Byl u zrodu Centra transatlantických vztahů (PCTR) a na tehdy ještě CEVRO Institutu působil jako pedagog. V roce 2014 nastoupil na ministerstvo obrany, kde působil jako ředitel odboru obranné politiky, poté jako vedoucí odboru obrany Stálé delegace České republiky při NATO v Bruselu (2017–2022). Po návratu z Bruselu působil nejprve jako náměstek ministra obrany, později jako vrchní ředitel Sekce pro obrannou politiku a plánování na Ministerstvu obrany České republiky. Na konci léta se po dvanácti letech ve službách státu vrátil Jan Jireš do Centra transatlantických vztahů na CEVRO Univerzitě obohacen mnoha zkušenostmi a znalostmi v oblasti obranné politiky jako seniorní analytik. Pracuje také jako strategický poradce pro obranný průmysl.

Byl jste donedávna součástí vedení ministerstva obrany končící vlády Petra Fialy. Co byste zdůraznil jako její hlavní úspěchy? A co se naopak v oblasti bezpečnostní a obranné politiky nepodařilo?

Byla to první vláda, která z obrany učinila politickou prioritu. A to od chvíle, kdy nastoupila do úřadu, ne až poté, co začala ruská invaze na Ukrajinu. V souladu s tím pak investovala do obrany stále větší rozpočtové prostředky, až jsme v roce 2024 poprvé po dvaceti letech dosáhli úrovně dvou procent HDP na obranu.

V tom byla tato vláda opravdu výjimečná. I když se to neobešlo bez spousty komplikací. Mám na mysli třeba omezené průmyslové kapacity, kvůli kterým se dodávky vojenského materiálu táhnou mnoho let, nespolehlivost některých výrobců, kteří zjevně chápou nedodržování termínů jako součást svého business modelu, neskutečně komplikovaná formální pravidla spojená s vynakládáním veřejných prostředků, ale i nedostatečné personální kapacity akvizičních pracovišť ministerstva obrany. Navzdory tomu se spustila spousta zásadních akvizičních projektů, na které předchozí vlády neměly peníze, odvahu nebo obojí. Bojová vozidla CV90, tanky Leopard, letouny F-35 a stovky dalších, mediálně méně viditelných nákupů.

Jako další významný úspěch bych uvedl zlepšení v personální oblasti. Nedostatek vojáků – jak těch profesionálních, tak aktivních záložníků – je dnes největším problémem naší obrany. Česko v tom zdaleka není samo, čelí tomu skoro celá Evropa a souvisí to s demografií i společenským vývojem. Ministryně Černochová prosadila řadu změn, které to do určité míry řeší. Ať už jde o zjednodušení a zefektivnění náborů, tak zvýšení platů a benefitů pro vojáky, aby v armádě zůstali. Ale jedná se o oblast, kde nikdy nebude hotovo, vždycky bude nutné náborový systém i soubor motivačních nástrojů pro udržení vojáků v armádě uzpůsobovat měnící se situaci ve společnosti a na pracovním trhu.

Řada věcí samozřejmě zůstává nedokončených. Za čtyři roky se nedá úplně napravit nejméně dvacet let předchozího zanedbávání obrany, a to nejenom v oblasti financování. Potřebujeme revidovat krizovou legislativu, abychom dokázali v krizi lépe a rychleji reagovat. Za přispění řady resortů je nutné dlouhodobě připravovat obyvatelstvo na krizové situace a posilovat odolnost společnosti.

A jak už jsem naznačil, jednou z hlavních priorit v následujících letech musí být nastavení funkčního systému tvorby armádních záloh. Jiné evropské země, zejména skandinávské a baltské, jsou v tom mnohem dál a můžeme se u nich inspirovat. A dokonce i politická diskuse, která letos proběhla v Německu, otevřela témata, která u nás byla dosud tabu, včetně zavedení nějaké formy povinné vojenské služby. Ani my se takové diskusi v brzké budoucnosti nevyhneme.

