Jaromír Zůna: Armáda zaznamenala v posledních dvaceti letech neuvěřitelný progres

 03. 01. 2021      kategorie: Rozhovory

Úctyhodná armádní kariéra prvního zástupce náčelníka Generálního štábu, generálporučíka Mgr. Ing. Jaromíra Zůny, Ph.D., MSc., započala již v roce 1984. Z počátku působil na vedoucích pozicích na fakultě motostřeleckého vojska VVŠ PV. V roce 1996 byl náčelníkem operačního oddělení-zástupce velitele 6. mechanizovaného praporu IFOR/SFOR, Bosna a Hercegovina. V letech 1997 - 1998 působil  jako asistent NGŠ AČR v rámci oddělení protokolu Kanceláře NGŠ AČR. V letech 2002 – 2003  byl velitelem  organizačního prvku pro výstavbu 4. velitelství pro výcvik a tvorbu doktrín VA Vyškov, GŠ AČR, jehož se stal posléze náčelníkem štábu. V roce 2006 se stal ředitelem odboru vojskového průzkumu a elektronického boje MO ČR. V letech 2009 - 2010 byl velitelem Velitelství výcviku – Vojenské akademie ve Vyškově, Velitelství společných sil, velitel posádky Vyškov. Od 1. 8. 2010 - 31. 11. 2012 působil jako náčelník štábu (později od 1. 12. 2012 do 31. 6. 2013 jako zástupce velitele), NATO Joint Force Training Centre Bydgoszcz, Polsko (součást NATO Allied Command Transformation, Norfolk, USA).  V letch 2013 - 2015 byl ředitelem Agentury logistiky. Od 1. 1. 2019 je Jaromír Zůna prvním zástupcem náčelníka Generálního štábu. Generál Zůna má za sebou také řadu zahraničních odborných kurzů (Kanada, USA, Norsko). Nejen v souvislosti s jeho bohatou kariérou jsme se pana generála zeptali na pár otázek.

1_2020Foto: S velitelem Národní gardy státu Nebraska, Major generálem Darylem L. Bohac | army.cz

1) Pane generále, co si může čtenář představit pod pozicí prvního zástupce náčelníka Generálního štábu?

Především statutárního zástupce NGŠ AČR, který plní specifické úkoly v souladu s jeho rozhodnutím. Ve své působnosti má činnosti související s NATO, EU, mezinárodními organizacemi, bilaterální a regionální vojenskou spolupráci a další. To se týká například i vojenských a leteckých přidělenců akreditovaných v České republice a součinnost s ambasádami. Řídí zahraniční pracoviště AČR a jejich personální, finanční a logistické zabezpečení. Ze své funkce je členem řídících, plánovacích, koncepčních a koordinačních orgánů v resortu MO ČR. Příkladem může být oblast vědy, výzkumu a inovací v resortu MO. Jsou mu také přímo podřízeny součásti AČR, které souvisí s rozsahem jeho působností. Můžeme zmínit Posádkové velitelství Praha, Ředitelství zahraničních aktivit, Mnohonárodní centrum pro koordinaci logistiky, JCBRN COE ve Vyškově, národní zastoupení ve strukturách NATO/EU. Obsah činnosti určitě zajímavý a rozmanitý.     

2) Nemalou část Vašeho života jste zasvětil studiu a odborným kurzům. Mimo jiné jste vystudoval postgraduál na UNOBu, mezinárodní vztahy a evropská studia a věnoval jste se studiu jazyků. Jak důležité je pro Vás vzdělání při vaší profesi a jak se díváte na vzdělávání vojáků obecně?

Na systém přípravy personálu v ozbrojených silách je nutné pohlížet optikou doby. Dnes armáda působí v odlišných sociálně-ekonomických podmínkách, než když jsem do ní vstupoval. Jak vojáci, tak i systém jako celek, se musí kontinuálně na probíhající změny adaptovat. I pod takovým pojmem jako je postgraduál, si lidé mohou představit různé formy přípravy. Proces je poměrně složitý, široce větvený, proliferace nabídek v oblasti vzdělávání dnes umožňuje vojákům optimalizovat cesty zvyšování své kvalifikace v závislosti na podmínkách služby, osobních ambicích, rodinných a sociálních podmínkách. Jsem produktem této doby. Proto zasvěcené nepřekvapím informací, že zvyšování kvalifikace jsem zasvětil pouze malou část své služební kariéry ve srovnání s praxí minulosti. Ve stručnosti tři pohledy na věc, aby si čtenář udělal ucelenější představu. 

