Infodemie je rychle se šířící tok informací různé výpovědní hodnoty, který ztěžuje orientaci ve skutečných faktech a narušuje rozhodování jednotlivců i kolektivů. V prostředí ozbrojených sil může velmi lehce vést k oslabení fyzické a psychické odolnosti vojáků, omezení schopnosti dodržovat ochranné a preventivní postupy a následné degradaci operační připravenosti jednotek. Obrana proti infodemii vyžaduje jednotné velení, rychlé rozhodování a konzistentní strategickou komunikaci, která podporuje disciplínu, dodržování ochranných opatření a kontinuitu schopnosti plnit úkoly. Informační odolnost je proto klíčovým prvkem ochrany sil, bezpečnosti a hybridní obrany státu a musí být pevně integrována do krizového a obranného plánování.

Informační působení jako nástroj oslabení protivníka není fenoménem výhradně 21. století. Již ve starověku byla zavádějící sdělení součástí válečných strategií. Klasická díla vojenské teorie otevřeně pracovala s principem klamu coby legitimního nástroje vedení války. V moderní době byly dezinformace systematicky využívány během obou světových válek, a to jak prostřednictvím propagandy, tak řízených operací zaměřených na morálku obyvatelstva a vojáků. Studená válka přinesla institucionalizaci dezinformačních kampaní, které byly plánovány a řízeny státními strukturami s dlouhodobým strategickým cílem oslabit protivníka bez přímé vojenské konfrontace.

Historické kořeny informačního boje

Významnou roli v rozvoji systematických dezinformačních operací sehrál Sovětský svaz. Jeho zpravodajské služby, zejména KGB, rozvíjely „aktivní opatření“, která zahrnovala šíření falešných zpráv, podvržených dokumentů, podporu konspiračních teorií i cílené ovlivňování zahraničních médií a politických hnutí. Cílem bylo vyvolat nedůvěru vůči „západním“ institucím, rozdělit alianční partnery a podkopat legitimitu demokratických vlád. Známým příkladem byla operace Denver z 80. let minulého století, která šířila tvrzení o uměle v amerických vojenských laboratořích vytvořeném HIV viru, coby součásti amerického tajného programu biologických zbraní. Zásadní nebyla pouze samotná nepravdivost tvrzení, ale především sofistikovaný způsob jeho šíření. Dezinformace byla nejprve publikována v regionálních a mimoamerických médiích, zejména zemí globálního Jihu, odkud se následně „zpětně“ vracela do západního informačního prostoru s odkazem na údajně nezávislé zdroje. Tím byla vytvářena iluze mezinárodního konsenzu a objektivity. Narativ o „americkém původu HIV“ byl navíc flexibilně přizpůsobován místnímu kontextu – v některých regionech zdůrazňoval rasový rozměr a údajné etnické zacílení viru, jinde apeloval na antiamerické nálady nebo nedůvěru vůči odborným a státním autoritám. Tento příklad poukazuje na to, jak může cílená dezinformace poškodit důvěru v exaktní vědu, zdravotnické instituce, vyvolat erozi důvěry ve státní instituce a státní autority. Ve svých důsledcích jde o klíčový mechanismus předpokladu oslabení obranyschopnosti bez použití vojenské síly. 

Válečný konflikt ve Vietnamu ukázal, jak mohou dezinformace ovlivnit nejen situaci přímo na bojišti, ale především politickou stabilitu a masově také veřejné mínění. Informační válka probíhala oboustranně. Severovietnamské síly a Vietkong využívaly dezinformace k podkopání morálky amerických vojáků. Příkladem byly operace zaměřené na šíření zpráv o údajných masových dezertérech, neúspěších americké ekonomiky nebo milostných aférách manželek vojáků v zázemí. Tyto narativy byly šířeny prostřednictvím rozhlasového vysílání. Zároveň severovietnamská strana systematicky nadhodnocovala své úspěchy a bagatelizovala vlastní ztráty, aby vytvořila obraz nezlomnosti. Na druhé straně USA realizovaly operaci Wandering Soul zaměřenou na vyvolání strachu z „bloudících duší“ nepohřbených vojáků. Byly šířeny nahrávky hlasů simulující duchy padlých bojovníků Vietkongu. Toto využití místních kulturních tradic a pověr vedlo ke značné psychické destabilizaci protivníka. 

