Poslední měsíce stále více rezonuje v rámci odborných kruhů i ve veřejném prostoru téma zabezpečení personálu pro ozbrojené síly, ale nejen pro ně. Slyšíme a čteme v této souvislosti o opatřeních, spojených především se zvyšováním finančního zabezpečení vojáků (policistů, hasičů atd.), která však jsou ve své podstatě spíše reakcí na důsledky. Příčiny, tedy to, co nás vlastně přivedlo do současné situace, zůstávají stranou.

Pojďme se podívat do minulosti, nikoli abychom se jí nějak významně zabývali, ale proto, zda nám nepomůže tyto příčiny najít.

Citace první (poslanec J. David, předseda branného výboru, „Příprava národa k obraně státu“): „Světová válka jasně prokázala, že války nejsou více problémem toliko armád, nýbrž že v každé moderní válce stojí celý národ proti národu. […] Aby byla zajištěna účelná příprava národa k obraně státu již v míru, je nutno ujasnit si předem, jak si představujeme národ v obraně státu. […] Vidíme, že především je potřebí dobře vyzbrojené armády. […] Při organisaci armády nesmí být však zapomínáno na jednu z nejdůležitějších složek její bojeschopnosti, to je na jejího ducha. Sebelépe vybavená armáda může selhat v boji, nemá-li ideu. Jakožto sbor myslících lidí musí armáda být udržována v těsném styku s duševním životem národa […] Stejně jako se armáda nesmí uzavírat duchu národa a jeho postupnému vývoji, tak musí také národ sám vidět v armádě kus sebe, tu část, která je předurčena, aby hájila stát proti vnějšímu nepříteli se zbraní v rukou svou krví a životy. […] Nemáme-li podlehnout za války, musíme být připraveni již v míru.“  

Citace druhá (poslanec J. Machník, místopředseda branného výboru a budoucí ministr obrany, „Napravme omyly“): „Přehlížíme-li takto svou minulost, nesmíme se zastavovat toliko před věcmi dobrými a chlubit se jimi, nýbrž musíme stanout i před omyly, uvědomit si je a pracovat k nápravě tím rychleji, čím větší hrozí nebezpečí. Jedním z takových omylů je stanovisko značné části obyvatelstva našeho státu k československé armádě. […] Nejenom většina obyvatelstva tohoto státu, ale také značná část československého národa dívala se od převratu na potřebu armády, na její vybudování a na poměr civilního obyvatelstva k ní úplně falešně. Byli jsme přesvědčeni především o tom, že generace, která prožila poslední světovou válku, nemůže nikdy zapomenout na její hrůzy […] a nemůže proto dopustit, aby se válka opakovala. Následkem tohoto názoru jsme se dopouštěli omylu druhého tím, že jsme pevně věřili ve všeobecný světový mír. […] Při této mentalitě byla nám armáda jakýmsi nutným zlem, […] a podle toho zaujímali jsme občas své stanovisko k presenční vojenské službě, k výzbroji armády, k jejímu technickému zdokonalování atd. […] Speciálně my poslanci, kteří neseme na prvním místě odpovědnost před národem, mějme už odvahu tyto omyly si nejenom uvědomit, ale mějme také odvahu jednat i tehdy, když se nám zdá, že děláme věci nepopulární. […] Už nemluvme, ale udělejme dvouletou vojenskou službu, o které jsou přesvědčeni nejenom vojáci sami, nýbrž i velká část civilního obyvatelstva […] A když ji budeme uzákoňovat, nepojišťujme se politicky různými zadními vrátky, jež každému myslícímu člověku dávají tušit, že jsme neudělali něco definitivního a že to zase budeme měnit. Československý voják a jeho cvičitelský sbor potřebuje klid a vědomí pevných časových dispozic, aby věděl, jak se má zařídit pro budoucnost. […] K dobrému výcviku je však také potřeba technické výbavy, dokonalé výzbroje a všeho ostatního, co naplňuje vojáka hrdým vědomím, že jenom takto může být oním významným činitelem, jenž nejenom chce, ale také dovede bránit sebe a svou vlast. […] Jednejme rychle, dokud není pozdě, a dokažme světu, že stejně odvážně, jako jsme dovedli svůj stát budovat, dovedeme jej také udržet a uhájit.“