První, v minulosti byla délka postgraduálního studia zpravidla tři roky a válečné školy pět let. Dnes k dosažení stejného kvalifikačního požadavku stráví voják v přípravě možná třetinu uvedeného času. A to i v případě, že postupuje náročnými cestami s využitím možnosti studia v zahraničí. Kariérová příprava a naplňování kvalifikačních požadavků jsou řešeny sledem odborných, účelových, specializačních a kariérových kurzů. Potom, co v minulosti v životopise odrážely dva řádky, dnes může být celá baterie, a jde přitom o jednu a tutéž dosaženou kvalifikační úroveň. Od počátku 90. let sleduje systém přípravy personálu požadavek efektivity a přesného vyjádření účelu. Je na každém vojákovi jakým tempem a v jakém směru chce pokračovat, aby uspěl v konkurenci. V Bílé knize o obraně z roku 2011 se proto uvádí, že odpovědnost za svou kariéru si nese voják sám. V dnešním pojetí jde člověk za přípravou, nikoliv naopak. Musí tak navíc činit způsobem, aby to nebylo na úkor praxe. To by jej hendikepovalo v kariéře stejným způsobem, jako nedostatečná kvalifikace.

2_2020B
Foto: Generál Jaromír Zůna a velitel U.S. Air Forces in Europe and Africa, Gen Jeffrey L. HARRIGIAN, spolužáci z U.S. Army Command and General Staff College in Leavenworth, Kansas, USA | army.cz

Druhý pohled, významně se rozšiřují možnosti kombinovaných forem studia, kterých vojáci hojně využívají. Kariérní řád spočívá v pravidlech slučujících kvalifikační předpoklady, kvalifikační požadavky a předepsanou praxi. To vše je nutné skloubit. Pokud voják chce dosáhnout vyšších kariérních met, musí si s tím poradit, dost obětovat, případně i investovat. Kombinované formy studia umožňují udržet si kontakt s praxí a využívat v širší míře i nabídek vzdělávacích institucí v civilním sektoru.

Třetí hledisko, snad nejpodstatnější, které jsem v minulosti popsal v textu „Dnes již jiná armáda“ (2010). Člověk zahajuje svou profesní kariéru v civilním sektoru a do profesionální armády vstupuje i za tím účelem, aby ji mohl opět, ale úspěšněji, v civilním sektoru završit. Jinými slovy, od služby v armádě předpokládá přínos v podobě přidané hodnoty. Služba v armádě je potom vnímána nejenom jako naplnění individuálních cílů a ambicí, ale i jako možnost působit v systému, který umožňuje plánovat a pracovat na své budoucnosti. Včetně využití možností zvyšování kvalifikace, ať už ve vojenském systému, nebo s využitím nabídek civilních institucí. Predikoval jsem převzetí osobní odpovědnosti vojenského personálu za zvyšování své kvalifikace, naplňování cílů vojáků v oblasti vzdělávání i mimo nabídky zajišťované resortními vzdělávacími institucemi, kdy profesní kvalifikaci budou profesionální vojáci považovat především za svůj individuální statek, který nebudou spojovat výlučně s předepsanými požadavky na služební zařazení, nebo kariérní růst, ve svém celoživotním vzdělávání budou hledět dále a nebudou jej nutně podmiňovat požadavky na podporu ze strany resortu, a tím si uchovat nezávislost a svobodu rozhodování o své kariéře a službě v armádě. Predikce byla přesná a jde o pozitivní vývoj. Vojáci jsou motivovaní, pracují intenzivně a personální systém na tom může stavět. Jenom za uplynulou dekádu se počet absolventů vysokých škol zvýšil u praporčíků zhruba čtyřnásobně a u poddůstojníků desetinásobně. U důstojníků nejde vůbec o téma, ale samozřejmost. Přitom řada vojáků svou kvalifikaci získanou mimo vojenský systém nemusí ani hlásit, koneckonců, nedělám to ani já. Tolik tedy k otázce do jaké míry je vzdělávání pro vojáka v dnešní armádě důležité.