A pokud to máte formulovat stručně, jako zásadní zklamání a zásadní přínos odcházející vlády?

Moje hodnocení asi nikoho nepřekvapilo. Dodám ale ještě dvě věci, jedno mínus a jedno plus. Janě Černochové se sice podařilo zvýšit obranné výdaje na dvě procenta HDP a odcházející vláda přijala rozhodnutí, která měla zajistit další navyšování až na úroveň 3,5 procenta HDP, odsouhlasenou na aliančním summitu v Haagu. Zjevně se jí ale nepodařilo přesvědčit dostatečně velkou část společnosti, že je to opravdu nezbytně nutné a že tyto prostředky budou vynaloženy účelně. Takže další navyšování obranných výdajů je bohužel velmi nejisté. Tím ale nijak nesnímám z nové vlády politickou odpovědnost za to, pokud si usmyslí, že bude naše alianční závazky ignorovat.

Plusem byl ohromný nárůst respektu vůči České republice ze strany spojenců v NATO a EU. To bylo opravdu hmatatelné na všech úrovních. S klíčovými zeměmi – Spojenými státy, Německem, Británií – se v oblasti obrany podařilo nastavit úplně novou kvalitu vztahů. Došlo k tomu nejen díky naší podpoře Ukrajiny či úspěšné integraci ukrajinských uprchlíků, ale i díky našemu vystupování na půdě NATO v souvislosti s posilováním kolektivní obrany a našemu úspěšnému předsednictví v Radě EU.

Nedlouho po nástupu vlády Petra Fialy začal útok Ruska na Ukrajinu. Udělala Česká republika za ty tři a půl roku pro podporu Ukrajiny dost?

Vždycky se dá udělat víc. Naše role se měnila s tím, jak se vyvíjela samotná válka a jak se posouvaly naše možnosti. V počátečních fázích války jsme společně s Poláky a Slováky sehráli naprosto zásadní roli, protože jsme dodávkami tanků či vrtulníků dokázali prolamovat tabu, která sami na sebe uvalili naši západoevropští spojenci. Byli jsme to my, kdo určoval směr a kdo byl vždycky o pár kroků před zeměmi jako Německo a Francie.

Později se naše role proměnila, protože už jsme téměř vyčerpali své možnosti dodávek nepotřebné starší vojenské techniky a materiálu. V tu chvíli jsme přišli s muniční iniciativou, což se zároveň krylo s krizovým obdobím, kdy byla přerušena americká vojenská podpora a Ukrajina čelila obrovské převaze ruského dělostřelectva. Díky naší muniční iniciativě se do konce roku 2024 podařilo snížit ruskou převahu v dělostřelecké palbě z poměru 10:1 na poměr 2:1.

Zároveň platí, že ze svého rozpočtu věnovala Česká republika na podporu Ukrajiny poměrně málo prostředků. Naše země začala postupně na válce vydělávat. Mám na mysli hlavně tři zdroje. Zaprvé, kompenzace za dodaný vojenský materiál ze strany USA, Německa a EU. Zadruhé, daňové příjmy od českých zbrojařských firem a jejich zaměstnanců realizujících komerční dodávky vojenského materiálu Ukrajině financované jinými státy. A za třetí, zvyšující se daňové odvody od ukrajinských uprchlíků, nebo možná přesněji spíše uprchlic, kteří začali v Česku pracovat.

Vláda se pak dostala do jisté pasti. Na jedné straně rostlo očekávání těch spojenců, kteří dávají na vojenskou podporu Ukrajiny řádově větší částky než Česko a kteří financují dodávky vojenského materiálu prostřednictvím českých firem, čímž jim výrazně zvyšují zisky a českému státu daňové příjmy. Na druhé straně rostl odpor k vojenské podpoře Ukrajiny ze strany významné části české veřejnosti, která uvěřila fámám o tom, že nás to stojí významné veřejné prostředky. Ve výsledku to pak vláda měla špatné u všech. Jak u těch doma, tak i u těch v zahraničí, kteří věděli, jaká je reálná situace a že na podpoře Ukrajiny a Ukrajinců vlastně vyděláváme. Stejně tak u těch, kteří nechtěli Ukrajinu podporovat vůbec, nebo kteří se mylně domnívali, že nás to stojí velké peníze.

