Počátkem března letošního roku představila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen ambiciózní plán na vyzbrojení sedmadvacítky v kontextu turbulentní bezpečnostní situace způsobené ruskými imperiálními ambicemi na Ukrajině a nejistým budoucím vojenským angažmá Spojených států v Evropě. Plán nese název ReArm Europe (česky znovuvyzbrojení Evropy) a klade si za cíl obnovit obranné kapacity Evropy pomocí částky 800 miliard eur. Bezesporu se jedná o jeden z nejambicióznějších plánů EU v její novodobé historii. Tento plán zároveň otevírá celou řadu otázek – zejména ohledně způsobu, jakým hodlá Evropská komise finance získat, jak je plánuje alokovat a jak zvažuje úpravu současné taxonomie, například v souvislosti s komplikovaným úvěrováním evropských zbrojařských firem kvůli pravidlům ESG (environmentální, sociální a správní aspekty podnikání).

Než se detailněji podíváme na celkový kontext plánu ReArm Europe, nabízí se otázka, odkud se vzala ona enormní částka 800 miliard eur. V mezinárodní i tuzemské bezpečnostní komunitě se dlouhodobě diskutuje o podfinancovanosti evropské obrany. Při pohledu na konkrétní čísla zjistíme, že tzv. kumulativní deficit za poslední dekádu, vztažený k cíli NATO ve výši 2 % HDP pro každou zemi, činí přibližně 850 miliard eur – tedy téměř identickou částku, s jakou operuje Evropská komise.

Podíváme-li se například na české výdaje na obranu, ty po roce 2006 dramaticky klesaly z 2 % HDP až na své dno 0,91 % v roce 2014. Podle nedávné studie Peace Research Center Prague a Centra veřejných financí   z dubna letošního roku činí vnitřní dluh tuzemské obrany 265 miliard Kč při 10% depreciaci (tj. životnost investic 10 let a tedy i stejná „životnost dluhu“), což odpovídá přibližně 3 % HDP v případě běžných výdajů na spotřebu a rychle se obnovující majetek. Pokud bychom však počítali s 5% depreciací (tj. životnost investic 20 let), studie uvádí, že vnitřní dluh by v současnosti činil cca 562 miliard Kč – především v případě započítání akvizic vojenské techniky a obnovy infrastruktury (tedy pomaleji obnovovaného majetku). Studie dále konstatuje, že český obranný deficit by bylo teoreticky možné dorovnat při cíli 3 % HDP na obranu do roku 2030 (viz graf 4 níže). Autoři studie však zároveň připouštějí, že vzhledem k současným čekacím lhůtám na nákup a dodávky vojenského vybavení nemusí být vyrovnání obranného deficitu do roku 2030 vůbec reálné.

Vraťme se nyní do evropského kontextu. Klíčovou otázkou je, jakým způsobem hodlá Evropská komise získat potřebných 800 miliard eur. Za prvé, Komise přichází s návrhem společné půjčky na finančních trzích ve výši 150 miliard eur, a to prostřednictvím nového finančního nástroje SAFE (Security Action for Europe). Za tuto půjčku by ručila Evropská unie jako celek – obdobně jako tomu bylo v případě společné půjčky ve výši 750 miliard eur, která směřovala k obnově postcovidové Evropy. EU by následně finance alokovala členským státům po předložení tzv. investičního plánu pro evropský obranný průmysl. Tento plán bude muset obsahovat popis činností, výdajů a opatření, na které členský stát žádá půjčku, dále konkrétní obranné produkty, které hodlá pořídit, a případně také plánované zapojení Ukrajiny do realizovaných činností.

V souvislosti s tímto návrhem se objevily spekulace, zda na finance ze společné půjčky dosáhnou i státy, jejichž obranné výdaje nedosahují 2 % HDP – jako například Španělsko či Itálie. Odpověď zatím není zcela jasná. Před zveřejněním návrhu se spekulovalo, že na tyto finance dosáhnou pouze země, které vynakládají alespoň 2 % HDP na obranu. Finální návrh Evropské komise však tuto problematiku nikterak nerozebírá. Lze však předpokládat, že Komise bude při alokaci prostředků zohledňovat případnou nedostatečnou výši obranných výdajů jednotlivých členských států. Je rovněž důležité zmínit, že společnou půjčku na posílení obrany uvítaly především státy jižní Evropy a Francie. Tyto země, jejichž zadlužení přesahuje 100 % HDP (např. Česko má dluh veřejných financí přibližně 42 % HDP), mají ztížený přístup k financím na kapitálových trzích, a právě díky společné půjčce by se mohly vyhnout přísným úvěrovým podmínkám.

