Novodobý válečný veterán Lukáš Hirka: Kde je vůle, tam je i cesta

 08. 09. 2020      kategorie: Armáda ČR

Včera 7. 9. 2020 to bylo přesně 8 let, co byl Lukáš  těžce raněn v Afghánistánu na své zahraniční misi. Za osm let  ušel kus cesty, prožil kus života, svůj velký příběh...  Za naši redakci tímto děkujeme rodině Hirkových, že po vzájemné dohodě můžeme prostřednicvím níže uvedeného článku Lukášův příběh sdílet i našim čtenářům. 

Lukáš Hirka (nar. 16. 7. 1986), novodobý válečný veterán s těžkým poraněním mozku. Zranění utrpěl v září 2012 na své třetí zahraniční misi v Afghánistánu. Dodnes se potýká s vážnými zdravotními následky, nicméně ušel kus cesty a pokud dá Pán Bůh ještě kus cesty ujde. Jeho cesta a cesta jeho nejbližších inspiruje mnohé další s těžkým poraněním mozku. Jeho moto a moto rodiny je „Kde je vůle, tam je cesta“.

Profesionálním vojákem Armády České republiky se stal roku 2004. Sloužil u 72. mechanizovaného praporu Přáslavice jako starší průzkumník. Absolvoval řadu cvičení, profesních kurzů a kurzů přežití, je držitelem mnoha ocenění. Účastnil se tří zahraničních vojenských misí.

hirka_01
Foto: Lukáš Hirka před svým zraněním | archiv rodiny

7. září 2012 došlo v půl druhé odpoledne k raketovému útoku na základnu Shank v provincii Lógar. Jedna z raket explodovala po nárazu do ochranného valu několik desítek metrů od Lukáše. Zasáhlo ho několik desítek střepin a úlomků betonu, nejzávažnější bylo ale střepinové poranění mozku. Bezprostředně po zranění byl ošetřen na základně Shank a letecky převezen do nemocnice v Kábulu, kde se podrobil náročné operaci. Druhý den byl ve velmi vážném stavu transportován do pražské Ústřední vojenské nemocnice.

119023202_3411548688884426_3131498402520621847_n
Foto: UVN Střešovice | archiv rodiny 

Přes dva měsíce ho lékaři udržovali v umělém spánku a rodinu připravovali na nejhorší. Lukášův zdravotní stav byl kritický. Selhávaly mu orgány, trombózu následovala prasklá plíce, nedostatečné okysličování krve, sepse, přidaly se problémy s termoregulací těla. Doktoři navíc nedokázali odhadnout rozsah poškození mozku – kromě úlomků betonu, nečistot a několikamilimetrové střepiny, které pronikly přes lebku, byl výrazně zhmožděný tlakovou vlnou z výbuchu.

Po dvou měsících byl transportován z Prahy do olomoucké Vojenské nemocnice na jednotku intenzivní péče (OCHRIP). Jeho stav byl diagnostikován jako vigilní kóma. Lukáš měl celé tělo zkroucené spastickou křečí, velmi omezeně pohyboval pravou rukou, trpěl opakovanými záněty močových cest, epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy. Přestože dýchal sám, kvůli zahleňování a možným komplikacím měl v krku permanentně tracheostomii. Potravu přijímal sondou přímo do žaludku. Se světem proto rok a půl komunikoval jen mrkáním očí.

118959506_3411565228882772_1973710890234389104_o
Foto: OCHRIP, Olomouc, 2013 | autor: Petr Toman

Celou dobu se u něj střídala rodina, která se odmítla smířit s tím, že Lukášův stav je neměnný a čeká ho jen pomalé umírání v nemocnici. Navzdory negativním prognózám lékařských konzilií začali rodiče hledat alternativy, sedmadvacetiletý syn si podle nich zasloužil dostat šanci. Tou se ukázal být neurorehabilitační program v sanatoriích Klimkovice u Ostravy. Primářka Mudr. Jarmila Zipserová věřila, že Lukášův stav by se mohl alespoň částečně zlepšit a spolu s vedením sanatorií pomohla nápad zrealizovat.

Šlo o složitou proceduru, jako profesionální voják podléhal Lukáš procesním pravidlům Armády ČR. Díky pochopení a odvaze jednotlivců, podpoře Vojenské zdravotní pojišťovny a ochotě managementu Sanatorií Klimkovice se Lukáš v červenci 2013 skutečně přestěhoval.