Projekt české muniční iniciativy byl skutečně naprosto zásadním krokem. Vedoucí představitelé hnutí ANO, jež vyhrálo volby a bude sestavovat příští vládu, deklarují, že jej podrobí auditu a zvýší její transparentnost. Co by to z pohledu tohoto projektu znamenalo?

Bude úplně v pořádku, pokud se nová vláda rozhodne muniční iniciativu prozkoumat a případně ji podrobit nějakému auditu. Sice si nemyslím, že objeví něco problematického, ale má právo se seznámit se všemi fakty. Předpokládám, že kolegové na ministerstvu obrany, kteří mají muniční iniciativu na starosti, jsou připraveni novému vedení resortu vše vysvětlit a dodat podrobnosti.

Zazněla od nich také myšlenka na přesun projektu pod křídla NATO.

To není reálné a ani by to nebylo užitečné. Muniční iniciativa je dost unikátní systém a nic podobně efektivního nedokázal dát dohromady žádný jiný stát, natož mezinárodní organizace. Je založen na třech hlavních prvcích: organizační a diplomatické podpoře českého státu, logistických kapacitách a globálních obchodních kontaktech českých zbrojních firem a finanční podpoře našich západoevropských spojenců, EU a Kanady. Nejde to replikovat. Některé spojenecké země se o to pokoušely, ale neuspěly.

NATO nikdy nic takového nedělalo a nemá na to potřebné nástroje. Alianční agentura NSPA dodává na Ukrajinu pouze neletální materiál a mechanismus NSATU koordinuje činnost logistických hubů na východní hranici Aliance a udržuje celkový přehled o dodávkách na Ukrajinu. Iniciativa PURL je zase určená výhradně pro nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu od vlády USA. Všechny programy a iniciativy určené pro zásobování Ukrajiny vojenským materiálem a pro rozvoj schopností ukrajinských ozbrojených sil jsou vedeny jednotlivými státy, nikoli Aliancí.

Vzdát se vedení muniční iniciativy by bylo velmi nevýhodné i pro samotnou Českou republiku. Ztratili bychom nad iniciativou kontrolu a poškodili tím český obranný průmysl, kterému muniční iniciativa generuje příjmy a umožňuje mu zaměstnávat lidi a investovat do rozšiřování výrobních kapacit.

Měla by se podle vašeho názoru Česká republika zapojit do iniciativy PURL, tedy nákupu amerických zbraní podle prioritních požadavků Ukrajiny?

Na jednu stranu řeknu, že ano, a to hlavně z politických důvodů. Nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu od Spojených států by dále prohloubil česko-americkou obrannou spolupráci a zvýšil náš podíl na obraně Ukrajiny. Na druhou stranu máme spoustu jiných nástrojů, jak Ukrajinu podporovat, a zejména máme silný domácí obranný průmysl, od kterého můžeme vojenský materiál nakupovat a posílat ho na Ukrajinu. Tím se obrana Evropy na ukrajinském bojišti propojuje s podporou našeho obranného průmyslu a ekonomiky.

Kde vidíte největší slabiny stávajícího přístupu Evropy k vojenské agresi Ruska vůči Ukrajině?