Zmíněné půjčky by měly být primárně alokovány na projekty spjaté s podporou společného pořizování obranné techniky, včetně rozvoje výrobních kapacit a infrastruktury. Investice by se měly zaměřit na sedm klíčových oblastí, které odpovídají současným prioritám EU a plánování NATO. 

Konkrétně jde o:

• protivzdušnou a protiraketovou obranu
• dělostřelecké systémy, střely a munici
• drony a technologie proti nim
• strategické kapacity a ochranu kritické infrastruktury (včetně kosmických prvků)
• vojenskou mobilitu
• schopnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti
• umělou inteligenci a elektronický boj

Cílem těchto kroků je posílení obranyschopnosti Evropy a dosažení větší soběstačnosti v oblasti bezpečnosti a obrany. Zbylých 650 miliard eur lze získat tak, že členské státy EU zvýší své obranné výdaje o minimálně 1,5 % HDP po dobu čtyř let. Aby se toto mohlo stát, Evropská komise zvažuje aktivaci tzv. únikové doložky z Paktu stability a růstu – souboru pravidel, kterými se řídí rozpočtová politika členských států EU. Aktivace by dočasně uvolnila rozpočtová pravidla pro výdaje na obranu. Například české Ministerstvo financí koncem dubna letošního roku oznámilo, že o uvolnění pravidel požádá Evropskou komisi a Radu EU.

Se zvyšováním výdajů na obranu se zároveň rozvíjejí debaty o tom, kde členské státy – kromě financí ze společných půjček – najdou další prostředky. Nabízejí se tři možnosti. Stát může konsolidovat veřejné finance, tj. omezit některé ze stávajících výdajů (v českém prostředí velmi komplikovaná debata), nebo zvýšit své zadlužení. Obě varianty jsou pro část voličstva krajně nepopulární. Zvláště problematické je politicky citlivé omezování veřejných výdajů v oblastech jako zdravotnictví, školství či důchody. Třetí možností je zvýšení příjmů státního rozpočtu, zejména zvýšením daní – například spotřebních. I tento krok by se ovšem pravděpodobně nesetkal s velkým pochopením veřejnosti, která v posledních pěti letech čelila covidu, vysoké inflaci a energetické krizi. Politická shoda ohledně dalšího postupu při financování obrany je proto naprosto nezbytná.

Další prostředky by podle Evropské komise mohly být získány mobilizací soukromého kapitálu (po vzoru USA) a prostřednictvím investičních pobídek Evropské investiční banky. Zvláště důležitým tématem je role této banky v kontextu zbrojního průmyslu. Evropské zbrojařské firmy totiž v poslední dekádě čelí mnoha výzvám – od deindustrializace až po vysoké ceny energií. Klíčovým problémem však zůstává skutečnost, že banky kvůli unijní ESG taxonomii znevýhodňují úvěrování zbrojařských podniků, neboť jejich produkce často neodpovídá ESG standardům. To souvisí například se zákazem či omezením některých chemikálií při výrobě munice, jako je olovo. Aktuálně se proto vedou debaty o tom, zda by zbrojaři neměli získat výjimku v rámci ESG, aby mohli obnovit výrobu v požadovaném objemu a kvalitě – zvláště pokud má Evropa zvýšit podíl domácí produkce a omezit import zbraní z USA (aktuálně cca 64 % evropského dovozu zbraní pochází z USA).

Celkově lze říci, že snaha o vyzbrojení Evropy a budování autonomních obranných schopností je v současném bezpečnostním a geopolitickém kontextu nezbytná. Zároveň je však třeba dodat, že závislost na amerických technologiích a vojenské infrastruktuře je v evropských obranných strategiích zakořeněná po desetiletí, a každý posun směrem k větší nezávislosti bude složitý, nákladný a časově náročný. Navíc vyzbrojování evropských armád nespočívá pouze v nákupu nové techniky a zbraňových systémů. Ne náhodou se říká, že pokud pořídíme novou techniku, musí ji mít kdo obsluhovat. To otevírá další náročnou debatu o navýšení personálních kapacit evropských armád. V českém případě je zřejmé, že navyšování počtu profesionálních vojáků (na 37 500) a vojáků v záloze (na 10 000) neprobíhá podle očekávání. Podobně tomu je i v dalších členských státech EU. V této souvislosti se v Česku – stejně jako jinde – otevírá debata o znovuzavedení povinné vojenské služby.

Jak z textu vyplývá, plán ReArm Europe lze bezesporu považovat za mimořádně ambiciózní a komplexní. Jakým způsobem bude tento plán realizován, ukáže až čas.