Po napadení Ukrajiny Ruskem v únoru 2022 jsme byli konfrontováni s novou realitou. Novou, pokud jsme události z roku 2008 (Gruzie) a 2014 (anexe Krymu) nepovažovali za dostatečně silný impuls k tomu zásadně změnit náš pohled na bezpečnost. Je na místě přiznat, že impuls to byl, ale reakce byla vlažná a nikterak zásadní. Až rok 2022 nás probudil z letargie, i tak však jednota především členských států EU nebyla natolik silná, jak by se dalo očekávat. Nutno poznamenat, že i přes všechny výhrady, které můžeme směrem k Ukrajině mít (a že je těch objektivních dost) je naše kontinuální silná podpora Ukrajiny jedním z klíčových příspěvků k řešení bezpečnostní situace v Evropě. Tato podpora stojí z jakéhokoli pohledu, byť je to drsné konstatování, nejméně „našich“ obětí a pokud mluvíme o finančních dopadech, je přes všechny dohady v konečném důsledku velice levná. 

Naše aktivita v posledních měsících ale paradoxně sílí více po nástupu nového prezidenta našeho nejsilnějšího spojence do úřadu (začátek roku 2025). Svými prohlášeními, vrcholícími myšlenkami o nutnosti ovládnutí Grónska, a konkrétními kroky v nás vzbuzuje pomalu větší neklid než naši dlouholetí protivníci.    

V souvislosti s tím se naskýtá otázka, zda se mění základní předpoklady, na kterých by se měly zakládat naše postoje a základní dokumenty v oblasti bezpečnosti a obrany, a pokud ano, jak moc. Diskuse a závěry týkající se těchto předpokladů by měly mít nejen ve vrcholovém vedení, ale i v komunikaci s veřejností přednost před neustálými dohady, jaká konkrétní technika (tanky, letadla, houfnice apod.) má být nakoupena, v jakých počtech a kdy. A to pomíjím nástroje vedení války v kybernetickém a kognitivním prostředí, kde je představivost spojená s konkrétní věcí silně omezena. Počty, typy techniky a jejich akvizice jsou odborné záležitosti a na to jsou odborníci, veřejnost v tomto směru očekává hospodárné a účelné vynakládání finančních prostředků, tedy prostředků, které daňoví poplatníci svěřili za tímto (nejen) účelem státu. Ale o hodnotách, předpokladech toho veřejnost mnoho neví a pokud ano, tak jen z rozporů, které v mediálním prostoru zaznívají. Zkusme si je tedy sepsat a zamyslet se nad nimi. Jsou názorem autora, ale zcela jistě se nad nimi dá diskutovat.

Globální strategické prostředí

• Dlouhodobá nestabilita: Mezinárodní prostředí zůstane dlouhodobě nestabilní, s rostoucí frekvencí krizí, proxy konfliktů a hybridních aktivit. Reforma by proto měla být navržena pro relativně dlouhou éru napětí, ne pro návrat k „mírové normalitě“.
• Návrat mocenské politiky: Mocenská politika velmocí (USA, Čína, Rusko) bude mít přednost před multilaterálními pravidly a institucemi, které budou dále erodovat. Je tedy nutné počítat s erozí mezinárodních institucí a méně předvídatelným prostředím.
• Trvalá „šedá zóna“: Konflikty se budou odehrávat především v „šedé zóně“ pod prahem otevřené války (kyber, informace, ekonomický nátlak, sabotáž), ale s přímým dopadem na bezpečnost ČR a Evropy.
• Konflikty v několika prostorech najednou: Moderní konflikty probíhají současně ve třech vzájemně propojených prostorech: 1. fyzickém (kinetické operace, logistika, infrastruktura, …), 2. virtuálním / kybernetickém (sítě, data, elektromagnetické prostředí, …), 3. kognitivním / informačním (vnímání, rozhodování, legitimita, vůle, …). Úspěch v jedné doméně je podmíněn schopností koordinovat efekty napříč všemi třemi. Reformní snahy musí vycházet z integrovaného, systémového přístupu, který propojuje vojenské, civilní, technologické a informační kapacity do jednoho funkčního (eko)systému.

