V nevojenských a laických kruzích je to téma nudné a nezáživné, ovšem pro bojové operace a jejich udržitelnost na všech třech úrovních se jedná o téma klíčové, jak už konec konců popsal i sám Napoleon Bonaparte. Řeč je o mobilitě a přepravě vojsk a jejich následném zásobování, tedy o schopnosti přesunu sil z místa A do místa B a následné podpoře tak, aby mohla vykonávat bojovou činnost po delší dobu. Bohužel právě toto zásadní téma je jednou z Achillových pat evropských obranných kapacit. Není proto překvapením, že se těmto disciplínám v posledních letech začíná dostávat zvýšeného zájmu jak v rámci NATO, tak EU.

Mobilita sil na delší vzdálenosti. Když musí nastoupit železnice, lodě, křídla a kola

Po dobu Studené války bylo v blízkosti sovětských satelitů soustředěno na dnešní dobu těžko představitelné množství sil. Nejen brigády, ale i divize a sbory byly rozprostřeny po tehdejším východním křídle NATO. Nešlo pouze o lehké jednotky, ale zejména těžší druhy sil, včetně obrněných a mechanizovaných. Např. pouze Spojené království mělo okolo roku 1980 v Německu nasazený sbor složený ze 4 obrněných divizí. Ano, na dnešní evropské poměry jen těžko představitelné číslo a počty techniky. Nicméně v době snahy o odstrašení Varšavské smlouvy potřebný deterent. S takovým počtem sil samozřejmě souvisí obrovské nároky na zabezpečení a podporu těchto uskupení. A také, transportní kapacity potřebné k nasunutí těchto sil do oblasti nasazení. Vzhledem k náročnosti přepravy a souvisejících procesů se tedy začal aplikovat jistý praktický přístup.

Předsunutá přítomnost se stálou technikou

Přístup, který dodnes částečně užívají Spojené státy americké a který byl částečně uplatněn například v Afghánistánu v době stabilizační a rekonstrukční části operace, je založen na principu: mužstvo rotuje, technika a zásoby zůstávají. Aplikace této doktríny je založena na vybudování infrastruktury v (potenciální) operační oblasti nebo její blízkosti, potřebné pro samostatný provoz techniky nasazených uskupení v největší možné míře, spolu s prostory pro garážování, opravy a stejně tak i ubytování personálu. A tak v Západním Německu během Studené války vyrostly nejen obrovské kasárenské objekty, ale také garážování, servisní prostory a skladové haly s materiálem potřebným pro operační nasazení. Tato praxe vznikla z potřeby. I pro vojenského giganta, jakým byly a jsou Spojené státy, by bylo příliš náročné přes Atlantik konstantně přesouvat stovky a tisíce kusů těžké techniky.

Zároveň by v případě sovětského útoku nebylo možné do ohrožených částí Evropy a potenciálních bojových zón dostatečně rychle nasunout potřebný počet techniky a materiálu, kdy pak navíc vznikala hrozba ponorkových úderů na transportní trasy a taktéž hloubkových úderů na železniční a silniční uzly, což by nadále komplikovalo nasouvání sil v prvotní fázi války a způsobovalo zbytečné ztráty. Místo toho by v případě nouze byl do Evropy letecky transportován personál s nejnutnější výbavou, tak aby byli připraveni rozšířit stavy pro nasunutou techniku. Nová „studená válka“ mezi státy NATO a Ruskou Federací jako by volala po návratu těchto aplikací, což je posílené o fakt a hrozbu značně prodlužujících se dostřelů přesných zbraňových systémů. První vlaštovkou ze strany evropských sil v tomto směru je iniciativa Německa, které v Litvě vytvořilo vlastní stálou předsunutou přítomnost s nasunutou technikou a podpůrnou infrastrukturou v místě nasazení. Panzerbrigade 45, tedy 45. obrněná brigáda, je novou formací uvedenou do služby v první půlce roku 2025 ve Vilniusu. Tato těžká manévrová brigáda, čítající řádově 5000 mužů, je součástí 10. obrněné divize Bundeswehru. Svou základnu má však právě v Litvě.