Citace třetí (arm. gen. L. Krejčí, náčelník hlavního štábu čs. branné moci, „Armáda a občanstvo“): „Nejistá mezinárodní situace a časté snahy o průlom do mírových smluv daly podnět k demonstraci myšlenky brannosti celého československého národa. Přichází-li k této demonstraci teprve dnes, musíme si přiznat pravdu, třebas nepříjemnou, že v tomto směru jsme po velké válce, jež nám dala svobodu, upadli do klidné etapy budování svého státu a že jsme velmi nevděčně opomíjeli složky, které svobodu přinesly a které svobodu mohou a budou zajišťovat. Byl zde, řečeno všeobecně, odklon od mravních základů. Veškeré známky, které zdůrazňovaly nutnost smyslu pro mravnost a soustředění národních sil, byly nazývány reakčními, nepokrokovými a nemoderními, a každý ideál tímto směrem byl znehodnocován, zesměšňován a deklasifikován. Tento stav měl přirozené důsledky v pojímání armády a vojenské služby. […] A důsledky těchto názorů byla společenská degradace důstojníka jako representanta armády, sebevraždy vojínů, protiarmádní projevy studentů a protivojenské smýšlení mnohých vlivných činitelů, mnohé vychovatele mládeže nevyjímaje. Nutno si uvědomit, že tato etapa udělala velmi mnoho škod ve vývoji vlastností, nezbytně nutných k formování dobrého a uvědomělého obránce vlasti. Armáda není tělesem izolovaným a obrana státu jen problémem armády. […] Síla odolnosti se nedá získat jedním silným bodem v životě jednotlivce a celku, nýbrž bude třeba dlouhé a soustavné výchovy od nejútlejších duší do vyhraněných charakterů. Pak bude národ s to zásobovat armádu zralými jedinci, schopnými zařadit se do tvrdého rámce povinností k svobodě, k vlasti. […] I duševní vývoj dnešní mládeže mimo národnostní boj – žije v svobodném státě – vede ji k určité národnostní vlažnosti, třebaže je téže struktury, jako mládež doby osvobozovacích bojů. […] Národ musí, aby mohl čestně dostát v své povinnosti, dát do služby armády důmysl techniků, národohospodářů, politiků a všech složek státního života, aby svou tvůrčí prací posloužil vlasti a dovolil ji uchovat svou integritu. Je tudíž zjevno, že potřeba brannosti prolíná celý národ ve všech jeho složkách […] A touto potřebou jsme zavázáni nejen k sobě, k své vlasti, ale i k spojencům, jejichž důvěru nesmíme zklamat.“

Citace čtvrtá (arm.gen. J. Syrový, gen. inspektor čs. branné moci, „Armáda, její účel a postavení ve státě“): „Zla je na světě ještě příliš mnoho, aby bylo lze je odstranit dobrým slovem, přátelskou smlouvou, i když si toho z plna srdce přejeme. Boj proti zlu je přírodním zákonem a jen zbabělec a nízký člověk se ho může zříci. Zbabělci a bezcharakterní lidé nemohou však tvořit národ, který si chce uhájit čestné postavení mezi ostatními národy: mohou tvořit jen tlupu lidí, kterou si k podřadným výkonům podmaní cizí národ, zdravý a silný. […] Dnes jsme národ samostatný, který chce žít svým životem, a jsme odhodláni bránit své statky duševní i hmotné […] Na dobu nebezpečí musíme však být připraveni k tomu, aby každý, kdo by nás chtěl utlačit, pocítil naši pěst. […] V dnešní době obstojí jen armáda dobrá, vysoké morálky, dobře vycvičená a materiálně vybavená. Varuji důtklivě před jakoukoli improvizací a povrchností. […] Otázky obrany státu nemohou vyřešit jen vojáci, neboť ony vyžadují součinnosti všech hodnot národa, jak mravních, tak materiálních. […] Z toho jasně vidíme těsnou souvislost života občanského s vojenským. […] Nemohu se nezmínit o velitelském sboru […] Je to náš důstojník, o němž je dosud na veřejnosti velmi zkreslená představa z minulosti. Činnost důstojníka je v dnešní armádě mnohostranná a vyčerpávající. Musí býti svým podřízeným velitelem, vychovatelem, rádcem a spravedlivým soudcem, aby si získal jejich důvěru a oddanost, které jsou nezbytnými požadavky v boji. To může zvládnout jen ucelený muž, bezvadného charakteru, mající všechny potřebné vlastnosti a vědomosti. […] Není to jen paráda, jak si to často veřejnost představuje, ale těžká a zodpovědná práce stále a bez konce. Pro důstojníka neplatí žádný pracovní čas, musí být připraven vždy a stále. Obdobně to můžeme říci i o našem rotmistrovi, který je pomocníkem svého velitele […] a má přímý vliv na vojáka. Poněvadž armáda slouží toliko dobrým účelům, myslím, že má také právo, aby byla národem respektována a po zásluze ceněna. Své síly čerpá z národa, a proto bude taková, jakým je národ sám. Jen zdatný, morálně a tělesně silný národ si zajistí své bytí.“