Na počátku vojenské kariéry jsem asi jako mnoho dalších nevnímal potřebu dalšího vzdělávání nijak dramaticky. Absolvování vojenského gymnázia v Opavě a následně VVŠ PV jsem považoval za kvalitní přípravu na službu. Zakrátko se ale vše změnilo a musel jsem se i v této věci rozhodovat. Ze všech škol, které jsem následně studoval, pouze na dvě jsem nastupoval ze své iniciativy. První byla Vojenská akademie v Brně, kde jsem v kombinované formě absolvoval Kurz bezpečnostní politiky a strategie. Sloužil jsem v té době na generálním štábu jako zástupce náčelníka odboru integrace do NATO. Taková příprava dávala smysl. Druhou byla Metropolitní univerzita v Praze, kde jsem opět v kombinované formě vystudoval Mezinárodní vztahy a evropská studia. Velmi rád na tyto roky i učitele vzpomínám. Disponoval jsem sumou poznatků a  znalostí, avšak v podobě eklektické směsice, jako důsledku nehomogenního sledu kurzů doma i v zahraničí. Úrovní vzdělanosti se to nedalo nazvat. Cítil jsem potřebu si znalosti systémově uspořádat. Proto jsem zvolil MUP, jako jednu z mála možností, která se vzhledem k mé profesi a služebnímu zařazení nabízela. Pokud jde o ostatní absolvované formy přípravy, plnil jsem zadání. Úkol, chcete-li. Asi to zní divně, ale bylo tomu tak, včetně doktorského studia na UNOB. Úspěšnost je vždy odvislá od upřímnosti motivů, se kterými člověk do takového studia vstupuje. Kariérismus a prestiž takovým motivem nemohou být. Pokud někdo působí mimo vědeckou a akademickou sféru, tak u doktorského studia jde o přípravu na budoucí výkon a ověření potenciálu. Platí totiž letité pravidlo, že generalita nemá dělat pouze to, co umí, ale především to co má. Téměř sedm let bez dovolených a víkendů. Asi tak bych svou doktoranturu shrnul.

Přípravu považuji v armádě za důležitou, ale témata jako věda, doktrína, koncepce, analýza a podobně, asociované občas s mou osobou, vypovídají spíše o tom, že jsem byl schopen takové úkoly plnit, než že by byly centralitou mého zájmu. Můj pohled na význam vzdělání v životě i kariéře člověka je blízký tomu, jak jej popisuje president V. Klaus v knize „Česká republika na rozcestí“. Když hovoří v jedné z kapitol o krizi výchovy a vzdělávání, jakoby mu stál systém kariérové přípravy v armádě modelem.

3) Řadu kurzů jste absolvoval v USA, či Kanadě. Liší se nějak vzdělávání vojáků v zahraničí oproti domácímu prostředí?

Kurzy většinou probíhaly souběžně, nebo jsem je absolvoval navíc, jako volitelné v rámci jiného studia, protože byla taková možnost. V jednom případě i tři na jedno vyslání ke studiu do zahraničí. Proč nevyužít příležitosti, byť to znamenalo další časovou i studijní zátěž. A mohlo jich být ještě více, pokud bych měl zájem. Ke studiu na National Defence University ve Washingtonu, nebo Joint Forces Staff College v Norfolku, jsem nastupoval bez předchozí jazykové přípravy ke které jsem byl oprávněn, protože jsem k tomu neviděl důvod. V USA jsem absolvoval všechny hlavní úrovně kariérní přípravy důstojníka. To je asi v historii AČR jedinečné. Takovou věc ale nemůže mít člověk ani v plánu, ani jako případnou ambici. Popravdě, většinou jsem měl jiné preference. Šlo o souběh rozhodování nadřízených, posunů ve funkcích a dalších souvislostí. V každém případě, byla to mimořádná zkušenost, za kterou jsem vděčný, a jde o jeden z významných benefitů služby v armádě. Možná stojí za zmínku, že program IMET (International Military Education and Training) dosud absolvovalo v USA více než tři tisíce příslušníků AČR. K tomu je nutné přičíst přípravu na vojenských školách v dalších zemích. Významně to přispělo ke kvalitě připravenosti příslušníků AČR a profesionalizaci armády jako celku.

Obzvláště v minulosti zazníval názor, že studium v zahraničí, vysílání do zahraničních misí, nebo k výkonu funkcí v NATO, bylo jenom otázkou znalosti jazyků, a kdo měl k jejich studiu přístup. Neřekl bych a souhlasím spíše s názorem lidí, kteří hovořili o schopnosti se správně a včas strategicky rozhodovat. Na počátku 90. let mi bylo jasné, že bez znalostí anglického jazyka to asi nepůjde. Nakoupil jsem si proto učebnice angličtiny pro jazykové školy 1. - 4. ročník, učitelé asi pamatují, a po večerech je přečetl. Trvalo mi to více než rok. Nějak to stačilo. Stačilo to i k tomu, abych se v roce 1993 kvalifikoval na pětiměsíční jazykový kurz v Kanadě. S tímto kurzem jsem si musel po celou kariéru vystačit, bez toho, že by bylo nutné vysedávat rok v Komorním Hrádku. Jde jenom o otázku motivace, vůle a vyhledávání talentů. Tímto směrem je v dnešní době potřebné profesionální vojáky vést. Mají k dispozici možnosti, o kterých se mé generaci na počátku vojenské kariéry ani nesnilo. Měli by je naplno využít.