Činy, ne slova

Tento přístup má kromě výše popsaných praktických rovin ještě jednu podstatnou výhodu. Je to jasný signál a reálný krok k odstrašení soupeře a reálný krok k posílení důvěry u spojence. Nyní agresor při plánování svých potenciálních ofenzivních operací již nemůže spoléhat na dobu nutnou k přesunu takovéto jednotky a politický rozměr situace. Nikoliv, jednotka jako Panzerbrigade 45 je stálou součástí obrany daného státu a představuje pro soupeře problém od první minuty konfliktu. Tak jako tomu bylo u západních jednotek nasazených v SRN v dobách Studené války. Německý krok je jasným signálem a reálným krokem vedoucím k zajištění východního křídla Aliance a dá se očekávat, že nebude krokem posledním, jestliže chce Evropa výrazně zvýšit reálný odstrašující potenciál v pobaltských republikách či Polsku.

Nasunutí sil do Litvy například ze Španělska by v teoretickém scénáři ruské agrese znamenalo časově a logisticky náročný úkol, dále komplikovaný ruskou diverzní činností a hloubkovými údery na dopravní infrastrukturu. Poničené železnice, silniční uzly a přístavy budou představovat výrazné problémy pro mobilitu těžších sil vyšších svazků a budou vznikat zvýšené nároky na posílenou protivzdušnou obranu, operativní opravu dopravní infrastruktury a taktéž alternativní možnosti dopravy (například přesunutí techniky z železničních vagónů na kolové podvalníky). Stejně tak možnosti zásobování, doplňování a rotace sil a taktéž udržování a opravy techniky, budou bez předsunuté infrastruktury a techniky náročným úkolem zejména pro západněji položené spojenecké státy. Operace v takovém prostředí pak dále zvýší potřeby unifikace.

Možnosti AČR v reálných mezích

Možnosti české armády jsou samozřejmě omezené vzhledem k její velikosti a stále nedostatečnému stavu modernizačního procesu. Hlavním úsilím českého příspěvku alianční předsunuté přítomnosti jsou pobaltské republiky (jmenovitě Litva a Lotyšsko) a dále Slovensko. Zde se jedná o rotaci nasazených úkolových uskupení v jejich celistvosti. Tedy vyjíždí a vrací se jak personál, tak technika a materiál. Uvažovat o permanentním nasazení je v našich reáliích zatím jen těžko představitelné, vzhledem k celkové velikosti sil, jejich personální naplněnosti, technickém zabezpečení a taktéž finanční náročnosti na vybudování posádek a infrastruktury v místě nasazení. Jsou však kroky, které můžeme v našem rámci učinit vzhledem ke geografické blízkosti k potenciálním operačním oblastem.

Jde o posílení našich vlastních přepravních kapacit, ať už co se týče akvizic vlakových souprav a nákladních vagónů (a s tím spojené přípravy jak ozbrojených sil, tak státních složek na nutnost operativní opravy železniční sítě), silničních přepravníků (můžeme zmínit nedávné akvizice tahačů Scania s moderními návěsy Goldhofer), či prostředků vzdušné přepravy (např. transportní letouny C-390). Dalšími kroky může být posílení protivzdušné a protiraketové obrany, tak aby naše území bylo jakýmsi bezpečným zápolím a nástupní oblastí pro spojenecké síly, vybudování podpůrné infrastruktury armády (muniční sklady či opravárenská a servisní infrastruktura) ideálně s multimodální schopností v blízkosti důležitých dopravních uzlů a v neposlední řadě posílení páteřní silniční a dálniční sítě a také posílení a rozšířený výcvik vojenské policie, MOVCON (National Movement Coordination Centre) pod odborem vojenské dopravy a dalších souvisejících útvarů zodpovědných za mobilitu sil.

Všemi těmito kroky můžeme v rámci našich současných možností posílit celkový odstrašující potenciál Aliance a v případě krize zkrátit dobu nutnou k nasunutí vlastních a spojeneckých sil a jejich následnému zabezpečení a podpoře v poli. Přesto však nadále existuje skutečnost, že trvalá předsunutá přítomnost s nasunutím techniky a budováním infrastruktury představuje vysoký odstrašující faktor a nejvyšší míru ujištění ohrožených spojeneckých států. Dá se tedy očekávat, že vojensky silnější evropské státy budou usilovat o následování německého příkladu 45. obrněné brigády a na východním křídle tak vyrostou další posádky hostící spojeneckou techniku a personál i na delší dobu než několik měsíců. Česká republika může tyto snahy v rámci svých možností podpořit.