Digitální bojiště: Od trollích farem k umělé inteligenci

Analýzy bezpečnostních institucí NATO a EU opakovaně identifikují Ruskou federaci jako aktéra systematicky navazujícího na výše zmiňované postupy v současném digitálním prostředí. Zatímco v době studené války vyžadovaly dezinformační operace rozsáhlý aparát a fyzickou distribuci obsahu, dnešní digitální prostředí umožňuje jejich realizaci prostřednictvím online platforem, anonymních účtů a trollích farem. Organizované skupiny osob systematicky vytvářejí a šíří manipulativní obsah na sociálních sítích. Využívají falešné identity, koordinují komentáře, uměle vytvářejí popularitu příspěvků a pomocí specifických algoritmů zesilují vybrané narativy. Cílem není jen přesvědčit většinu, ale polarizovat diskusi, zahlcovat informační prostor a zpochybňovat samotnou možnost objektivní pravdy. Tím dochází k erozi důvěry v instituce a k oslabení společenské soudržnosti, což má přímé bezpečnostní dopady. 

Informační prostředí se stalo plnohodnotným operačním prostorem. Cílem není okamžité zničení protivníka, ale postupné oslabování jeho soudržnosti, stejně jako schopnosti přijímat racionální rozhodnutí. Informační poruchy – tedy misinformace, dezinformace a malinformace – představují nástroj, který může zásadně ovlivnit stabilitu státu i efektivitu jeho ozbrojených sil.

Z bezpečnostního hlediska představují největší riziko organizované dezinformační kampaně. Často jsou součástí širšího hybridního působení. Misinformace obsahují nepřesné či zavádějící informace šířené bez úmyslu klamat, často v důsledku nepochopení nebo chybné interpretace. Dezinformace jsou naopak záměrně nepravdivé nebo manipulované informace, jejichž cílem je poškodit, ovlivnit či destabilizovat určitou skupinu nebo instituci a získat strategickou výhodu. Malinformace vycházejí z pravdivých údajů, které jsou však vytrženy z kontextu nebo zveřejněny s cílem způsobit škodu, například formou úniku citlivých dat. 

Dynamika šíření informací se zásadně proměnila s nástupem sociálních sítí a digitálních komunikačních platforem. Tyto nástroje umožňují okamžité sdílení obsahu s potenciálně milionovým dosahem, přičemž algoritmy platforem často zvýhodňují příspěvky vyvolávající silné emoce, jako je strach, hněv či rozhořčení. Emočně vyhrocený obsah tak získává vyšší viditelnost než věcná a odborně formulovaná sdělení. Vzniká prostředí, které je mimořádně příznivé pro šíření zjednodušených, černobílých a manipulativních narativů.

Informační pandemie a kognitivní imunita

V odborné literatuře se dnes šíření dezinformací na sociálních sítích stále častěji přirovnává k pandemickému šíření virových infekcí. Tento koncept vychází z tzv. „infodemiologie“, která zkoumá dynamiku šíření informací podobně jako epidemiologie zkoumá šíření biologických patogenů. Stejně jako virus potřebuje hostitele a cestu přenosu, i dezinformace potřebuje nositele – uživatele, kteří ji sdílejí – a prostředí, v němž se může exponenciálně šířit. Sociální sítě fungují jako akcelerátor nákazy: algoritmy zvýhodňující emocionálně silný obsah zvyšují „reprodukční číslo“ informace, tedy počet dalších osob, které ji převezmou a šíří dál.

V tomto kontextu lze hovořit o informační pandemii. Jedna silně emoční, zjednodušená nebo šokující zpráva může během několika hodin zasáhnout tisíce až miliony uživatelů. Pokud není včas a důvěryhodně korigována, může se stát součástí kolektivního přesvědčení určité skupiny osob. Stejně jako u biologických infekcí zde hraje roli imunita – v tomto případě mediální gramotnost a schopnost kritického myšlení jednotlivců i institucí. Armáda jako hierarchicky strukturovaná organizace s vysokou mírou odpovědnosti za bezpečnost státu musí být schopna rozpoznat, kdy čelí izolovanému „informačnímu incidentu“ a kdy se jedná o koordinovanou „informační epidemii“, která má potenciál narušit její fungování.

