Pandemie a reakce vlád na ni ten jev vlastně jen podtrhují, ale financování obrany v České republice trpí systémovou chybou. Ta se projevuje neschopností vyčerpat často složitě vybojované prostředky ze státního rozpočtu podle plánu. Odsouvání, restartování nebo dokonce rušení různých akvizičních projektů je jednou z příčin, a nedostatek prostředků na jiné projekty pak jedním z důsledků. Důvody jsou někdy objektivní, jindy méně zřejmé. Počítá se ovšem výsledek. A řešení je nasnadě: zvyšovat na hranici možného podíl českého obranného průmyslu na všech dodávkách, které AČR ke svému fungování potřebuje, dát práci lidem v ČR, a celý proces zjednodušit. 

Foto: Pandemie a reakce vlád na ni ten jev vlastně jen podtrhují, ale financování obrany v České republice trpí systémovou chybou. Ta se projevuje neschopností vyčerpat často složitě vybojované prostředky ze státního rozpočtu podle plánu. (ilustrační foto) | archiv autora

Nedávno euro.cz upozornilo na fakt, že Ministerstvo obrany dosud utratilo jen třetinu z rozpočtové kapitoly určené na investice, a do konce roku, tedy s odečtením svátků za dva měsíce, před ním stojí úkol smysluplně utratit 10,3 miliardy. Koronavirovou pandemií je to vysvětlitelné jen do jisté míry. Podíváme-li se do minulosti, pak vidíme, že za posledních jedenáct let nakonec vždy na Ministerstvu obrany "ušetřili".

Rozdíl mezi konečným rozpočtem a čerpáním prostředků mezi roky 2009 a 2019 činí 28,165 miliardy korun, což dohromady představuje více než 50 % průměrného konečného ročního rozpočtu v tomto období, a celkově 4,82 % prostředků za těchto jedenáct let, tedy bezmála dvacetinu. A je to mj. číslo, které připomíná "20 miliard, které na nové tanky nemám," jak prohlásil v létě náčelník generálního štábu. Programové financování představuje v každém roce podle situace jiný podíl, který osciloval mezi 10,5 % (v roce 2014, kdy byl také rozpočet obrany historicky nejnižší) a 30,3 % (v roce 2009). Špatně připravené nebo vedené projekty v této kapitole se pak významně podílejí na nevyčerpaných prostředcích.

V roce 2019 nebyl celkový výsledek špatný: z konečných 70,983 miliardy MO utratilo plných 68,321 miliardy. Bylo to ovšem mj. díky předplatbě za víceúčelové a bitevní vrtulníky. Smlouva byla podepsána na poslední chvíli. A s ohledem například na další odklad rozhodnutí tendru na pásová BVP nelze letos nic v podobné míře očekávat, pokud vůbec bude dotažen do konce. MO slibovalo už řadu termínů, nejnověji hovoří o tom, že proces dokončí do voleb. Zatím tato mamutí akvizice působí jako svého druhu žába na prameni.

Obrana a její rozpočet jsou vystaveny tlakům ze všech stran. Oprávněnou bouři nevole vzbudil  komunistický populismus vzít armádě deset miliard korun. Současně vláda ustupuje-neustupuje od příslibu navýšení rozpočtu obrany na 2 % HDP do roku 2024. V tom by jí paradoxně mohla situaci usnadnit ne tolik zodpověná politika vůči armádě, jako očekávaný pokles HDP v důsledku (nejen) protiepidemických opatření. Ač se tak výrazného navýšení, jaké ještě před časem s optimistickými výhledy obrana mohla očekávat, patrně nedočká, její rozpočet snad přesto výrazně poroste. Do toho je tu ovšem problém s čerpáním. Je třeba, má-li obrana obhajovat v těžké době svůj rozpočet, hledat cesty, jak tuto oblast spolehlivě zlepšit.

Zmíněných deset miliard korun je částka obrovská. Sledovaná akvizice systému řízení palby dělostřelectva se včetně DPH hodnotou blíží jedné miliardě, ovšem rozložené do pěti let, a rozhodnutí padne příští rok. Za děla CAESAR obrana nedá více než šest miliard, a do konce roku také určitě nebudou. Ani systém SPYDER, který nahradí vysloužilé KUBy, do konce roku nepřijde. Atd.

Cestou by mohlo a mělo být mnohem vyšší zapojení českého obranného průmyslu do zakázek. Jednak tím vláda zajistí díky multiplikačním efektům více práce pro české firmy a občany obecně, a jednak, a to je z hlediska čerpání obranného rozpočtu důležité, jsou domácí dodávky snazší a spolehlivější. Ne vše je samozřejmě možné v České republice vyrobit, ale cokoli zde vyrobit umíme, to by měla armáda používat, a tedy MO nakupovat. A současně se snažit o co nejvyšší podíly české účasti na velkých nebo specifických dodávkách, které jinde než v zahraničí zařídit nelze. Možná by bylo na místě zvýšit dosud zažitý požadavek 40% účasti.

Svého času byl například z důvodů krize snížen počet kolových Pandurů na polovinu. Armáda původně nějakým způsobem vypočítala potřebný počet vozidel, a následně se musela spokojit, čistě z finančních důvodů, s výrazně nižším stavem. Má-li MO dlouhodobě problém s čerpáním prostředků na investice, co mu vlastně brání v tom, aby připravilo akviziční projekt, kterým tento starý skrytý dluh vymaže, a armádě pořídí původně požadovaný počet vozidel, která se dnes ostatně vyrábějí z dobrých 80 % v České republice? A nejde jen o Pandury, u nichž je věc v zásadě prostá: nemusí se provádět žádné výběrové řízení. Systémů by se našla celá řada. Tak či onak, na MO budou muset projekty připravovat mnohem lépe, než jak bylo zvykem v minulosti. Šetřit je dobře, ale šetřit proto, že neumím efektivně vynaložit prostředky, které mám k dispozici, to je přístup zejména v krizi mimořádně špatný, a staví pak MO do složitější situace i ve vztahu k nesmyslným snahám populistů na úkor obrany sbírat hlasy naivnějších voličů.