Konflikt o Náhorní Karabach nemá hodné a zlé – čistě proarménský postoj je problematický

 09. 10. 2020      kategorie: Události

Ázerbajdžán je země v zásadě stejné velikosti jako Česká republika. Má asi 10 milionů obyvatel obývajících podobně rozlehlé území. Zásadně převažujícím náboženstvím je šíitský islám, ale země je sekulární. Arménie je přibližně třetinová počtem obyvatel i rozlohou a převážně pravoslavná. Na první pohled má tedy "každý" při pohledu ze středí Evropy v probíhajícím konfliktu jasno: Arménie je slabší a "naše", navíc proti ní stojí nenáviděné Turecko, které nezpochybnitelně nese historickou vinu za obludnou genocidu, které se na Arménech dopustilo během první světové války, a jeho aktuální mezinárodní politika je vše jen ne přijatelná. Konflikt o Náhorní Karabach je ovšem mnohem složitější.

shutterstock_1823024300Foto: Konflikt o Náhorní Karabach nemá hodné a zlé (ilustrační foto) | Shutterstock

V zásadě v podobném duchu jsou vedeny mnohé komentáře k probíhající situaci, a zmiňují přitom také dosti nepřehlednou a nečekanou strukturu spojeneckých svazků a podpory, které se oběma stranám konfliktu dostává, nebo naopak nečekaně nedostává. Navzdory očekávání požívá převážně šíitský Ázerbajdžán podpory nikoli od šíitského Íránu, ale od sunnitského Turecka. Zatímco Írán podporuje Arménii. A na první pohled paradoxních svazků je zde mnohem více. Vztah Arménie a Íránu, které dlouhodobě vnímají jako svého konkurenta rozpínavé Erdoganovo Turecko, určuje ve velké míře přístup Izraele, který po celou svou existenci volí mezi větším a menším zlem, tančí mezi vejci. Navzdory chladným vztahům s Tureckem stojí v konfliktu spolu s ním na straně Ázerbajdžánu. Zřejmě ne tolik proti Arménii, ale proti vlivu Íránu, na který je z dobrých (resp. velmi špatných) důvodů citlivý.

A velmi důležitou roli hraje Rusko jako nástupnický stát SSSR, jehož součástí Arménie i Ázerbajdžán byly, a horký konflikt mezi oběma zeměmi vypukl ještě v době jeho existence. Rusko je zřejmě vstřícnější vůči Arménii. Snad i proto, že s Arménií nesdílí společnou hranici, zato v má Gjumri svou 102. vojenskou základnu a na letišti Erebuni u Jerevanu 3424. leteckou základnu a Arménům dodává zbraně; radarovou stanici na území Ázerbajdžánu opustilo v roce 2012. Ruská vláda se ve svém postoji takto potkává mj. s našimi dlouhodobě nesmlouvavými kritiky Putinova režimu nejen z řad bývalých disidentů, jako je europoslanec Jaromír Štetina nebo novinářka Petruška Šustrová, byť by si paradoxně měli ze své krajně proarménské pozice přát, aby se Rusko angažovalo ve prospěch Arménie mnohem důrazněji. A sešli se ve svém postoji s jinak nečekanými spojenci jako je např. europoslanec Ivan David z SPD, který hovoří "genocidní válce" vedené Ázerbajdžánem.

Rusku ovšem v rozhodnějším zapojení do konfliktu brání hospodářské vztahy s Ázerbajdžánem a přeje si spíše zachování statu quo. Ostatně podobně jako Řecku a obecně EU, které jsou zdrženlivé především kvůli zájmu o ázerbajdžánský plyn. Nejde však jen o ekonomické ohledy. Geopolitické okolnosti konfliktu jsou složité a již z takto povrchně nastíněného salátu vztahů lze dovodit, že prosazovat principiálně jediný úhel pohledu, hledat a nacházet v konfliktu oběť a agresora, který není v právu, je ošemetné. Nejen proto, že v principu jde o Náhorní Karabach, který leží na území Ázerbajdžánu, a okolní okresy, jejichž anexe Arménií není mezinárodně uznaná, a pokud by si to někdo přál, nabídnou se analogie k jiným situacím - v první řadě k "nedalekému" Krymu.