Zdravotní dezinformace z posledních let představují modelový příklad těchto mechanismů. V souvislosti s ohniskem ptačí chřipky H5N1 v roce 2024 se na sociálních sítích objevila tvrzení, že virus se přenáší pasterizovaným mlékem, přestože pasterizace patogeny spolehlivě ničí. Reálná událost byla využita k vytvoření zkresleného narativu, který podkopával důvěru v oficiální doporučení a podporoval alternativní, rizikové chování. Dalším z mnoha příkladů jsou dlouhodobě šířené mýty o „zázračných“ alternativních léčbách, jež slibují jednoduchá řešení složitých onemocnění a současně zpochybňují odborné autority. Podobně se v době očkování proti onemocnění Covid-19 objevily narativy o tzv. „turbo rakovinách“, které nebyly podloženy vědeckými daty, avšak dokázaly vyvolat silnou emoční reakci a nedůvěru vůči zdravotnickým institucím.

Tyto mechanismy jsou plně přenositelné do vojenského prostředí. Analogicky lze šířit tvrzení o údajně zamlčovaných zdravotních dopadech vojenské techniky na vojáky, o skrytých ztrátách během operací, o „utajovaných incidentech“ nebo o údajné nebezpečnosti povinných zdravotních opatření (např. očkování) před nasazením. Emocionálně silné příběhy jednotlivců mohou být zobecněny na údajné systémové selhání armády jako celku. Cílem takového působení je narušit důvěru, vyvolat vnitřní napětí a oslabit legitimitu ozbrojených sil v očích veřejnosti i vlastních příslušníků. Dezinformační kampaně jsou často cílené, jazykově lokalizované a přizpůsobené konkrétním kulturním a politickým podmínkám dané země. Jejich cílem je vyvolání rozkolu mezi vojáky a politickým vedením, mezi velením a podřízenými, ale také mezi armádou a veřejností.

V prostředí NATO byly opakovaně zaznamenány kampaně, které šířily nepravdivé informace o údajných zločinech aliančních vojáků v Pobaltí, o fingovaných incidentech s civilním obyvatelstvem nebo o smyšlených epidemiích zavlečených zahraničními jednotkami. Tyto narativy byly často podporovány sítí falešných účtů na sociálních sítích, automatizovanými boty (tj. software napsaný tak, aby reagoval na vstupy, vykonával předem definované úlohy, často běžící nepřetržitě ve velkém měřítku) a účelově vytvořenými zpravodajskými weby. Cílem nebylo přesvědčit všechny, ale zasít pochybnost a vyvolat kontroverzi, která oslabí podporu spojeneckých sil.

Ve Spojených státech i v některých evropských zemích byly zaznamenány kampaně zaměřené přímo na vojenský personál, které šířily konspirační teorie o „zradě elit“, o údajně nelegitimních rozkazech nebo o plánovaném zneužití armády proti vlastním občanům. Tyto narativy byly šířeny prostřednictvím uzavřených online skupin, diskusních fór a alternativních mediálních platforem. V některých případech došlo k tomu, že se příslušníci ozbrojených sil stali aktivními šiřiteli těchto obsahů, což představovalo nejen reputační problém, ale i bezpečnostní riziko.

Specifickou kategorií jsou kampaně zaměřené na zahraniční mise. V průběhu operací v Afghánistánu či Mali se objevovaly falešné zprávy o masových ztrátách, o údajně utajovaných incidentech nebo o záměrných útocích na civilisty. Tyto informace byly často šířeny v době rotace jednotek nebo v citlivých politických momentech, například před parlamentními debatami o prodloužení mandátu mise. Cílem bylo ovlivnit domácí veřejné mínění a politická rozhodnutí.

Probíhající konflikt na Ukrajině představuje dosud nejintenzivnější ukázku využití informačních poruch v moderní válce. Od samého počátku invaze byla fyzická fronta doprovázena masivním působením v kybernetickém a kognitivním prostoru. Jedním z nejvýraznějších příkladů byly dezinformace o biologických laboratořích. Opakovaným narativem bylo tvrzení o existenci tajných amerických laboratoří na Ukrajině, které měly vyvíjet etnicky cílené biologické zbraně. Tato kampaň přímo navazovala na ruská „aktivní opatření“ a jejím cílem bylo legitimizovat invazi v očích domácího i zahraničního „publika“ jako preventivní úder.