Pokud jde o pojmenování obecného a zvláštního ve vzdělávání vojáků u nás a v jiných zemích, tak záleží na tom, o jaké formě přípravy se v celém procesu bavíme. Zda o přípravě personálu ve svém celku, nebo jejích složkách, tj. vzdělávání, výcviku, jazykové přípravě, institucionálních, individuálních a dalších formách, jakou roli sehrává v jednotlivých systémech praxe a její rozsah, a podobně. Kulturní odlišnosti ve vzdělávacích systémech jednotlivých zemí také hrají důležitou roli. V 90. letech byla otázka vzájemného poznání a hledání míry kompatibility systémů přípravy, především u důstojnického sboru, velkým tématem. Dnes taková potřeba není až tak aktuální, byť se srovnávací analýzy, zejména u vysokoškolských forem přípravy, stále produkují. Otázka sama se nedá v tomto znění pojmout. Předpokládal bych, že směřuje do oblasti vzdělávání, tj. k plnění kvalifikačních předpokladů. Kontext otázky ale naznačuje, že je myšlen průřez různými formami přípravy. To nelze v takovémto rozhovoru obsáhnout, snad jen poskytnout dílčí zobecnění. Neexistuje jeden model vzdělávání vojáků v „zahraničí“, který by bylo možné srovnávat s tím naším. Stát od státu je proces vzdělávání vojáků odlišný. Je to tak nejenom přirozené, ale především je to dobře. Studovat zkušenosti jiných armád je žádoucí. Na druhé straně, mechanické přejímání forem a metod přípravy pocházejících z odlišných kulturních prostředí, bez porozumění filozofii této přípravy, optimálně nezafunguje. Jsem si jist, že řada odborně zdatných lidí v oboru, si je toho vědoma. Neumím si představit, že školy, které jsem studoval, by takto postupovaly. Naštěstí jsem studoval právě takové. Prakticky veškerá kultura se přenáší mezi generacemi v procesu učení, tedy i kultura vojenská. Vojenské školy jsou hlavním nositelem vojenské výchovy a nikdo je v této funkci nemůže nahradit. Proto jsou řazeny mezi principy výstavby vojenských sil. Státy si z těchto důvodů uchovávají v přípravě vojenského personálu nezávislost a sledují svůj zájem a potřeby. Dnes se rozumí potřebě existence společného standardu připravenosti, ale způsoby a prostředky jejich dosažení jsou ryze národní záležitost. To platí především pro oblast vzdělávání. Východiskem je pouze propracovaný a všestranně zajištěný národní model přípravy vojáků, zahrnující vojenskou výchovu, vzdělávání a výcvik. V mezinárodním srovnání jsou právě takové nejvíce respektovány.

3_2020
Foto: Generál Zůna s prvním zástupcem Generálního inspektora Bundeswehru viceadmiralem Joachimem Ruhlem na ukázce u libereckých chemiků | army.cz

Příprava personálu prošla systémovou změnou v souvislosti s přijetím „Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil“ (2002). Bylo nutné vytvořit nový organizační model i obsahové zaměření přípravy personálu pro profesionální armádu. Ten v sobě zahrnoval řadu progresivních prvků a dynamicky se rozvíjel. Kdekdo v té době naše zkušenosti studoval. Systém přípravy personálu byl rovněž jednou z několika oblastí, ve které byly cíle profesionalizace splněny v daném čase a rozsahu. Stačí připomenout, sloučení tří vysokých vojenských škol do Univerzity obrany, z pěti vojenských středních škol redukce na jednu v Moravské Třebové a soustředění výcviku z více než třiceti výcvikových středisek do Velitelství výcviku-Vojenské akademie ve Vyškově, byl vytvořen Ústav jazykové přípravy, Centrum simulačních a trenažérových technologií, rozvinuta doktrinální soustava a další. Transformace a racionalizace systému umožnila uvolnit lidské, kapacitní i finanční zdroje a tím zajistit rozvoj především pozemních sil, které měly ze všech součástí ozbrojených sil nejnižší úroveň profesionalizace. Bezpochyby bylo v letech 2002 - 2007 dosaženo významných výsledků a systém přípravy personálu podstatným způsobem podpořil profesionalizaci armády. Pokud jde o úroveň připravenosti vojenského personálu, dosahuje i v mezinárodním srovnání vysokého standardu. Domnívám se, že motivace lidí na tomto výsledku měla stejný podíl, jako sám nově zavedený systém přípravy.