Uvedl bych tři věci. Zaprvé, Evropané se stále úplně neodřízli od dodávek fosilních paliv a dalších surovin z Ruska. Pomáhají tak Rusku dál financovat jeho válku na Ukrajině. Zadruhé, výstavba vojenských schopností evropských zemí potřebných pro posílení kolektivní obrany postupuje pomaleji, než jsme v únoru 2022 předpokládali. Teprve teď se to vlastně začíná pořádně rozbíhat, včetně financování z prostředků Evropské unie. Je zjevné, že až nástup Donalda Trumpa byl v tomto ohledu rozhodujícím faktorem, nikoli zahájení ruské agrese na Ukrajině. A za třetí, potřebovali bychom být rozhodnější a jednoznačnější. Dodávat Ukrajině ještě více vojenského materiálu a dělat to rychleji, nesvazovat si ruce přehnanými omezeními, nenechat se zastrašit agresivní rétorikou ruských představitelů, nastavit jasné červené linie ruským provokacím a sabotážím a nebát se je vynucovat.

V tomto směru je zásadní udržet jednotu EU a NATO, udržet společný postup Spojených států a evropských zemí. Evropa však stále vyčkává, za téměř čtyři roky nebyla schopna předložit jakoukoli vlastní vizi nebo plán na postup vůči agresi Ruska. Vidíte vy v tomto směru nějaké řešení?

Vždycky budeme potřebovat americký leadership. Za tímto účelem máme NATO, proto naši obranu zakládáme na transatlantické spolupráci. Evropa v tomto smyslu neexistuje. Jedná se o třicet zemí s omezenými kapacitami, které potřebují někoho, kdo je zorganizuje a povede. Nikdo jiný než Spojené státy tuto roli nemůže hrát.

Zároveň uznávám, že může nastat situace, kdy samotné Spojené státy už nebudou mít o vedoucí roli v rámci západní obranné aliance zájem a Evropané si budou muset poradit sami jak s vlastní obranou, tak s podporou Ukrajiny. To už se částečně děje. Evropané budou postupně přebírat větší díl odpovědnosti za svou vlastní obranu i za podporu Ukrajiny a Američané budou postupně své vojenské angažmá v Evropě snižovat.

Většina evropských zemí výrazně navyšuje obranné výdaje a snaží se napravit nedostatky ve schopnostech, které vznikly v uplynulých třiceti letech. To platí zejména o Německu, které se s kancléřem Merzem konečně probudilo. A rovněž Evropská unie je připravena investovat dosud nevídané sumy ze společné kasy na podporu výstavby vojenských i nevojenských schopností, včetně klíčové oblasti vojenské mobility, a na zvyšování kapacit evropského obranného průmyslu.

Vždycky to ale budou národní státy, které budou mít v Evropě hlavní roli. Evropská unie může přispět cílenými investicemi do společných obranných projektů, snížením regulační zátěže dopadající na evropský průmysl, a to samozřejmě nejen obranný, koordinací obrany proti ruské hybridní válce a zvyšováním konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.

Evropané na jaře vytvořili „koalici ochotných“, která je připravena sehrát hlavní roli v podpoře obranyschopnosti Ukrajiny. Uvidíme, jestli Česká republika zůstane její součástí.

V poslední době roste frekvence průniků ruských letadel do vzdušného prostoru evropských zemí, nekontrolovaný pohyb dronů nad vojenskými objekty a objekty kritické infrastruktury, ochromení provozu civilních letišť drony. Jak je to možné? Evropské země nejsou vůbec schopny se bránit proti nepřátelským či neznámým bezosádkovým prostředkům?

Naše možnosti obrany proti nepřátelským či jinak škodícím dronům jsou poměrně omezené. To je ale logické, dosud jsme to nepotřebovali a nebyli jsme s takovou situací konfrontováni. Nedokáže to drtivá většina zemí světa. Dokonce ani Rusko, které je ve válce – vzpomeňme si na brilantní ukrajinský dronový útok na ruské letecké základny tisíce kilometrů od fronty na začátku června letošního roku.

Je jasné, že se to musí změnit s tím, jak se mění způsob válčení i možnosti pro vedení sabotážních operací v hloubi protivníkova území. Naše štěstí je, že máme na své straně Ukrajinu, která je v dronové válce i v obraně proti dronům nejlepší na světě. Z toho mimochodem vyplývá, že Ukrajina už není jednostranným příjemcem západní vojenské podpory, ale je schopná se z významné části podílet na společné západní obraně. Proto musí být do naší kolektivní obrany integrována. A tím myslím hlavně integraci praktickou, která není nutně svázaná s formálním členstvím v NATO.

