Autentická simulace přivádí bývalé politiky, diplomaty a experty do rolí představitelů státu, kteří v reálném čase čelí eskalujícímu napětí mezi Ruskem a NATO a musí se rozhodovat pod tlakem neúplných informací i očekávání veřejnosti – řeč je o čtyřdílné podcastové sérii Wargame: Česko, která se inspiruje britskou sérií The Wargame z produkce Sky News a Tortoise Media.

Děj vychází z fiktivního scénáře zasazeného do reálných procesů rozhodování vlády a NATO. Úvodní epizoda zavádí posluchače do roku 2029, kdy se v Lotyšsku odehrávají násilné incidenty během oslav konce druhé světové války. Rusko obviňuje Pobaltí z útisku ruskojazyčné menšiny a k hranicím přesouvá tisíce vojáků. Situaci vyhrotí sestřelení letounu Su-25, původně považovaného za ruský, který se později ukáže být běloruský. Česká vláda, v čele s premiérem Vladimírem Mlynářem, ministrem obrany Františkem Mičánkem a ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem, musí rozhodnout, zda podpoří žádost Lotyšska o konzultace NATO podle článku 4.

Účinkujícími jsou lidé s dlouholetou praxí ve státní správě, exekutivních pozicích nebo v médiích. Při řešení fiktivních situací vycházejí ze svých zkušeností. V podcastové minisérii obsadil roli premiéra fiktivní české vlády Vladimír Mlynář. „Sledoval jsem kdysi zblízka práci dvou skutečných premiérů, takže když mi tuhle roli ve Wargame nabídli, dlouho jsem neváhal,“ říká Mlynář a dodává: „V prvním díle napětí stoupá jen pomalu a rozhodování fiktivní české vlády je tak relativně předem dané. V dalších dílech to už je napínavější a složitější: už to není o tom, co bych chtěl udělat, ale o tom, co v dané situaci lze reálně dělat. Volba mezi špatným a ještě horším! Natáčeli jsme v kuse jeden den a upřímně, v závěru hry jsem si už pak jen říkal, že mám velké štěstí, že skutečným premiérem nikdy nebudu.“

Další epizody série pak posouvají děj ještě blíž k české realitě. Posluchači se setkají s diverzními aktivitami přímo na území České republiky, debatami o nasazení českých vojáků i spory uvnitř NATO a Evropské unie. Napětí eskaluje od diplomatických jednání až po rozhodnutí o vojenských krocích, které mohou zásadně ovlivnit bezpečnost státu. Všechny epizody série Wargame: Česko jsou k dispozici na webu wargamecesko.cz

V souvislosti s podcastovou sérií Wargame: Česko jsme položili několik otázek Tomáši Petříčkovi, Františku Mičánkovi a Jakubu Landovskému.

Tomáš Petříček

V simulaci jste opět zastával roli ministra zahraničí – v čem se lišilo vaše rozhodování ve fiktivním scénáři od skutečných krizových situací, které jste řešil v reálné politice?

Simulace se od reality liší především dynamikou a tlakem na rychlost rozhodování. V modelové situaci máte jen velmi omezený čas na získání a ověření informací, rozhodování je „nahuštěné“ a není prostor konzultovat řešení s experty, diplomaty či zpravodajskými službami, jak je tomu v reálné praxi. Na druhou stranu je způsob vyhodnocování možností v simulaci podobný skutečnosti – také v realitě musíte pod tlakem, často ve stresu, a s nejistotou, protože nikdy nebudete mít všechny potřebné informace, reagovat na měnící se okolnosti a přijímat rozhodnutí. Zároveň nemáte stejně jako v realitě úplnou kontrolu nad všemi faktory, zejména těmi vnějšími. V tomto smyslu simulace dobře vystihují podstatu rozhodování v krizových momentech.

Zmínil jste, že hybridní hrozby a geopolitické napětí se nás týkají přímo – myslíte, že je česká diplomacie dnes připravena na takto komplexní krizi?