Tou nejzásadnější podporou byli a stále jsou rodiče Dáša a Jiří, bratr Tomáš a jeho partnerka Lucie.

Klimkovice totiž nejsou zařízené na pacienty s neustálou péčí, rodičům tak nezbylo než zcela přeuspořádat své životy. Dáša opustila zaměstnání a stala se Lukášovou permanentní ošetřovatelkou. Prožila s ním všechny zdravotní kolapsy, epileptické záchvaty i noční urgentní převozy do FNO Ostrava Poruba. Díky obrovským zkušenostem, které za čtyři roky péče o paralizovaného syna získala, dnes dokáže fundovaně pomáhat a radit dalším pacientům.
O dva roky mladší Tomáš (také voják AČR) se v době, kdy Lukáš umíral na komplikace, nechal přeložit do UVN. Jako ošetřovatel na urgentním příjmu pracoval proto, aby mohl být bratrovi nablízku. Veškerá logistika, jednání s armádou, zdravotní pojišťovnou nebo médii připadly na otce Jiřího. Jiří s manželkou Dášou aktivně s Lukim rehabilitovali i po oficiální části programu v sanatoriích.

Za 8 let od zranění udělal Lukáš neuvěřitelný pokrok. Ještě před sedmi lety ležel zcela závislý na přístrojích a lékařské péči ve vigilním kómatu, dnes píše na počítači, pokouší se o chůzi. O víkendech ve volném čase vyjíždí s rodinou a kamarády na výlety. Spastické křeče v rukou rozcvičil natolik, že je částečně schopný a s dopomocí vařit, malovat, dokonce uvažuje o studiu. Těžké epileptické záchvaty ho již neatakují v takové frekvenci jako na začátku, po odstranění cévky se zbavil vleklých zánětů močových cest. V říjnu 2013 mu ve Fakultní nemocnici v Ostravě lékaři implantátem uzavřeli chybějící část lebky (následek zranění a urgentního lékařského zásahu na zmírnění otoku mozku po explozi). V dalších letech prodělal operace močových cest a hrtanu vše v FNO Ostrava Poruba, zbavil se tracheostomie. V Pražské Motolské nemocnici , prodělal dvě náročné operace nohou které mu umožnily po mnoha peripetiích a velkých bolestech konečně se na své nohy postavit.

1.7. 2017 Lukáš ukončil rehabilitaci v sanatoriích Klimkovice a jak sám slíbil “odešel po svých”. Čeká ho však ještě dlouhá cesta, neustále se potýká s velkými bolestmi hlavy, je v podstatě “odsouzen” k doživotnímu cvičení, pomalu se musí navracet do běžného občanského života. V současné době intenzivně rehabilituje v domácím prostředí a dojíždí se k ambulantní rehabilitaci. Věnuje se studiu angličtiny a má další plány a sny, které si chce plnit v rámci svých možností.

109687495_187657132725204_3218971911202975317_o
Foto: Lukáš Hirka | archiv rodiny

Na zlepšení Lukášovo zdravotního stavu mají vedle rodiny zásluhu sanatorium Klimkovice, vojenská zdravotní pojišťovna a Armáda ČR. Vytvořily mu podmínky pro to, aby se bývalý skaut, hokejista, vytrvalostní běžec a milovník bojových sportů (MMA, BJJ) mohl naplno věnovat cvičení a rehabilitování.

“Primářka Angerová mi říkala – Lukáši, nesmíte se tolik upínat na tu chůzi, počítejte raději s vozíkem. A já jí říkám, paní primářko, já s ním počítám, ale víte jak? Jednou ten vozík vyměním za pár běžeckých bot. Možná jsem snílek. Ale sami terapeuti mi říkali, když jsme tě viděli poprvé, nedávali jsme ti dva tři týdny, nevěřili jsme tomu, že by jsi se mohl nějak zlepšit. A dnes sedím, normálně jím, dojedu si na záchod. Můj táta říká – porvi šponu, nejsi žádný zevlák. Budu ji rvát. Ještě nejsme u konce.”

118942422_3411570248882270_723916863891434767_n
Foto: Lukáš, Dáša, Jirka, Tomáš, Lucie a Viki Hirkovi | archiv rodiny

Děkujeme všem za podporu. Dodáváte nám sílu nevzdávat boj.

 Autor: rodina Hirkova