Jedním z kořenů současné krize je tradiční obojakost "mezinárodního společenství" - na jednu stranu neuznává faktický stav a Náhorní Karabach a přilehlé oblasti označuje za Arménií vojensky okupované, na druhou stranu není schopna účinně prosadit ukončení takového nechtěného stavu. Pregnantně to shrnul bývalý izraelský ministr zahraničí (2009-2012) a obrany (2016-2018) Avigdor Liberman: "Tento problém byl odsunut stranou pozornosti, nikdo se mu nevěnoval, ale - jako vždy - když nikdo problém neřeší, opět vypukne."

Je-li Ázerbajdžán silnějším hráčem a Arménie obětí jeho agresívní politiky, je přinejmenším pozoruhodné, že naopak Arménie okupuje Ázerbajdžánské území (až 20 %). Ohledně přístupu k menšině z druhé země si mezi sebou nemají Arménie s Ázerbajdžánem mnoho co vyčítat. V obou proběhly na přelomu 80. a 90. let během první moderní války o Náhorní Karabach nucená vystěhovávání statisíců nechtěných obyvatel. Připomínku masakru ázerbajdžánských uprchlíků z Khojaly z roku 1992 arménští představitelé komentují v zásadě podobnými slovy, jimiž se k arménské genocidě z let 1915-1918 staví Turecko, a hovoří o narativu, jehož cílem je "dehumanizace Arménů". 

Všem, kdo na konflikt o Náhorní Karabach hledí optikou střetnutí s islámem, je na místě připomenout právě politiku státu Izrael. O islám na Kavkaze jde až na posledních místech, což je zřetelné nikoli jen z pestrého složení jednotlivých neoficiálních koalic. Izraelská pozice je pragmatická a jeho podpora Ázerbajdžánu míří především proti Íránu, na kterém je Arménie hospodářsky velmi závislá, a prakticky jen přes jeho území může obchodovat. Paradoxní sdílení zájmů s Tureckem je pro Izrael rovněž výhodné. Liberman to pro Jerusalem Post komentoval slovy: "Nemusíme ani minutu litovat neshody mezi Íránem a Tureckem - nemyslím, že je to pro nás špatné." K tomu je třeba dodat, že přibližně čtvrtinu populace Íránu tvoří Ázerové. Přitom až 40 % dodávek ropy do Izraele pochází z Ázerbajdžánu. Pozice Izraele a důraz na respektování zásad mezinárodního práva (které samozřejmě v konkrétních situacích podléhá subjektivním výkladům) je srozumitelná i ve vztahu k vlastnímu území, protože sám má ve svých hranicích enklávy s převážně arabským obyvatelstvem, jejichž dlouhodobým cílem je odtržení.

V důsledku izraelských zbrojních dodávek, především sebevražedných dronů, Ázerbajdžánu (které podle odhadů dnes tvoří až 60 % výzbroje ázerbajdžánské armády) již Arménie odvolala ke konzultacím svého velvyslance v Izraeli. Íránská média píší, že Izrael lije olej do ohně, a straší "izraelskými zbraněmi hromadného ničení."

Shrneme-li to: okolní země, kterých se situace týká nepoměrně více než nás v Evropě, nestojí-li přímo na straně Ázerbajdžánu (Turecko, Gruzie), jsou zdrženlivé. S výjimkou Íránu, který podporuje Arménii. Aktivní roli mezi evropskými zeměmi hraje především Francie, kde žije početná arménská menšina, ale jinak zaznívají spíše matné výzvy k ukončení bojů. Jakýkoli konflikt, do kterého jsou přímo či nepřímo zataženi civilisté, je tragédií. To samo o sobě nicméně nestačí pro posouzení, kdo je či není v právu. Problém se nechal bez přičinění vnějších aktérů doutnat dlouhé roky a pozornost přitahuje, až když se opět rozhořel. Zastavením bojů nezmizí, a nemá žádné snadné a oboustranně bezbolestně přijatelné řešení. Nadto se do něj promítají zájmy širšího regionu, a už jen s ohledem na ně je přísně jednostranný proarménský pohled velmi problematický.

 Autor: Jakub Samek