Výše uvedená slova pochází z roku 1935, kdy po několikaletém škrtání v rozpočtu na obranu a snižování obranyschopnosti státu přicházelo postupné „probouzení“, umocněné nástupem Adolfa Hitlera do pozice říšského kancléře a jeho následnými kroky. 

Na toto téma jsem jako brigádní generál a ředitel Sekce plánování sil ministerstva obrany diskutoval v roce 2010 s poslancem tehdy nejsilnější vládnoucí strany při jeho návštěvě útvaru v Hranicích na Moravě. Důrazně jsem ho upozorňoval na velice negativní důsledky dramatického škrtání v obranném rozpočtu a degradaci obranných schopností, a to nejen v souvislosti s armádou, které se to dotýkalo nejvíce, včetně propouštění personálu. Mezi mými argumenty byly právě zkušenosti předchozích generací. Následně jsem mu poslal emailem (dne 12. října 2010, ve 13:30) uvedené materiály, z nichž výše uvedené citace pochází, s komentářem odborníků-historiků z VHÚ i komentářem mým (pozn.: snižování obranného rozpočtu pokračovalo až do roku 2014, na úroveň zhruba 0,95 procenta HDP).

Z komentářů odborníků VHÚ z roku 2010 vybírám následující:

„V průběhu hospodářské krize (1929-1932) sílily politické tlaky na zrušení pravidelné armády a zavedení miličního systému s poukazem na to, že žádná světová válka už nikdy nebude, protože se lidstvo dostatečně poučilo. Byly i názory, že armádu nepotřebujeme vůbec, protože jsme dostatečně včleněni do spojeneckých smluv (Francie, Malá dohoda) a spojenci nás nikdy nenechají na holičkách a zajistí naši bezpečnost. 

Po krachu mírových jednání v Ženevě v roce 1932 upozornil tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš nejužší velení armády a Národní radu obrany státu na hrozící nebezpečí nefunkčnosti mírových dohod a zároveň vydal doporučení, aby se armáda na novou situaci připravila. 

Velení armády během půl roku připravilo kompletní reorganizaci branné moci, plány na navýšení početních stavů vojska, stavu materiálu a zbraní. Vláda a parlament již v roce 1933 (těsně po nástupu A.H.) začala pro obranné účely vyčleňovat obrovské finanční prostředky. Jedna z variant byla i dokonce dát na obranu státu až polovinu státního rozpočtu. 

Zkušenost Československa však ukázala, že v případě náhlého (6-7 let) nárůstu ohrožení není stát dostatečně schopen i přes vynaložení enormních finančních i dalších prostředků a opatření změnit výrazně obranné možnosti státu v takovém časovém úseku! 

Přes obrovské lidské i finanční úsilí a snahy se nepodařilo během následujících šesti let (1932-1938) dohnat promarněné a zameškané. Jeden z největších problémů, který armáda řešila, byl dostatek kvalifikovaného a státně spolehlivého personálu (v souvislosti s tím měla být zavedena i tříletá prezenční služba k 1. říjnu 1938!). Opatření přišla de facto pozdě, i když šest let dopředu.