Ano, hybridní hrozby a geopolitické otřesy se dotýkají nejen Česka, ale celé Evropy. Geopolitické proměny posledních let ovlivňují naši bezpečnost, možnosti prosazování našich zájmů ve světě a nakonec i globální ekonomické prostředí – což se netýká jen diplomacie a politiky, ale nakonec také byznysu. Česká diplomacie je podle mého názoru na tyto výzvy v určité míře připravena. Nebo se na ně minimálně průběžně připravuje, protože se dlouhodobě učí pracovat s novými typy hrozeb, zapracovávat je do svých kalkulací a hledat způsoby, jak jim čelit, ať už samostatně nebo posilováním spolupráce s dalšími státy. Je však třeba zdůraznit, že odolnost diplomacie je vždy odrazem odolnosti celé společnosti. Pokud se doma nedokážeme shodnout na tom, čemu skutečně čelíme a jak na nové hrozby reagovat, pak diplomacie sama o sobě nemůže být účinná. Diplomacie musí mít zázemí v odolné společnosti. Diplomacie nakonec je jen nástroj. Může to být nástroj neúčinný, pokud nevíte co chcete. Nebo naopak jeden z pilířů naší bezpečnosti, pokud naplňuje jasnou a promyšlenou strategii suverénní a sebevědomé země. O tom, jestli takovou strategii máme nebo budeme mít, ve výsledku ale rozhoduje politická reprezentace a voliči, kteří si vybírají své zástupce.

Co by podle vás podobné simulace mohly nabídnout současným politikům nebo diplomatům jako praktickou zkušenost?

Simulace jsou cenné zejména jako možnost testovat, zda naše zaběhlé postupy a reflexy mají slabiny, zda existují slepá místa v analýze a zda skutečně máme kapacity reagovat. Umožňují prakticky vyzkoušet, co můžeme dělat, když se u nás něco stane, například kybernetický nebo dronový útok. Můžeme si uvědomit, že vlastně máme omezené prostředky a technologie jak reagovat a odpovědět na takový incident. Nebo ukazují, jak v omezeném časovém prostoru prostě nejde dohnat to, že jsme se na možná rizika nepřipravovali. A ve výsledku nám to omezuje množství voleb, které při krizovém rozhodování máme. Politikům i diplomatům to pak poskytuje užitečnou zkušenost s krizovým tlakem a odhaluje limity jejich rozhodovacích procesů.

Pro veřejnost pak podobná cvičení jasně ukazují, že v dnešním světě je bezpečnost možné zajistit pouze dlouhodobou a systematickou přípravou na možná nebezpečí a rizika. A také, že na řadu hrozeb dnes sami nestačíme a bezpečnost můžeme občanům garantovat mnohem lépe spoluprací se spojenci – žádná evropská země si ji vlastně dnes sama nezajistí. Pokusy o čistě národní cestu by byly nejen finančně extrémně nákladné, ale i politicky riskantní, protože by nakonec vedly ke kompromisům, co z naší bezpečnosti obětujeme a co chránit nebudeme, nebo nakonec i k ústupkům z naší suverenity vůči mocnostem, které nás ohrožují.

František Mičánek

V rámci projektu Wargame: Česko prý podle vás v krizových rozhodnutích nebyla často „populární cesta tou správnou“. Jak se v takové situaci vyvažuje politický tlak s vojenskými a odbornými argumenty?

V krizových situacích je přirozené, že se střetává politická rovina s vojenskými a odbornými argumenty. Politici vnímají veřejné mínění a krátkodobé dopady v rámci jejich volebního období, zatímco armáda a experti obecně sledují dlouhodobou účinnost a bezpečnostní logiku. Vyvážení obou přístupů proto není o vítězství jedné strany, ale o hledání udržitelného kompromisu. Zkušenost z Wargame ukázala, že právě schopnost obhájit i nepopulární opatření na základě jasné analýzy rizik, mezinárodních závazků, platné národní legislativy a reálných materiálních a lidských možností je klíčová. Rozhodnutí musí být srozumitelně vysvětleno – politikům, vojákům i veřejnosti. Pokud by však politici v krizových situacích nenaslouchali odborným doporučením, nesou tím riziko nejen pro bezpečnost státu, ale i pro vlastní politickou budoucnost. Dříve či později se totiž projeví, že ignorování expertů vede k horším výsledkům – a veřejnost si to spojí právě s politickou odpovědností. Paradoxně tak může být krátkodobě nepopulární, ale odborně podložené rozhodnutí nakonec i politicky výhodnější, než cesta zdánlivě jednoduchá a líbivá, která selže v praxi.

Jak realisticky podle vás simulace zachytila dynamiku rozhodování v obraně státu pod tlakem času a neúplných informací?