Má vůbec NATO přesně popsaný postup pro případ, že v důsledku podobných kroků dojde k reálnému ohrožení?

Má. Ale samozřejmě záleží na konkrétní podobě takových útoků. Pokud se jedná o sabotážní útoky nějakými malými drony na civilní infrastrukturu v hloubi spojeneckého území, je vždy primárně odpovědností daných spojeneckých zemí, aby se na to připravily a dokázaly na to reagovat. Což nevylučuje, aby na vývoji či pořizování obranných systémů spolupracovaly v rámci mnohonárodních projektů koordinovaných v NATO nebo EU.

Pokud se jedná o takové narušení spojeneckého vzdušného prostoru ruskými drony či pilotovanými letadly, k jakému v poslední době došlo v Polsku, Estonsku a Rumunsku, dochází ke spolupráci domácích systémů protivzdušné obrany a ochrany vzdušného prostoru s aliančními mechanismy prostřednictvím integrovaného systému NATINAMDS. Situace je ještě komplexnější v případě, kdy vzdušný prostor dané země hlídají spojenecké letouny v rámci mise Air Policing.

Ale Aliance má všechny postupy nastavené a nacvičené. Třeba spojenecká reakce na nedávný průnik ruských letadel do estonského vzdušného prostoru byla zcela funkční. Nikdo si nepřeje eskalaci a není důvod reagovat nepřiměřeně. Na druhou stranu je zřejmé, že situace se může měnit a Aliance v důsledku toho bude muset přistoupit ke změně svých postupů, včetně agresivnější odpovědi. Ale spojenečtí vojáci v aliančních velitelstvích vědí, co dělají.

A má NATO nastavený nějaký systém krizové komunikace s Ruskou federací pro případ, že bude reagovat?

Ano. Existuje „horká linka“ mezi vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě a velením ruské armády. Tato linka může být využita v krizových momentech, a to jak pro signalizaci překročení červených linií a hrozící odvety, tak pro deeskalaci či vysvětlení případných omylů a nedorozumění, které samozřejmě nelze nikdy vyloučit. A kromě toho mají své přímé krizové komunikační linky na ruské ministerstvo obrany i jednotlivé významné spojenecké země, zejména Američané.

Summit NATO v Haagu se stal zlomovým. Nejen přijetím závazku na postupné zvyšování obranných výdajů na úroveň 3,5 procenta HDP plus investic do infrastruktury na 1,5 procenta do roku 2035, ale i stanovením cílů výstavby schopností pro jednotlivé členské země. Pokud jde o obranné plánování, jaké by měly být pro Českou republiku priority v oblasti Cílů výstavby schopností NATO?

Hlavní stavební kameny našich nových závazků k výstavbě vojenských schopností jsou jasné a asi poměrně známé. Je to výstavba dvou brigád pozemních sil – kromě tradiční brigády těžkého typu, tedy naší 7. brigády, nově i střední brigády, tedy naší 4. brigády. Tím se součástí aliančních cílů výstavby schopností stávají všechny manévrové prvky našich pozemních sil.

Další prioritou pro celou Alianci jsou schopnosti protivzdušné obrany. To bude extrémně drahé a náročné, ale zároveň to má silnou politickou i společenskou podporu jak v České republice, tak v dalších evropských zemích. Mimochodem, součástí protivzdušné obrany jsou i nadzvukové letouny páté generace, tyto investice nejsou v rozporu. Ale samozřejmě bude záležet na konkrétním designu alianční protivzdušné obrany, která se určitě bude skládat z různých vrstev schopných reagovat na různé typy ohrožení.

