Ještě před pěti lety musela průmyslově-technologická skupina CSG kandidáty na manažerské pozice složitě rekrutovat. Dnes se jí hlásí sami, včetně lidí z Rheinmetallu, BAE Systems nebo Raytheonu. Podobný obrat hlásí i armáda a export zbraní láme rekordy. Tato změna není náhoda. Odráží posun v tom, jak lidé v Česku i v celé Evropě vnímají bezpečnost, práci a vlastní budoucnost.

Válka na Ukrajině změnila myšlení celého kontinentu. Státy NATO na červnovém summitu v Haagu v roce 2025 schválily nový společný cíl: zvýšit obranné výdaje na 5 procent HDP do roku 2035. Z toho 3,5 procenta půjde přímo na obranu, zbylých 1,5 procenta na související infrastrukturu a bezpečnost. Česká vláda slíbila postupovat rychleji: rozpočet obrany má stoupat o 0,2 procenta HDP ročně a už v roce 2030 má dosáhnout tří procent. Nové požadavky NATO pro Česko zahrnují mimo jiné dvě mechanizované brigády, přezbrojení na letouny páté generace F-35, posílenou protivzdušnou obranu a strategické zásoby munice. Tato čísla nejsou abstraktní politika. Promítají se přímo do poptávky po lidech, kteří umí vyrábět munici, opravovat techniku nebo velet jednotkám.

Český obranný export prošel za čtyři roky prudkým růstem: ze 15,2 miliardy korun v roce 2021 na 94 miliard v roce 2024. Loni pak poprvé překonal sto miliard, konkrétně 112,6 miliardy korun. Excalibur Army, jedna z klíčových domácích zbrojovek, zvýšila tržby na rekordních 83,2 miliardy korun a čistý zisk na 12,5 miliardy. Firma loni přijala téměř 300 nových lidí a poprvé v historii překročila tisíc zaměstnanců. Podobný příběh píše celá CSG Michala Strnada, která letos v lednu vstoupila na burzu. Ředitelka pro lidské zdroje Alena Kozáková to shrnula výstižně: dřív firma kandidáty přemlouvala, dnes se hlásí sami.

Zájem roste i o uniformu. Armáda dnes eviduje zhruba 28 tisíc vojáků a podle nových požadavků NATO chce v příštích letech dosáhnout 37 500, tedy zásadní posílení, které se musí odrazit i v náboru. Lidé se o vojenskou a zbrojní kariéru nezajímají z nostalgie. Jde jim o jistotu práce, konkurenceschopný plat a pocit, že dělají něco s reálným smyslem.

Zbrojní průmysl se mění z okrajového odvětví na jeden z motorů ekonomiky. To má dva rozměry. První je pozitivní: přináší stabilní mzdy, investice do výzkumu a exportní příjmy v době, kdy zbytek průmyslu čelí nejistotě. Druhý rozměr je rizikovější. Ekonomika závislá na zbrojení je citlivá na politické cykly a případné mírové dohody mohou poptávku rychle zbrzdit. Armáda i zbrojní firmy si navíc budou muset o mladé lidi konkurovat čím dál tvrději, protože generace, které dnes vstupují na trh práce, jsou podle dlouhodobého demografického vývoje slabší než ty předchozí.

Budoucí konflikty se navíc mění. Rozhodovat budou drony, kybernetické schopnosti a rychlost výroby munice, nejen počet vojáků v poli. To mění i to, jaké lidi obor potřebuje: čím dál víc inženýrů, softwarových specialistů a techniků, méně čistě vojenských profesí v tradičním slova smyslu. Volba pracovat pro obranný sektor navíc zůstává pro mnoho lidí i osobním, ale také ekonomickým rozhodnutím.

Česká republika má šanci stát se středoevropským centrem obranného průmyslu uvnitř NATO, podobně jako se po roce 1989 stala centrem automobilové výroby. Aby se to podařilo, nestačí jen rostoucí rozpočty a jednorázový nábor. Zbrojní firmy i armáda budou muset lidem nabídnout nejen konkurenceschopný plat, ale i jasnou perspektivu, jak se z nováčka stane specialista, kterého bude odvětví potřebovat i za deset let. Zájem lidí o tento sektor už tu je. Otázkou zůstává, jestli stát a firmy dokážou tuto vlnu proměnit v dlouhodobě udržitelnou strukturu, tak aby nešlo o dočasný efekt jedné krizové (půl) dekády.

Zdroj: E15, MO ČR, averia.news, Hospodářské noviny, Ekonomický deník