Další významnou hrozbu představovalo nasazení deepfakes politických a vojenských lídrů. Například se objevilo zmanipulované video, na kterém ukrajinský prezident vyzýval své vojáky ke složení zbraní a kapitulaci. Ačkoliv byla kvalita videa relativně nízká a pokus byl rychle odhalen, jasně ukázal potenciál těchto technologií k okamžitému vyvolání chaosu a narušení morálky v kritických momentech. Paralelně s tím probíhaly dezinformace o „nacifikaci“. Mimo jiné byly šířeny i zinscenované záběry údajných ukrajinských útoků na civilní cíle v Donbasu. Tyto malinformace a dezinformace měly vytvořit zdání genocidy a ospravedlnit vojenský zásah v souladu s ruskou doktrínou.

Současné systematické kampaně cílí na obyvatele západních zemí narativy o dodávkách zbraní pro Ukrajinu končících na černém trhu, o rozkrádání finanční pomoci, o důsledcích podpory Ukrajiny vedoucích v blízké budoucnosti k nevratnému kolapsu ekonomik Evropské unie. Cílem je oslabit politickou vůli demokratických států v pokračování podpory. Specificky brutální formou je pak psychologický nátlak na zajatce a rodiny. Využívání videí s válečnými zajatci, kteří jsou pod nátlakem nuceni deklamovat připravené narativy, je formou malinformace zneužívající lidská práva k psychologickému nátlaku na rodiny vojáků i širokou veřejnost.

Zásadní bezpečnostní výzvou je rovněž problematika operační bezpečnosti. Malinformace, tedy zveřejnění pravdivých, avšak citlivých údajů, mohou ohrozit pohyb jednotek, logistické trasy, identitu příslušníků nebo slabá místa infrastruktury. Otevřené zdroje, sociální sítě a geolokační nástroje umožňují protivníkovi kombinovat fragmenty informací do operačně využitelného obrazu. Neúmyslné sdílení fotografií z výcviku, detailů výzbroje nebo údajů o přesunech může mít přímé taktické důsledky. Dopady informačních poruch na bezpečnost a obranyschopnost jsou proto mnohovrstevnaté. Zásadní je narušení důvěry, která je základním pilířem fungování ozbrojených sil. Důvěra v řetězec velení, ve správnost rozhodnutí nadřízených i v legitimitu vedení je nezbytná pro efektivní plnění úkolů. Pokud je systematicky podkopávána, může docházet k poklesu morálky, k nárůstu podezřívavosti a ke zpochybňování oficiálních informací. V extrémních případech může být ohrožena soudržnost jednotek i jejich operační schopnost.

Opakované vystavení alarmujícím a manipulativním sdělením může mít rovněž psychologické dopady. Může vést k úzkosti, pocitu bezmoci, rezignaci nebo ztrátě motivace. V krizových situacích, kdy je psychická odolnost klíčová, může informační tlak významně oslabit nejen příslušníky ozbrojených sil, ale i jejich rodinné zázemí. Dezinformace mohou navíc ovlivňovat širší společenské klima, snižovat podporu obranných rozpočtů, komplikovat nábor a mobilizaci a oslabovat vůli k plnění aliančních závazků. Informační poruchy často nejsou nahodilým jevem, ale součástí koordinovaných hybridních operací. Ty kombinují pravdivé informace, polopravdy i otevřené lži s cílem polarizovat společnost, oslabit důvěru v demokratické instituce, narušit jednotu spojenců a vytvořit informační chaos. V takovém prostředí je obtížné rozlišit fakta od manipulace, což samo o sobě představuje strategickou výhodu pro protivníka.

Obranné strategie: Prebunking a transparentnost

Vzhledem k závažnosti hrozeb, které informační poruchy představují pro národní bezpečnost a soudržnost Aliance, vznikla v posledních letech celá řada specializovaných pracovišť, která se touto problematikou zabývají vědecky i operačně. Spojené státy v tomto ohledu hrají primární roli, neboť disponují rozsáhlou sítí akademických a vládních institucí. Jedním z nejdůležitějších pracovišť je Global Engagement Center spadající pod Ministerstvo zahraničí, které je pověřeno monitorováním a potíráním zahraniční propagandy a dezinformací zaměřených proti americkým zájmům a spojencům. V rámci akademické sféry je zde Stanford Internet Observatory, která se věnuje hloubkovým analýzám zneužívání digitálních technologií k ovlivňování veřejného mínění, nebo Atlantic Council's Digital Forensic Research Lab, jež se specializuje na odhalování dezinformačních sítí v reálném čase.

