Jan Mazal: Budoucí bojiště si bez robotizovaných systémů lze jen těžko představit

 11. 08. 2021      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Plukovník Jan Mazal,  který je v současné době vedoucím Katedry vojenské robotiky na Fakultě vojenských technologií Univerzity obrany, je absolventem Fakulty řízení vojenských systémů Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově (obor Řízení vojenských systémů). V roce 2003 absolvoval Akademický kurz Vojenského zpravodajství, Fort Huachuca, Arizona, USA. Od roku 2005 je doktorem ve studijním oboru Teorie obrany státu. V minulosti působil v Centres of Excellence (COEs) v Římě jako vedoucí odboru pro doktríny vzdělávání a výcvik, dále pak na Univerzitě obrany v Brně jako vedoucí vědecký pracovník Katedry vojenského managementu a taktiky a zástupce vedoucího Katedry taktiky. Specializuje se na problematiku automatizace a robotizace v operačně-taktické doméně, systémy C4ISTAR, vojenskou robotiku a umělou inteligenci a počítačovou podporu rozhodovacích procesů ve vojenství na všech stupních velení. Je autorem a spoluautorem více jak 80-ti odborných publikací, řešitelem více jak 15-ti vědeckých projektů, autorem celé řady funkčních vzorků, aplikačního softwaru, je zvaným členem a autorem mnoha přednášek z oblasti vojenské robotiky na mezinárodních workshopech a sympoziích a je také organizátor mezinárodních konferencí zasahující do problematiky autonomních systémů, robotiky, modelování a simulace a podobně (např. MESAS-Modelling and Simulation for Autonomous Systems, MARS-Multidomain Advanced Robotic Systems). Ve své vojskové praxi zastával velitelské a štábní funkce na praporním stupni. V minulosti působil také v zahraničních misích EUFOR (Bosna a Hercegovina 2006) a ISAF (Afghánistán 2010). Jsme rádi, že si na nás pan plukovník udělal čas a poskytl nám následující rozhovor.

Mazal foto
Foto: Vedoucí katedry vojenské robotiky plk. gšt. doc. Ing. Jan MAZAL, Ph.D. | Ministerstvo obrany ČR

Pane plukovníku, jste vedoucím Katedry vojenské robotiky na Univerzitě obrany. Pro koho je tento obor určen? 

Dobrý den, tak vzhledem k tomu, že jsme nová katedra, tak studijní specializace Vojenská robotika je v současnosti v přípravě a předpokládáme její akreditaci v následujících měsících. Daná specializace je obecně určena pro všechny, kteří mají blízko k robotice, mechatronice, automatizaci, umělé inteligenci a podobně. Vzhledem k tomu, že se jedná o vojenskou robotiku, se samozřejmě zaměřujeme na kontext aplikovatelnosti zmíněných oblastí ve vojenství, což je v současnosti významným trendem u všech vyspělých armád světa a budoucí bojiště si jednoduše bez robotizovaných systémů lze jen těžko představit.

Jaké jsou na uchazeče o studium kladeny nároky v rámci přijímacího řízení? Dá se říci, jaká je celková úspěšnost uchazečů u přijímacího řízení na Katedru vojenské robotiky?

Požadavky na uchazeče budou stejné jako na ostatní uchazeče na Fakultu Vojenských technologií hlásící se na elektro nebo strojní obory, tedy nic nezvládnutelného. Aktuální požadavky najdete na našich stránkách UNOB.cz a chtěl bych povzbudit všechny potenciální uchazeče, aby to přišli zkusit. S ohledem na průtahy procesů, souvisejících s akreditačním řízením, způsobené situací kolem pandemie covid-19 bude výuka v dané specializaci pravděpodobně zahájena až v roce 2022.

Na vašich stránkách uvádíte, že se, mimo jiné, soustřeďujete na monitoring trendů rozvoje, sběr a analýzu informací o robotických a autonomních systémech a jejích technologiích. Kdo je podle Vás ve světě pomyslným tahounem v robotických systémech, či jaké země patří v této oblasti ke špičce? 

