojáků v tom nejhorším scénáři. Jelikož však Čína postupuje dlouhodobě, může se během eskalačního procesu svět výrazně změnit. Za několik let může být moc USA oslabená a Čína ochotná riskovat konflikt.

Co by to znamenalo pro Evropu a NATO?

Často zaznívá argument, že Tchaj-wan je „příliš daleko“, než aby se týkal Evropy. To je iluze. Jakýkoli vážný konflikt v Tchajwanské úžině by měl okamžité globální dopady. Ostrov je klíčovým článkem světových technologických řetězců, zejména v oblasti polovodičů a čipů. Narušení jejich výroby by se rychle promítlo do evropského průmyslu, obrany i civilní ekonomiky. 

Tchaj-wan vyrábí přibližně 60 % světových polovodičů a přes 90 % těch nejpokročilejších, které dnes nedokáže vyrábět ani Čína. Ta však do tohoto sektoru masivně investuje v rámci tzv. „čínského projektu Manhattan“ s cílem dosáhnout čipové soběstačnosti. Pokud by Čína tohoto cíle dosáhla, blokáda Tchaj-wanu by měla zásadní dopad především na Západ, nikoli na Peking.

Zároveň by konflikt zaměstnal (pokud by se současná administrativa rozhodla) americké kapacity v Indopacifiku, což by snížilo schopnost USA současně reagovat na krize v Evropě. Pro evropské křídlo NATO by to znamenalo další tvrdou zkoušku vlastní autonomie a schopnosti odstrašovat Rusko bez plné americké angažovanosti. Tchaj-wan je tak nepřímým, ale velmi reálným faktorem evropské bezpečnosti.

Zatímco tedy válka na Ukrajině ukázala, že síla se znovu stala legitimním nástrojem politiky. Zároveň ale odhalila limity: logistiku, průmyslovou kapacitu, společenskou odolnost. Právě tyto lekce dnes formují debatu o Tchaj-wanu. Už nejde o otázku „zda“, ale jakým způsobem a za jakých podmínek by se konflikt mohl odehrát, a zda by jeho cena nebyla pro všechny strany nepřijatelná.

Tchaj-wan se tak stává dalším lakmusovým papírkem v rámci nového transformujícího se světového řádu. Nejen proto, že testuje čínské ambice, ale proto, že odhaluje, jak daleko jsou Spojené státy a jejich spojenci ochotni zajít při obraně statu quo. A také proto, že ukazuje, že budoucí konflikty nemusí začínat tanky a výsadky, ale blokádami, drony, kyberútoky a ekonomickým tlakem.

Pokud nás Ukrajina naučila, že mír nelze brát jako samozřejmost, pak Tchaj-wan připomíná, že globální bezpečnost je dnes propojenější než kdy dřív. A že válka „někde jinde“ může mít důsledky, které pocítíme všichni.

Americká intervence ve Venezuele a Trumpův tlak na anexi Grónska pak ukazují, že se svět vrací do éry mocností, v níž nebude hrát klíčovou roli mezinárodní právo, ale především schopnost prosadit vlastní zájmy za použití jakýchkoliv prostředků. Svým způsobem se tak nacházíme v nebezpečnějším světě než byl například před patnácti lety.