A poslední velkou prioritou je logistika, zejména ve spojitosti s „průchodností“ aliančního území pro spojenecké ozbrojené síly, které se musí být schopny rychle pohybovat po Evropě, aby mohly být nasazeny přesně tam, kde je to potřeba. Tohle se děje pod hlavičkou „vojenské mobility“ a významnou roli zde hraje také Evropská unie, protože má nástroje a finanční prostředky využitelné k posilování například dopravní infrastruktury.

Co by měla udělat nově nastupující vláda pro urychlení a zjednodušení akvizičního procesu na ministerstvu obrany?

Některé změny už se udály a dnešní akviziční proces je určitě rychlejší a flexibilnější, než jak tomu bylo před lety. Zdaleka nemyslím pouze zákon o zadávání veřejných zakázek, ale vedle dalšího zjednodušování legislativy je nutné navýšit počty pracovníků akvizičních pracovišť ministerstva obrany. Objem prostředků v rozpočtu ministerstva, jež jsou určené na akvizice, je dnes zhruba desetinásobný ve srovnání se situací po roce 2010. A bude dál růst. Je proto absurdní myslet si, že takto velký objem peněz dokáže dobře obsloužit stejný nebo dokonce menší počet lidí než před patnácti lety. Vedle toho je ale nutné dále snižovat administrativní zátěž spojenou s akvizicemi, zejména digitalizací a lepším propojením elektronických systémů. Na tom všem se na ministerstvu obrany pracuje.

Zmíním ale ještě jednu věc, která se týká celkového přístupu k pořizování zejména nových technologií, jako jsou bezosádkové prostředky všeho druhu a software určený k jejich ovládání. Zde je jasné, že musí dojít k zásadní změně, a to včetně mentality. Tyto zbraňové systémy se nedají pořizovat stejným způsobem jako tradiční technika. Musíme se naučit chápat je spíše jako službu, kterou si předplácíme. Vidíme dnes na Ukrajině, jak to funguje.

Kromě působení v PCTR spolupracujete také s Hospodářskou komorou ČR v oblasti podpory obranného průmyslu. Co podle vás jsou hlavní překážky jeho rozvoje v tomto pro obranu země kritickém období?

Stále nám chybí fungující systém spolupráce mezi státem a obranným průmyslem, včetně zapojení průmyslu do krizového řízení a do cvičení, zajištění krizových či válečných výrobních kapacit pro potřeby státu a zavedení plnohodnotného režimu „vláda-vláda“ pro zahraniční obchod s vojenským materiálem. A s tím, jak rostou naše obranné výdaje a zároveň se prudce mění způsob válčení, budeme muset výrazně zvýšit výdaje na výzkum, vývoj a inovace a zároveň zcela změnit způsob, jakým se to dělá.

A na úrovni Evropské unie?

Tam se toho děje opravdu hodně, což je dobře. Nejméně ve čtyřech oblastech spojených s obranou je úloha EU klíčová. Zaprvé jde o navýšení investic do výzkumu a vývoje obranných a duálních technologií. Zadruhé o investice do infrastruktury za účelem posílení odolnosti a podpory vojenské mobility. Za třetí jde o snížení regulační zátěže uvalené na obranný průmysl, aby mohl rychle budovat potřebné výrobní kapacity. A za čtvrté jde o odbourání všech překážek pro financování obranného průmyslu veřejnými i soukromými finančními institucemi.

Ve všech těchto oblastech se v posledních měsících EU opravdu činí. Jsou s tím ale spojena dvě tradiční rizika – jedno evropské a jedno české. EU má dlouhou historii ambiciózně napsaných strategií a plánů. Někdy jich ale je tolik, že vzniká zmatek a nejasnosti v tom, co jsou skutečné priority. Vytvořená očekávání jsou proto následně zklamána. Pravda, často to v poslední fázi zabijí samotné členské státy. A na naší národní úrovni zase existuje velké riziko, že nástroje navržené EU neumíme ovlivnit tak, aby nám vyhovovaly, a následně je nedokážeme včas a správně využít. Ať už z důvodu nedostatečných personálních kapacit, absence jasného politického zadání nebo neochoty investovat potřebné peníze.