Simulace byla v tomto směru velmi realistická. Samozřejmě muselo dojít k určitým zjednodušením v souladu se záměrem autorů a časem, který byl k dispozici na tvorbu scénáře. Účastníci nicméně neznali úvodní scénář, museli reagovat na základě neúplných či neověřených dat a současně neměli k dispozici žádné expertní týmy, které by jim zpracovávaly varianty k rozhodnutí (což je realita při běžném rozhodovacím procesu na úrovni vlády v mírovém stavu). Rozhodování o obraně státu nikdy neprobíhá v ideálních podmínkách – vždy je málo času, informace jsou kusé a často i protichůdné, předem připravené krizové plány se ukážou jako zastaralé či z jiného důvodu nepoužitelné. Wargame ukázala, že právě tento časový tlak je klíčovým faktorem, který odlišuje akademickou debatu či rozhodování v mírovém stavu od skutečného krizového řízení. Platí zásada, že žádné či pozdní rozhodnutí je horší než nedokonalé, ale rychlé rozhodnutí – to se vždy dá následně dobře korigovat. Ale veřejnost musí vidět akceschopnost a s tím ruku v ruce jdoucí činy. Pořád platí to známé: „Kdo rychle dává, dvakrát dává.“

Myslíte, že by podobné wargame cvičení mohlo být užitečné i pro přípravu současného vedení ministerstva obrany?

Ano, ale nejen pro vedení ministerstva obrany. Doporučuji nastavit i periodicitu takových cvičení – nejméně jedenkrát ročně, případně vždy, když například zpravodajské orgány identifikují nové potenciální hrozby. Krize nikdy nepřichází „učebnicově“ pouze v jednom sektoru, rizika a aktivity jejich aktérů dnes i v budoucnu mají a budou mít hybridní charakter. Na to existuje pouze jediná funkční odpověď – hybridní a komplexní, s relevantním zapojením vlády, výkonných orgánů státní správy a samosprávy a také občanů. Právě proto by bylo přínosné, aby se do podobných simulací zapojily všechny jmenované složky, dále IZS, nevládní a zájmové organizace apod. Obrana a bezpečnost nejsou úkolem jednoho ministerstva, ale celospolečenskou odpovědností. Wargame navíc ukazuje, že žádný předem napsaný plán či příručka, ani do nejmenšího detailu promyšlený proces reakce na krize, nebude fungovat, pokud jej nebudou realizovat dobře teoreticky i prakticky připravení lidé, kteří si vyzkoušeli týmovou spolupráci v podmínkách rozhodování za nejistoty, v časovém presu či při nedostatku materiálu. A s připraveností státu, jeho institucí a občanů roste i jeho odolnost – jako klíčová schopnost pro přežití jakékoli krize.

Stejně tak je vhodné podobné simulace použít i pro identifikaci potřebných schopností armády (ale třeba i policie) a ospravedlnit tak před veřejností nutnost a výši obranných výdajů. Výsledky simulací by totiž dodaly na věrohodnosti rozhodnutí vlády například o nákupech velmi drahého armádního vybavení, výzbroje a výstroje – a to nejen co do kvality materiálu, ale i potřebných počtů vojáků a záloh. Učinily by také konec diskusím o potřebnosti či formě zavedení základní vojenské služby.

Jakub Landovský

Řekl jste, že scénář byl plný překvapení – který moment vás osobně nejvíc vyvedl z rovnováhy a proč?

Nechci být „spoilerem“ děje, ale výbuch v centru hlavního města mě trochu vyvedl z míry. Bydlím nedaleko místa, kde se to v simulaci odehrálo, a zpočátku mi to přišlo trochu přitažené za vlasy. Když si ale člověk vzpomene, jak Rusové bez okolků vyhodili do povětří sklad ve Vrběticích nebo otrávili v Salisbury neurotoxinem novičok, musím uznat, že by se něco podobného klidně mohlo stát i u nás.

Vnímáte, že podobné simulace mohou veřejnosti přiblížit, jak složité je vyjednávání v rámci NATO během krize?

Ano, simulace a dramatizace umí přitáhnout pozornost k expertním jednáním v NATO, která bez dramatizace baví opravdu jen pár lidí. Já mezi ně patřím, ale v původním znění bez titulků to skutečně není pro každého.

Co vám účast v projektu ukázala o možné budoucnosti Evropy v roce 2029 a roli Česka v rámci Aliance?

Ukázala, jak důležitá je jednota slova a činu. Slova nic nestojí a jsou okamžitě k dispozici, ale mít v dnešní nebezpečné době možnost skutečně jednat a pomoci spojencům vyžaduje dlouhou přípravu našich obranných schopností.