Digitální autonomie se v posledních letech posunula z okraje technologické debaty do samotného jádra národní bezpečnosti. Pro Českou republiku, jako středně velký stát hluboce integrovaný do globálních hodnotových a dodavatelských řetězců, přestává být otázkou technologického komfortu a stává se otázkou strategického přežití. Stát, který nedisponuje základní mírou kontroly nad svými digitálními systémy, daty a komunikačními toky, ztrácí schopnost samostatně rozhodovat, bránit se i plnit své alianční závazky.

Digitální autonomie neznamená digitální izolaci ani technologický autarkismus. Jde o schopnost státu svobodně se rozhodovat o využívání digitálních technologií, minimalizovat kritické závislosti a zachovat funkčnost klíčových systémů i v podmínkách krize, nátlaku nebo otevřeného konfliktu. Jinými slovy: jde o to, zda stát zůstává subjektem, nebo se stává objektem digitální moci jiných aktérů.

Česká republika dnes funguje v prostředí, kde většina kritických digitálních vrstev – od cloudových služeb přes operační systémy až po datové platformy – je vlastněna a řízena zahraničními korporacemi, často podléhajícími právním režimům třetích států. To vytváří strukturální zranitelnost, která není hypotetická. Právní nástroje typu amerického CLOUD Actu, extrateritoriální sankční režimy nebo politizace přístupu k technologiím ukazují, že digitální infrastruktura se stala nástrojem geopolitického vlivu.

Z pohledu bezpečnosti je digitální autonomie neoddělitelně spjata s odolností státu. Veškeré moderní ozbrojené konflikty potvrzují, že digitální prostor je první doménou střetu. Kybernetické útoky, manipulace s daty, narušení komunikačních sítí a informační operace dnes předcházejí i doprovázejí konvenční vojenské operace. Stát, který nemá kontrolu nad vlastními daty, softwarem a sítěmi, není schopen ani efektivní obrany, ani věrohodného odstrašení.

Pro Armádu České republiky má digitální autonomie zcela konkrétní význam. Moderní vojenské schopnosti jsou založeny na datech, senzorové fúzi, síťově propojených systémech velení a řízení a interoperabilitě v rámci NATO. Pokud jsou klíčové digitální komponenty těchto systémů závislé na dodavatelích, jejichž dostupnost nelze v krizové situaci garantovat, dochází k zásadní erozi operační suverenity. 

Interoperabilita v rámci Aliance přitom neznamená rezignaci na národní kontrolu, ale naopak vyžaduje, aby každý člen byl schopen garantovat bezpečnost svých vlastních digitálních vstupů do společného systému.

Digitální autonomie má zároveň silný ekonomický a průmyslový rozměr. Česká republika dlouhodobě podceňuje strategický význam domácího technologického ekosystému. Bez cílené podpory národních a evropských kapacit v oblastech kybernetické bezpečnosti, cloudových řešení, umělé inteligence a datové analytiky se stát odsuzuje k trvalé závislosti. Nejde přitom o to, aby stát vše vyráběl sám, ale aby měl reálnou možnost volby, diverzifikace a kontroly.

Zásadním problémem je i fragmentace odpovědnosti. Digitální autonomie dnes v České republice neexistuje jako jednotný strategický cíl, ale jako soubor dílčích iniciativ rozptýlených mezi jednotlivými resorty. 

Chybí jasná politická autorita, která by digitální bezpečnost chápala jako průřezovou otázku státní suverenity, nikoli jako technický problém IT oddělení. Bez této změny perspektivy zůstane Česká republika reaktivní a zranitelná.

Evropský rámec přitom nabízí příležitosti i omezení. Koncept evropské digitální suverenity může být pro Českou republiku nástrojem posílení vlastní autonomie, pokud se nestane pouhým přenesením závislosti z globální na evropskou úroveň bez skutečné kontroly. Aktivní účast na formování evropských standardů, společných obranných projektů a bezpečných digitálních infrastruktur je klíčová, avšak nesmí vést k rezignaci na národní kompetence v oblasti bezpečnosti.

Digitální autonomie České republiky tedy není otázkou budoucnosti, ale přítomnosti. Je to podmínka funkční státní moci, důvěryhodné obrany a politické suverenity v 21. století. Stát, který dnes neinvestuje do kontroly nad svým digitálním prostorem, riskuje, že v okamžiku krize zjistí, že o klíčových rozhodnutích již nerozhoduje on sám. A to je riziko, které si žádná odpovědná bezpečnostní politika nemůže dovolit.