Tak asi nikoho nepřekvapí, že na pomyslném vrcholu v tomto ohledu stojí armáda USA, zejména agentura DARPA, která dodává celé oblasti významnější dynamiku. Nicméně pozadu nechtějí zůstat ani jiné státy jako Izrael (kde jsou tradičně obranné technologie na špičkové úrovni), Turecko, které v dané oblasti za poslední dekádu učinilo obrovský pokrok, stejně tak jako Čína a Rusko, kde technologický progres v posledních letech donutil NATO přehodnotit význam pokročilých technologií a nastavit soustředěnost úsilí rozvoje na oblasti umělé inteligence, autonomních systémů, automatizovaných systémů pro podporu rozhodování a podobně. Jinak rozvoj vojenské robotiky v evropských státech v poslední dekádě ovlivnily zejména úspory na obranu a relativně dobrá bezpečnostní situace, která nenutila k významnějším krokům v daném ohledu. Nicméně lze vysledovat, že státy jako Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a další se snaží jistý deficit v tomto ohledu dohnat, čemuž se snaží sekundovat i podpora z EDA (European Defence Agency - Evropská obranná agentura). Jinak za zemí východní Evropy je v oblasti vojenské robotiky velmi aktivní například Estonsko nebo Ukrajina.

A co váš vlastní vývoj? Podíleli jste se např. na vývoji UGV Taros. Zaznamenala tato technika (nebo jiná technika, na které jste se podíleli) nějaký úspěch i ve světě?

Komerční prozatím ne, ale značnou pozornost naše systémy samozřejmě vzbuzovaly. Zde bych jen stručně zmínil, že na Univerzitě obrany jsme začali s UGV systémy s hmotností nad 300 kg již v roce 2004, kdy tato oblast nebyla předmětem tak intenzivního zájmu vyspělých armád, jako je tomu dnes. Několik let jsme se v tomto ohledu sami učili, zkonstruovali  jsme sérii technologických demonstrátorů, jako jsou například: UGV pro autonomní navigaci, UGV s nástavbou pro automatické zaměřování cílů, UGV pro automatizované monitorování radiační kontaminace a další. Vše do té doby pouze na národní úrovni. Vzhledem k technickým možnostem, kterými jsme v prvních pěti letech na UO disponovali, jsme tak byli schopni řešit pouze přestavby standartních ATV čtyřkolek na UGV systémy, což se již v roce 2009 z hlediska operačních požadavků ukázalo jako nedostačující, a proto jsme navázali spolupráci s VOP 025/026 (dnes VOP CZ,s.p.), který v té době identifikoval potřebu se angažovat v oblasti rozvoje UGV systémů, neboť toto zapadalo do jeho strategického výrobního portfolia. Z naší spolupráce vzešly systémy TAROS 1 a 2, které zaznamenaly značnou pozornost i na mezinárodní úrovni.

DSC00117Foto: Z naší spolupráce vzešly systémy TAROS 1 a 2 (na snímku), které zaznamenaly značnou pozornost i na mezinárodní úrovni. | Ministerstvo obrany ČR

Jednalo se primárně o výstavy (IDET, IDEB, Future Forces Forum) a demonstrace na jednáních pracovních skupin NATO, kde byl o tyto systémy samozřejmě zájem, ale armády, které tyto systémy používaly nebo operačně s nimi experimentovaly (zejména se jednalo o USA a Izrael), měly samozřejmě svoje vývojové programy a pro méně vyspělé armády byla oblast UGV nad 2 tuny příliš nadčasová. Tedy obecně, zahraniční akvizice byla u této nové techniky samozřejmě problém, zejména pokud dané systémy nemá zavedena AČR, což se ale v roce 2020 podařilo (UGV-Pz a SOM-6) a dle informací z VOP CZ se již objevují i vážní zahraniční zájemci.

Clipboard01Foto: UGV-Pz a řídicí souprava pro dva operátory a velitele | VTÚ / CC BY-NC-ND

Dá se říci, co je v současnosti pro vás nejdůležitější? Mít v týmu skvělé profíky, či mít dostatek financí?

Tak ideální je samozřejmě kombinace obou složek, ale v daném ohledu je pro nás prioritou vždy personál. Pokud máte schopné lidi, tak finance si už v našem prostředí nějak seženete. Ty možnosti jsou v současnosti velmi široké, od grantových projektů, různých vědeckých soutěží, výzkumné spolupráce, až po smluvní výzkum a podobně. A tento fakt obvykle platí obecně.