Rizika se mohou projevit v dlouhodobém horizontu v neprospěch obrany státu a důsledky později nejsou odvratitelné, ani na základě mimořádného lidského i finančního úsilí. Proto je nutné opatření provádět uvážlivě, komplexně, s dlouhodobou vizí a nejen na základě finančních aspektů. Největším mementem jsou opatření v oblasti personální, která se výrazně negativně projevují v průběhu několika let, byť se v reálném čase zdají jako rychlé a možné řešení.“

Ve svých předchozích článcích jsem psal o tom, že obranyschopnost není jen o výši finančních prostředků, o výzbroji a technice jako takové, ale o komplexním, efektivním přístupu založeném na změně myšlení. Ve veřejném prostoru však i nadále převládá diskuse plná počtů munice, tanků a letadel a poslední dobou předhánění se v tom, kdo jakému ozbrojenému/bezpečnostnímu sboru (armáda, policie, hasiči) přidá na platech a příplatcích různého druhu (sbory mají ale rozdílné podmínky služby, a tedy je k nim nutno přistupovat sice koordinovaně, ale rozdílně). Vše je ale složitější, je to o hodnotách, o stavu společnosti. 

Společnost se vyvíjí a situace není a nemůže být stejná jako v roce 1935. Přečteme-li si však pozorně slova vyřčená přesně před 90 lety, zcela jistě najdeme určitá podobenství s dnešní dobou v základních principech (platných po staletí a tisíciletí). Při mých přednáškách na univerzitě se často ptám studentů prezenčního i dálkového studia na jejich názory. V jejich řadách jsou vojáci, policisté, hasiči, učitelé a další profese. Slýchám příběhy o tom, že děti ve velice výrazném procentu, dosahujícím někde až poloviny celkového počtu žáků, nosí omluvenky od rodičů žádajících o uvolnění z tělocviku. Unikátní je i petice o nevyhlašování nácviků požárních poplachů, aby děti neměly depresi. To samé přinášejí diskuse o přetěžování dětí učivem. O místu a roli něčeho, čemu se říkalo „branná výchova“, jak o tom hovoří vrcholní představitelé první republiky, se hovoří nedostatečně. U vojáků už dávno neplatí to, co zmínil gen. Syrový, výcvik je svazován stále více normami, podobnými jako u civilních povolání, a pracovní čas je přísně vykazován. Stáváme se méně a méně odolnými, naše schopnost adaptace se snižuje.

Navýšit finance v obranném rozpočtu je relativně jednoduchá věc, kterou lze realizovat téměř ihned. Složitější situace je v oblasti investic a procedur pořizování odpovídající výzbroje a výstroje. Zdaleka nejsložitější, a výše popisované historické zkušenosti to jasně potvrzují, je oblast personální. Je jistě pozitivní a důležité hovořit o navýšení platů a příplatků vojáků, zvyšování náborového příspěvku či vytváření virtuálního náborového střediska, ale to není to hlavní, to jsou jen změny „na povrchu“. Daleko důležitější je vytvoření pocitu smyslu, potřebnosti a významu sloužit v armádě a vytvořit pro to odpovídající podmínky. A to nezmění ani dvojnásobek navrhovaných částek a již zmíněné virtuální středisko. A neustálé snižování úrovně kritérií pro přijetí do armády situaci v konečném důsledku zhorší. 

Byť téměř celý svůj produktivní život voják, nejsem „militant“. K některým změnám dochází, ale jsem přesvědčen, že musí dojít ke změnám hlubokým, a to na celospolečenské úrovni nejen ve směru k náboru do armády, ale obecně v přístupu jak dál s bezpečností této země. Včetně záležitostí nepopulárních, byť je volební rok. Jak napsal gen. Krejčí před 90 lety: „… touto potřebou jsme zavázáni nejen k sobě, k své vlasti, ale i k spojencům…“

Zdroj: Naše armáda: vznik – vývoj – současnost (1935)