Role USA, Ruska a Číny

• USA zůstávají i přes současné problémy garantem bezpečnosti, ale s podmínkami: USA zůstanou i nadále vojensky rozhodující silou a podporou Evropy, zároveň však mohou selektivně omezovat svou angažovanost (důraz na Indo-Pacifik, tzv. High North) a jejich aktivity v tomto směru de facto „tlačí“ na výrazně větší evropskou obrannou soběstačnost. To bude vyvolávat napětí nejen mezi NATO a EU, ale i v rámci Aliance samotné, a tím i kvalitativně novou formu diskuse v rámci EU/Evropy, potažmo i v rámci nejužšího okruhu partnerů stejných hodnot a smýšlení.
• Rusko jako dlouhodobá hrozba: Bez ohledu na výsledek války na Ukrajině zůstane Rusko dlouhodobou vojenskou hrozbou pro východní křídlo Evropy (a NATO), s vysokou tolerancí k riziku a ochotou nést velké ztráty (to představuje situaci „hrozba-věrohodné odstrašení“).
• Čína jako systémový rival: Čína je pro Evropu (a tím i ČR) primárně soupeřem v oblasti ekonomické, technologické a informační, s nepřímým, ale rostoucím dopadem i na vojenské plánování (závislosti na surovinách, dodavatelský řetězec), což musí být vzato v úvahu.
• Propojenost hrozeb: Krizové scénáře v Evropě nejsou izolované, ale propojené především s děním v Indo Pacifiku a High North (odvádění pozornosti USA, koordinace Rusko–Čína, tlak na logistické řetězce).

Charakter budoucích konfliktů a potřeba schopností

• Vysoká intenzita + dlouhé trvání: Potenciální konflikt v Evropě bude kombinací vysoké intenzity v počátečních fázích a dlouhého opotřebovávacího charakteru – zásadní bude udržitelnost (munice, opravy, doplňování personálu, …).
• Technologický skok a levné (ale efektivní) systémy: Rozšíření levných, relativně jednoduchých prostředků (drony, loitering munition, kybernástroje) zásadně mění požadavky na PVO/PVOS, ochranu sil, maskování a elektromagnetický boj.

Kyberprostor a informace jako trvalé bojiště:

• Kyberprostor a informační prostor jsou „v permanentní válce“ i v době míru; ozbrojené síly ČR musí být schopny nejen se bránit, ale aktivně působit (za jasného politického vedení a právního rámce).

Evropská unie a NATO

• EU jako (zatím) slabý, ale nutný pilíř: EU nebude v dohledné době (i) plnohodnotnou vojenskou unií (pozn.: prohlášení to uvádí jinými slovy), ale zůstane klíčovým rámcem pro financování obrany, průmyslovou politiku, sankce a odolnost (energetika, infrastruktura, kyber, …). ČR tedy musí aktivně využívat evropské nástroje, ale nespoléhat na ně v oblasti „tvrdé síly“.
• NATO jako primární obranný rámec: NATO zůstane základním rámcem kolektivní obrany (a tím i obrany ČR), včetně jaderného odstrašení, ale spojenci budou stále tvrději vymáhat reálné plnění závazků (2+ % HDP, což de facto znamená 5 % HDP (3,5+1,5), schopnosti, readiness). Rizikem budou záležitosti uvedené v bodu 2.1. 
• Nejasná dělba práce EU–NATO: „Dělba práce“ mezi EU a NATO je neúplná a částečně překrývající; ČR se tomu musí přizpůsobit tak, že buduje schopnosti využitelné v obou rámcích (dual use, interoperabilita, …). Větší význam, než tomu bylo doposud, bude mít diskuse o možnostech využití silových nástrojů v rámci EU a jejich změnách.