Když se podíváme na současná světová bojiště, včetně nedávného konfliktu v oblasti Náhorního Karabachu, je zřejmé, že bezpilotním prostředkům je věnován stále větší prostor. Jakou bude podle Vás vlastnění a ovládání této technologie hrát roli do budoucna a v jaké kondici se ohledně výše uvedeného nachází AČR?

Ono to v podstatě není žádné velké překvapení, vážné diskuze nad tím, že roboti budou dominovat na bojišti budoucnosti, se objevily již 70-tých letech minulého století a začátkem tohoto milénia tato domněnka začala přerůstat v jistotu. Otázkou bylo jen „kdy" dojde k průsečíku pomyslné vyspělosti technologie, její ekonomické rentability a zejména operační potřeby, která naroste v okamžiku, kdy neexistuje jiná alternativa.

V současnosti jsme v tomto ohledu relativně na začátku (myšleno bojové použití vysoce inteligentních strojů), ale současné demonstrátory a simulace ukazují, že v budoucím operačním prostředí nebude schopen člověk těmto systémům konkurovat. Daný fakt je již intuitivně evidentní z délky reakčního času, který je u člověka 200-250 milisekund, zatímco robotické systémy mohou reagovat v řádech jednotek milisekund, což představuje zásadní výhodu, kterou nelze z úrovně schopností člověka nijak kompenzovat (například výcvikem, početní převahou a podobně).

SOM6 007Foto: Vážné diskuze nad tím, že roboti budou dominovat na bojišti budoucnosti, se objevily již 70-tých letech minulého století a začátkem tohoto milénia tato domněnka začala přerůstat v jistotu. | Ministerstvo obrany ČR

Jedná se tedy o naprosto klíčovou oblast rozvoje armád, která bude rozhodujícím činitelem v budoucích ozbrojených konfliktech a vyspělé státy světa si to velmi dobře uvědomují, proto jsme svědky jakéhosi technologického soupeření na tomto poli. Jinak situace v AČR, díky nakumulovanému vnitřnímu dluhu a mnoha dalším problémům, prozatím nedovolila dosáhnout v dané oblasti výraznější dynamiky, nicméně v posledních letech je vidět evidentní posun (zřízení praporu bezpilotních systémů, zavedení UGV-Pz/SOM-6, široká diskuze k pokročilým technologiím, podpora oblasti umělé inteligence a podobně), u kterého plně věřím, že bude akcelerovat a dosáhne úrovně vyspělých západních armád. ČR má potenciál být v dané oblasti významným světovým hráčem, ale bez podpory státu tohoto milníku asi nebude možné dosáhnout.

Je podle Vás v silách jakéhokoliv výzkumného/technického ústavu v ČR zajistit výrobu dronů, které dokáží nést i munici?

Ano, samozřejmě, o tom není pochyb. Výroba dronů nesoucích munici není nijak neřešitelný problém, je to jen otázkou priorit, investic a soustředěnosti úsilí. Je samozřejmě otázka v jakém počtu a na jaké technické úrovni, ale je to samozřejmě řešitelné i v rámci jednoho technického ústavu. Příklady můžeme vidět v jiných zemích jako například Izrael a Turecko. Do budoucna lze předpokládat značný nárůst potřeby a použití těchto strojů oproti jejich konvenčním protějškům. Většina zbrojních firem se tedy na tuto oblast bude muset přeorientovat tak jako tak.

Když se podíváme do civilní sféry, kupříkladu na autonomní řízení vozů Tesla, různé detekce chodců atp., jaká je vazba civilních technologií na vojenský výzkum? Např. systém GPS byl zprvu určený pouze k vojenským účelům a nyní slouží v civilním sektoru na celém světě.

Tato vazba již není tak silná jako v době studené války, kdy tzv. doktrína předcházela technologické možnosti, ale jistý vliv samozřejmě má. Například Americká obranná agentura DARPA neustále a významně akceleruje technologický pokrok v mnoha oblastech a lze odhadovat, že vývoj autonomních vozidel, díky sérii soutěží typu Grand Challenge, urychlila celosvětově o minimálně 10-20 let.

Pane plukovníku, má současný obranný rozpočet nějaký vliv na vaší katedru?