Specificky v prostředí NATO se problematika informačního válčení stala prioritou, což vedlo k ustavení specializovaných center. Klíčovou roli v tomto úsilí hraje Strategic Communications Centre of Excellence se sídlem v lotyšské Rize. Tato instituce provádí rozsáhlý vědecký výzkum zaměřený na manipulaci sociálních sítí, psychologii digitálního působení a strategickou komunikaci Aliance. Úzce spolupracuje s armádami členských států na budování jejich odolnosti a schopnosti rozpoznávat hybridní hrozby. Dalším významným článkem je European Centre of Excellence for Countering Hybrid Threats v Helsinkách. Toto centrum se zaměřuje na výzkum metod, kterými státní i nestátní aktéři kombinují dezinformace s dalšími nástroji hybridního boje k oslabení demokratických společností.

Boj proti informačním poruchám v prostředí ozbrojených sil vyžaduje komplexní strategii, která kombinuje technická řešení, institucionální změny a individuální přípravu každého vojáka. Klíčovým pilířem musí být integrace informační bezpečnosti do standardního výcvikového cyklu. To znamená, že vojáci by měli procházet pravidelnými simulacemi informačních útoků. V rámci těchto cvičení by se měli naučit, jak rozpoznávat manipulační techniky.

Nezbytným krokem je vytvoření robustního systému vnitřní komunikace, který dokáže v reálném čase vyvracet dezinformace cílené na příslušníky armády a jejich rodiny. Armáda musí být v informačním prostoru první a nejrychlejší – pokud vznikne informační vakuum, nepřítel ho okamžitě vyplní svou propagandou. Zde hraje zásadní roli transparentnost a budování vysoké míry důvěry mezi velením a podřízenými. Voják, který má k dispozici důvěryhodné kanály pro ověření informací, je mnohem méně náchylný k tomu, aby podlehl anonymním narativům na sociálních sítích.

Důraz musí být kladen také na tzv. „předběžné očkování“ (prebunking). Tato metoda spočívá v tom, že jsou vojáci předem seznámeni s typickými narativy, které proti nim protivník pravděpodobně použije. Pokud voják ví, že nepřítel bude šířit zprávy o údajné neúčinnosti jeho výzbroje nebo o fiktivních ztrátách v sousední jednotce ještě dříve, než se tak stane, vytvoří si kognitivní bariéru, která účinnost dezinformace dramaticky snižuje. Součástí tohoto procesu je i psychologická podpora rodinných příslušníků, kteří jsou často nejslabším článkem v informační bezpečnosti vojáka, neboť k nim dezinformace pronikají skrze civilní, méně chráněné kanály.

V neposlední řadě je nutné investovat do pokročilých technologií pro detekci a analýzu informačního pole. Moderní armáda potřebuje specializované týmy pro monitoring sociálních sítí a digitálních platforem, které s využitím umělé inteligence dokáží identifikovat koordinované neautentické chování v zárodku. Tyto týmy neslouží k cenzuře, ale k včasnému varování velitelů před probíhající dezinformační kampaní, která by mohla ohrozit morálku nebo bezpečnost operace. Pouze kombinací technologické vyspělosti a vysoké kognitivní gramotnosti jednotlivců lze zajistit, že ozbrojené síly zůstanou akceschopné i v prostředí permanentního informačního tlaku.

Informační poruchy proto nelze podceňovat jako okrajový jev digitálního prostoru. Představují reálnou bezpečnostní hrozbu, která může systematicky oslabovat obranyschopnost státu, narušovat soudržnost ozbrojených sil a ovlivňovat strategická rozhodnutí. V éře hybridních konfliktů se obrana neodehrává pouze na hranicích státu, ale i v informačním prostoru a v myslích jeho občanů a vojáků. Udržení informační nadvlády, posilování důvěry a budování odolnosti společnosti i armády tak patří mezi strategické priority moderní bezpečnostní politiky.