Česká republika: bezpečnostní a ekonomická realita

• ČR jako země „blízká frontě“: I když není přímo na hranici s agresorem, ČR de facto funguje jako zázemí frontové zóny (Ukrajina). To z ní dělá cíl pro kyber, informační a sabotážní operace a opatření tomu musí odpovídat.
• Nutnost trvalého vyššího obranného rozpočtu: Udržení výdajů na obranu minimálně na úrovni 2+ % HDP se stává dlouhodobou nutností, nikoli dočasným „výkyvem“, a skutečné požadavky míří výše (zejména kvůli nákladům na modernizaci a budoucí provoz).
• Omezená velikost a demografie: Síla ozbrojených sil ČR musí být v kvalitě, připravené mobilizovatelné záloze a efektivním využití technologií (výrazné zapojení moderních technologií dovolí částečně nahradit nedostatky v počtech personálu). Demografické trendy neumožní návrat k masové branné armádě ve stylu 20. století, ale současný systém musí být zásadně modifikován.
• Ekonomická závislost a zranitelnost: Česká ekonomika zůstane vysoce závislá na exportu, dodavatelských řetězcích a importu energií a technologií, což vytváří významné bezpečnostní zranitelnosti (energetika, průmyslové kapacity, kritická infrastruktura). Na snížení této závislosti musí pracovat především v rámci EU.
• Domácí obranný průmysl: Bez posíleného domácího obranného a duálního průmyslu (především v oblasti munice, PVO/PRO včetně antidronové obrany, C4ISR, dronů, kyberschopností, servisu techniky) není ČR schopna dlouhodobě udržet bojeschopnost v konfliktu vysoké intenzity (silná, schopná armáda nemůže existovat bez silné průmyslové základny, která je odpovídajícím způsobem podporována ze strany státu).
• Záloha a společenská odolnost: Bez zapojení společnosti (aktivní záloha, branné prvky ve vzdělávání, civilní obrana, krizová připravenost) nelze dlouhý konflikt udržet, ani když jsou profesionální síly dobře vybavené.

Česká republika: politická vůle, společenská legitimita a institucionální kapacita

• Kolísavá politická pozornost: Politická pozornost směrem k obraně kolísá podle intenzity krizí; reforma musí být navržena tak, aby zajistila kontinuitu a přežila střídání vlád a mediálních cyklů.
• Nutnost širší společenské legitimity: Bez základní společenské podpory pro investice do obrany a určité míry „branné kultury“ (změna systému) bude jakákoli ambicióznější reforma postupně erodovat.
• Institucionální limit státní správy: Státní správa (vč. MO a AČR) má omezenou absorpční kapacitu ohledně množství paralelních velkých projektů; reforma musí být fázovaná a prioritizovaná, jinak zkolabuje na implementaci.
• Nutnost propojovat obranu s ostatními resorty: Moderní obrana je neoddělitelná od vnitřní bezpečnosti, průmyslu, školství, zdravotnictví a digitalizace; samostatná „resortní“ reforma obrany bez koordinace s ostatními resorty nebude stačit.
• Obecně: Státy i nestátní aktéři budou systematicky útočit na vnímání, soudnost, soudržnost a rozhodovací procesy společnosti, politického vedení i ozbrojených sil. ČR musí počítat s tím, že konflikty budou vedeny tak, aby paralyzovaly vůli bránit se, zpochybňovaly legitimitu institucí, vytvářely chaos a polarizaci a narušovaly rozhodování. I z toho důvodu musí ČR armádu více přiblížit široké veřejnosti (především prostřednictvím vojska teritoriální obrany a záloh).

Postavení ČR v rámci spojenců

• ČR nemůže být „free rider“, ale ani „mini velmoc“: ČR nebude schopna ani finančně, ani kapacitně pokrýt celé spektrum schopností; musí si zvolit základní, i když relativně široké spektrum a další pokrýt mobilizační připraveností a „opřením“ se o alianční/eurounijní rámec.
• Důraz na interoperabilitu a standardizaci: Interoperabilita se spojenci (zvláště sousedními zeměmi, členy NATO a EU) je klíčová, jak v technice, tak v doktrínách, výcviku a velení.
• Reputační efekt: Způsob, jakým ČR přistoupí k reformě, ovlivní její reputaci v NATO/EU – země, které „dodají, co slíbily“, získají větší vliv na rozhodování i na přístup k průmyslovým a technologickým projektům.

Současná situace je nesporně ve znamení výzev, které tu dlouho nebyly, snad by se dalo hovořit i o zlomovém období. Je to ale ze stejného důvodu i čas mimořádných příležitostí z pohledu politického, diplomatického, ekonomického, bezpečnostního (obrana) i komunikace ve veřejném prostoru. Efektivní adaptace na tuto situaci vyžaduje tyto příležitosti správně vyhodnotit a bez zbytečného odkladu využít.