V tuto chvíli pravděpodobně nijak zásadně ne, ale vnímáme pozitivně celoarmádní posun k technologickým přístupům a avizovanou tendenci rozvíjet oblast robotiky a umělé inteligence. Zde předpokládáme, že daný trend navýší dynamiku řešení konkrétních vědecko-výzkumných projektů, na kterých bychom se samozřejmě rádi jako katedra podíleli. Klíčové je, jaké procento z armádního rozpočtu bude vyčleněno na výzkum a vývoj (současné cca 0,5 procenta se jeví v kontextu budoucích potřeb a rozsahu jako nedostatečné) a kolik z daného objemu fyzicky půjde na pokročilé technologie.

TAROS 6x6
Foto: TAROS 6x6 | Ministerstvo obrany ČR

Lze říci, kde bude svět v oblasti autonomních systémů za deset let a kde se podle Vás bude nacházet Česká republika?

Těžká otázka, ale pokud se podíváme na progres v této oblasti například v civilním sektoru, lze předpokládat, že za 10 let dosáhne pokročilost automatizace řízení ve vozidlech plné autonomie. I přes to, že masivní míru automatizace lze očekávat také u armádních aplikací, dosažení operačního nasazení plně autonomních systémů bude pravděpodobně trvat déle. V tom distribuovaně-globálním slova smyslu je svět v oblasti autonomie relativně daleko a mnoho reálných aplikací je již v tuto chvíli tzv. „na spadnutí".

Pomyslným „svatým grálem" úrovně automatizace v civilním sektoru je dosažení plné autonomie dopravních prostředků, zejména těch pozemních, což se pomalu daří naplňovat. Pro dosažení odpovídající úrovně spolehlivosti těchto systémů je zejména nutné zvýšit kvalitu a kvantitu senzorické informace a s tím i spojený výpočetní výkon řídicích systémů, což se děje. Hledají se inovační přístupy pro predikci dopravních situací (úloha lidského činitele), počítá se i s přizpůsobením dopravní infrastruktury pro autonomní vozidla a zavedení přehledového systému všech účastníků dopravní sítě, tedy i chodců, pro rychlou predikci potenciálních kolizních situací. Jednotlivé komponenty technologie pro realizaci výše zmíněného jsou v podstatě již k dispozici a zbývá je jen integrovat a tzv. „doladit".

Ohledně vzdušné dopravy a masivního nasazení autonomních bezpilotních prostředků (dronů) hlavní překážkou není ani tak technologie, jako spíše legislativní rámec, jehož úprava se posledních několik let široce diskutuje. Každopádně lze předpokládat, že do deseti let se i toto podaří do jistého iniciačního stavu zvládnout.

V operačním prostředí je situace trochu složitější, neboť nároky na tyto systémy jsou mnohem vyšší a také lze předpokládat, že se budou pohybovat ve vysoce zarušeném elektromagnetickém prostředí a nebudou se tak moci spolehnout na některé senzory a spojovací podsystémy. Vyřešení všech klíčových problémů s tímto spojených a nutných k zahájení nové generace tzv. „autonomních válek" může trvat i více jak dvě dekády, záleží na intenzitě vynaloženého výzkumně-vývojového úsilí, kde lze předpokládat, že zhoršující se bezpečnostní situace udrží v tomto ohledu tempo velmi vysoké. Každopádně lze za 10 let předpokládat významný posun i v obranném sektoru.

photo_016Foto: V každém případě potenciál, založený na kvalitních odbornících, ČR zcela jistě má a také naše republika netrpí v souvislosti s robotizací tolika předsudky a obavami jako třeba jiné státy. | Ministerstvo obrany ČR

No a kde se bude nacházet ČR? Přál bych si, abychom byli v tomto směru na světové špičce vývoje, neboť je to strategicky naprosto klíčový segment. Nicméně prozatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom v tomto ohledu nějak zásadně akcelerovali. V každém případě potenciál, založený na kvalitních odbornících, ČR zcela jistě má a také naše republika netrpí v souvislosti s robotizací tolika předsudky a obavami jako třeba jiné státy. 

Nezbývá než doufat, že se podaří ČR v dané oblasti nezůstat pozadu a jsem přesvědčen, že naše vědecké a akademické instituce spolu s průmyslem udělají vše možné i nemožné, abychom na tomto poli nezaostali. Spolupráce na dalším rozvoji UGV mezi UNOB a průmyslem (VOP CZ, s.p.) dále pokračuje, nicméně domnívám se, že bude nutné akceleraci dalších vývojových aktivit významně systémově podpořit.

 Autor: Michal Pivoňka