K objektivnímu hodnocení aktuálního stavu a formulaci doporučení pro další rozvoj je nutný odstup a posouzení v delším časovém úseku. Co se může v dané chvíli jevit jako správné, progresivní a úspěšné, může při hodnocení trendu vývoje v dlouhé časové řadě vyznít odlišně.  Znalost klíčových rozhodnutí a faktorů, které na systém přípravy jako celek dlouhodobě působí, je rovněž důležitá. Mohu říci, že tvorba vize, odborná diskuse i systémové změny měly v první dekádě profesionalizace armády silnější dynamiku i větší hloubku, než v té následné. Pokud bych měl pojmenovat jedno aktuální téma, tak vidím potřebu korekce rozhraní mezi poskytovanými formami přípravy a základním posláním institucí, jako výchozího předpokladu pro dosažení efektivity ekonomického řízení oblasti přípravy personálu, výkonnosti systému jako celku a tím zajištění odpovídající podpory pro dosažení cílů výstavby AČR do roku 2030.

4) V letech 1996 a 1997 jste působil v operacích IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině ve štábu 2. kanadské mnohonárodní brigády a následně jako náčelník operačního oddělení – zástupce velitele 6. mechanizovaného praporu AČR. Jak tehdy vypadala spolupráce s vojáky ze zahraničí? Byla v té době již naše armáda brána jako plnohodnotný partner, či bylo cítit, že se s námi ještě jedná jako se státem Východního bloku?

Je zajímavé, že i po téměř čtvrt století stále dochází k podsouvání otázek evokujících pokulhávání naší armády v operacích na Balkáně za našimi tehdejšími partnery. Každý, kdo byl tehdy v centru dění a zdroje informací potvrdí, že výkonnost našich jednotek i vojáků v operaci IFOR, stejně jako v jakékoliv předchozí, či následné operaci, byla mimořádně vysoká. Prapor vyslaný do operace IFOR byl silný, uskupení čítalo téměř tisíc vojáků, armáda ještě disponovala unifikovanou strukturou i výzbrojí, která byla na úrovni tehdejší doby a byla relativně nová. Prapor představoval v rámci kanadské brigády její hlavní bojovou součást, nesl rozhodující objemy plněných úkolů a měl vysoký kredit jak u spojenců, tak i ozbrojených součástí dříve znepřátelených stran. Za dosahované výsledky byl hodnocen jako jeden z nejúspěšnějších v rámci celé operace a získal řadu ocenění ze strany spojenců. Vydalo by to na samostatnou přednášku. Výkonnost 6. mechanizovaného praporu doslovně smetla ze stolu jeden z hlavních argumentů skeptiků procesu rozšiřování Aliance, kterým byla otázka interoperability. Ivan Gabal ve své knize „Hrách na zeď“ popsal výkonnost našich vojáků v operacích na Balkáně a jakou důležitost to mělo pro vstup České republiky do NATO srozumitelně: „Teprve v Bosně musely naše ozbrojené síly překonat úvodní despekt a nedůvěru aliančních velitelů a vojáků, teprve zarputilá a tvrdošíjná důslednost našich vojáků v prosazování dohod silou přesvědčily naše budoucí spojence o výkonnosti AČR.“ Ivan Gabal měl nejenom empirickou zkušenost z vysoké politiky, ale strávil také v Bosně nějaký čas s vojáky našeho praporu a získal postřehy, tak říkajíc, z první ruky.

Spolupráce s vojáky a jednotkami armád NATO i partnerských zemí, byla v operacích IFOR/SFOR profesionální a založená na vzájemném respektu. Naši vojáci již tehdy měli zkušenost z řady zahraničních misí, společných mezinárodních cvičení, ale i ze studia na zahraničních školách. Začátek operace byl přirozeně krušný, ale to platilo pro všechny. Bosna a její infrastruktura byla rozrušena dlouhodobým vnitřním konfliktem, situace nebyla v počátcích stabilní, s logistikou zápasili všichni. V kontextu vaší otázky lze pro názornost zmínit jeden příklad, který dnes vnímají již jen pamětníci. V té době jsme měli stále ještě konskripční armádu. 6. mechanizovaný prapor byl proto složen z 51 % z vojáků z povolání a 49 % bylo tvořeno vojáky v další službě, dobrovolníky ze zálohy. Při vysílání jednotek do zahraničních operací nešlo o žádnou zvláštnost, ale běžnou praxi té doby. Jeden z mých kanadských kolegů se mne jednoho dne tázal: „Když takto bojeschopný je váš záložní prapor, jak potom vypadají ty profesionální?“. AČR získala v průběhu operací na Balkáně u aliančních partnerů značný kredit, z něhož jsme následně po řadu let těžili.

5) Pamatujete doby, kdy byla armáda ve statisícových počtech. Jste spokojen se současným stavem profesionalizace armády a s počty profesionálních vojáků a záložníků?

O velikosti konskripčních armád z období studené války a industriální éry ve vojenství je dnes bezpředmětné se bavit. Změnil se charakter hrozeb, transformována byla mezinárodní bezpečnostní architektura v euroatlantickém prostoru, ve vysokém tempu se mění vojenská doktrína, vojenská aplikace disruptivních technologií změní vojenství jednou provždy. Když jsem studoval tyto strategie ve Spojených státech tak nám zdůrazňovali pravidlo, že každých deset let dojde v technologické oblasti k většímu pokroku, než tomu bylo v předchozích sto letech. Pro princip odložené potřeby není ve světe technologií místo. Přesvědčil jsem se o tom v době služby na U.S. TRADOC před dvaceti lety. Vytvářené koncepce byly plné zbraňových systémů pro cílové síly, prozatímní síly, bezpilotních systémů, robotiky, inteligentní munice, exoskeletonů, nanotechnologií a podobně. Co se tehdy jevilo jako představa, dnes každý zná z reportáží z vojenských konfliktů a vidí kolem sebe. Náš stát si nikdy objektivně nebude moci dovolit zajišťovat své bezpečnostní potřeby budováním vojenské síly na masovém základě. Není nám to kulturně vlastní a vždy jsme se museli ve velké míře spoléhat na technologickou vyspělost. To se nezmění, taková potřeba pouze zesílí. V odborné literatuře pojednávající o budoucích trendech ve vojenství se hovoří o náhradě lidské práce kapitálem. Myslím, že jde o vhodné pojmenování našich potřeb i směru, který by měl v uvažování o budoucnosti naší armády převážit. Bude to vyžadovat investice, které ale budou mít své přínosy pro celou zemi. Od garancí bezpečnosti až po procesy výzkumu, vývoje, inovací a výroby s vyšší přidanou hodnotou. O tom více v některém z našich případných budoucích rozhovorů.
Pokud jde o účel, typ a velikost ozbrojených sil a zacílení jejich výstavby, v tom existuje poměrně jasná představa. Lze se opřít o teorie a metody, které umožňují projektovat ozbrojených sily se značnou  přesností. V souvislosti s přípravou profesionalizace v letech 2001 – 2002 si resort MO zadal výzkumné práce řešící vztah sociálně-ekonomických podmínek státu, ekonomické náročnosti výstavby profesionální armády a požadavků Washingtonského summitu NATO z roku 1999 na rozvoj vojenských schopností a výstavbu armád k použití v celém spektru operací. K dispozici jsou rovněž analýzy průběhu profesionalizace, včetně poznatků a doporučení. Chování systému je průběžně sledováno a vyhodnocováno. Pokud je k dispozici teorie ověřená praxí a podpořená daty ze systému, lze cílovou velikosti armády splňující výše uvedená hlediska i v dlouhodobém horizontu, vcelku přesně stanovit. Vyžaduje to však nastavit a udržovat systém v rovnováze. Pokud dojde k přílišnému vychýlení některé z proměnných v rovnici, odrazí se to negativně v ostatních ukazatelích.

Projekt profesionalizace z let 2002 – 2003 zahrnoval cíl vybudovat armádu o velikosti 26 200 vojáků se souběžnou modernizací. V tehdejším rozhodnutí o početní velikosti armády převážily politické ambice nad tvrdými daty z výzkumných prací. Přirozeným důsledkem bylo, že z hlediska průměrných přepočtených počtů se k cíli v současnosti přibližujeme, a modernizační cíle byly naplněny pouze dílčím způsobem. V souladu s politicko-vojenskými ambicemi země jsou aktuální cíle výstavby armády obsažené v KVAČR 2030 podstatně vyšší. Pouze stabilní růst rozpočtu na obranu v posledních letech umožnil, abychom se dostali na standard 50 : 30 : 20 v procentuálním podílu mandatorních výdajů, ostatních běžných výdajů a programového financování. Co je málo známé, že uvedené pravidlo platí pro stabilizované vojenské systémy, nikoliv jako obecné pravidlo, byť je takto běžně prezentováno. Rovněž platí, že kariérní řád vojáků je udržitelný pouze za podmínky stabilního růstu objemu finančních prostředků vyčleňovaných na mandatorní výdaje. A také platí, že se nepořizuje zbraňový systém, ale proces. Jde o hlavní důvody proč resort obrany v současnosti tak silně argumentuje potřebou udržení plánované trajektorie výdajů na obranu.

Existuje několik teoretických přístupů k výstavbě vojenských sil a plánování rozvoje vojenských schopností. Který převáží je odvozeno od úrovně politicko-vojenských ambicí státu. Při spoléhání na silnou a stabilní politickou podporu je tendence k deterministickému pojetí, které představují například dokumenty typu KVAČR. Pokud strategie výstavby vychází z respektu k vlivům jdoucím ze systémového okolí, potom jsou preferovány koncepce pracující se scénáři a umožňující realizaci cílů výstavby v podmínkách cyklického vývoje. Takovým dokumentem byla například Bílá kniha o obraně 2011. Osobně inklinuji k druhému přístupu, který nutí k intenzifikaci. Vedle toho prosté protahování plánovacích linek do budoucna si nutně v některém momentu vyžádá zapracovat metodou filmového střihu s negativními dopady, které z toho plynou. Není ale ke škodě věci mít k dispozici různé teoretické přístupy. Platí, že čím více teoretických koncepcí je k dispozici, tím větší jsou možnosti pro nalezení řešení v dané situaci. Bez ohledu na preference je kvalitní koncepce vždy založena na anticipaci budoucího vývoje, který vychází z dat, a tím vytváří předpoklady pro eliminaci potenciálních rizik. Někdy se také uvádí, že přístup ke zpracování kvalitní koncepce musí být založen na kognitivní intoleranci.

Abych tedy učinil shrnutí k vaší otázce, průběh profesionalizace armády v uplynulých dvou dekádách koresponduje s teoretickými východisky a analytickými přístupy, které sám přijímám.

6) Domníváte se, že nákup nové techniky může být tou správnou motivací jak pro nováčky, aby vstoupili do armády, tak i pro již sloužící vojáky, aby v armádě setrvali?

K tomuto tématu jsem se v minulosti již mnohokrát vyjadřoval. Kdo z generace mladých lidí, kteří dnes vstupují do armády, by chtěl pracovat s archaickými technologiemi? Platilo to v minulosti, platí dnes a bude i v budoucnu. Jakou přidanou hodnotu, o které jsem již hovořil, by jim to přinášelo? Jednotlivci se v průběhu času chovají konzistentně a opírají rozhodnutí o své budoucí profesní orientaci primárně o fakta a podstatné znaky voleného oboru, nikoliv o výzvy agitátorů. Jedním z podstatných znaků armády je vždy úroveň její modernity. Mladí lidé přistupují k rozhodování o budoucí profesní orientaci analyticky a těží v dnešní době z dostupnosti informací. To vyžaduje, aby se AČR kontinuálně a kvalifikovaně přizpůsobovala v přístupech k lidským zdrojům sociálně ekonomickému vývoji země a vlivům jdoucím ze systémového okolí.

Moderní armáda vybavená soudobými technologiemi nabízí mladému člověku příležitost získat znalosti a praxi v obsluze moderní techniky, zvyšovat tím úroveň svých odborných znalostí a soustavně rozšiřovat portfolio kvalifikací. Proto AČR spatřuje v procesu modernizace i potenciál pro zvyšování své atraktivity mezi zájemci o vojenskou službu. Značnou roli v tom sehrává vojenské školství. Kvalitní systém přípravy personálu a rozvoj institucí, které jej zajišťují, se stává v souvislosti s modernizačními programy AČR velmi významný. Všechny soudobé profesionální armády například vždy trpěly nedostatkem středního technického personálu. Ani AČR se v procesu své profesionalizace nemohla této skutečnosti vyhnout. Proto jsem již v roce 2002 při přípravě transformace vojenského školství prosazoval názor, že pokud vojenská střední škola, tak s technickým zaměřením a s dislokací v místě, kde jsou k tomu z hlediska učebně-výcvikové základny a personálních garancí vytvořeny podmínky. Obdobně i v případě výstavby resortní školy, jejímž hlavním posláním je poskytovat přípravu pro vojenský personál ve struktuře kvalifikací, které zajišťují funkčnost ozbrojených sil. V řadě ohledů šel následný vývoj jiným, nepřesným, směrem. V souvislosti s aktuálně probíhající nejrozsáhlejší modernizací AČR v její historii bude muset i v oblasti přípravy personálu dojít ke korekci. Nespočívá však v rozšiřování struktury vojenských škol, ale striktně podřídit jejich činnost účelu, ke kterému byly pro podmínky profesionální armády primárně určeny.

7) Pane generále, na závěr často dáváme respondentům naši oblíbenou otázku, kterou položím i nyní. Představme si, že je rok 2025. V jakém stavu se naše armáda podle Vás bude (případně měla) nacházet?

AČR se bude nacházet v etapě výstavby, která je popsána v dříve přijatých koncepčních dokumentech – cíle, ambice, požadované vojenské schopnosti. Dosažený stav v roce 2025 bude především o úspěšnosti naplnění celkového zadání. Otázka směřuje na poměrně blízký horizont, který je v dosahu plánovacích dokumentů. Rovněž cíle KVAČR do roku 2030 jsou již dnes zabudovány v řídících, plánovacích a akvizičních procesech, které přesahují rámec AČR, v řadě případů i resortu MO ČR. Vše co je z hlediska časového horizontu obsaženo v plánovacích dokumentech pro mě již nepředstavuje koncepční náhled, nebo vizi, ale realizační fázi. Rozhodnutí učiněná ve strategiích nesou své implikace daleko do budoucnosti a žádné organizování a ohýbání reality nezajistí dostatečnou korekci. Pokud systém kulminuje před dosažením strategických cílů, nebo pokud dojde k vyčerpání paradigmatu, na němž stála strategická rozhodnutí, byla strategie chybná.

Pokud se osobně zamýšlím nad směřováním výstavby vojenských sil, tak se dívám za milník 2025 i 2030. Armáda zaznamenala v posledních dvaceti letech neuvěřitelný progres. V roce 2025 bude v každém případě v lepším stavu, než v jakém byla v roce 2013, kdy se spouštěly práce na nové koncepci. AČR zahájila budování schopností v nových operačních doménách. Současně bude ale i velmi podobná, protože zadáním byla modernizace, nikoliv systémová změna.       

8) Máte na starost zahraniční pracoviště. Jak je Česká republika zastoupena ve strukturách NATO a EU. Jsme v rámci struktur zastoupeni na nějakém specifickém místě? Krom generála Pavla, byl další český voják na nějaké podobné stejně důležité funkci, a jak je důležité mít zastoupení na funkcích v NATO od těch nejvyšších, po řadové? 

Česká republika má zastoupení ve vojenských strukturách NATO, které zahrnují mezinárodní vojenský štáb, velitelskou strukturu, strukturu sil a další organizace. Dále v mezinárodním štábu EU a v mezinárodních vojenských organizacích, jakými jsou například centra excellence NATO. Česká republika má také zastoupení na styčných pozicích v OSN, na pozicích v rámci bilaterálních dohod, například v U.S. Army Training and Doctrine Command, a národní zabezpečovací pozice. Těžiště je v současnosti položeno na plnění našich závazků vyplývajících z členství v Alianci. Vedle alokovaných pozic je zastoupení České republiky v NATO tvořeno Úřadem národního vojenského představitele v Bruselu (MILREP) a národním zastoupením při strategických velitelstvích v Monsu (SHAPE) a Norfolku (SACT). Česká republika patří trvale k těm členským zemím, které spolehlivě obsazují své pozice kvalitně připraveným personálem. Není výjimkou, kdy náš národní příspěvek přesáhne úroveň stoprocentního plnění. Znamená to, že nad rámec přidělených kvót je Česká republika připravena vyčlenit další personál, pokud taková potřeba v rámci Aliance vznikne. V rámci NATO patří v tomto ohledu Česká republika nepochybně mezi absolutní špičku. Tento kredit si přirozeně hodláme udržet.

5_2020
Foto: Na zasedání OBSE ve Vídni | army.cz

Počet vojáků sloužících ve výše uvedených strukturách dosahuje několika set. Z toho plynou i nároky na plánování, výběr a přípravu ke službě na zahraničních pracovištích, stejně jako zakomponování služby v zahraničí do kariérního řádu v AČR. Plán výběru a přípravy je tříletý a na každou pozici je připravováno souběžně několik kandidátů. Celková matice pozic a personálu potom zahrnuje značný objem osob. Armáda to má skutečně složité. Vedle obsazení funkcí na zahraničních pracovištích je vysílán personál ke studiu na zahraničních školách, do zahraničních misí a operací, jsou vyčleňovány jednotky do pohotovostních systémů NATO/EU a národních pohotovostních systémů. Vše je potřebné sladit v rámci personálního systému v armádě, který je živým organismem se svými přírůstky a úbytky. 
Česká republika své závazky plní, mnohdy i nadstandardně, a má tím i jistá práva požadovat odpovídající zastoupení na generálských pozicích v NATO. Lze zmínit zástupce velitele-náčelníka štábu na Joint Force Training Centre v Bydhošti, zástupce velitele divize MND-NE v Elblongu, velitele Joint Logistics Support Group v Brunssumu a nově zástupce náčelníka štábu na Joint Support and Enabling Command v Ulmu. Zmínil jsem pouze velitelské, ale České republika obsazuje i další důležité pozice pro generály ve štábech NATO.

Jedním z jedinečných znaků Aliance je existence stálých velitelských struktur a struktury dalších organizací, které zajišťují spektrum funkcí nezbytných k naplnění poslání a úkolů NATO. Členské státy NATO vyčleňují do těchto struktur personál v souladu se společně přijatými principy a pravidly. Při obsazování funkcí nejde pouze o prestiž států, ale především o společný zájem všestranně zajistit funkčnost NATO. To je i ve vrcholném zájmu České republiky, která svou bezpečnost o členství v NATO opírá. Proto aplikujeme proaktivní, konsensuální a reciproční přístup k vyjednávání o pozicích na zahraničních pracovištích.

 Autor: Michal Pivoňka